Kathy Reichs

Kathy Reichs

Virus 01 – Virus

PROLOG

Výstřel z pistole je nejhlasitějším zvukem na světě.

Zejména pokud kulka letí na vás.

Prásk! Prásk!

Kulky se zasekly do korun stromů. Nad hlavou mi zaječely opice a vzápětí se rozprchly.

I já se dala do běhu.

Bezhlavě jsem se hnala podrostem. V hlavě jsem měla vymeteno. A byla jsem bez sebe strachy.

Najdi cestu!

V černém lese se přede mnou začaly rýsovat tvary. Stromy. Keře. Vyděšená zvířata. Zabijáci s pistolemi? Těžko říct. S bušícím srdcem jsem utíkala pořád dopředu jako o život. Slepá.

Zakopla jsem o kořen a upadla. Nohou mi projela ostrá bolest.

Vstaň! Vstaň! Vstaň!

Temnotou se okolo mě prosmyklo cosi obrovského. Ztuhla jsem.

„Bene?!?“

Žádná odpověď. Najednou všechno ztichlo.

Jestli tu zůstaneš, umřeš. Hni sebou!

Vyškrábala jsem se na nohy a vyrazila do noci.

Je Hi někde vepředu? Shelton zamířil doleva a zmizel v listoví.

Prosím, ať je to Ben. Snad běžel se mnou.

Žádný plán jsme neměli. A proč taky? Nikdo nevěděl, že tu jsme ani, co tu děláme.

Kdo se mě to sakra pokouší zastřelit?

Vyčerpaně jsem lapala po dechu.

Později, po té proměně, jsem dokázala běhat celou věčnost. Rychle. Neúnavně. Můj dokonalý zrak pronikal nočními stíny. Už jsem nemusela popadat dech, ztracená uprostřed beztvaré temnoty.

Tihle zabijáci, ať jsou, kdo jsou, by neměli nejmenší šanci. Jakmile se u naší smečky projevily její superschopnosti, roztrhali bychom je na kusy. Domlouvali bychom se bez jediného slova. Vystopovali bychom je jako koťata. A nakonec odklidili zbytky.

Jenomže tu noc to tak nebylo. Byla jsem v maléru. Skoro jsem omdlévala. A umírala strachy.

Ale běžela jsem dál. Usilovně. Větve se mi zakusovaly do rukou i nohou a rvaly mi kůži. Konečně jsem se dostala na otevřené prostranství.

Pláž! Ještě kousek.

Z prázdna se ozval hlas.

„Tory! Sem. Honem!“

Shelton.

Díky bohu.

Ve svitu hvězd jsem rozpoznala jen obrysy člunu. Přehoupla jsem se přes zábradlí, dopadla na příď a otočila se, abych viděla na pobřeží. Nikde nikdo. Prozatím.

„Kde je Hi? A Ben?“ zašeptala jsem. Šaty jsem měla propocené a stále jsem nemohla popadnout dech. Hrozilo, že se každou chvíli zhroutím.

„Jsem tady.“ Ben se vynořil z temnoty. Jedním dlouhým skokem přistál na palubě a chopil se řízení. S klíčem v ruce se zarazil, bál se nastartovat motor. A bál se ho i nenastartovat.

Hi je pořád někde venku.

Napjatě jsme se posadili a čekali. Odvaha ze mě odtékala podrážkami mých bot.

No tak, Hii. Ukaž se. Prosím, prosím, prosím…

ČÁST PRVNÍ

OSTROVY

PRVNÍ KAPITOLA

Všechno začalo kvůli identifikační známce. Lépe řečeno, kvůli opici s identifikační známkou. Vyberte si. Mělo mě napadnout, že budou problémy. Měla jsem to vycítit. Ale tehdy jsem ještě nebyla tak vnímavá. Ještě jsem neměla rozvinuté schopnosti. Zatím ne.

Moment.

Předbíhám.

Bylo typické sobotní ráno a já byla doma. I když můj domov není vůbec typický; je zvláštní, snad dokonce divný. Což znamená, že tam dobře zapadám.

V místě, kde žiju, je spousta zajímavých věcí, tedy jestli milujete přírodu tak jako já. Ne? Nejste milovníkem přírody? V tom případě vám může moje obydlí připadat trošku jako… jako zapadákov.

Protože já žiju na opuštěném ostrově. Tak dobře, ne úplně opuštěném… ale skoro prázdném určitě.

Ostrov Morris. Můj domov, na hony vzdálený normálním domovům. Konec světa. Pekelná díra. Prdel Charlestonu. Není to zas tak špatné, pokud nemáte sklony k pocitům osamělosti. Já mám, ale to nevadí. Naučila jsem se ten prostor oceňovat.

Vzhledem k jiným ostrovům není Morris nijak impozantní, sotva deset čtverečních kilometrů. Severní část tvoří obyčejný pás vlnitých pískovcových kopců. Uprostřed se tyčí do výše asi devět až dvanáct metrů a táhnou se dál na jih, kde se ostrov rozšiřuje. Na západě jsou bažiny a mělké pobřežní zátoky. Na východě nekonečný Atlantik.

Duny, močály, pláže. A ticho. Spousta ticha.

Na naší maličkaté pevnině stojí jen dvě moderní stavby. První je komplex, kde bydlím, druhý silnice. Ta silnice. Naše jediná spojnice s okolním světem. Neznačená jednoproudka, úzký pás betonu, který se klikatí mezi dunami a mokřinami směrem na jih, kde opouští Morris a přes Lighthouse Creek pokračuje na Krysí ostrov. U Pláže bláznů se napojí na dálnici a přes Kozí ostrov vede až do města.

Krysí ostrov. Kozí ostrov. Pláž bláznů. Kdo vybral ta nádherná jména? To se budete muset zeptat v Charlestonské historické společnosti. Je jich ještě mnohem víc.

Pro mě to bylo všechno nové. Ještě před rokem jsem byla nejdál na jihu tak v Pensylvánii. A pak jsem se nabourala do života svému tátovi.

A teď něco málo o mém „spolubydlícím“…

Christopher „Kit“ Howard je můj otec. Kit a já o tom víme šest měsíců. Před půl rokem jsem se k němu totiž přestěhovala do Jižní Karolíny.

Po tom, co se přihodilo mamince, jsem neměla na vybranou.

Po té nehodě.

Vůbec nechápu, proč o mně máma Kitovi nikdy neřekla. Neměl ani ponětí, že je otcem. Už čtrnáct let.

Kit se z toho šoku pořád ještě nevzpamatoval. Vidím mu to ve tváři. Když se probudí nebo si z práce na chvíli odskočí domů a uvidí mě, vždycky sebou cukne. Představuju si, co se mu honí hlavou: Tohle je moje dcera. Mám čtrnáctiletou dceru, která se mnou bydlí. Jsem její otec.

I pro mě to byl šok. A ještě si pořád zvykám.

Jak bych popsala svého nově nalezeného otce? Kitovi je jedenatřicet, je to mořský biolog a pracuje ve výzkumném ústavu na ostrově Loggerhead. Workoholik.

O rodičovství nemá ani páru.

Možná je to všechno jen moc nové, víte? Koho by neudivilo zjištění, že má dospívající dceru. Anebo si Kit dobře pamatuje na svoje vlastní divoké mládí. V každém případě nemá sebemenší ponětí, co se mnou dělat. Jeden den se ke mně chová jako ke kámošce, a druhý se mnou jedná jako s malým dítětem.

Abych byla upřímná, na tom, že to mezi námi skřípe, mám svůj díl viny i já. Nejsem svatoušek. A tátu jsem nikdy předtím neměla.

A tak si tu žijeme. Spolu. V pustině, kde lišky dávají dobrou noc.

Tenkrát v sobotu jsem třídila mušle podle druhů. Staromódní? Možná. Ale já jsem blázen do přírodních věd. Strašně mě baví bádat a přicházet věcem na kloub. Maminka vždycky žertem říkala, jak je těžké vychovávat dítě, které je chytřejší než středoškolský učitel.

Co já na to? Prostě dělám, co dělám.

Po kuchyňském stole byly rozložené hromady mušlí. Solárkovité. Neverita duplicata. Návky. Zrovna jsem je očistila a vyleštila, takže v ranním slunci nádherně zářily.

Z košíku u svých nohou jsem vzala další mušli a dávala si pozor, abych si nepostříkala oblečení chlorovým roztokem. Tohle byla semicassis granulata. Pozná se snadno, vypadá jako bílé vejce s červenými skvrnami na rýhovaném povrchu. Měla jsem radost ze vzácného úlovku a odložila ho stranou, aby oschnul.

Sehnout se. Vyndat další mušli.

Tahle pro mě byla záhadou. Návka? Srdcovka? Oba mlži se hojně vyskytují na jihokarolínském pobřeží.

Přestože se škeble skoro dvě hodiny máčely v chloru, na povrchu měly zatvrdlou krustu. Detaily ulity zakrývali vilejši a zatuhlé bahno z útesu.

Senzace. Už dlouho jsem hledala záminku, abych mohla použít svoje nádobíčko. Byl to dárek od pratety Tempe.

Možná jste o ní slyšeli.

Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že jsem příbuzná s Temperance Brennanovou, proslulou soudní antropoložkou. Je tak trochu můj idol. Když mi to Kit řekl, nevěřila jsem mu, ale jeho slova se potvrdila. Tempina sestra Harry je moje babička.

Takže máme v rodině celebritu. Uznávanou vědkyni. Kdo by to byl řekl?

Fajn. S tetou Tempe jsem se setkala jen jednou. Ale nebyla to její vina. Koneckonců, stejně jako Kit ví o mé existenci sotva půl roku.

Práce tety Tempe, to je tedy síla. Identifikuje mrtvoly. Vážně. Tělo může být spálené, rozložené nebo mumifikované. Prožerou ho červi nebo z něj zbyde jen kostra. To je fuk, teta Tempe určí, co to je za člověka. Tedy, bylo. Potom se společně s poldama pokouší přijít na to, co se mu stalo.

Není to špatná práce, pokud máte silný žaludek. A ten já asi mám.

Když jsem se dozvěděla, kdo je moje prateta, hodně jsem toho pochopila i o sobě. Proč musím hledat odpověď na každou otázku, vyřešit každou hádanku. Proč si místo lítání po krámech a kupování kabelek radši čtu o zkamenělých ještěrech.

Nemůžu si pomoct. Mám to v DNA.

Specialitou tety Tempe je zjišťovat fakta podle toho, co jí řeknou kosti. Jak lépe využít její dárek než k očištění mrtvých ulit od mlžů?

Vždyť ulity jsou taky kosti, ne?

Vyndala jsem ze sady bezdrátovou rotační vrtačku značky Dremel, nasadila na ni štětinový kartáč a opatrně obrousila krustu na povrchu mušle. Potom jsem vyměnila nástavec za pískovací hlavici a odstranila zbylou špínu.

Jakmile byli větší vilejši pryč, chopila jsem se malého pískovače značky Neytech, připojila ho ke vzduchovému kompresoru a velice jemně jsem škebli očistila pískem s oxidem hlinitým. Potom jsem párátkem seškrábla poslední nečistoty. Opláchla jsem přichycený písek a na vrtačku nasadila lešticí nástavec. Hotovo.

Na stole přede mnou zářila krásná mušle. Kropenatý světle hnědý oválek s fialovým vnitřkem. Deset centimetrů dlouhý. Od středu k okraji se rozbíhala vystupující paprskovitá žebra.

V průvodci po jihokarolínském pobřeží jsem si znovu potvrdila svůj odhad. Dinocardium robustum.

Záhada byla vyřešená, a tak jsem mušli posunula na správnou hromádku a sáhla do košíku. Byl prázdný.

Je načase pustit se do něčeho jiného.

Rozhodla jsem se pro svačinku. Omezený výběr, jelikož Kit nebyl v obchodě už víc než týden. Potlačila jsem nával podráždění. Supermarket je až na Jamesově ostrově, skoro padesát kilometrů daleko, takže se okolo nechodí každý den.

Takový je život vyhnanců na ostrově. Bomba.

Spokojila jsem se s mrkví. Oschlou. Jelikož jsem závislačka, vyndala jsem si ještě dietní colu. Já vím, co si myslíte. Ale já se fakt snažím jíst zdravě. Kofein mi prosím neberte, díky. Srdce si samo řekne, co potřebuje.

Zkontrolovala jsem telefon, protože ti dva už měli zpoždění. Ani textovka.

Zvažovala jsem své možnosti. V televizi nic nedávali. To mě nepřekvapovalo. Z hromádky nepřečtených knih na mě žádná nevykoukla. U internetu bych usnula. Ani na facebooku nebylo nic nového.

Na víkend jsme nedostali žádné úkoly. Byl konec května a většina učitelů se stejně jako jejich svěřenci snažila zakončit školní rok s grácií.

Byla jsem s rozumem v koncích. Ve čtrnácti letech nemůžete jen tak skočit do auta a odjet. A kam bych taky jela? Pobavit se s kámošema ve městě? To fakt ne. Všichni, s kým kamarádím, jsou stejně jako já vyhnanci na ostrově.

Takže možnosti byly nulové. Nebo mírně řečeno, omezené.

Kde sakra jsou?

Už jsem se zmínila, že náš dům stojí na nejvzdálenějším konci bytové výstavby Charlestonu? Zeměkoule? Blízko nás nikdo další nebydlí. Většina map ani neuznává, že je Morris obydlený. Celou naši čtvrť tvoří deset domů ve sto třicet metrů dlouhém betonovém komplexu. Celkem čtyřicet duší. To je všechno. Víc ani ťuk.

Když jedete autem, teprve po dvaceti minutách narazíte na první dopravní značku. Ale to ještě zdaleka nejste v civilizaci. Směr je nicméně správný. Já a mí kamarádi obvykle silnici přeběhneme a cestujeme lodí.

Dělá to na vás dojem? Mělo by. Koneckonců, kolik znáte lidí, co bydlí v přestavěných kasárnách? A nemluvím o tomhle století. Naše barabizna je hodně stará.

Během občanské války střežil ostrov Morris jižní přístupovou cestu do charlestonského přístavu. Konfederační armáda tu vybudovala pevnost Wagner, aby bránila severovýchodní část ostrova. Dobrá volba.

Vzbouřenci si tam rozestavěli veliká děla. Pevnost Wagner tak zahradila jedinou cestu, odkud se sem mohli Yankeeové dostat.

Pevnost Wagner spolu s pevností Moultrie na Sullivanově ostrově a pevností Sumter, betonovou hromadou uprostřed přístavu, tvořily základ obrany Charlestonu před útokem z moře. V roce 1863 se armáda Unie pokusila na pevnost Wagner zaútočit. Útok vedl čtyřiapadesátý pluk massachusettské pěchoty, jeden z prvních amerických regimentů černých vojáků. Byl to masakr. Absolutní propadák. Zabili jim i velitele.

Jednou jsem o tom viděla film. Myslím, že Denzel za něj dostal Oscara. A zasloužil si ho, rozbrečel mě. Často se mi to nestává. Možná bych měla fandit charlestonským vojákům, ale jsem holka z Massachusetts. Kromě toho, nestraním otrokářům, ani nápad. Je mi líto, do toho, Unie.

Pevnost Wagner byla po válce opuštěná, ale základní konstrukce vydržela. Dnes je Morris přírodní rezervace, kterou spravuje Charlestonská univerzita. A ta zaměstnává mého otce. I všechny ostatní, kdo tu bydlí. Když univerzita přestavěla stará kasárna v pevnosti, nabídla tu bezplatné ubytování pracovníkům fakulty, kteří působili na ostrově Loggerhead, odloučeném výzkumném pracovišti. Loggerhead je menší a odlehlejší než Morris.

Táta po nabídce skočil. Divíte se? Zkusili jste někdy vyžít z učitelského platu?

Čekání bylo nekonečné. Měla jsem v plánu vyrazit do Folly Beach, ale můj odvoz si vzal neplacené volno.

Hned tak se asi neobjeví, tudíž jsem se rozhodla, že si půjdu zaběhat. Běhání je jedna z věcí, kterou mi ostrov Morris poskytuje ve velkých dávkách. Vydala jsem se ke svému pokoji, abych se převlékla.

Všechny domy v našem malém světě jsou stejné. Třípatrové, vyšší než delší. Jediné rozdíly spočívají v individuálním vkusu a velikosti pokojů.

V našem případě je v přízemí kancelář a garáž pro jedno auto. V prvním patře se nachází kuchyň, jídelna a obývák. Ve druhém jsou dvě ložnice – Kitova vzadu, moje vepředu s výhledem na dvůr.

V nejvyšším poschodí je velká místnost, kterou Kit používá jako pracovnu. Já jí říkám chlapská jeskyně. Dá se z ní vyjít na střešní terasu, odkud je nádherný výhled na oceán. Celkově vzato je to slušné bydlení, i když šlapat tři patra schodů bývá občas pěkná pruda.

Zavazovala jsem si adidasky a vykoukla přitom ven z okna pokoje. Od přístavního mola se sem řítila známá postava. Hiram a maximální rychlostí. Nechci být neomalená, ale ta zase tak velká není.

Hi se hrnul do svahu k hlavní budově a lapal po dechu. Tváře měl rudé a vlasy připlácnuté k obličeji.

Hi neběhá pro zábavu.

Popadla jsem klíče a vyrazila.

Něco se dělo.

DRUHÁ KAPITOLA

Venku jsem počkala, až se Hi objeví.

Stála jsem na velkém dvoře před řadou domků. Slunce spalovalo trávu. Trávník o velikosti poloviny fotbalového hřiště je jedinou zelenou plochou v okolí.

Z písku za cestou vzdorovitě vyrůstají trpasličí palmy, jako kdyby chtěly oživit okolí. Jsou jedinou překážkou ve výhledu na moře.

Rukou jsem si zaclonila oči a zamžourala západním směrem. Oceán halil slabý ranní opar, takže nebylo moc dobře vidět. Tam někde je Loggerhead, pomyslela jsem si. A Kit, který zase pracuje o víkendu.

Sejde z očí, sejde z mysli, říká se. To je fuk. Stejně se mnou moc času netráví.

Hie ještě nebylo vidět.

Byl teprve květen, ale teploty už překonaly třicítku. Vzduch byl těžký a voněl po trávě, slané bažině a sluncem rozpáleném betonu.

Musím přiznat, že se hodně potím. A teď to zase začalo. Jak tihle jižani snesou takové parno?

U nás v Massachusetts jsou pozdní jarní dny ještě příjemně chladné. Báječné pro plachtění u mysu. Jaro bylo mámino nejmilejší roční období.

Konečně se na konci dvora objevil Hi. Hrudník se mu zvedal, vlasy

i košili měl mokré. Ani nemusím být jasnovidka, abych uhodla, že se stalo něco nepříjemného.

Úplně vysílený Hi doběhl až ke mně. Než jsem stihla promluvit, varovně zvedl prst a žadonil, abych ho nechala ještě chvíli na pokoji. S rukama opřenýma o kolena se pokoušel najít ztracený dech.

„Jenom…“ zasípal, „minutku. Prosím.“

Čekala jsem a přemýšlela, jestli mi tu omdlí.

„Když o tom teď uvažuju, běžet sem nebyl moc dobrý nápad.“ Znovu se rychle nadechl, ale připomínalo to spíš škytavku. „Dneska je snad čtyřicet stupňů. Trenky mám úplně mokrý.“

To je Hi, džentlmen za všech okolností.

Hiram Stolowitski bydlí ob tři domy od nás. Pan Linus Stolowitski pracuje na Loggerheadu jako laborant. Tichý, důstojný pán. Hi se nepotatil.

„Musíme odsud vypadnout.“ Pořád ještě lapal po dechu, ale už o poznání méně. „Jestli mě tu uvidí máma, budu muset do chrámu nebo něco na ten způsob.“

Jeho potřeba uchýlit se do úkrytu nebyla tak docela paranoidní. Paní Stolowitská občas mívala záchvaty náboženské horlivosti, které měly za následek čtyřicetiminutovou jízdu do charlestonské synagogy Kahal Kadoš Beth Elohim. Trvalo mi to hodně dlouho, ale dnes už to umím vyslovit.

Jelikož tady na Morrisu nemáme přímou linku na pánaboha, na jedné věci jsme se shodli: bydlíme příliš daleko, abychom chodili pravidelně do kostela. Nebo do synagogy.

Abych byla upřímná, kostel presbyteriánské církve, ke které patřím, je mnohem blíž než Hiova synagoga. Jednou jsme tam s Kitem zavítali na bohoslužbu. Po deseti vteřinách mi bylo jasné, že je tam poprvé. Podruhé už jsme nejeli.

Slyšela jsem, že Ten tam nahoře má pro své ovečky pochopení. Doufám, že je to pravda.

Ruth Stolowitská navíc řídí program ostrahy našeho komplexu. Zbytečné? Naprosto. Ale Ruth to neříkejte. Je přesvědčená, že jediný způsob, jak uchránit ostrov Morris před zločinem, je její neutuchající bdělost. Podle mého názoru docela dobře funguje absolutní izolace. Kdo by sem chodil loupit? Potrefený krab? Zfetovaná medúza?

Aby se Hi vyhnul ostřížímu zraku své matky, přitiskli jsme se ke stěně domu. Díkybohu tam byl stín. Teplota poklesla o deset stupňů.

Hi není tlustý, ale není ani štíhlý. Podsaditý? Baculatý? Vyberte si. Má vlnité hnědé vlasy a zálibu v barevných košilích s květinovým vzorem. Vždycky vyčnívá z davu.

Toho rána měl na sobě žlutozelenou kreaci s vinnými listy, která mu visela přes světle hnědé kraťasy s odtrženou levou kapsou. Ach jo. Jen aby to neviděla Ruth.

„Už jsi v pohodě?“ zeptala jsem se. Barva jeho obličeje se změnila ze švestkové na malinovou.

„Naprosto,“ odpověděl, ale stále se mu nedostávalo kyslíku. „Paráda. Díky za starostlivost. Co bych si bez tebe počal?“

Hi Stolowitski, mistr sarkasmů.

„Co tě to popadlo hnát se sem nahoru až z mola?“ Jakmile ta slova vyšla z mých úst, uvědomila jsem si, jak šílený byl můj plán jít si zaběhat.

„Ben chytal ryby v Schoonerově průlivu a naboural člun. Najel na mělčinu a uvízl.“ Hi už dýchal normálně, ale byl pořád rozrušený. „Vylít do vzduchu a praštil se do nohy. Myslím, že je to vážný.“

„Jak vážné? Kdy? Kde je?“ Strachy jsem se zakoktala.

„Povedlo se mu doplout s lodí k bunkru, kde jsem byl já, ale pak mu chcípnul motor.“ Hi se smutně usmál. „Ve staré kánoi jsem pádloval sem k nám, abych našel Sheltona. Myslel jsem, že to bude rychlejší. Blbej nápad. Trvalo to věčnost.“

Teď už jsem chápala, proč je Hi tak vyčerpaný. Plavit se v kánoi oceánem není žádná legrace, zejména proti proudu. Bunkr je od našich domů vzdálený asi dva kilometry. Radši měl jít pěšky. Nerozváděla jsem to. „Co teď?“ zeptal se Hi. „Zajdeme za panem Bluem?“

Benův otec Tom Blue provozuje lodní dopravu mezi Morrisem a Loggerheadem a přívoz mezi Morrisem a Charlestonem.

S Hiem jsme se po sobě podívali. Ben tuhle lodičku dostal ani ne před měsícem. Pan Blue si zakládá na bezpečnosti. Kdyby se o nehodě dozvěděl, Ben by mohl o svůj drahocenný majeteček přijít.

„Ne,“ řekla jsem. „Kdyby Ben stál o tátovu pomoc, vrátil by se s tebou.“ Vteřiny ubíhaly. Rackové na pláži si sdělovali každodenní novinky. Nahoře se vzduchem nesla řada pelikánů s roztaženými křídly.

Rozhodnuto. Pokusím se Bena ošetřit. A jestli je rána ošklivá, seženeme lékařskou pomoc. Jeho otec se nejspíš bude zlobit, ale to se nedá nic dělat.

„Počkej na mě na cestě,“ zavolala jsem a rozběhla se zpátky do domu pro lékárničku. „K bunkru pojedeme na kolech.“

Za pět minut jsme už ujížděli na sever po pásu udusaného písku mezi obrovskými dunami. Vítr mě studil na zpocené kůži. Vlasy za mnou vlály, jako obvykle zamotané do zoufalé rezavé kreace.

Na opalovací krém jsem si vzpomněla pozdě. Moje bledá novoanglická pleť nabízí jen dvě možnosti: bílou jak mouka, nebo rudou jako rak. A na sluníčku mi vždycky naskáčou pihy.

Co se dá dělat, čeká mě absolutní odhalení. Modelingové agentury se stejně nepřetrhnou, aby se mnou podepsaly smlouvu. Ale ošklivá nejsem. Aspoň myslím. Už teď měřím sto pětašedesát centimetrů a určitě ještě porostu. Po mamince jsem zdědila vysokou, štíhlou postavu.

Cesta, po které jsme jeli, se vinula od našeho komplexu severozápadním směrem k hornímu výběžku ostrova. Cumming’s Point. Nalevo vysoké duny. Napravo sestupující pláž a pak moře.

Hi šlapal v závěsu za mnou a funěl jako parní lokomotiva.

„Mám zpomalit?“ zařvala jsem přes rameno.

„Zkus to a přejedu tě,“ zavolal na mě. „Jsem Lance Armstrong. V životní formě.“

To víš, že jo, Hii. A já jsem Lara Croft. Postupně jsem ubírala na tempu, aby si toho nevšiml.

Jelikož většinu ostrova Morris tvoří bažiny nebo duny, pro výstavbu se hodí jen severní polovina. Fort Wagner stojí právě tam. Totéž platí pro starší vojenské stavby. Většinou se jedná o obyčejné díry, příkopy a jámy.

Zato náš bunkr, to je paráda. Narazili jsme na něj, když jsme hledali zatoulaný házecí talíř. Šťastná náhoda. Je tak dobře schovaný, že pokud neznáte přesné místo, nemáte šanci ho najít. Dávno opuštěný a zapomenutý, takže si nikdo ani nepamatuje, že vůbec existuje. A my bychom rádi, aby to tak zůstalo.

Po pěti minutách šlapání do pedálů jsme odbočili z cesty, zatočili nahoru kolem paty obrovského písečného kopce a zajeli do koryta. Ještě slabých třicet metrů a mezi dunami se objeví stěna bunkru.

Deset metrů od vchodu napravo vedla postranní stezka dolů na pláž. Tam jsem spatřila Benův motorový člun uvázaný u zpola ponořeného sloupu na hranici příboje. Zvedal se a klesal na mírných vlnách u břehu.

Sesedla jsem a odhodila kolo na písek. Právě v tu chvíli se z bunkru ozvalo tlumené zaklení.

Poplašeně jsem nakoukla dovnitř.

TŘETÍ KAPITOLA

Protáhla jsem se úzkým vchodem a zamrkala, abych přivykla šeru. Prudké střídání slunečního svitu a stínu je pro oči vždycky šok.

Pokud jde o skrýše, tak ta naše je nejlepší na světě.

Hlavní místnost měří asi čtyři krát osm metrů. Stěny s dřevěnými trámy vybíhají ke stropu ve výšce tří metrů. Okenní otvory tvoří celou stěnu naproti vchodu a skýtají senzační výhled na charlestonský přístav. Dřevěný převis venku dokonale maskuje vchod.

Druhá, menší místnost leží nalevo od první a vstupuje se do ní z nízkého průchodu. Stejně úzkého, jako jsou vstupní dveře. Ze zadní stěny vede pobořená šachta hluboko do nitra kopce. Je dost děsivá, takže tam nikdo nechodí.

Ben se choulil na staré lavici v rohu hlavní místnosti, poraněnou nohu měl podloženou židlí. Z tržné rány na holeni mu tekla krev.

Chvíli se na mě díval a pak řekl: „Chtěl jsem Sheltona.“ Ben nikdy neplýtvá slovy.

I já tě ráda vidím.

Vycítila jsem, že Hi za mnou pokrčil rameny. „První jsem potkal Tory. Už jsi jí někdy zkoušel radit, co má dělat?“

Ben obrátil oči v sloup. Pěkné, tmavé oči s řasami, za které bych dala nevímco.

Nakrabatila jsem obočí, aby bylo jasné, co si o Hiově poznámce myslím. „Přinesla jsem lékárničku. Ukaž mi nohu.“

Ben se zakabonil a ostražitě pozoroval každý můj pohyb. Prokoukla jsem jeho chlapáckou masku. Bál se, že mu ublížím, ale nechtěl to dát najevo.

Fajn, tak se nervuj, srabíku.

Na rozdíl od nás Ben už dosáhl magické hranice šestnácti let. Sheltona to čeká na podzim a Hiovi bylo letos na jaře patnáct. Společně zanedlouho dokončíme nelehký první rok školy. Ben už je ve druháku.

Místo aby si koupil auto jako každý normální člověk, Ben vrazil veškeré svoje úspory do starého pětimetrového člunu Boston Whaler. Pojmenoval ho Sewee.

Nerozumíte tomu jménu? Ani já ne.

Ben tvrdí, že je zčásti indián kmene Sewee. Jsem trochu skeptická, protože Seweeové už před sto lety splynuli s kmenem Katóbů. Jak může člověk vlastně tvrdit, s kým je příbuzný? Jenomže Ben je prudká povaha, takže nemá smysl se s ním dohadovat.

Myslím, že člun je lepší než nic. Tedy pokud není rozbitý, samozřejmě.

„Proč ses vůbec plavil v průlivu?“ zeptala jsem a přitom lila Benovi na nohu jod. Rána nepotřebovala zašít, díkybohu, ale vypadala ošklivě.

„Já se tam neplavil.“ Ben zadržel dech, když jsem utáhla obvaz. „Snažil jsem se dostat blíž ke břehu, kde byly ryby. Špatně jsem odhadl hloubku.“

„A chytils něco?“ zeptala jsem se nevinně.

Ben se zamračil ještě víc. Uhodla jsem.

„A co kdybys na sebe hodil triko?“ rýpl si Hi.

Ben se na něho rozzlobeně podíval.

„Hele,“ Hi roztáhl dlaně. „Tohle je totiž prvotřídní bunkr.“

Jakmile Hi přednesl svůj názor ohledně klubové etikety, přešel k jedinému stolu v místnosti a posadil se. Vratká dřevěná židle se nakláněla doleva. Hi si to rozmyslel a přesunul se k lavici.

Ben si zastrčil husté černé vlasy za uši a svalnatým ramenem se opřel o stěnu. Byl středně vysoký a neměl na těle ani gram tuku. Oči měl černohnědé, pleť podle ročního období měděnou nebo bronzovou.

„Myslel jsem, že by Shelton mohl přijít na to, jak opravit člun,“ utrousil Ben.

Diplomatické. Snažil se mi omluvit, aniž by to doopravdy udělal.

Ben je svým člunem posedlý. Cítila jsem, že si dělá kvůli poškozené lodi větší starosti, než dává najevo, a tak jsem olivovou ratolest přijala.

„Jestli to někdo svede opravit, je to Shelton,“ řekla jsem.

Ben přisvědčil.

Benova matka Myra Blueová žije v bytě nedaleko přístaviště u Mount Pleasant. Ben bydlí s otcem na Morrisu. Ačkoli rodinná situace u Blueových není docela jasná, zařídili jsme se podle Benových narážek a dodržovali pravidlo „neptej se a nekomentuj“.

Jak to vidím já? Ben si koupil člun, protože je snazší přeplout přístav k Mount Pleasant než ho celý objíždět.

„Mám s sebou telefon,“ řekla jsem. „Pošlu Sheltonovi esemesku.“

„Tak hodně štěstí se signálem,“ poznamenal Hi, když jsem vyrazila ke dveřím. Ben mlčel, ale jeho pohled jsem cítila v zádech.

Hi měl pravdu. Na Morrisu je signál dost slabý a v bunkru není vůbec žádný. Dobrých deset minut jsem brouzdala po dunách sem a tam, ale nakonec se mi podařilo zprávu odeslat. Sestoupila jsem dolů a potěšilo mě, když telefon pípnul na znamení přijaté textovky. Shelton je na cestě.

Protáhla jsem se dveřmi a přemýšlela přitom o Benovi. Je hezký, ale děsně náladový. Na Morris jsem se přistěhovala před půl rokem. Od té doby se vídáme takřka denně, ale pořád nemůžu tvrdit, že mu rozumím.

Líbí se mi? Daly by se tím vysvětlit všechny naše slovní potyčky? Jako skryté flirtování? Nebo je Ben prostě jediná přijatelná ryba v hodně malém rybníčku?

Anebo mi hrabe?

Vešla jsem dovnitř jako posel dobrých zpráv.

Hi usnul. Ben se pořád krčil na lavici. Došla jsem k oknu, vyskočila na římsu a uvelebila se v jedné ze starých prohlubní pro kanony.

Pevnost Sumter v přístavu vypadala jako miniaturní Camelot. Lépe řečeno, šedý a ubohý Camelot. Myšlenky se mi zatoulaly k Artušovi a jeho rytířům. Ke Kitovi. K ubohé Guinevře.

K mamince. K té nehodě.

Zhluboka nadechnout. V paměti mi to pořád zelo jako otevřená rána, do které jsem se snažila moc nešťourat.

Maminka umřela na podzim. Zabil ji opilý řidič. Mechanik Alvie Turnbauer nezastavil na stopce a z boku to napálil do její corolly. Zajela jen pro pizzu a byla už na cestě domů. Tumbauer se vracel z baru U Sullyho, kde celé odpoledne nasával pivo.

Turnbauera zavřeli. Maminku pochovali na hřbitově Resthaven Memorial Garden. A já putovala do Jižní Karolíny.

Fakt to nejde, ještě je moc brzy.

Snažila jsem se myslet na jiné věci. Sandály, které jsem viděla na tržišti. Barvu, kterou bych chtěla vymalovat svůj pokoj. Citlivé místo na stoličce, kde jsem se obávala zubního kazu.

Potom se zvenku ozval hlas: „Volal tady někdo opraváře?“

Dovnitř nakoukl Shelton s manuálem a deskami plnými papírů v rukou. Ben okamžitě ožil.

Shelton Devers je malý a hubený a nosí silné kulaté brýle. Čokoládovou pleť má po afroamerickém otci a oči a lícní kosti po japonské matce. Sheltonovi rodiče pracují na ostrově Loggerhead, Nelson jako počítačový specialista, Lorelei jako veterinární asistentka.

„Velmi moudře jste se obrátili na odborníka.“ Shelton zvedl obě paže. „Nestrachuj se, bratře Bene. Zachráním tvou loď.“

V jediném okamžiku se Sheltonův rádoby vznešený výraz proměnil v úsměv. Ben se zasmál a vyskočil na nohy, jak už se nemohl dočkat, až se pustí do práce.

Vůbec jsem se nedivila, že Ben chtěl od Sheltona pomoct. Shelton je totiž machr na cokoli, co souvisí se stroji, součástkami a pixely. Miluje hádanky, šifry a všechno kolem čísel. Počítače taky. Myslím, že bychom ho mohli nazvat naším technickým guru. Sám si tak říká.

Sheltonovy slabiny? Má strach ze všeho, co leze. To kvůli němu máme v bunkru pořád sprej na brouky. A atletickou soutěž by taky nevyhrál.

Ben a Shelton si po stole rozložili manuál a papíry. Netrvalo dlouho a začali se přít o příčinu poruchy a způsob jejího odstranění.

Kdo ví? Kdyby se jim tehdy odpoledne nepodařilo člun spravit, neodpluli bychom na Loggerhead. A nic by se asi nestalo.

Jenomže jsme odpluli.

A ono se stalo.

ČTVRTÁ KAPITOLA

„Jestli tu závadu nemůžeš najít, tak to prostě přiznej,“ řekl Ben podrážděně. „Nechci, aby se to ještě víc rozbilo.“

Bylo jasné, že Benova nedůvěra Sheltona pěkně vytáčí. Celý ztuhl. Tedy aspoň spodní polovina jeho těla. Hlavu a ramena měl schované v lodi.

„Probírám možnosti, jednu po druhé.“ Hlava se vynořila. „Uklidni se, kámo. Já na to přijdu.“ S nákresem v ruce se Shelton opět ponořil mezi dráty elektrického vedení člunu. Ben se sklonil nad ním, paže překřížené.

„Můžu nějak pomoct?“ zeptala jsem se.

„Ne.“ Dva hlasy, jedna odpověď.

Tak jo.

Hi pospával v bunkru, Ben a Shelton se dohadovali u člunu a já si sedla na pláž. Radši jsem jim šla z cesty.

Od naší klubovny se až k oceánu táhne skalnatý ostroh a vytváří tam maličkou, skrytou zátoku. Kamenné výčnělky chrání pobřeží a ukrývají člun a úvazný sloup před většími plavidly. A co je nejlepší, vytvářejí báječnou, skoro pětimetrovou plážičku.

Letmo jsem pohlédla na úzkou cestu stoupající k naší svatyni. Ani takhle zblízka nebylo vidět okno. Úžasné.

Shelton tvrdí, že náš bunkr byl za občanské války součástí systému zákopů, kterému se říkalo Battery Gregg. Jeho účelem bylo chránit Charleston a většina tohoto bludiště zůstává dodnes neodhalená.

Tenhle bunkr je jenom náš. Musíme ho uchovat v tajnosti.

Ze zamyšlení mě vytrhly pronikavé hlasy.

„Baterka je zapojená?“

„Jasně že je. Cítím benzin, asi je přeplněný motor. Počkej chvilku, než se vyčistí.“

„Ne, ne, ne. Co když benzin v motoru chybí? Zmáčkni tu gumovou kouli.“

„To nemyslíš vážně. Hele, ten stříbrný přepínač musí být pod krytem, jinak to nenastartuje.“

Měla jsem toho dost. Jelikož jsem si tu připadala úplně zbytečná, rozhodla jsem se, že se vrátím za Hiem. Ať bylo venku sebevětší vedro, v bunkru vždycky panoval příjemný chládek. Na půli cesty jsem zaslechla, jak motor člunu zahrkal, probral se a hned vzápětí se ozval vítězoslavný řev obou amatérských opravářů. Otočila jsem se. Ben a Shelton si zrovna plácali otevřenou dlaní a křenili se jako blázni.

„Dobrá práce, géniové,“ řekla jsem. „Udělali jste na mě dojem.“

Oba lehce přikývli. Muž spravit loď! Muž být silný!

„Co teď?“ zeptala jsem se a doufala, že je otázkou odradím, aby se skutečně nezačali bít vítězně v prsa.

„Vezmem ho na vodu, abychom se ujistili, že je fakt v pohodě,“ navrhl Ben. „Co kdybychom zajeli ke Clark Sound?“

To nebyl špatný nápad. Plavba na člunu byl původní plán na dnešní odpoledne. Ale pak mě něco napadlo.

„A co Loggerhead? Třeba by se nám povedlo najít vlčáky. Smečku jsme neviděli už pár dní.“

Ano, přiznávám, jsem blázen do psů. Miluju psy, možná dokonce víc než lidi. Vlastně ne možná, určitě. Psi vás nepomlouvají za zády. Neztrapňují vás, když jste ve třídě nejmladší. A neřídí auta a nenechávají se v nich zabít.

Psi jsou čestní. To se o spoustě lidí říct nedá.

„A co by ne?“ odpověděl Shelton. „Klidně se kouknu na opice.“

Ben pokrčil rameny, protože ho víc než cíl zajímala cesta.

„Nemůžu uvěřit, že vy dva šaškové jste to spravili,“ ozval se Hi, který právě přicházel k pláži.

„Tak tomu věř, klaune. Tyhle dva mozky nemohly zklamat.“ Shelton byl pořád rozjetý a znovu nastavil Benovi otevřenou dlaň.

„O tom nepochybuju.“ Hi se protáhl a zívl. „Bylo to něco děsně technickýho, že jo? Vyžadovalo to obrovskou zručnost. Nic tak ubohýho jako přitáhnout drát nebo zmáčknout startér.“

Ben zrudl. Shelton se najednou začal hrozně zajímat o svoje tenisky.

Jedna nula pro Hie.

„Máš náladu plout na Loggerhead?“ zeptala jsem se.

„Jasně. S opicema je vždycky sranda. S těma se prostě nenudíš.“ Hi se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Teda pokud na tebe nedostanou pifku nebo si nepíchaj drogy. To pak sranda není. To jsou pak zlý.“

Hi skočil do člunu, zcela netečný k našim udiveným pohledům.

Za pár minut jsme už klouzali po hladině. Musím připustit, že to je fakt paráda. I pro člověka, který strávil na lodi tolik času jako já.

Vsadím se, že jsem jediná, koho znáte, kdo jezdí do školy přívozem. Dvakrát denně, přímo přes přístav. Od pondělí do pátku. Po vodě, zas a znovu. Je to jediný rozumný způsob, jak se tam dostat.

Všichni z naší party chodí na Boltonovu přípravku v centru Charlestonu. Hodně luxusní adresa, všude kolem domy z doby před občanskou válkou a stromy se závoji z tilandsie. Boltonova přípravka má zdi porostlé břečťanem a od holubů pokaděné sochy a je stejně snobská jako celé její okolí.

Neměla bych si stěžovat. Bolton je jedna z nejlepších soukromých škol v zemi. Kit by si nemohl dovolit platit školné, ale univerzita na ně podstatným dílem přispívá. Další výhoda pro zaměstnance univerzity, kteří pracují na Loggerheadu.

Jeden malý háček tu ale je. Nikdo nás tam nemá rád.

Ostatní studenti jsou děsně zazobaní. A většina nám na to nedovolí ani na vteřinu zapomenout. Vědí, jak jsme se tam dostali a proč jezdíme každý den všichni najednou. Už si ani nepamatuju všechna jména, která nám dávají.

Děcka od přívozu. Socky. Vidláci.

Mimina se svěřenskými fondy. Elitní pitomečkové. Snobové.

Upřímně řečeno, toho dne jsem byla ráda, že do školy nemusím.

My z ostrova Morris držíme při sobě. Kluci už měli partu, když jsem se přistěhovala. Hlavně Shelton a Ben jsou velcí kamarádi. Hi je trošičku zvláštní. Občas si nejsem jistá, co si o něm mám myslet, ale každopádně mě vždycky pobaví.

Kluci mě hned vzali mezi sebe. Nemůžou být moc vybíraví. A navíc, abych si přihřála i vlastní polívčičku, od začátku bylo jasné, že jsem chytrá. Stejně jako oni.

Na rozdíl od většiny našich spolužáků nás opravdu baví učit se nové věci. Většinou to máme po rodičích. A když jsem tady potkala kluky, které zajímá věda, bylo to jako najít poklad.

Kit nebyl bez sebe radostí, že mí jediní tři kamarádi jsou kluci. Upozornila jsem ho, že na Morrisu jiní spolužáci nebydlí. A že zná rodiče všech kluků. Nevyvracel mi to. Teď už remcá jen Kitova přítelkyně Whitney.

Ačkoli jsme se skamarádili vlastně z nutnosti, dneska držíme všichni čtyři pěkně při sobě. Tehdy jsem ještě neměla ponětí, jak moc se naše přátelství utuží. Ani proč se tak stane.

Ben se chtěl vyhnout mělčině, a tak se k ostrovu Loggerhead vydal oklikou. Sice to trvá déle, ale zkratka mezi písečnými naplaveninami je za odlivu příliš nebezpečná. Radši jsme neriskovali.

Shelton seděl vepředu a vyhlížel delfíny. Já se posadila dozadu k Hiovi.

Příď a záď, připomněla jsem si v duchu. Kluci se celé hodiny učí námořnickou terminologii. Budoucí piráti? V novinách píšou, že dneska jich je jak hub po dešti.

Občas se nám příď trochu nadzvedla a pak prudce klesla. Postříkala nás voda, slaná a studená. Vychutnávala jsem si každou kapičku.

Cítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá úsměv. Tohle bude skvělý den.

Po dvaceti minutách na otevřeném moři se na obzoru začala rýsovat modrozelená šmouha. Pozorovala jsem ji, jak roste a mění se v pevninu.

Konečně jsme se přiblížili, zpomalili a zamířili k cukrově bílé pláži.

Písek se táhl tři metry od hladiny. Za ním se tyčily vysoké stromy a hustý podrost, který bránil ve výhledu do nitra ostrova. Břeh omývaly vlny. Žáby a hmyz spustily odpolední symfonii bzukotu a kvákání. Občas někde zaševelila větvička a v korunách stromů se ozvaly zvířecí skřeky.

V dohledu nebyla jediná stopa po civilizaci.

Ben vypnul motor. Loď se lehce pohupovala, jak jsme pluli kolem pobřeží a tiše ho pozorovali.

Všechny nás zachvátil pocit tajemna. Něčeho pradávného. Nespoutaného. Divokého.

Ostrov Loggerhead.

PÁTÁ KAPITOLA

„Hola, hola, hola! Už to sviští! Dupněte na brzdy!“

Shelton sebou trhnul, jak Sewee narazila do přistávacího mola. Já ztratila rovnováhu a dopadla zadkem na palubu. Tvrdě.

Člun se dřel bokem o molo a žalostně skřípal. Mocné plavidlo nemělo dneska svůj den. Zapsat do knihy přání a stížností.

Vyskočila jsem na nohy a nějak se mi podařilo zachytit o zapomenuté uvazovací lano připevněné k molu. Loď se ustálila a zastavila. Přistání dokončeno.

Ale nebylo to moc hladké, kapitáne.

„Člun nemá brzdy,“ Ben se zakřenil, rozčarovaný vlastním námořnickým uměním. „Přistát s lodí není jen tak. Dělám na tom.“

„Dělej víc,“ Hi si třel koleno, do kterého se uhodil. „Momentálně ti to fakt nejde.“

„Já bych to nezvládla,“ řekla jsem v naději, že se Ben neurazí.

On se naštěstí zasmál. „Nebyl to nejlepší pokus, ale loď přežila.“ Praštil Hie do zad. „No tak, Hirame, vždyť se ti zas tak moc nestalo.“

Hi ukázal významně na koleno.

Ben pokrčil rameny. „Krev ti neteče.“

„To sice ne, ale bolí mě záda. A můžeš za to ty.“

Shelton vyskočil na molo a uvázal lano. Pár smyček a uzlů a byli jsme připoutaní. Praktický chlapec.

„Hotovo.“

„Tak si pospěšte, lidi. Nejvyšší čas.“ Hi, celý zelený, se vyškrábal přes bok člunu a vrávoral po molu. „Musím si odskočit do lesíčka. Příroda volá.“

Mořská nemoc. Bacha.

Vystoupila jsem a následovala ostatní.

Ostrov Loggerhead je ve srovnání s Morrisem prcek, měří jen něco málo přes kilometr čtvereční. Žádní obyvatelé. Žádné silnice. Žádná kavárna Starbucks. Jen pár budov tísnících se pohromadě na jihovýchodní straně. Ale nenechte se mýlit, tohle je význačné místo. Moderní technologie. Špičkové laboratoře, nejnovější vybavení, ostraha čtyřiadvacet hodin denně. Malé, ale nákladné.

Výzkumný ústav na ostrově Loggerhead. LIRI. Ale všichni to tu znají pod obyčejným názvem Loggerhead.

Ostrov získal své jméno podle mořských želv, které hnízdí na jižním pobřeží. Prvními evropskými obyvateli byli piráti. Černovous poznal, že je to báječné místo, kde se může schovat před koloniálními úřady, takže se tu se svými kumpány usadil a v době mezi jednotlivými útoky na obchodní lodě si tu schovával kořist. Útočil i na ostatní piráty. Anebo tu pro ně pořádal večírky. Nevím jistě.

Tahle etapa však netrvala dlouho. Britové nakonec piráty vyštvali a jakýsi lord v přepudrované paruce tu vybudoval bavlníkovou plantáž. Práci mu samozřejmě obstarávali otroci. Ale jednoho krásného dne ho dostali. Pořádná lekce. Když jste parchant, co si kupuje jiné lidi, nezakládejte si firmu na místě, kam se pomoc tak snadno nedostaví. Pokud totiž otroci začnou mít proti stávajícím pořádkům výhrady, stane se z vás krmení pro ryby.

Jako další převzala Loggerhead armáda. Základny, děla a tak dál. Potom zel ostrov několik desítek let prázdnotou. V sedmdesátých letech ho získala univerzita a dovezla sem primáty.

Nedělám si legraci. Většinu ostrova nyní obývá opičí kolonie. Volně žijící makakové rhesus. Jsou jich tu stovky a volně se honí v korunách stromů i po zemi. Ale odsud se nedostanou, na to, aby někam doplavali, je to daleko.

Pravda, výzkumný komplex je oplocený, ale plot má udržet primáty venku, ne uvnitř. Pletivo je však účinné jen částečně. Ti chytří malí mizerové ho neustále přelézají. Jako kapesní nindžové.

Ostrov je fakt nádherné místo. Zvuky, které opice vydávají, jsou neuvěřitelně hlasité. Komu by se nechtělo občas zabloudit do obří opičí klece?

Aby bylo jasno, ústav tady neprovádí žádné testování nebo tak něco. Výzkum se zaměřuje výhradně na veterinární medicínu a pozorování, třeba behaviorální studie. Jinak bych sem nejezdila. A nedovolila Kitovi, aby tu pracoval.

Je to úžasné, co? Na tomhle kontinentu dnes existuje jen pár podobných míst. Přijíždějí sem vědci z celého světa. Abyste se dostali dovnitř, potřebujete spoustu fotek a povolení.

Tedy, my ne. My se sem zveme sami.

Sešla jsem z přístaviště na úzkou pláž lemovanou vysokými skalními výběžky. Před námi se ze země vznášeli rackové a naštvaně vřískali. Rozhlédla jsem se po okolí.

Loggerhead má tvar tučňáka, jehož hlava směřuje na severozápad. Střední partie jsou mírně vyboulené, jako by byl dobře vykrmený. Molo se nachází na jihovýchodě a vyčnívá z imaginárního ptačího zadku. Z místa, kde jsem stála, mi ve výhledu bránily tučňáčí nohy.

Napravo se na jihovýchodě vypíná kuželovitý vrchol. Tern Point. Nalevo se do výšky šesti metrů nad mořem zvedá stromy porostlá plošina s výhledem na oceán. Maličký záliv, jímž jsme sem připluli, nyní ležel uzavřený mezi horou a plošinou, takže pláž i molo byly dokonale chráněné před rozbouřenými vlnami.

Ani se nedivím, že se tu pirátům líbilo. Ústraní. Bezva místo, kde se v případě nouze dala schovat loď. Johoho.

Severní výběžek ostrova je mokřina zužující se do krátké přílivové mělčiny. Posledních sto metrů tvoří bažina, kam se nedá vkročit. A asi by se vám tam ani nechtělo. Území aligátorů. Chramst.

Ačkoli horní a spodní část Loggerheadu jsou nehostinné, boky má krásné. Nic než bílý písek. Dlouhá úzká západní pláž se kvůli svému tvaru jmenuje Chilská, ale starousedlíci jí neřeknou jinak než Mrtvá kočka. Stačí, abyste tu jednou zaslechli příliv ženoucí se přes písečné naplaveniny, a pochopíte proč. Skutečná nádhera ale leží na východním pobřeží: Želví pláž. Kratší a širší, hotový ráj. Nejlepší na světě.

Tak to bychom měli obvod ostrova. Uprostřed jsou husté lesy protkané potůčky. A opice.

Z přístaviště se severovýchodním směrem vine stezka; nejprve stoupá nahoru a pokračuje přes strmý sráz, který zakrývá budovu LIRI. Hi už byl v půlce kopce.

„Na člunu není k ničemu,“ prohlásil Ben.

Souhlas. Hiovi se dělá zle i na přívozu.

„Dáme mu chvilku, aby… se uvolnil,“ řekla jsem.

„Hledá si místo, kde by se vyblil.“ Shelton nebyl dvakrát taktní. „Když na chlapa přijde slabší chvilka, potřebuje trochu soukromí.“

Nikdo nic nenamítal. Několikrát jsme už byli svědky Hiovy velkolepé zvracecí show. O pokračování nestojíme.

„Vážně chceš hledat psy?“ Shelton se nervózně zatahal za ušní lalůček. „S nima není sranda, Tory. Minule jsi měla štěstí. Bylo to šílený.“

Měl napolo pravdu. Fakt jsem provedla blbost. Divocí psi dovedou být nepředvídatelní a smrtelně nebezpeční. Hlavně vlčáci. Opravdu jsem tehdy riskovala. Ale měla jsem štěstí.

Skutečnost je taková, že jsem se nikdy v životě necítila ohrožená psem nebo vlkem. Z nějakého důvodu na mě tahle zvířata reagují. Jako kdybychom hovořili stejným jazykem. Neumím to vysvětlit.

Smečka mě neděsí; těšila jsem se, že je zas uvidím. Ale věděla jsem, že ostatní nejsou nadšení myšlenkou, že bychom se ke psům znovu přiblížili.

„Shelton má pravdu,“ ozval se Ben. „Možná jsi zaříkávačka psů, ale nemůžeš takhle riskovat.“ Udělal oblázkem na hladině žabku. „Já myslel, že bude po tobě. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych tomu.“

„Jo, bylo to jako scéna z děsivého snu,“ souhlasil Shelton.

Jak to vlastně bylo?

Před několika lety našel jeden vysokoškolák před odjezdem z výzkumné stanice v Montaně polomrtvé štěně vlčí samičky ve sněhové závěji. Neměl na výběr, a tak proti všem předpisům propašoval mládě s sebou na další působiště – Loggerhead. Svého svěřence ztratil postupem času z dohledu. Když dokončil projekt, štěně už nenašel, a tak prostě odjel.

Časem se z vlčete stal neoficiální mazlíček loggerhedských pracovníků. Pojmenovali ji Šepta, protože se pohybovala jako stín. Přicházela si pro žrádlo a znovu mizela v lese.

Šepta rostla a dospívala. Byla dobře živená, hrála si s lidmi a vůči opicím nebyla vůbec agresivní. Oficiálně sice žádné povolení nedostala, ale směla žít tam, kde se jí zlíbilo, a volně si pobíhat po ostrově.

Přibližně rok po Šeptině příchodu vstoupil záhadně na scénu německý ovčák. Nikdo neví, jak se na Loggerhead dostal. Žádný dohazovač se k zodpovědnosti nepřihlásil.

Slečně Šeptě se mladík zalíbil. Za pár měsíců přišlo na svět první štěně, kříženec psa a vlka. Rok běhala smečka ve třech, pak do rodiny přibylo další mládě. Nového přírůstku jsem si první všimla já, dva měsíce po svém příjezdu v listopadu. Dokonce jsem ho pojmenovala.

Jak jsme se poznali?

S partou jsme se poflakovali po Želví pláži, když v lese něco zapraskalo. Zvědavě jsem zaplula mezi stromy a čekala, až se vynoří škodolibá opice. Namísto ní jsem však spatřila psy běhající kolem jámy; kničeli a vrhali se dopředu. Zespodu něco tiše kňučelo.

Smečka mě uslyšela a ucítila, všichni ztuhli. Přímo na hruď se mi upíraly tři páry očí.

Zastavila jsem se a nepohnula jediným svalem.

Šepta si mě měřila a zvednutým čenichem nasávala vzduch. Byla velká, vůdkyně smečky. Plnokrevná vlčice. Naštvaná. Na mě.

Auvajs.

Potní žlázy se mi rozjely na maximum.

Šepta hluboce, hrdelně zavrčela. Udělala krok ke mně, uši našpicované, srst na hřbetě zježenou.

Každý racionálně uvažující člověk by se stáhl. Ale když dojde na psy, rozum jde u mě stranou. V té jámě něco je a potřebuje to mou pomoc. Tím jsem si byla jistá.

Pomalu jsem centimetr po centimetru postupovala vpřed a v duchu prosila Šeptu, aby pochopila.

Důvěřuj mi. Já ti nechci ublížit.

Její oči byly tak velké, že jsem viděla i bělma. Stažené pysky odhalovaly lesklé řezáky. Vrčení sílilo.

Druhé varování.

„Pššššš,“ broukala jsem. „Já nejsem nepřítel.“ Další centimetr kupředu. „Jenom se podívám. Slibuju, že ti neublížím.“

Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb. Podívala jsem se tam.

Mí kamarádi mě nevěřícně pozorovali z bezpečné vzdálenosti.

Nevěnovala jsem jim pozornost a udělala další miniaturní krok.

Šepta vyrazila a dopadla asi půl metru přede mnou.

Třetí zavrčení, tentokrát už z plna hrdla. Přidali se i ostatní dva psi. Bylo to zlověstné a nahánělo to hrůzu.

Tělem mi projela dávka adrenalinu.

Možná to nebyl dobrý nápad.

Sklopila jsem oči a pomalu roztáhla dlaně. Stála jsem nehybně a v duchu jsem prosila Šeptu, aby pochopila. Věděla jsem, že balancuji na ostří nože.

Žádný zvuk. Žádný pohyb.

V uších mi tepala krev. Po zádech mi stékaly čúrky potu.

Se skloněnou hlavou jsem mírně zvedla oči. Šepta na mě upřeně zírala. Zdálo se mi, že váhá a přemýšlí, ať už to vlci dělají jakkoli.

Potom se rychlým skokem vrátila ke svému druhovi a mláděti. Všichni tři se jako jeden podívali nejprve na jámu a pak na mě.

Měla jsem povolení. Tedy aspoň jsem si to myslela. Doufala.

Riskla jsem další nejistý krok vpřed. Smečka na mě upřeně hleděla, ale z místa se nepohnula.

Rychle, Tory. Propustka ti za chvíli vyprší.

Posunula jsem se kupředu, podívala se do jámy, kdysi přemostěné, opuštěné šachty. Ztrouchnivělé dřevo se už rozpadlo.

Tři metry pode mnou žalostně naříkala huňatá kulička. K nebi se upíraly dvě nádherné modré oči. Mládě vlčáka.

Když mě vlče spatřilo, vyhrabalo se na nožky a začalo se drápat po hliněné stěně; zoufale toužilo dostat se za matkou.

Aniž bych uvažovala, lehla jsem si na břicho, zachytila se popínavé rostliny, přehodila nohy přes okraj šachty a opřela se chodidly o stěnu. Křečovitě jsem svírala šlahoun a začala jsem slaňovat.

Jeden odskok, druhý.

Dopadl na mě stín. Zvedla jsem oči. Tři psí tlamy nad hlavou a oči sledující každičký můj pohyb. Klídek.

Nesmírně opatrně jsem pokračovala dolů.

Tři. Čtyři. Pět.

Na půli cesty jsem nohama narazila na sestavu úzkých prken. Použila jsem je jako schůdky a dostala se tak až k prohlubni, kde se krčilo vyděšené štěně. Vzrušeně zaštěkalo, jak už se nemohlo dočkat záchrany.

Když jsem se ocitla na jeho úrovni, sedla jsem si a popadala dech. Můj nový kamarád se choulil na rozbitém sudu s nálepkou Solené arašídy od řeky Cooper. Vyškrábal se mi do klína. Olízl mi tvář. Byl k pomilování.

A tehdy jsem ho pojmenovala Cooper.

Seshora se ozval ostrý štěkot. Šepta už ztrácela trpělivost.

Opatrně jsem zvedla mládě, postavila se a došla zpátky ke stěně. Zvažovala jsem, jaké mám možnosti. Šachta byla nerovnoměrná, všude vystupovaly ostré kameny a kořeny. Takže vylézt nahoru by nemělo být tak těžké.

Tedy pokud by nahoře nečíhala smečka vzteklých psů, kteří si vás chtějí dát k obědu.

Jednou rukou jsem držela štěně a druhou se začala přitahovat nahoru; jedna noha, druhá… Chytnout. Přitáhnout. Stoupnout. Chytnout. Přitáhnout. Stoupnout.

Jak jsme se blížili nahoru, můj svěřenec začal legračně poštěkávat.

„Máš pravdu, Coope, ještě chviličku vydrž.“

Když jsem vystrčila hlavu nad zem, ruce mě pálily. A přímo před sebou jsem měla vlčí čumák.

Šepta. Zuby jen pár centimetrů od mého krku.

Pomaličku jsem položila Coopa na zem. Vlčí máma ho popadla zubama za kůži na krku, zvedla ho a zmizela v křoví.

Druzí dva členové smečky ji následovali. Najednou byli všichni pryč.

Celá jsem se třásla. Vysápala jsem se nahoru z šachty a oprášila si oblečení.

Musela jsem se usmát. Mise splněna a bez ztráty na životech.

Sklepávala jsem špínu a ohlédla se přitom na své kamarády. Hi přerývaně dýchal. Ben a Shelton pomalu kroutili hlavami. Všeobecná úleva byla skoro hmatatelná.

Všichni tři mě zapřísahali, ať už nikdy nedělám nic tak lehkomyslného. Slíbila jsem jim to, ale jen abych je uklidnila. Věděla jsem, že za daných okolností bych to udělala znovu.

Vrátili jsme se na pláž, kde jsem napravo od nás spíš vycítila, než zaslechla šustění. Podívala jsem se do lesa. Ze stínu na mě upíraly pohled dvě zlaté svítivé oči. Šepta. Chvíli si mě prohlížela a pak zmizela v lese.

V tom okamžiku jsem na sebe byla fakt pyšná.

Od našeho setkání uplynulo několik měsíců. Šeptu ani její smečku jsem moc často nevídala.

Kdybych je našla, budou si na mě pamatovat? A co Coop?

Ano, budou. Byla jsem si jistá.

Tahle radostná myšlenka mě naplnila touhou to tu prozkoumat.

Chvíli jsme počkali, až se Hiovi uklidní žaludek, a pak jsme se vydali po stezce přes kopec k výzkumné stanici.

A ocitli se v pěkné bryndě.

ŠESTÁ KAPITOLA

Hi se dostal do spárů nepřítele.

O.k., přeháním, ale tolik zase ne.

Když jsme vyběhli na kopec, dole se objevil komplex LIRI. Tucet budov nacpaných těsně vedle sebe za dva a půl metru vysokým drátěným plotem. V domech ze skla a oceli sídlily laboratoře. V hliníkových přístřešcích se skladovalo vybavení, krmení pro opice, zásoby a auta. Obvodový plot měl jen dva vchody; hlavní vjezd, který vedl k přístavišti za námi, a menší branku ústící na Želví pláž.

Hi stál u hlavní brány. A nebyl sám.

„Ten tomu dal.“ Shelton si zaclonil oči a díval se dolů. „Pořádně si to slíznem.“

„Do hajzlu,“ odtušil Ben napjatě. „To je Karsten.“

Jasně, pomyslela jsem si. Kdo jiný?

„Mává na nás, abychom šli dolů,“ řekl Shelton. „Chce snad někdo zdrhat?“ dodal sarkasticky. To nemělo smysl. Profesor Karsten nás dobře znal. A co bylo ještě horší, znal i naše rodiče.

Ach jo.

„Jdeme.“ V hlase se mi ozývala větší sebejistota, než jakou jsem doopravdy cítila. „Karsten ví, že sem smíme chodit, když neporušujeme jejich pravidla. Nechápu, proč vždycky tak otravuje.“

Loggerhead je pro cizí lidi v podstatě uzavřený. Ale jelikož naši rodiče tady pracují, správní rada nám dovolila sem jezdit, pokud se budeme vyhýbat vyhrazeným oblastem a nebudeme dělat problémy.

„Doktor K. prostě nemá rád, když jsme na ostrově,“ ucedil Shelton. „Táta mi říkal, že na schůzích pořád navrhuje, aby nám zakázali vstup, ale nikdy nesežene dost hlasů. Blbeček, chová se, jako bychom byli nějací teroristi či co.“

„Tu čtyřkolku jsi rozbil,“ prohlásil Ben s kamennou tváří.

„Jasně.“ Shelton obrátil oči v sloup. „Shelton ji rozbil. Kdepak Ben, to Shelton, protože Ben se umí líp schovávat v lese. Takže jenom Shelton.“ Plácl Bena do ramene. „Mimochodem, rádo se stalo, Blue.“

„Říkal jsem, že to máš u mě.“

Pomalu jsme začali sestupovat dolů. Po obou stranách jsem viděla jenom stromy. Žádné překvapení. Mimo hlavní komplex tu nebyly žádné budovy. Ostrov křižovalo několik polních cest, ale opravdu jen málo. Od samého začátku bylo v plánu, že LIRI po sobě nikde nezanechá ani stopu. A povedlo se mu to.

Cestou dolů jsem přemýšlela o úžasných výzkumech, které se na Loggerheadu provádějí. Lidoopy mám nejradši, ale je tu taky stanice mořské biologie. A právě tam Kit studuje své milované želvy a delfíny. Přírodní rezervace láká i ornitology a botaniky. A odborníky na motýly taky. Bažina zase fanoušky krokodýlů. Na planině a ve vnitrozemí tu na několika místech kopou archeologové.

Elitní sdružení šprtů. To fakt žeru.

Než jsme se s Sheltonem a Benem dostali k bráně, Karsten už vtáhl Hie dovnitř. Pak se prudce otočil a rozzlobeně nám ukázal, abychom se postavili vedle něho.

Poslechli jsme. Neměli jsme na výběr.

Doktor Marcus E. Karsten: profesor a vedoucí katedry na Fakultě veterinárního lékařství Charlestonské univerzity, ředitel LIRI.

Pokud chcete znát můj názor, vrchní pablb. A protivný jak činže. Karsten se proslavil svou prací o viru ebola a na poli epidemiologie zvířat má reputaci bez poskvrnky. Dohlíží nad veškerým výzkumem, který se na Loggerheadu provádí.

Tenhle chlap je ovšem taky absolutní debil.

Na kráse moc nepobral. Táhne mu na šedesát. Hubený. Brýle. Tmavé, řídnoucí vlasy učesané na nesmrtelnou přehazovačku. Laboratorní plášť nažehlený tak, že by se s ním dal krájet sýr.

Jedno se mu ale musí nechat; nejedná s námi jako s dětmi. Jedná s námi jako se zločinci.

Karsten a Hi stáli před budovou číslo jedna, největším barákem v celém komplexu. Uvnitř jsou nejmodeměji a nejnákladněji vybavené laboratoře. Hiův otec tam pracuje. A Kit taky. Navíc je tam umístěno bezpečnostní centrum. Nádhera.

„Pojďte sem a vysvětlete mi to.“

První příkaz jsme uposlechli, druhý nikoli.

Karsten se otočil k Hiovi. „Stolowitski. Proč ses plížil lesem?“

„Spadl jsem s letadlem. Žiju tam už několik měsíců.“

Přestaň, Hii! To není chytré.

„To je příšerné.“ Karstenův tón byl jako led. „Tvoje matka bude bez sebe radostí, až jí povím, že jsi přežil. Co kdybychom jí zavolali hned teď?“ Hi vykulil oči a hned je sklopil. „Bylo mi zle,“ zamumlal. „Velké vlny.“ Bylo mi ho líto. Vypadal žalostně.

„A ostatní? Taky vám bylo špatně? Přijeli jste se nechat ošetřit? U veterináře?“

„Doktore Karstene, provedli jsme snad něco?“ zeptal se Shelton přemrštěně zdvořilým tónem. „Já měl za to, že sem smíme, protože jsme na seznamu osob s povoleným přístupem. Klidně si to zkontrolujte. Rádi počkáme.“

„Moc pěkné.“ Karsten se nedal obalamutit. Nikdy se nedal. „Smíte sem, pouze pokud neděláte problémy.“ Očima si změřil celou naši skupinku. „Jenomže vy je děláte vždycky.“

Cítila jsem, jak mi tvář rudne zlostí.

Ústa, pozor, v závěsu za vámi kráčí nohy. Tohle je směšné.

„Profesore Karstene, přijela jsem za otcem. Šla jsem rovnou z přístaviště. A když jsem se naposledy dívala, měla jsem očkování v pořádku. Máte na srdci nějaký konkrétní problém, se kterým bych vám mohla pomoct? Pokud ne, tak už budu muset jít.“

Znáte ten zvuk, když gramofonová jehla přejede po staré desce? Právě nyní se ozval.

Kluci ustoupili.

Karsten si mě prohlížel. Ubíhaly vteřiny. Agonie. Pak se samolibě zašklebil. „Slečna Brennanová. To je mi radosti.“ Dál si mě měřil a pak pod vousy dodal: „Vůbec není po otci.“ Pauza. „Ale je to celá Tempe.“

To jsem neměla slyšet. V duchu jsem se tetelila blahem. Karsten se s tetičkou Tempe zná pracovně. Nevím přesně, co se mezi nimi stalo. A nejsem si jistá, zda naše spřízněnost pracuje pro mě, nebo proti mně.

Najednou Karsten přestal vyhrožovat a začal mluvit k věci. „Nechoďte na Želví pláž, probíhá tam ekologický průzkum. Myslím, že Chilská pláž je otevřená. Tern Point je nepřístupný. Jako vždy.“ Podíval se na hodinky. „A především se nikomu nepleťte pod nohy.“

Už se měl k odchodu, ale pak se zarazil.

„Slečno Brennanová.“

Ztěžka jsem polkla.

„Ano, pane?“

„Doktor Howard má u sebe pacienta. Lodní šroub zasáhl želvu, když plavala přes kanál. Teď byste neměla otce rušit.“ Rychle se otočil a byl pryč.

Pf.

Tři páry očí se na mě upíraly.

„Co je?“

„Nemůžu uvěřit, že jsi doktora K. takhle odpálkovala.“ Shelton se tvářil šokovaně.

Hi se radostně rozesmál. „Máš víc kuráže než já.“

„Díky, Hii, to si budu pamatovat.“

„Každopádně to zafungovalo,“ řekl Ben. „Dobrá práce, Tor. A to s tvým tátou byla chytrá výmluva. Pálí ti to.“ Ohlédl se k zadní části komplexu. „Ale možná bychom se měli na hledání psů vykašlat.“

„Vlčáků,“ opravila jsem ho. „Dva z nich jsou přece kříženci.“ Zadívala jsem se na vlastní odraz ve skle budovy jedna. Vidět se s Kitem by bylo fajn, ale chodit teď dovnitř by znamenalo pokoušet osud.

Je mi líto, Kite. Dneska žádná návštěva.

„Ani nápad,“ řekla jsem. „Smečku najdeme.“

„A opice. Já chci vidět opice.“ Hi už měl zase dobrou náladu. „Zavez mě do opičího města, lalala!“ zanotoval a roztančil se. Jako nákupní vozík.

„Jasně, Hii,“ odpověděla jsem s očima upřenýma na laboratoř. „Zavezu tě do opičího města. Ale už prosím nezpívej.“

„Příšerné,“ souhlasil Ben. „Děsný pokus. Ohavný.“

Hi vážně přisvědčil. „Není to moje parketa.“

„Do sedel!“ Shelton zakroužil prstem ve vzduchu, připravený vyrazit. A tak jsme jako trpaslíci ze Sněhurky vyšli husím pochodem z brány ven.

Hej hou, hej hou, trpaslíci jdou…

SEDMÁ KAPITOLA

Muž shlížel dolů z okna Karstenovy kanceláře. Oči měl posazené blízko u bambulovitého nosu protkaného žilkami.

Pozoroval čtyři odrostlé děti, jak mizí branou k Želví pláži, a křupl klouby na rukou. Byl nervózní a zároveň rozzlobený.

Malí pankáči na Loggerheadu? Co tady dělají?

Muž přešel k psacímu stolu a celou svou mohutnou postavou se svalil do koženého křesla. Opřel se. Zapálil si doutník.

Je načase Karstenovi připomenout, kdo je tady šéf.

Za chvíli doktor vrazil do dveří, aniž by si uvědomoval přítomnost druhého muže. Zarazil se, překvapený pachem hořícího tabáku.

Když spatřil muže za stolem, ztuhl.

„Proč se banda nějakých děcek prohání po komplexu?“ tázal se chladně muž.

„Nemůžu jim sem zakázat vstup.“ Karsten polkl. „Děti zaměstnanců LIRI mají povolení rady a mohou jezdit na místní pláž.“

„A nejste tu náhodou ředitel? Nemáte kontrolu nad svým vlastním zařízením?“

Karsten se naježil, ale neřekl nic.

„Chci, aby byl všem cizím lidem vstup na ostrov zakázán,“ prohlásil muž. „Okamžitě. Nesmí se dostat do lesa.“

„Proč jste přijel? Neměli by nás vidět spolu. Je to šílenství.“

„Přijal jsem bezpečnostní opatření. Nikdo nic neví.“ Mužův tón byl stále chladnější. „A dávejte si pozor na to, co říkáte. Přijel jsem, protože nevykazujete žádné pokroky. Možná jste zapomněl na naši dohodu.“

„Pracuji na tom.“

„Něco jste slíbil. Máte své závazky.“

„To, co po mně chcete, je nesmírně složité. Tyhle věci se rozhodně nedají uspěchat.“

Muž se jen díval.

„Dejte mi ještě čas,“ žadonil Karsten. „Už jsem skoro u cíle.“

„To bych vám radil. Já se vždycky dovedu postarat o to, aby mí partneři drželi slovo. S tím můžete počítat.“

Muž vstal, potáhl z doutníku a ještě stále kouřící nedopalek odhodil do odpadkového koše.

„Musíte na mě udělat dojem, doktůrku,“ řekl. „Už nemáte moc času.“ Pak odešel, aniž by se ohlédl.

OSMÁ KAPITOLA

Bliklo světlo.

Mihlo se a zmizelo.

Co to bylo?

Zaregistrovala jsem ho už potřetí nebo počtvrté. Měla jsem za to, že ten záblesk vycházel mezi stromy, ale nebyla jsem si jistá. Prozkoumala jsem koruny a hledala vysvětlení.

Vtom mě do čela udeřil plod gumovníku.

„Au!“ Překvapeně jsem zvedla ruku. „Právě mě trefila opice.“

Seděla jsem na mýtině, zády opřená o strop. Od LIRI jsme už byli daleko, v části lesa, kam se obvykle moc nechodí. Hi se natáhl vedle mě a odpočíval ve stínu.

Ben a Shelton hledali cestičku. Zase.

Přešli jsme zakázanou hranici. No a co? Kráčet k Mrtvé kočce po stezce byla nuda. Když si Ben všiml starší pěšinky vedoucí na sever, rozhodli jsme se sejít z hlavní cesty.

Jdi se vycpat, Karstene.

Smečku jsme nevystopovali. Žádný div. Jejich teritoriem byl celý ostrov a psovité šelmy jsou mistři ve skrývání. Mohla být kdekoli.

Vloni podnikavý laboratorní technik instaloval do jeskyně pod Tern Point časově nastavitelný dávkovač krmiva. Šepta a její smečka se tam okamžitě přesunuly a u komplexu je už skoro nebylo vidět.

Tedy, než začalo to vytí.

Nedávno si smečka osvojila nový zvyk; každou noc obíhala kolem plotu LIRI a vyla jak pominutá. Nikdo nevěděl proč. Strážní byli podělaní až za ušima.

Změna v chování psů mě znepokojovala. Pokud bude smečka pokračovat v tomhle povykování, brzy na sebe upoutá pozornost. Vlastně tu vůbec nemá co dělat.

Ale mé obavy byly hlubší povahy. V noci se objevovali jen tři členové smečky. Coop scházel.

Přestože naše operace selhala, výlet jsem si užívala. Před chvílí jsme vyplašili skupinku opic shromážděných u krmelce. Na lidi byly trošku zvyklé, takže se jen stáhly do lesa a z dálky nás pozorovaly.

Mladí samci štěkali, houpali se ze strany na stranu a předváděli se ve větvích. Mláďata vykukovala z hřbetů a zpod břich svých matek. Velké uši. Velké oči. Byla k sežrání. Samice si navzájem prohrabovaly srst, jako by se chystaly na ples.

Až do té chvíle šlo všechno skvěle.

Jenže po setkání s primáty se cesta zúžila, až zmizela docela. Mrzutě jsme si museli přiznat, že jsme zabloudili. Jakmile jsme spatřili mýtinku, rozběhli jsme se na druhý konec v naději, že tam najdeme pokračování cesty.

Nic.

A tak jsem tu teď seděla a bombardovaly mě opice.

Nakonec jsem útočníka uviděla. Velká samice s šedohnědou srstí a jedním roztřepeným uchem. Na hrudi měla vytetováno Y-7.

Y-7 se netvářila dvakrát spokojeně. Bezcílně se štrachala z větve na větev, občas se zastavila a zhoupla se směrem k nám. Strachy a zlostí stáhla pysky a odhalila vyceněné zuby.

Y-7 hodila další dávku. Stáhla se.

Dobrá muška. Třela jsem si rameno. A silná ruka. Skrčila jsem se za strom do úkrytu.

„Asi máš novou fanynku.“

„Sklapni, Hii.“ Vykoukla jsem zpoza kmenu a pokusila se očima najít útočnici. „Ještě nikdy jsem neviděla, že by se samice takhle chovala.“ Vzduchem to zasvištělo a další raketa mi proletěla kolem ucha. „Co to sakra je? Má tady někde mládě? Nic nevidím.“

Znovu jsem vykoukla. Další střela mě zahnala zpět.

„Je pěkně naštvaná,“ varovala jsem Hie. Hodně mírně řečeno.

„Jsem si fakt nevšim,“ utrousil Hi, ale nepohnul se. To nebylo chytré. Prásk! Dostal přímý zásah.

Zaklel a odkutálel se z palebné linie. „Naštvaná? Ta opice je vzteklá jak pes. Baží po krvi. Mířila mi na bolavý koleno.“ Sebral plod gumovníku, který přiletěl ze stromu. „Když chceš válku…“

Vstal a zamířil. „Odplata! Nezačínej, co nemůžeš dokončit.“

Y-7 snadno odrazila Hiův slabý úder. Opětovala palbu.

Hi zalezl zpátky a těžce oddechoval. „Nepřítel je silnější. Volej posily.“

Blik.

Objevilo se to znovu. Rychlý záblesk světla.

„Viděl jsi to?“ zeptala jsem se.

„Jo.“ Hi se krčil vedle mě, oči upřené nahoru. „Myslím, že Kingkongice má něco na zápěstí.“

Nad našimi hlavami se Y-7 rozhoupala, natáhla paži, vyletěla do vzduchu a přistála na zemi. Celý výstup doprovázelo hrozivé lomcování větví. Zahlédla jsem další záblesk.

Docvaklo mi to. „Drží něco v ruce. Něco, co odráží světlo.“

„Jo,“ souhlasil Hi. „Je to kovový. Nebo možná skleněný.“

Tiskli jsme se rameny k sobě za kmenem dubu. Nebyl ovšem dost velký, aby nás ukryl oba. Sardinky v úkrytu. Ovce na porážku.

Najednou nepřítel skočil do větví přímo nad našimi hlavami. Visel dost nízko, stáhl pysky a zaječel.

Vyděsilo mě to, padla jsem na záda a stočila se do klubíčka. Pokousání od opice není nic příjemného.

Y-7 po nás mrštila tím, co měla v ruce.

Větve zasvištěly.

Ticho.

Posadila jsem se a sundala ruce z hlavy. Košili jsem měla špinavou od hlíny. Ve vlasech zapletené větvičky. Moc pěkné.

„Hii, až tě příště napadne něco házet po opicích, tak si nech zajít chuť.“

„Byla to jenom malá kulička.“

Hi se skutálel dolů z mírného kopečka. Narovnal se a prohlížel si odřený loket. „Ach jo, dneska nemám svůj den.“

Zvědavě jsem zvedla střelu, kterou na nás vypálila Y-7.

„Co tady děláte, cvoci?“ volal Shelton. Průzkumníci se vraceli. Krátké přestřelce unikli.

„Opice útočí.“ Hi se namáhavě škrábal zpátky nahoru. „Nepřítel měl vzdušnou převahu, ale přežili jsme.“ Poplácal Bena po rameni. „Nedělej si starosti, dal jsem jim co proto. Neodváží se sem vrátit.“

„Kluci, koukněte na to.“ Prstem jsem otřela tu věc od Y-7 ve snaze zbavit ji špinavého nánosu. Bylo to malé a tenké a vážilo sotva třicet gramů. Na jednom konci byla vyražená malá dírka.

Shelton došel ke mně. Hi zaujatě vykládal Benovi, kolik ran dostal, než se mu podařilo zdecimovat šéfku primátského gangu. Jeho posluchač se tvářil pochybovačně.

Zbraň Y-7 byla asi pět centimetrů dlouhá a dva a půl centimetru široká.

Přestože tvrdá krusta pokrývala devadesát procent povrchu, jeden konec se v odpoledním slunci třpytil.

„Je to kovové,“ prohlásila jsem.

Shelton přisvědčil. „A prakticky zkamenělé. Vsadím se, že to bylo zahrabané v hlíně.“

S nosem tak blízko, jak to jen šlo, jsem věcičku pečlivě zkoumala. Páchla po rzi a staré špíně.

„Je to pořádně omlácené, ale rozeznávám tu nějaké znaky,“ řekla jsem. „Možná písmena.“

Shelton se usmál. „Ale no tak, kočko. Mysli. Kovový obdélník s vyraženými symboly?“ Náfuka. Věděl, co to je.

„Štoček?“ Nesnáším hádání. Je to tak nepřesné. „Jako třeba na známky nebo tak něco?“

Shelton se culil od ucha k uchu. „Použij mozek. Kdo razí písmenka na malé ocelové destičky?“

Jasně! A ta dírka. Uf.

Podívala jsem se mu do očí. A culila se stejně jako on.

„Máš to!“ Bouchli jsme o sebe pěstmi. Obrátil se k ostatním. „Hádejte, co jsme našli.“

„Je to psí známka,“ vyhrkla jsem a ukradla mu šokující zprávu. „Vojenská identifikační známka.“

Shelton přikývl.

„O tom není pochyb.“

„Co tady dělá?“ zeptal se Ben. „Myslíš, že je ještě z občanské války?“

„Blbost,“ odfrkl Shelton. „Kovové známky se objevily teprve v první světové. Tedy ty standardní. Je minimálně z dvacátého století.“

Podala jsem Sheltonovi známku. Teď je se svým výstupem na řadě on. „Kdybychom věděli, co je tam napsané, mohli bychom určit i dobu,“ prohlásil. „Informace, které se tam razily, se časem měnily.“ Další myšlenka. „A měnil se i materiál, z něhož je vyráběli.“

Zamračila jsem se. „Ale Loggerhead byl spoustu let prázdný, než ho koupila univerzita. Skoro celé století tu nebyla živá duše.“

„Jasně,“ podotkl Hi. „Oficiálně ano, ale myslíš, že sem občas nezajel nějaký hledač dobrodružství?“

Dobrá poznámka.

„Ztráta času,“ řekl Ben. „Tohle nerozluštíte. Písmena jsou skoro pryč.“ Podíval se na hodinky. „Měli bychom vyrazit, našel jsem cestu zpátky.“

„My jsme ji našli.“ Shelton pokrčil rameny a zahodil známku.

Chlapci vykročili. Já zírala na kořist Y-7 ležící mezi listím.

Co kdybych to zkusila očistit? Od ulit se to tolik neliší.

Na té známce je něčí jméno. Co kdybych ho zkusila rozluštit? A proč by ne? Sebrala jsem známku a spěchala za ostatními.

Ach jo.

Kdybych to neudělala, všechno by bylo jinak. Všechno.

Tenhle okamžik změnil můj život.

Otevřel dveře tomu, co přišlo pak.

Vydláždil mi cestu do světa monster.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Doma na mě číhala další katastrofa.

Hrůza. Děs.

Ona.

Rozhovor je pokaždé stejný. Nabubřelost. Potom výčitky. Následuje netaktnost. To všechno podané tónem, který se táhne jako sirup.

Dneska byla ve formě.

„Ale no tak, Tory, jen se na sebe podívej! Rosteš do krásy. Andělské oči!“

Prokristapána!

„Ale, drahoušku, proč si nevezmeš šaty? Tak pěkná dívka by se tu neměla potloukat v tričku a kraťasech.“

Přestaň.

„Už se nemůžu dočkat, až tě vezmu ke kadeřnici. Moje Da’Nae si s tvojí hřívou určitě poradí.“

Zabte mě. Zabte mě hned!

Moje večerní plány byly v trapu. Na seznam hostů k večeři totiž přibyla Kitova přítelkyně. Se mnou se nikdo neradil, patrně proto, že mé pocity související s osobou Whitney jsou naprosto jednoznačné.

Upřeně jsem se zadívala na Kita. Upřeně zíral do talíře.

Díky za podporu, blbečku.

Dámy a pánové, seznamte se, Whitney Rose Duboisová.

„Už jsi přemýšlela o tom, co jsem říkala posledně, zlatíčko?“ Whitney se pokoušela o nenucený tón. Marně.

„Ano, Whitney, přemýšlela.“ Snažila jsem se být diplomatická. „A myslím, že to není nic pro mě.“

„Nic pro tebe?“ Řasy s nánosem řasenky se zatřepotaly. Odbarvené vlasy se zavlnily. „Nic pro tebe!“ Dokonale pěstěná ruka se usadila na vyčnívajících prsou. „Ale jistě že je to pro tebe!“ Oči velikosti podšálků nevykazovaly nejmenší náznak pochopení.

Mám do toho skočit po hlavě? Tohle se přece mírně říct nedá.

„Celé to je směšné. Pitomé.“

Tak. Oprah by na mě byla pyšná.

„Tory!“ okřikl mě Kit. „To stačí.“

Odolala jsem nutkání si dramaticky povzdechnout. „Díky za nabídku, ale do téhle debutantské akce nejdu.“

Už měsíc se mě Whitney snaží přesvědčit, abych se nechala uvést do společnosti. Zájem z mé strany je nulový. Bílé šaty. Saténové rukavičky. Předvádět se jako kráva na trhu. Ne, díky. Tohle mě vážně nebere.

V duchu jsem pátrala po jiném tématu. Prázdno.

„Ale, sluníčko, brzy ti bude šestnáct. Musíš se nechat uvést do společnosti.“ Whitney vyzkoušela svůj nevinný modrooký pohled na Kita. Jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

„Do společnosti se uvedu později.“

„Nesmysl! A Tory, drahoušku, abys věděla, dneska máš šťastný den.“ Whitney, evidentně spokojená sama se sebou, položila dlaň na Kitovu ruku. Hnus. „Tuhle sezonu nám zbývá už jen šest měsíců, ale díkybohu mám ve výboru značný vliv. Určitě tě vyberou.“ Ta ženská se fakt celá rozzářila.

„Tory, Whitney ti tu nabízí něco opravdu mimořádného.“ Kit ve snaze zklidnit rozčeřené vody. „Neuškodilo by ti, kdybys přišla trošku mezi lidi. A jsou to ty nejlepší rodiny v Charlestonu.“

Najednou se mi tatíka krapet zželelo. Tohle nebyl jeho nápad a vím, že si dělal starosti, protože se vůbec nekamarádím s holkama.

Ale rychle jsem ten pocit zahnala jako otravného švába. Večeře s Whitney mi připomněla, že maminka už se nikdy nevrátí. Tahle ženská nemá právo si hrát na moji mámu. To nesmí.

„Já s těma holkama chodím do školy, Kite. A milé opravdu nejsou.“

„Ale s tím ti můžu pomoct!“ Whitney se tvářila tak horlivě, až se mi dělalo zle. „V etiketě se vyznám. Naučím tě tancovat. Vyberu ti krásné šaty.“ Naklonila se ke mně. „Během příprav se od tebe nehnu.“

Rychle. Změnit téma.

„Kite… jak se daří té želvě?“

Zamrkal. „Komu? Aha. Želvě, co ji nabral člun? Nic jí není, jen škrábnutí. Mají tvrdé krunýře.“

Kit polkl další sousto Whitneyiných lasagní. Mimochodem, byly fakt výborné.

Grrrr.

„Mořské želvy jsou nádherná zvířata,“ pokračovala jsem. Kit mi to spolkl.

„Ano. Lidi na člunech by si měli dávat větší pozor. Ale tenhle chlap měl dost rozumu, aby nám želvu přivezl. Není to idiot. Operace trvala asi hodinu a…“ Zarazil se. Namířil na mě vidličku. „Moment. Kdo ti o té želvě řekl?“

Sakra.

„Kdo mi to řekl?“ koktala jsem.

„Jak ses dozvěděla o poraněné mořské želvě?“ Kit mluvil pomalu, jako kdyby se obracel k batoleti.

„Dnes odpoledne jsme si vyjeli na Loggerhead. Coop se ztratil a já chtěla zjistit, co smečku znervózňuje…“

„Dost. Kdo je ,my‘?“

„Já a kluci. Hi, Ben a Shelton.“

Whitney ostře sykla. Ani v nejmenším se jí nezamlouvalo, že se potloukám s kluky bez gardedámy. Blabla.

„Neviděl jsem tě,“ řekl Kit.

„Šli jsme rovnou na Mrtvou kočku. Nic zvláštního.“ A je to tady. „Pár minut jsme si povídali s doktorem Karstenem.“

„A?“ Opatrně.

„A co? Vždyť ho znáš. Nic jsme nedělali. A on pořád ,vy, děcka, děláte jenom potíže‘ a jednou celý ostrov zapálíte, protože jste úplní blbci‘. Tak jsme se sebrali a šli na Mrtvou kočku. To je všechno.“ Nebylo to daleko od pravdy.

„Dostanu od Karstena kázání?“

„Ne, Kite,“ odpověděla jsem uštěpačně. „Nedostaneš od Karstena kázání.“

Tedy, doufala jsem, že ne.

„Co tě na tom smradlavém ostrově může zajímat?“ Whitney znechuceně nakrčila svůj dokonalý malý nosík. Zarazila se. Bylo mi jasné, co jí právě proletělo hlavou. „Tedy, pokud tam nepracuješ jako tvůj tatínek.“ Znovu otočila obrovské modré oči na Kita. „Ten tam dělá důležitou práci.“

„Jak jsem říkala, chtěli jsme se jen podívat na vlčáky. Coopa není poslední dobou vidět a ostatní tři jsou kvůli něčemu rozrušení.“ Whitney nasadila trpitelský výraz. Rodič konfrontovaný s dětinskou zarputilostí. „Já myslela, že tu věc se psy jsme už uzavřeli.“ Upjatě. „Tvůj otec se vyjádřil jasně.“

Fajn, jednou ji probodnu. A možná za to dostanu metál.

„Ale já neříkám, že chci psa, Whitney.“ Kit mou žádost opakovaně zamítal. Mám podezření, že v jeho odporu má prsty Whitney. Nesnáší domácí zvířata. „Mluvila jsem o vlčácích na Loggerheadu. Štěně se ztratilo.“

„Určitě se objeví,“ ozval se mírněji Kit. Věděl, že po psovi toužím víc než po čemkoli na světě. „Je to velký ostrov. Možná se jenom někam zaběhl.“

„Ale to nedává smysl. Vlci si vytvářejí úzké vzájemné vztahy a celý život udržují sociální vazby. Chovají k ostatním příslušníkům svého druhu hlubokou náklonnost, a dokonce jsou schopni se pro smečku obětovat,“ vykládala jsem rozrušeně. „Ostatní by Coopa nikdy nenechali se zaběhnout. Ještě není dospělý.“

„Vlci?“ Whitney vytřeštila oči. „Ty si hraješ s vlky?“ Prudce otočila hlavu ke Kitovi. „To je příšerné! Pokoušou ji. Nebo sežerou.“

Kit byl v pasti. Dvě rozzlobené ženy. Nezáviděníhodná situace. „Jenom jeden z nich je vlk,“ obrátil se na Whitney. „Tedy vlčice. A je neškodná.“

„Neškodný vlk?“

„Na ostrově žije spoustu let. Její partner je normální německý ovčák.“

„Štěňatům se říká vlčáci,“ vysvětlovala jsem. „Napůl psi, napůl vlci. Coop je z nich nejmladší.“ Pokusila jsem se zaútočit na Whitneyiny city. „Je to štěňátko, sotva pár měsíců staré.“

„Chceš říct nemocný, divoký vořech! Někdo by měl zavolat na odchytovou službu. Vždyť tam jsou ilegálně, ne?“

Tak, to by stačilo.

„Díky za večeři.“ Vyskočila jsem na nohy. „Musím psát úkoly.“

Útok ze zálohy.

Doběhla jsem ke schodům dřív, než stihli říct jediné slovo.

A nahoru jsem to vzala po dvou.

DESÁTÁ KAPITOLA

Bezpečně zamčená v pokoji jsem vybuchla.

Kit s Whitney dole bezpochyby probírají téma Problematická Tory. Přesní jako hodinky. Neposlouchala jsem za dveřmi, protože by se mi určitě rozskočila hlava.

Nemocní vořeši? Co ona o tom sakra ví?

Vlci jsou vznešená a starostlivá zvířata. Ačkoli jsem to ještě neřekla živé duši, mám v úmyslu se studiem „nemocných vořechů“ jednou živit. Ano, je to tak. Na mém žebříčku hodnot stojí vysoko nad Whitney Duboisovou.

„Nebudu se někde předvádět jako její cvičená opice,“ přísahala jsem psím figurkám vystaveným na poličce s knihami.

Ne, to se nestane. Žádné směšné volánky si neoblíknu. Ne a ne.

Praštila jsem vší silou do polštáře.

Klid. Přece se kvůli ní nebudu rozčilovat.

No tak jo. Musela jsem připustit, že párkrát se hodit do gala by nebylo to nejhorší, co mě v životě potkalo. Ráda nosím bílou. A perly jsou pěkné. Ve škole jsem viděla holky v šatech od návrhářů. Myslím, že bych to zvládla. A třeba pobláznila i pár kluků.

A kupodivu, můj společenský kalendář měl stále pár volných termínů.

„Kdo ví?“ zeptala jsem se prázdného pokoje. „Třeba si mě v ten slavnostní večer vybere z nabídky movitých pannen mladý svobodný aristokrat!“

Zase se naštváváš. Cožpak je ples debutantek vážně tak strašný? A upřímně, s holkama potřebuješ pomoct. Vždyť žádné kamarádky nemáš.

Věděla jsem, že se Kit obviňuje kvůli tomu, že se nekamarádím s holkama, ale nemůže za to. Prostě jsem si s žádnou místní frajerkou nepadla do oka.

Vybalím to na rovinu: moje izolace je tak trochu i moje vina. Jasně, holky z Boltonovy přípravky jsou příšerné, úděsné, otřesné fembotky. Ano, bez milosti si ze mě dělají legraci. Ale i když mi většina z nich připadá povrchní a nudná, nikdy jsem nedala najevo sebemenší zájem o jejich umělý svět. Takže pohrdání je vzájemné. A ještě jsem chytrá, učím se a vždycky mám nejlepší známky. To mi nevyslouží vítězství v žádné soutěži popularity.

A navíc jsem nejmladší ve třídě. Nedávno mi bylo čtrnáct. Přeskočit mezi starší mi připadalo skvělé, když mi bylo dvanáct. Nikdy mě nenapadlo, co se z toho vyklube, až přejdu na střední školu. Teď pociťuju tu odvrácenou stránku. Řidičák dostanu nejdřív na konci prvního ročníku.

Vím, jak to chodí. Aby si člověk získal kamarádky, musí předstírat zájem o hlouposti, které těm slepičím mozkům připadají důležité. Kluci. Nákupy. Reality show s bohatými tupci bez sebemenšího nadání.

Na druhou stranu, absence kámošek mi poskytovala spoustu volného času na čtení.

No a co? Tak jsem na společenském žebříčku úplně dole.

Když jsem o tom přemýšlela dál, taneční představují každoměsíční událost, a to až do listopadového plesu. Když se budu stýkat s ostatními debutantkami, třeba se spřátelím i s nositelkami dvou chromozomů X.

Jenomže to by znamenalo, že Whitney vyhrála. A to jsem nemohla dopustit. Anebo ano?

Opřela jsem se o polštář a starosti se na mě valily jako povodeň. Coop. Šepta. Kit. Whitney.

Když přemýšlím o Whitney, vždycky to bolí. Protože mě to přivádí ke vzpomínkám na maminku.

Moje máma Colleen Brennanová vyrůstala na malém městě v Nové Anglii. Westborough. S Kitem se seznámila na vodáckém táboře na Cape Cod. Oběma bylo šestnáct. Možná si mámy všiml, protože se příjmením jmenovala stejně jako rodina jeho matky. Možná ne. Brennan je dost obvyklé jméno. Spíš to bylo proto, že maminka byla krásná. To většinou na kluky zabírá.

Kit a Colleen se museli nejdřív ujistit, že nejsou příbuzní, než se dali dohromady. A určitě si to užili. Za devět měsíců jsem se narodila já.

Nevím, proč máma mou existenci před Kitem tajila. Už nikdy se s ním neviděla. Možná ho nepokládala za nejvhodnějšího kandidáta na otce. A asi měla pravdu.

Nějakou dobu jsme bydlely u jejích rodičů, ale oba zemřeli, když jsem byla ještě batole. Pamatuju si jen na šedé vlasy, domácí sušenky a smrad z cigaret. Jeden i druhý měli plíce jako ementál, ale kouřili dál. Já nikdy nezačnu.

Vychovávat dítě jako svobodná matka muselo být hodně tvrdé. Nedokončila střední školu, asi kvůli mně. Pracovala jako servírka, prodavačka ve Walmartu, uvaděčka v kině, ale to jí pak zavřeli. A já zatím přeskočila ročník, protože mě učitelé pokládali za génia. Maminka nikdy nedala najevo, že by jí to dělalo starosti.

Ztracená ve vzpomínkách jsem nezaregistrovala první zazvonění telefonu. Překvapeně jsem při té melodii nadskočila, začala se hrabat v peřinách a nakonec aparát našla. Přijala jsem hovor.

Pozdě. Přesměrováno do hlasové schránky.

Podívala jsem se na displej. Zmeškaný hovor – Jason Taylor.

Srdce se mi rozbušilo.

Kromě kluků z ostrova byl Jason Taylor jediný skorokamarád, kterého jsem v Boltonově přípravce měla. Chodili jsme spolu na dva předměty, a to asi taky nejspíš vysvětluje důvod jeho telefonátu. Jason vždycky zdrhal ze třídy hned po zazvonění, takže obvykle zapomněl, co je za domácí úkol.

Překvapilo mě, že Jason myslí v sobotu v půl deváté večer na školu. Je to premiant. Jak to, že není na nějakém hogo fogo večírku?

S blond vlasy a modrýma očima by mohl Jason klidně hrát severského boha ve filmu. Mocného Thora. Je navíc hvězdou lakrosového týmu, skvělý útočník. Na druháka to není špatné.

Jinými slovy, Jason není moje liga. Ale to je fuk. Stejně to není můj typ. Nevím proč. Prostě nepřeskočila jiskra.

Jason je přitom opravdu milý kluk. Ve škole poslouchá, když já mluvím. A není to taková ta pohrdavá, předstíraná pozornost ostatních děcek. Mám pocit, že si skutečně cení toho, co říkám.

Mobil mi pípnutím oznámil příchozí zprávu.

Tory. Mejdan v charlestonském přístavu. Loď. Chance. Zájem? J.

Zase Jason. Pane jo.

Znovu jsem si to celé přečetla. Jo, bylo to tam. Ta esemeska byla skutečná. Zrovna mě pozvali na mejdan. Na mejdan u oblíbené osoby. Mírně řečeno, nečekané. Ohromující.

Vrhla jsem se k počítači a našla si místo konání. Patriot’s Point, Mount Pleasant. Sakra, sakra, sakra! Nemám se tam jak dostat.

Kit by mě odvezl, kdybych ho poprosila, ale vystoupit tam z tátova auta bylo absolutně nepřijatelné. A navíc by cesta trvala minimálně tři čtvrtě hodiny. K ničemu.

Ukecala bych Bena, aby mě tam hodil na člunu?

A pak ho nechala stát na molu?

Blbý. Nepřipadá v úvahu.

Natolik mě zaměstnalo přemítání o možnostech přepravy, že mi chvíli trvalo, než mi docvakl zbytek zprávy.

Znovu jsem si ji přečetla. Loď. Chance? Cože? Hazard? Jedno z těch plovoucích kasin, co vyjíždí do mezinárodních vod, aby si mohli yupíci zahrát o prachy?

Pak mi to došlo. No jasně.

Loď Chance Claybournea. Mejdan se koná na jachtě jeho otce, která kotví v přístavišti.

Takže to není ledajaký večírek, je to pořádný mejdan.

A já se tam nedostanu. Smůla.

A upřímně řečeno, zároveň velká úleva.

Trvalo mi půl hodiny, než jsem sesmolila odpověď. Poslední verzi jsem si přečetla nahlas. „Sorry, dnes nemůžu. Moc to nepřehánějte, smajlík, vykřičník.“

Ještě naposled jsem to zvážila a stiskla „odeslat“. Po deseti vteřinách jsem už toho smajlíka litovala. Po dalších deseti jsem nenáviděla celou zatracenou zprávu.

Zběsile jsem hledala tlačítko, kterým bych odeslání zrušila, když mi telefon znovu zapípal. Cukla jsem sebou a aparát upustila. Připravena na nejhorší jsem ho znovu vylovila.

Škoda! Tak příště ;).

Pomrkávající smajlík?

„Pěkný,“ usmála jsem se a cítila se lépe. „Troubo!“ A myslela jsem nás oba.

Pak jsem se zamračila. Moment. Nebo mě Jason balí?

Prober se! Přestaň s nekonečnou analýzou jednořádkové textovky.

Potřebovala jsem nějaké rozptýlení, a tak jsem se začala rozhlížet po dálkovém ovladači. Stejně jako telefon nebyl nikde v dohledu, patrně ležel pohřbený pod oblečením. Převalila jsem se, abych se podívala za postel, když mě něco ostrého bodlo do zadku.

Hrábla jsem do kapsy a vyndala zašpiněnou identifikační známku.

„Zas se potkáváme.“

Vydala jsem se do koupelny a napustila do umývadla teplou vodu. Známku jsem tam položila a přilila půl láhve tekutého mýdla s papajovou vůní z Body Shopu. Kvalitka.

V ložnici jsem si pustila kanál Discovery. Žraločí týden. Bezva!

Po hodině sledování masakrů v moři jsem si vzpomněla na psí známku. V umývadle plavalo čokoládové bahýnko. Ach jo.

Vytáhla jsem špunt a kal zavířil v odtoku. Známka ležela na porcelánu, stále pokrytá tmavě hnědou krustou, nerozluštitelná.

Pustila jsem vodu tak horkou, jak jsem dokázala na rukou snést, a pod kohoutkem jemně oškrabovala kov. K ničemu. Ani pod stolní lampičkou se písmena nedala přečíst.

Hm.

Mohla bych zkusit vrtačku, ale nechtěla jsem povrch poškrábat. A pískování by mohlo poškodit písmena. Tenhle úkol vyžaduje jemnější řešení.

Mohla jsem se na to tenkrát vykašlat. Tu věc zahodit. Ale neudělala jsem to. Chtěla jsem vědět, co je tam napsáno. Nic víc, nic míň. Musela jsem to vědět.

Jsem už taková.

Nahodila jsem výzkumný režim a za pár minut jsem měla řešení. V laboratoři LIRI je všechno, co potřebuju. Nepotrvá to déle než dvacet minut.

Poslala jsem esemesku všem členům party. Za pár minut došly tři odpovědi. Všechny kladné. Vyrazíme brzy ráno.

Utajená mise.

ČÁST DRUHÁ

INFEKCE

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

Tenká pláštěnka Gap se mi nadouvala v poryvech vlhkého větru. Vytrvalé kapky deště mi v rytmu techna bušily do kapuce přetažené přes hlavu. Proč jsem si radši nevzala bundu North Face, opakovala jsem si v duchu. Příliš pozdě. Byla jsem promočená.

Vodou nacucané vlasy se mi lepily k obličeji a ramenům, zplihlé deštěm, vlhkostí a dusivým parnem. Potní žlázy pracovaly naplno.

Pokusila jsem se ignorovat nepohodlí a soustředit se na svůj úkol. Sledování.

Skrčená za balvanem na Želví pláži jsem s Kitovým dalekohledem v rukou pozorovala zadní vchod do komplexu na Loggerheadu. Za plotem, necelých čtyřicet metrů ode mě to vypadalo opuštěně.

„Čistý vzduch,“ zavolala jsem.

Kluci se jeden po druhém vynořili ze skal.

Ranní obloha a rozbouřený Atlantik měly barvu cínu. Slunci se ještě nepodařilo proniknout skrz nízko visící mlhu.

Odporné počasí, ale dokonalá zástěrka. Jako stvořená pro špionáž.

Zčeřelá vodní hladina naši misi téměř pokazila. Ale v předpovědi počasí mluvili jen o ojedinělých náporech větru a vylučovali možnost větší bouřky. A kdybychom se nevypravili dnes, museli bychom na novou příležitost čekat další týden.

Na to byla moje zvědavost příliš velká. Shelton souhlasil a to zlomilo i Bena. Přehlasovaný Hi se poddal. Blicí pytlík, který si vzal do člunu s sebou, došel upotřebení. Dvakrát. Byla to náročná plavba.

Objeli jsme hlavní molo a dopluli k zřídka používané plošině u Tern Point. Výzkumníci želv odtud občas pozorovali páření na pláži. Jakmile bylo po hnízdění, celá oblast se vylidnila a upadla v zapomnění. Plošinu nebylo z hlavní budovy vidět a v takovémhle počasí sem nikdo ani nepáchne. Utajení zaručeno. Tedy, alespoň jsme v to doufali.

Zadní brána u komplexu LIRI byla dle očekávání zamčená. V neděli se tu nepracovalo, takže kyvadlová doprava fungovala jenom v poledne a za soumraku. V práci bylo jen pár lidí, většinou ti, co se starali o pacienty vyžadující soustavnou péči. Dorazili jsme na místo chvilku po deváté v naději, že komplex najdeme prázdný.

Přestože to tu připomínalo město duchů, jedna či dvě duše se tu určitě někde najdou. Sam a Carl, členové ochranky, kteří se o víkendech střídají. Jeden nebo druhý bude určitě usazený v budce a jedním okem bude mžourat na monitor. Anebo bude mít obě oči zavřené.

V každém případě jsme věděli, jak se vyhnout odhalení. Přinejmenším jsme si to mysleli. Tohle byl první pokus uvedení teorie do praxe.

Vloupat se dovnitř by mělo být snadné. Jak, to jsme měli zjistit.

Naším cílem byla laboratoř číslo 6 v zadní budově komplexu. Hi zaslechl svého otce, jak říká, že Karsten před několika týdny tohle křídlo bez jakéhokoli vysvětlení uzavřel. Dveře jsou nyní pořád zamčené.

Divné. Laboratoře na Loggerheadu obvykle běží na plnou kapacitu, bez čekání. Uzavření zatíží provoz, způsobí blokádu vybavení a pěkně potrápí zaměstnance.

Ať už měl Karsten jakýkoli důvod, věřila jsem, že uspějeme. Chtěla jsem z té identifikační známky vydolovat jméno a byla jsem odhodlaná se ho dozvědět.

Vplížit se dovnitř a pak ven. Nenechat se chytit.

Hi mi četl myšlenky. „Pořád to ještě můžeme zabalit. Jestli nás čapnou, naši se pominou. Matku by z toho mohlo klidně klepnout.“

„Další sprdunk od Karstena nemůžeme potřebovat,“ prohlásil Shelton. „Zakáže nám sem chodit úplně.“

„Nechytí nás.“ Snažila jsem se o pevný tón hlasu. „Máme dobrý plán.“

Ačkoli z Sheltona a Hie vyzařovaly obavy, ani jeden by to před ostatními nezabalil.

Ben se tvářil stoicky. Jako obvykle.

Pustila jsem dalekohled, který mi spadl na hrudník, a otočila jsem se, abych povzbudila jednotku. Kapitánka. Velitelka.

Tak nejprve kasař. „Sheltone, ty přece dovedeš ve vteřině otevřít jakýkoli zámek.“ Poplácala jsem ho po rameni. „Víš, že jo. Viděla jsem tě to dělat už stokrát.“

Nejisté přikývnutí.

„Bene, digitální nahrávací zařízení pro bezpečnostní kamery je rozbité, viď? Říkal jsi, že tvůj táta přiveze nové až příští týden.“ Poklepání na spánek. „To znamená, žádný záznam.“

Tohle bylo klíčové. Karsten nebude mít žádnou nahrávku, na kterou by se mohl podívat. Jediné, čemu se musíme vyhnout, je odhalení naživo.

Ben se strnule usmál, aby si udělal legraci z mé imitace „mistrů zločinu“. Přikývla jsem.

Zvedla jsem dalekohled a znovu rychle zkontrolovala komplex. Nic se nepohnulo.

„Trajekt přijede nejdřív za dvě a půl hodiny. Ostrov je opuštěný až na bezpečáky a tihle pitomci stejně nikdy nedávají pozor. V otevřeném prostoru budeme jen pár vteřin.“ Narovnala jsem se. „Vyjde to.“

Déšť ťukal do skal, listů a větví nad našimi hlavami. Ještě pořád jsem cítila pochybnosti kluků, a tak jsem se pokusila o psychologický trik a la Jedi. Telepaticky jsem je nabádala, aby souhlasili.

„Mohl bych pohlídat člun?“ nabídl se Hi s nadějí v hlase.

„Budeme tě potřebovat.“ Shelton byl znovu na palubě. „Už jsi vevnitř byl. V laboratoři číslo 6. My ne.“

„Jednou,“ zakňučel Hi. „Jenom chvilku. Táta si jen něco vzal a hned jsme odešli.“ Zvednutou rukou zaplašil mou odpověď. „Já vím, co chceš říct. Jsem jediný, kdo umí zacházet se sonikátorem. To mám ale kliku.“ Zhluboka si povzdechl. „No tak jo, budu sonikovat.“

„Takže jdeme,“ řekla jsem rychle, aby neměli čas vycouvat.

„Měl jsem sepsat závěť.“ Hi si klekl a začal si zavazovat tkaničky. Pak zaujal pozici běžce na startu. „O.k. Klidně běžte.“

„Ne abyste se na mě u plotu tlačili.“ Shelton pevně svíral svoje nádobíčko. Až jsem se bála, že ho rozláme. „K práci potřebuju prostor.“

Otočila jsem se na Bena. „Připraven?“

Ben přisvědčil. Promluvil od chvíle, kdy jsme vkročili na ostrov? Možná ne. Ale byla jsem si sakra jistá, že je připravený.

Poslední pohled na cestu. Nikde nikdo.

„Jdeme!“

Vyrazili jsme a voda nám od tenisek stříkala.

Dvacet vteřin k plotu.

K drátěnému plotu byla připevněna zelená nylonová fólie a nahoře byl natažený ostnatý drát. Přelézt ho nešlo. Bránu tvořily dva díly na pantech a kolečkách. Zajišťoval je velký visací zámek. Jednoduché, ale účinné.

Shelton si klekl na koleno, aby vyhodnotil situaci.

Jelikož jsem byla ze všech nejmenší, nezbylo mi než hlídat. Přitiskla jsem se k plotu a zadívala se dovnitř. Ben a Hi se schovali za křoví.

Shelton si rozbalil nářadí zakoupené před měsícem na eBay. Každý den s ním trénoval a chlubil se, že dokáže za půl minuty otevřít jakýkoli zámek. Tváří v tvář skutečnému úkolu už se netvářil tak sebejistě.

Okusovala jsem si nehet na palci a pozorovala Sheltona, jak zasunuje klíček ve tvaru L do zámku a otáčí s ním, dokud nezapadl. Pak přidal malý diamantový šperhák a jemně zatlačil.

Ačkoli déšť se opět změnil v mírnější spršku, teplota tak milosrdná nebyla. Potila jsme se horkem a nervozitou a v duchu jsem si slibovala několikanásobnou sprchu.

V hlavě mi tikaly hodiny. Někdo by si mohl mě nebo Sheltona kdykoli všimnout. Co kdyby se Sam nebo Carl v neobvyklém záchvatu odpovědnosti rozhodli podívat na bezpečnostní monitor? Čekali jsme tu jak ovce na porážku.

„Pospěš si,“ zašeptala jsem. „Trvá ti to dýl než minutu.“

Shelton se plně soustředil na svůj úkol, jazyk mezi zuby, oči přivřené. Pozorovala jsem ho, jak kroutí klíčem a znovu tlačí na zámek. Zakroutit, zatlačit. Zakroutit, zatlačit.

Cvak.

Shelton se usmál. „A je to.“ Zatáhl a zámek povolil.

Otevřela jsem bránu. Hi a Ben se vynořili z křovisek a přikrčili se za mnou. Pověsila jsem zámek na oko plotu, abychom ho při odchodu vrátili na místo.

A teď nás čekal nebezpečný úsek.

Hluboký nádech.

Ukázala jsem zvednutý palec a pak s rukama u úst neslyšně pronesla: „Jedna, dva, tři.“ Proběhli jsme otevřenou bránou a utíkali doleva podél plotu.

Pět příšerných vteřin jsme běželi po trávníku, takže nás mohly zachytit bezpečnostní kamery a spatřit kdokoli z hlavního dvora. Nedalo se tomu vyhnout. Žádná skrýš. Jako vyděšené myšky jsme upalovali do bezpečí.

Vybuzení adrenalinem jsme se vrhli za roh budovy, v níž se nacházela laboratoř číslo 6, a schovali se za ním.

S rozbušeným srdcem jsme poslouchali, zda se neozvou zvuky naznačující, že nás někdo viděl.

Ticho.

Napočítali jsme do šedesáti a navzájem si bouchli pěstmi radostí, že jsme překonali první překážku. Teď už nás kamery nenatočí.

V čele skupinky jsem se plížila podél zadní části budovy, až se mi před očima objevil malý výklenek. Služební vchod.

Fáze dvě.

Shelton se pustil do práce. Zámek byl hračka, ale se zástrčkou měl co dělat. Klíč. Šperhák. Shelton jím několikrát zakýval, aby ho dostal do správné polohy.

Minuty ubíhaly.

„Hotovo.“ Shelton uvolnil zástrčku.

Dveře se otevřely. Uvnitř byla absolutní tma.

DVANÁCTÁ KAPITOLA

Ze tmy zavanul chladný vzduch a přinesl s sebou pach dezinfekce a klimatizace.

Vklouzli jsme dovnitř a zavřeli za sebou dveře.

„Rozsviťte, sakra!“ Shelton nemá rád tmu.

„Pst. Vydrž,“ zašeptala jsem.

Šmátrala jsem po stěně, až jsem nahmatala panel s vypínači. Několik jsem jich stiskla a halogenové zářivky nad námi se rozsvítily.

Stáli jsme v betonové místnosti bez oken. Až na krátké schodiště vedoucí k masivním dřevěným dveřím tu nic nebylo.

Vyběhla jsem po třech schodech a zkusila kliku. Cvakla.

„Jdeme.“ Gestem jsem Hiovi naznačila, aby šel první. Ostatní ho následovali.

„Než se dostaneme do laborky, budeme úplně zticha.“

Moje varování bylo zbytečné. Nikomu nebylo do řeči. Právě jsme se dopustili vloupání.

Dveřmi jsme vstoupili do malé vykachlíčkované chodby. Přímo před námi byl hlavní vchod. Vzadu vedlo z levého rohu úzké schodiště do prvního poschodí. Zaprášenými žaluziemi sem pronikalo šedé světlo a vrhalo šikmé paprsky na světle zelené stěny, umělé stromky a řadu spojených kovových židlí. Jednotvárné uspořádání bylo přívětivé asi jako místnost pro vyzvedávání ztracených zavazadel.

Hi ukázal na otevřené dvojité dveře vpravo. Prošli jsme jimi, pokračovali krátkou chodbou až k dalším dveřím. Laboratoř číslo 6.

Místnost neměla okna, a tak jsme zariskovali a rozsvítili. Zářivky na stropě odhalily laboratoř o velikosti větší třídy. Uprostřed stálo šest pracovních stolů ve dvou řadách. Byly přišroubované k podlaze a plné nejrůznějšího vybavení.

U tří stěn trůnily pulty z nerezové oceli. Nad nimi visely prosklené skříňky s kádinkami a dalšími vědeckými přístroji. Mikroskopy. Lupy. Udělátka, jejichž funkce mi byla záhadou.

V posledním rohu stála plexisklová skříň. Byla zamčená, protože se v ní uchovávalo dražší vybavení. Na dveřích byl alarm. Naštěstí z ní nic potřebovat nebudeme.

„Tak jo, dej se do toho,“ pobídl Shelton Hie k akci. „Hledej sonikátor.“

Hi došel ke třetímu stolu ve druhé řadě a z malého přístroje sundal igelitový obal. „Můj milášek,“ zaskřehotal jako Glum z Pána prstenů.

Sonikátor se skládal z malého bílého dřezu a LCD panelu. Byl velký asi jako mikrovlnka a připomínal droboučkou stolní myčku s odmontovaným víkem.

„Krása, co?“

Hiův otec Linus Stolowitski byl strojní inženýr a měl na starosti všechno vědecké vybavení v LIRI. Technofil, který svou lásku k vynálezům všeho druhu předal synovi.

„Sonikátor je vlastně zkratka ultrazvukového čističe.“ Hi přednášel jako při čtení v kostele. Nebo v synagoze?

„Co to umí?“ chtěl vědět Shelton.

„Ultrazvukem to čistí věci.“ Hi zároveň mluvil i pracoval; do nádoby začal napouštět tekutinu. „Vzorek musí být necelé tři centimetry pod hladinou.“

Shelton zkrabatil nos. „Fuj. Smrdí to jako okena.“

„To je čisticí roztok,“ vysvětloval Hi. „Nastavil jsem frekvenci přístroje podle typu předmětu, který se pokusíme vyčistit, a substance, kterou chceme odstranit. V tomhle případě kov a zaschlá špína.“

Shelton se tvářil nechápavě. Ben znuděně.

„Je to vlastně ultrazvuková pračka,“ pokračoval Hi. „Ultrazvuk posiluje čisticí vlastnosti roztoku.“ Odmlčel se. „Hele, víte, co jsou to kavitační bubliny?“

Nevěděli jsme.

„Sonikátor má transduktor, který v kapalině vytváří ultrazvukové vlny. Tím způsobí tlakové vlny, které kapalinu roztrhnou, takže vzniknou miliony mikroskopických vakuových čili prázdných bublin. Říká se tomu kavitace.“

Fajn. Hustý.

„V našem případě kavitační bubliny proniknou do mikroskopických dírek, trhlin a výběžků identifikační známky. Pak prasknou a vytvoří energetické kapsy. Tahle reakce by měla odstranit i pevně zapuštěné částice.“

„Takže když minibublinky prdnou, odpálí ten sajrajt?“

„Přesně tak.“ Hi si svou přednášku užíval. „Jako malý dynamit.“

„K čemu to tady mají?“ zeptal se Shelton.

„Sonikátory se používají pro čištění skla, šperků a kovových předmětů, jako jsou mince a hodinky. Dokonce i částí mobilních telefonů. Zubaři a doktoři v nich dezinfikují nástroje.“

„A vědci.“ Shelton už měl svou odpověď.

Hi byl očividně spokojen. Natáhl ke mně ruku. „Prsten, Frodo.“

Vytáhla jsem k kapsy igelitový sáček a vyndala identifikační známku. Při pohledu na krustu připomínající cement můj optimismus poněkud ochladl.

„Jen aby to fungovalo,“ poznamenal Shelton. „Riskujeme kvůli tomu kůži.“

„Jak dlouho?“ zeptal se Ben, který už začínal být neklidný.

„Patnáct minut. Když mě přestanete buzerovat, možná i míň.“

Ben se podíval na hodinky a pak se vytratil dveřmi, jimiž jsme přišli.

Shelton se uvelebil na židli.

Jelikož jsem věděla, že po očištění budeme muset známku prohlédnout, začala jsem zkoumat optické přístroje.

K jednomu stolu byla připevněná lampa Luxo. Posuvné rameno se zvětšovacím sklem obklopovala kruhová fluorescenční žárovka. Dokonalé. V zásuvce jsem našla několik příručních lup a světelné pero a položila jsem je vedle lampy. Pozorovací stanice připravena.

„Ještě pět minut,“ vyzpěvoval Hi. Jeho láska k pokusům přehlušila strach z dopadení.

„Dojdu pro Bena,“ nabídla jsem se.

Podívala jsem se do haly i chodby, ale byly prázdné.

„Bene?“ sykla jsem tak hlasitě, jak jsem si troufla.

Žádná odpověď.

Přemýšlela jsem, zda se mám vydat do schodů, ale pak jsem to zavrhla. Nechtěla jsem klopýtat ve tmě, a tak jsem se vrátila do laboratoře číslo 6.

Několikeré pípnutí ohlašovalo konec čisticího cyklu.

„A je to!“ Hi vytáhl známku a opláchl ji studenou vodou. Dívala jsem se mu přes rameno.

Většina krusty byla pryč. Poprvé jsem dokázala rozeznat nápis na kovovém povrchu.

Hi otřel známku papírovým ručníkem a podal mi ji. Vzrušeně jsem ji položila na pult, stiskla vypínač a nastavila lampu.

„Dá se to přečíst!“ Ano, přiznávám, skoro jsem vyjekla.

„Co vidíš?“ Shelton se na mě lepil tak blízko, až jsem cítila jeho deodorant.

„Dolní písmena jsou nejčitelnější. Počkej.“ Upravila jsem čočku. Znaky se rozplynuly a pak zaostřily. „K-A-T-. Pak O, myslím. Zbytek nerozluštím.“

„Katolík,“ hádal Shelton. „Náboženské vyznání vojáka se psala na poslední řádek. Co tam je dál?“

Znovu jsem zamžourala skrz čočku. „Nad tím jsou další písmena: 0 P-O-Z.“ Aha! „Krevní skupina, že jo? 0 pozitivní.“

„Určitě.“ Shelton se na chvíli zamyslel. „Nejsou tam nějaká čísla?“

„Myslím, že jo. Na dalších dvou řádcích. Ale skoro nejsou vidět. Zdá se mi, že první série obsahuje devět číslic. Nad tím je další, to budou asi písmena i číslice.“ Rychle jsem počítala. „Deset znaků. Proč se ptáš?“ Shelton se zakřenil a zvedl obě ruce nad hlavu. „Dobré ráno, Vietname!“ pronesl tlumeně a poslední slovo protáhl na tucet samohlásek. „Jak to víš?“ chtěl vědět Hi. „Ani ses na to nekouk.“

„Tak teď tě budu učit já, cucáku.“ Rozzářený Shelton položil Hiovi paži kolem ramen. Chtěl obejmout i mě, ale pak se zarazil; patrně si uvědomil, jakého jsem pohlaví. Spontánní pohyb se proměnil v podrbání na hlavě. No jo, kluci.

„Máme tu číslo sociálního pojištění s devíti číslicemi a vojenské služební číslo s deseti. To se nevidí často.“ Shelton pustil Hie a ukázal na známku. „Koncem šedesátých let armáda přestala používat vojenská identifikační čísla a nahradila je čísly sociálního pojištění. Jenomže několik let se tam pro jistotu psalo oboje.“ Dramatická odmlka. „Během války ve Vietnamu.“

„Neuvěřitelné,“ řekla jsem. „V tom případě jsme o velký krok dál.“

„To je fakt,“ souhlasil Hi. „Možná jsem cvok, ale co kdybychom to vyřešili poněkud jednodušším způsobem?“ Vykouzlil přemýšlivý výraz. „Třeba… já nevím, co kdybychom si prostě přečetli jméno toho chlápka?“

Dobrá poznámka. Zpátky k lupě.

Zvedala jsem a sklápěla posuvné rameno, ale nedokázala jsem zaostřit. „Je to strašně poškozené,“ řekla jsem. „Písmena jsou skoro vyhlazená.“ Obrátila jsem známku vroubkovanou stranou dolů. Pod čočkou se objevil náznak symbolů.

„Rub je trošku čitelnější. Ale je to pozpátku. O řádek výš tu vidím F.“

„Soustřeď se na horní řadu,“ naléhal Shelton. „To je vojákovo příjmení. Jestli ho přečteme, zkusíme ho vyhledat na netu.“

Zamířila jsem paprsek ze světelného pera na známku. Písmena se objevila jako stíny. „Tohle funguje. Vidím N. Potom C. Ne, je to O.“ Rozšířila jsem úhel paprsku. „Pak je tu T-A-E a poslední je H.“

V duchu jsem si řadu obrátila. „Heaton.“

„Dobrý začátek,“ zasalutoval mi Hi. „Rád vás poznávám, F. Heatone.“

Nahlas jsem to shrnula. „F. Heaton. Katolík. Krevní skupina 0 pozitivní. Sloužil v armádě za války ve Vietnamu.“

„To není špatné,“ řekl Shelton.

To není špatné? Co blbne? Dosáhli jsme přece svého cíle. Jenomže náš objev vyvolal další otázky.

Kdo byl F. Heaton? Proč byla jeho identifikační známka zahrabaná na neobydleném ostrově? Kde je teď?

Neměla jsem ponětí. Ale byla jsem rozhodnutá tomu přijít na kloub. Nejvyšší čas zmizet. I štěstí se časem vyčerpá.

Zrovna jsme balili sonikátor, když do dveří vpadl Ben.

„Bene, to jméno je…“

Mávnutím ruky mě zarazil. „Nahoře jsem našel další laborku. Je zamčená, ale myslím, že se používá.“ Ben mluvil k nám všem, ale díval se na mě. „Musíš to vidět.“

„To, kvůli čemu jsme přišli, už máme. Měli bychom vypadnout, než nás tu načapají.“

„Něco je uvnitř. Něco živého.“

„Proč myslíš?“

„Slyšel jsem štěkání.“

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

Cestu nám zahradily plné ocelové dveře. Zmařily naše plány. Kdyby je mohla zničit síla myšlenky, rozpadly by se na padrť. Strašně moc jsem se chtěla dostat dovnitř.

Zářily novotou a měly desetiznakový elektronický zámek. Miliarda kombinací. Nepřekonatelné.

Tyhle dveře se s nikým nekamarádily. Jejich jediným účelem bylo nepustit vás dovnitř. Měla jsem pocit, že se mi vysmívají. Agresivně. Povýšeně. Neproniknutelné.

Po Benově šokující zprávě jsem vyběhla nahoru do schodů, ostatní za mnou. Nahoře budovu protínala špinavá chodba vedoucí k téhle ohavnosti. Zůstala jsem stát před dveřmi jak zařezaná.

„Bene, jsi si jistý, myslím, opravdu jistý, že jsi slyšel psa?“ Nervy mi vibrovaly jako kulomet.

Sebejisté přikývnutí. „Vím, co jsem slyšel.“

„Dobrá,“ řekla jsem. „Sheltone, ukaž svoje kouzla.“

Shelton se poškrábal na pravém uchu. „Je mi líto, Tor, ale tohle je vyšší liga. Bezpečnostní systém bez klíče nezvládnu.“

Mysli! Najdi jiný způsob.

„Potřebujeme kód.“ Usilovně jsem hledala řešení. „Kdo sem ty dveře vůbec dal? V žádném jiném baráku jsem nic takového neviděla.“

Hi ukázal na klávesnici. „Tahle věcička je mnooohem modernější než všechny ostatní bezklíčové systémy na otevírání dveří v hlavní budově. Ty nejsou ani elektronické, prostě jen stiskneš knoflík.“ Pokrčil rameny. „Přes ty bych se dostal, všechny mají stejný…“

Hi se odmlčel. Přimhouřil oči. Otevřel ústa a zase je zavřel. Podrbal se na hlavě. Přenesl váhu z nohy na nohu, chtěl něco říct, ale zarazil se. Znovu se zavrtěl.

„Přestaň se předvádět,“ nařídil Ben. „Jestli tě něco napadlo, tak ven s tím.“

Hi pokrčil rameny. „Je to jen pokus, ale namačkej tři, tři, tři, tři.“ Poslechla jsem a stiskla enter.

Zelené světýlko. Píp. Volno. Vyberte si dvě stovky.

„Hii, ty jsi génius!“ Už podruhé jsem skoro vypískla.

„Jak je to možný?“ Shelton se tvářil zmateně.

„Základní nastavení,“ zakřenil se Hi. „Když se nastěhuješ do nové kanceláře, tak tohle je originální kód. Měl by se změnit, ale půlka lidí se s tím neobtěžuje.“

Hi pohladil futra. „Tahle věcička je nová. Napadlo mě, že všechny nové dveře montují stejní chlápkové a používají stejný základní kód. A pak jsem si řekl, že ať už si tenhle fajnový zámek objednal kdokoli, třeba zapomněl upravit číselnou řadu.“ Mrknutí jedním okem. „A měl jsem pravdu!“

„Skvělá práce,“ pochválil ho Shelton. „Máš u mě ovocný koktejl.“

„Já jdu dovnitř,“ řekla jsem. „Jdete se mnou?“

Ben si odfrkl. „Jasně. Ještě jedna vloupačka. Maličkost.“

Neznělo to příliš přesvědčivě. Dlaní jsem zatlačila do dveří a otevřela je. Do tmy blikala barevná světýlka. Na monitorech tančily spořiče obrazovky. Přístroje hučely. Bylo vidět, že tahle místnost se nedávno používala.

Ben otočil vypínačem.

A okamžitě se ozval rámus. Všichni jsme nadskočili. Zvuky se začaly dělit do rozpoznatelných částí. Štěkot. Kňučení. Škrabání drápů.

Pes! Spěchala jsem dovnitř, abych zjistila, kdo to tady tak vyvádí.

V zadním rohu laboratoře stála uzavřená skleněná bedna připomínající telefonní budku. Uvnitř byla středně velká klec.

Dřepla jsem si na bobek, zadívala se do miniaturního vězení a hledala ubohého trestance.

„Opatrně!“ nabádal mě Shelton. „Neotevírej to sklo. Vypadá to na karanténu.“

Nic jsem neslyšela. Zevnitř na mě hleděly dvě modré oči. Ty oči znám. Svět kolem mě ustoupil. Jako opařená jsem zírala do klece a nedokázala pochopit, co tahle příšerná scéna znamená.

„Coope,“ zašeptala jsem.

A pak jsem vykřikla: „Coop! V té kleci je Coop!“

Ostatní se nevěřícně nahrnuli ke mně. Ale nebylo pochyb. Beze slova jsme se dívali na to, co nám připadalo nemyslitelné. Coop se stal předmětem nějakého pošahaného lékařského experimentu.

Mřížemi jsem viděla, jak mu z pravé nohy trčí trubička. Na krk mu dali límec ve tvaru zvonu, aby si nemohl vytrhnout kanylu. Jeden bok měl oholený a obvázaný.

Začaly mnou cloumat emoce. Hněv. Strach. Hrůza.

Silou vůle jsem se uklidnila a prohlížela si obsah skleněné budky. Vedle klece byl stojan na infuze, z něhož visely sáčky s tekutinou a zastrčenými hadičkami. Klec měla husté kovové mříže a byla zastrčená jen na západku, bez zámku. Uvnitř se válel špinavý kus masa a omlácená miska s vodou.

A Coop. Vězeň.

Nakonec vyhrál vztek. Potlačila jsem slzy a prohlédla si oranžovou cedulku připevněnou ke kleci. Tiskacími písmeny tam stálo: EXEMPLÁŘ A – PARVOVIRUS XPB-19.

Proboha, ne.

Coop nyní tiše ležel na podlaze klece. Srdce mi pukalo. Položila jsem ruku na skleněnou stěnu.

Coop si mě všiml a pokusil se zvednout hlavu. Nezbývalo mu ale dost energie, naprosto se vyčerpal, když se nás na sebe pokusil upozornit. Tiše zakňučel. Znovu mě bodlo u srdce.

Jak ses tam dostal? Kdo ti to udělal?

V jediné vteřině jsem pochopila, proč smečka každou noc pobíhá kolem komplexu. Nějaká zrůda jim ukradla mládě.

Na háčku na skleněné přepážce visela deska s papírem. Popadla jsem ji a rychle četla. Připomínalo to nemocniční tabulku, ale většina byla nesrozumitelná. Oči mi zaletěly k rukou psaným poznámkám dole.

Exemplář A nereaguje na experimentální režim pro parvovirus XPB-19. Plánuje se okamžitá likvidace. Formulář byl podepsaný: Dr. Marcus E. Karsten.

Žilami mi projel vztek silný jako Neuvěřitelný Hulk.

Ten hajzl Karsten chce Coopa zabít.

Tak to nedopustím! Ani za nic! Nikdy!

„Dostanu Coopa odsud,“ řekla jsem tónem, který nepřipouštěl žádnou debatu. „Jestli mi nechcete pomáhat, pochopím to.“

Shelton ťukl prstem na desku. „Píše se tu, že je infekční.“ Hlas se mu zlomil. „Je to nebezpečné.“

„V té bedně určitě není pro nic za nic,“ souhlasil Ben.

Zběsile jsem zavrtěla hlavou. „Coop má parvovirózu. O té nemoci jsem už slyšela. Virus je hodně zlý, ale nepřenáší se na člověka, jen na psy. Nic nám nehrozí.“

Hi se do toho vložil: „Hele, normálně bych stál za tebou. Ani mně se tohle svinstvo za mák nelíbí. Ale jestli Karsten psa nenajde, až se vrátí, propukne hotové peklo.“ V hlase mu zazněla prosba. „Chytí nás.“ Zhluboka jsem se nadechla a podívala se klukům do očí. Upřímně řečeno, ve všech se zračily pochybnosti.

„Nechytí nás.“ Rychle jsem přemýšlela. Co mám říct? Rozhlédla jsem se znovu po místnosti a uvažovala o tom, co jsme tu vlastně našli. Záblesk intuice.

Jasně!

Ale jak je přesvědčím?

„Karsten porušuje pravidla.“ Mluvila jsem pomalu, pečlivě jsem formulovala myšlenky. „Všichni si myslí, že je tohle křídlo uzavřené, že jo? Jenomže uvnitř jsme našli supermoderní bezpečnostní zařízení a utajenou laboratoř. To je přece podezřelé, ne?“

Jakmile jsem to vyslovila, začala jsem věřit své vlastní teorii. Nic jiného totiž nedávalo smysl. „A tohle je tajný experiment. Karsten tu provádí testy na psovi. A chce ho uspat. Na Loggerheadu se nikdy nic podobného nedělalo.“

Hi si kousal horní ret. Ben a Shelton se sice netvářili moc nadšeně, ale byli nalomení.

„Karsten tu dělá na soukromém projektu,“ naléhala jsem přesvědčená o své pravdě. „Tajně. Pochybuju, že Coopovo zmizení ohlásí. A v první řadě, Coop tady nemá co dělat.“

„Kam ho chceš odnést?“ zeptal se Shelton. „Jestli má nějakou psí nemoc, nemůžeme ho vypustit na ostrově, vždyť by nakazil celou smečku.“

I to mě už napadlo. „Bunkr. Nikdo o něm neví. Můžeme se tam o Coopa starat.“

Nikdo nezareagoval.

„Aspoň mu dáme šanci. Parvoviróza není vždycky smrtelná.“

To byla pravda, ale bez veterinární péče virus většinou zabíjí. Tohle už jsem nahlas neřekla. Starat se o Coopa nebude snadné a neexistuje záruka, že to zvládne. Na parvovirózu neexistuje lék. Ani to jsem neřekla.

Pořád ticho.

„Já to zkusím.“ Založila jsem ruce a připravila se na námitky. „Pomůžete mi?“

Ubíhaly vteřiny. Pět. Deset. Dvacet.

„Tak jo.“ Ben se ozval první. To jsem nečekala.

„Fajn,“ řekl Shelton. „Ale doufám, že máš pravdu, Tory. Na basu nejsem stavěnej.“

„Blbost, blbost, blbost,“ mumlal si Hi pro sebe. Pak zvedl hlavu. „Dobře, ale jestli nás chytí, všechno to svedu na vás tři. A ještě si něco přimyslím.“

Do očí se mi nahrnuly slzy. Naštěstí jsem je dokázala potlačit. „Jste báječní, kluci. A myslím to vážně.“

„To je fakt,“ opáčil Shelton. „Ale teď sebou musíme hodit.“

Prohledala jsem police a do prázdného igelitového pytle jsem nacpala zdravotnické potřeby. Pak jsem otevřela malou ledničku a přidala sáčky s infuzí. Všimla jsem si tří lahviček s antibiotiky a sebrala je taky.

Nakonec jsem popadla malou přepravku na zvířata a její dno vystlala pohozeným laboratorním pláštěm. Větší pohodlí jsem vytvořit nedokázala.

Spokojeně jsem přistoupila ke Coopově cele. Skleněný kryt nebyl zamčený. Když jsem vzala za kliku, dveře slabě zapískaly a otevřely se.

Sundala jsem sáček ze stojanu a dávala pozor, abych nepřetrhla hadičku. Coop potřebuje tekutiny, takže mu kanylu v noze raději nechám.

Nakonec jsem otevřela klec. Zevnitř zavanul podivný zápach. Dýchala jsem ústy a neustále si připomínala, že mě Coop nemůže nakazit.

Ben zvedl psa a já podržela límec a hadičky. Společně jsme štěně umístili do přepravky. Ben bude náš soumar a ponese Coopa přes ostrov.

Štěně zavřelo oči a natáhlo se na dně. Příliš unavené, aby se vzmohlo na odpor.

„Připraveni?“ zeptala jsem se.

„Připraveni,“ ozvali se všichni tři najednou.

A v tu chvíli se rozeřval alarm.

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

Uši nám rvalo přerušované kvílení, které se neslo celou budovou. Prudce jsem zavřela dvířka klece a ztuhla v zoufalé naději, že to přestane.

Ale takové štěstí jsme neměli. Siréna se spouštěla v třívteřinových intervalech.

„Jsme v prdeli!“ Hi začal panikařit.

„Vzpamatuj se!“ odsekla jsem. „Nikdo nás zatím neviděl. Prostě se musíme odsud dostat.“

Alarm ječel znovu a znovu.

„Honem,“ sykl Ben. „Rychle a potichu, kudy jsme přišli.“

Shelton se hnal chodbou. Ben těsně za ním, přepravku s Coopem si tiskl k hrudi. Měla jsem chuť mu dát pusu. Uháněla jsem za ním, v ruce pytel se zdravotnickými potřebami.

Hi vyšel poslední a zavřel za námi kovové dveře.

Siréna ztichla.

Prudce jsem otočila hlavu.

„Alarm spustil elektronický zámek,“ poznamenal Hi mrzutě. „Měli jsme zavřít dveře.“

Na to už je pozdě.

Spěchali jsme ke schodišti. Zariskovala jsem a vykoukla z okna v prvním poschodí. Stále pršelo. Voda stékala po skle v tenkých potůčcích a na dvorku tvořila kaluže.

Srdce se mi zastavilo v hrudi.

Alarm zaregistrovali i v bezpečnostní místnosti. Stočtyřicetikilový Carl v promočené blankytně modré uniformě se hnal přímo k nám.

„Carl míří k předním schodům,“ sykla jsem.

„Jsme v prdeli,“ zopakoval Hi.

Ben se ujal velení. „Nejdřív prohlídne hlavní laborku v přízemí. Schováme se na schodech, počkáme, až přejde, a pak utečeme zadem.“ Podíval se na nás na jednoho po druhém. „Absolutní ticho. Jasný?“

Jasný. A vyšlo to. Carl se prohnal těsně kolem nás, voda z něj stříkala jako z kachny.

Prohnali jsme se zadními dveřmi a oběhli zadní část budovy. Na rohu jsem vykoukla, abych zhodnotila situaci. Dvůr byl prázdný.

Ben přetáhl přes přepravku s Coopem bundu, aby štěně chránil před lijákem. Rychle jsme se po sobě podívali a nachystali se na sebevražedný sprint.

„Teď!“ zavelela jsem.

Vyrazili jsme.

Čvachtala jsem po kotníky v kalužích a několikrát jsem skoro ztratila rovnováhu. Po obloze se honily blesky a do zorného pole mi vrhaly jasné pruhy. Slyšela jsem, jak někdo upadl.

Jakmile jsme se dostali k bráně na Želví pláž, rychle jsem se otočila a mávla na ostatní, aby pokračovali. Hi. Ben a jeho náklad. Shelton celý od bláta. Všichni se mi ztratili v lese.

Roztřesenými prsty jsem zavřela bránu a zaklapla zámek.

Do bušení deště se ozvalo hlasité prásknutí. Dveře?

V panice jsem skočila do nejbližšího křoví, úzkého pásu cesmíny před prvními stromy. Překulila jsem se na břicho a podívala se zpátky drátěným plotem.

Carl vyšel z budovy a rozhlížel se kolem sebe. Jeho pohled spočinul na zadní bráně. Stál v té potopě a vypadal sice zničeně, ale odhodlaně.

Moje kamufláž při detailní prohlídce neobstojí. Pohyb mě prozradí. Zatím mě chránil jenom liják.

Carl vykročil k plotu a v tu chvíli na nebi praskly všechny hráze. Rozpršelo se ještě víc.

Carl se podíval nahoru. Pak zavrtěl hlavou a vrátil se zpět do říše sucha.

Zázrak. Poděkovala jsem všem božstvům, přikrčila se a na bobku se odplížila do lesa.

Náš starý bunkr nám ještě nikdy nepřišel tolik vhod.

Zrekvírovala jsem zadní místnost, svlékla jsem se a vyždímala promáčené oblečení. Moc to nepomohlo. Mokré zůstalo mokrým.

Přidala jsem se k ostatním v hlavní místnosti a společně jsme pro Coopa vybudovali provizorní ošetřovnu. Ben se potom posadil na lavici, před sebou hromadu plážových osušek. Coop ležel uvnitř, střídavě klimbal a apaticky si olizoval vodu z kožichu.

Zpáteční plavba byla příšerná. Déšť a mořská voda nás promočily na kost a Sewee bojovala s vlnami, které nám dosahovaly až k hlavě. Mořská nemoc tentokrát nepostihla jen Hie.

Já se choulila u stěžně a snažila se udržet Coopa v suchu. Všichni jsme byli nervózní. Když jsme konečně vklouzli do jeskynního bunkru, zašeptala jsem tichou modlitbu díkuvzdání. Ke komu jsem se modlila? Nevím.

„Co teď?“ Hi drbal Coopa za nehorázně přerostlýma ušima. „O léčení nemocných štěňat vím prdlajs.“

„Pověs na stojan pytlíky s infuzí,“ nařizovala jsem mu. „Musíme je vyměnit, až dokapou.“ Ukradené potřeby ležely vyrovnané na stole. „Mezitím musíme udržet Coopa v suchu, trochu ho zavodnit a pokusit se ho přimět k jídlu.“

A doufat.

Coop ležel na boku a vypadal žalostně. Při pohledu na límec se mi dělalo zle, ale neměli jsme na vybranou. Kdybych mu ho sundala, vytrhl by si kanylu.

Nastínila jsem plán. „Budeme se střídat. Já se o Coopa postarám dneska. Zítra před školou se sejdeme a domluvíme si směny. Přineste cokoli, co doma najdete a co by se mohlo hodit.“

„A jazyk za zuby,“ dodal Hi. „Tohle fiasko musí zůstat tajemstvím, jinak jsme v prdeli.“

Shelton zvedl ruku. „A co až se Coopovi udělá líp?“

„Jestli porazí ten virus, bude imunní,“ řekla jsem. „Najdeme mu normální domov.“ Já si ho nechat nemohla, Kit byl proti. A znal ho. Ale určitě někde Coopovi zařídíme pěkný život.

„Já to myslím smrtelně vážně.“ Hi se nedal odbýt. „Tajemství. Neprozrazené. Utajené. Složíme krvavou přísahu nebo tak něco. Aby se to prostě nedostalo ven.“

Shelton se zakuckal. „Dobře.“ Klekl si. „Přísahám na svůj život, že se o tomhle psovi nikdy ani slovem nezmíním.“

„Totéž,“ řekl Ben. Od Hie si vysloužil ostrý pohled. „No tak jo.“ Rukama naznačil uvozovky. „Přísahám. Spokojený?“

„Jakž takž. Tory?“

„Slibuju, Hii. Ani slovo.“

Podívala jsem se na Coopa, jak spí v provizorním pelíšku. „Já se o tebe postarám,“ zašeptala jsem. „Jenom se uzdrav.“

A venku zahřmělo.

PATNÁCTÁ KAPITOLA

Doktor Marcus Karsten ztuhl.

Stál ve dveřích utajené laboratoře, kam před chvílí se strachem vkročil, a zjistil, že se naplnily jeho nejhorší obavy.

Exemplář A byl pryč.

To není možné!

Ještě před hodinou si doma četl noviny. Zazvonil telefon. Vyrušení ho rozčílilo, ale telefon vzal.

Carl z ústavu. Někdo se vloupal do laboratoře 6. Vážený pan profesor odhodil sluchátko a vyběhl k autu. Zmocnila se ho panika.

Karsten se řítil k přístavišti, křižovatky projížděl na červenou. Vyhádal si člun a kapitánovi nařídil, aby plul nejkratší cestou na Loggerhead, odliv neodliv. Zaplatí dvojnásobek. Nejdůležitější je rychlost.

Během plavby, kdy ho smáčel déšť, se pokusil uklidnit. O horní laboratoři nikdo neví, opakoval si. Jeho tajemství je v bezpečí.

Strážný dokonce ani neotevřel elektronický zámek, který Karsten speciálně objednal. Kombinaci nikdo jiný nezná. Jakmile zjistí, co spustilo alarm, vytratí se a půjde zkontrolovat utajenou místnost.

Karstenův strach pomalu přerůstal ve vztek. Nějaký líný laborant určitě potřeboval materiál a nechtělo se mu zdržovat s papírováním. Typické. Ať už alarm uvedl do chodu kdokoli, dostane co proto.

Po přistání Karsten pospíchal z mola rovnou do laboratoře 6. Liják mu náladu moc nespravil.

Carl čekal u schodů. Teď už měl na sobě širokou černou pláštěnku a připomínal obrovskou kouli na nožičkách. Nervózní kouli.

Karsten se při pohledu na strážného zamračil. „Došlo k vloupání? Něco ukradli?“

„Hm… já… chci říct… nevím.“

I přes svou váhu Carl měřil stěží stodvaapadesát centimetrů. Karsten se nad ním tyčil jako nasupený obr.

„Pane doktore,“ dodal Carl pro všechny případy.

„Zkontrolujte videozáznam,“ řekl Karsten pomalu. Neměl čas na pitomce a Carla za příliš inteligentního nepokládal.

„To je právě to, pane doktore.“ Carl si moc přál, aby se dokázal přemístit na kterékoli jiné místo této planety. „Nefunguje. Minulý týden se rozbil rekordér a náhradní ještě nepřivezli.“

Karsten zavřel oči a snažil se ovládnout. Nejasně si vzpomínal, že o tom četl. „Kontroloval jste zámky?“

„To ano, pane doktore!“ Bezpečnější půda. „Brány byly zavřené a zamčené. A dveře do budovy taky.“

Carl se rozpačitě poškrábal na hlavě. „Dokonce jsem šel dovnitř. Nic nechybí, nikdo tam není.“ Odmlčel se. „Samozřejmě, zadní křídlo nahoře jsem zkontrolovat nemohl.“

„O to se nestarejte!“ vyštěkl Karsten ostřeji, než zamýšlel. „Ten prostor je zabezpečený, to vás můžu ujistit. Tam se nikdo nedostane.“

Carl zbledl. „Ale pane doktore, právě tam se vloupali.“

Karsten ztuhl. „Cože?“

„Ten alarm,“ mumlal Carl. Bylo zřejmé, že tuhle zprávu Karsten nese hodně těžce. „Spustil ho signál z nového elektronického zámku nahoře.“ Karsten v duchu uvažoval o hrozivých možnostech. Dosud měl za to, že došlo k vniknutí pouze do přízemí. U vchodu do budovy alarm nebyl, ale u dvou vnitřních dveří ano.

Mysli, plísnil sám sebe. Brány – zamčené. Dveře – zamčené. Žádné známky násilného vniknutí. A přesto někdo spustil nejbezpečnější alarm v komplexu.

„Kdo tu je kromě vás?“

„Nikdo,“ odpověděl rychle Carl. „Všechno jsem prohledal. Není tu živá duše. Pan Blue přijede trajektem nejdřív za hodinu.“

„Ocelové dveře byly zavřené, když jste tam přišel, že ano?“

„Ano, pane doktore.“

Alarm se prostě spustil omylem, opakoval si v duchu Karsten. Nic jiného nedávalo smysl.

„Senzor asi aktivovala bouřka. Jděte sepsat zprávu. Já to nahoře prověřím.“

Carl váhal. „Kvůli hlášení bych to měl taky vidět, jinak…“

„Strážný,“ Karstenův hlas byl jako žula, „můžete jít. Pokud budu potřebovat vaše služby, dám vám vědět.“

To Carlovi stačilo.

Karsten ho pozoroval, jak kolébavou chůzí vstupuje do budovy.

Exemplář, honilo se doktorovi hlavou, když vybíhal schody. Určitě je v pořádku!

Stačil jediný pohled a Karstenovy naděje se rozpadly v prach.

Vlčák byl pryč.

Karstenovi začal docházet rozsah katastrofy.

Profesionálové, pomyslel se. Odborníci na vloupačky. Nikdo jiný by se nedostal přes bránu, dveře a číselný zámek. Nikdo jiný by se nedokázal tak dokonale vyhnout odhalení a nezanechat po sobě jedinou stopu.

Karsten měl už dlouho podezření, že se jisté kruhy snaží ukrást jeho výzkum. Poznatky z něj mohou mít jednoho dne cenu milionů, možná miliard. Ale jak objevili tuhle laboratoř?

Pomalu se mu začaly rýsovat střípky skládačky. Byl to šok. Ti lupiči museli vědět, že jsou kamery vypnuté.

Proboha! Někdo z ústavu!

Nemají vůbec ponětí, co udělali.

Karstena polila hrůza. Exemplář A je infikovaný experimentálním kmenem parvoviru. I když se nikomu nesvěřil, pokud šlo o XPB-19, choval strašlivé podezření.

Zvedl telefon a třesoucími se prsty vytočil číslo.

„Tady doktor Marcus Karsten. Je to naléhavé.“

Čekal, až ho přepojí; na druhé straně linky bylo ticho. Cvak. Dvakrát to dlouze zapípalo. Kdosi promluvil.

„Ano?“

Karsten se pokusil hovořit klidným hlasem. „Máme problém.“

Profesor ještě pár minut držel hluché sluchátko a žaludek se mu svíral. Napadla ho jediná věc: potřebuju se napít.

Instrukce byly jasné.

Najděte psa.

Jinak…

A to nejhorší jim ani neřekl. Dokonce si to ani sám nepřipustil. Hlavně sám. Ta zpráva byla příliš nebezpečná, aby se o ni s někým podělil. A jeho sponzor je hodně nebezpečný člověk.

Karsten hrábl do kapsy, vyndal klíč a odemkl zásuvku psacího stolu. Začal přehazovat papíry a listovat složkami, až úplně vespodu našel dokument.

Na konci stránky poznal vlastní rukopis. Znovu si to celé přečetl a ze srdce si přál, aby tam stálo něco jiného.

Jenomže nestálo. Z listu papíru na něho křičela jeho vlastní slova. Obviňovala ho.

Je třeba zachovat maximální opatrnost. Vzhledem ke stavbě kmene parvoviru XP3-19 je možné, že je přenosný na člověka.

ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

Během polední přestávky jsem seděla v knihovně Boltonovy přípravky a pátrala na netu. Po chvíli vyhledávání v Googlu už jsem znala protivníka. Zlého. Nemilosrdného. Sériového vraha s nečestnými zbraněmi. Ale také se mi potvrdilo, že nepřítele lze přemoci.

Parvoviróza. Mor štěňat.

Neočkovaní psi jsou proti ní takřka bezbranní. Parvovirus je chladnokrevný zabiják, který způsobuje smrt během několika dní po průniku do organismu.

Tak to tedy ne!

Přísahala jsem, že téhle mikroskopické potvoře příště vyrvu oběť z pařátů.

Pondělní ráno. Další školní den, takže zpátky do uniformy. Fádní kostkovaná kravata a sukně stejného vzoru. Bílá propínací halenka. Černé podkolenky.

Brrr.

Neměla bych si stěžovat. Bez povinné uniformy by se chodby Boltonovy přípravky proměnily v celoroční přehlídková mola, kde bych neměla nejmenší šanci. Na rozdíl od některých holek oblečení moc neřeším a nepředvádím se při každé příležitosti.

Informace stažené z internetu nebyly příjemné. Pamatovala jsem si to správně: na psí parvovirózu neexistuje lék. Ale statistiky mi dávaly kapičku naděje. Chňapla jsem po ní jako anakonda.

Přímo za mými zády se ozval hlas. „Ahoj, Tory. Nakupuješ plesové šaty?“

Prudce jsem se otočila, obranná západka zaklapla na místo. Celý rok jsem terčem zesměšňování. Už to znám.

Ale byl to jen Hi kráčející k vedlejšímu počítači, sako od uniformy Boltonovy přípravky obrácené naruby, takže byla vidět bledě modrá podšívka. Hi tvrdil, že nosí požadované oblečení, takže neporušuje předpisy. Ředitelství školy s tím tak docela nesouhlasilo, ale po roce odporu Hi zvítězil. Učitelé se už jen zřídkakdy pokoušeli ho umravnit.

V duchu jsem se ptala, proč Hi tak okatě popuzuje mocné. Občanská neposlušnost se k němu moc nehodila. A přimyslíme-li si Ruth Stolowitskou, jeho rebelie byla dvojnásob udivující.

Když jste se ho zeptali, odpověděl, že je prostě „Fresh Prince Boltonovy přípravky“. Každému, co jeho jest.

Hi držel v jedné ruce napolo snědenou bagetu s karbanátkem a druhou rukou začal listovat vytištěnými papíry.

„Dobrý nápad sehnat si pořádné šaty.“ Typický Hiův sarkasmus. „Královna plesu musí vypadat senzačně. Vera Wangová? Nebo spíš Lauren Conradová.“

„Díky,“ odpověděla jsem suše. „Ale půjdeš tam se mnou, jo? Anebo budeš mít ten večer zrovna zápas play-off? Pochopím to, naši rozehrávačskou hvězdu potřebujeme na hřišti.“

„Dám ti vědět,“ odpověděl žoviálně. „Možná ale budu večeřet s Kristen Stewartovou. Anebo s Billem Comptonem. Prostě s nějakým upírem, ještě nevím, s kterým.“

I přes tohle popichování jsem byla ráda, že ho vidím. Měli jsme stejný rozvrh a většinu poledních přestávek jsme trávili spolu. Dělat si z někoho legraci, že je „fakt hustej“, bylo pořád lepší, než být sám nepopulární. A bezpečnější.

Hi proletěl očima pár stránek. „To nevypadá moc dobře,“ poznamenal vážnějším tónem.

A měl pravdu. Coopa čekala nelehká bitva.

Hi si ještě chvíli četl a pak papíry odložil. „A našla jsi taky nějaké dobré zprávy?“

„Moc ne,“ přiznala jsem a nakoukla do poznámkového bloku. „Parvoviróza je nejrozšířenější infekční nemoc psů. A taky nejhorší. Nejvíc jsou ohrožena štěňata. Existuje vakcína, ale smečka žije divoce na Loggerheadu a očkovaná nikdy nebyla.“

Hi sebou plácl na židli. „Jasně že ne.“ Zakousl se do jídla a kývl mi, abych pokračovala.

„Nejběžnější formou je střevní parvovirus neboli enteritida.“ Mluvila jsem a pročítala přitom poznámky. „Podle symptomů bych hádala, že ji Coop má. Ztráta chuti k jídlu, letargie, zvracení, průjem a horečka.“

„Jak ty malý potvory fungujou?“ mumlal přes karbanátek, sýr a omáčku marinara.

„Virus napadá výstelku tenkého střeva a zabraňuje tak vstřebávání živin do krevního oběhu. A podívej se sem.“ Načetla jsem veterinární webové stránky. „Enteritida snižuje počet bílých krvinek. Zvíře slábne a virus se rozšiřuje trávicím systémem, takže otevírá bránu sekundární infekci.“

Odmlčela jsem se a pak jsem vytáhla tu nejméně příznivou informaci.

„Na některých stránkách udávají úmrtnost při neléčené parvoviróze až osmdesát procent.“

Oba jsme chvíli mlčeli. Vlastně nebylo co říct.

„Jak k tomu Coop přišel?“ V Hiově hlase se odrážel stejný hněv, jaký jsem cítila i já.

„To bych taky ráda věděla.“

Už jsem si to v hlavě přemílala mockrát. Ale nechtělo se mi věřit tomu, co mi našeptávala intuice. Karsten by přece Coopa nenakazil záměrně. Anebo ano?

Rychle jsem tu myšlenku zahnala a pokračovala jsem: „Musíme být opatrní. Nejnebezpečnější na parvoviróze je, jak snadno se šíří. Virus dokáže přežít na povlečení nebo na kleci až šest měsíců. Musíme všechno vydezinfikovat. Naše šaty, boty, cokoli, s čím přijde Coop do styku.“

„Přenáší se ten bacil vzduchem?“ zeptal se úzkostlivě Hi.

„Ne. Parvoviróza se šíří přímým kontaktem s psími výkaly.“

„Skvělé. Pes vykadí bacil. Přesně to potřebujeme.“ Zbytek Coopovy svačiny putoval do koše. I mě přešla chuť k jídlu.

„Budu muset běžet,“ řekl Hi a postavil se. „Neučil jsem se na test ze španělštiny.“ A měl se k odchodu, přičemž si pohvizdoval melodii ze seriálu South Park.

„Připomeň Sheltonovi, že se po škole sejdeme.“ Boltonova přípravka měla dvě polední pauzy; Shelton a Ben obědvali později. „Musíme se pustit do dalšího pátrání po našem vojákovi.“

Ne, na F. Heatona jsem nezapomněla. Doufala jsem, že po škole zajdeme do veřejné knihovny a případ vyřešíme. Ben se může postarat o Coopa, já s Sheltonem a Hiem můžeme pátrat.

Hi zvedl palec, ale neotočil se. Vyřídí to.

V duchu jsem zkontrolovala vybavení naší marodky. Potřebovali jsme vydezinfikovat všechny Coopovy věci a každičké místo, kde zvracel nebo kadil. Vlastně všechno, s čím přišel do kontaktu, včetně našich rukou, oblečení a bot.

Až se Coop uzdraví – a on se uzdraví –, vydrbeme celý bunkr odshora až dolů.

Starat se o Coopa nebude snadné. Odborníci se shodují, že psi, u nichž je podezření na parvovirózu, se musí odvézt do veterinární nemocnice k okamžité hospitalizaci. Bohužel to jsme udělat nemohli. Tedy pokud jsme se nechtěli dostat do vězení.

Takže jsem radu z internetu neuposlechla a začala shánět nějaké tipy pro domácí péči. V první fázi je třeba se zaměřit na to, aby u psa nedošlo k dehydrataci a aby se zabránilo sekundární infekci. V duchu jsem děkovala za ukradené zdravotnické potřeby. Díky kapačkám a antibiotikům jsme vybavení skoro stejně jako veterinář.

Na všech webových stránkách doporučovali, aby se člověk snažil přimět psa k jídlu, i když většinou varovali před pevnou stravou. Někde navrhovali vařenou rýži s mletým masem, jakmile je pacient schopen udržet jídlo v žaludku. Rozhodla jsem se, že večer tenhle recept vyzkouším.

Tenhle plán musí fungovat. Víc udělat nemůžeme.

Když jsem však pomyslela na to, jaké má Coop šance, chtělo se mi brečet.

Přestaň. Přece tady nebudeš bulet v knihovně.

Posbírala jsem si potištěné stránky a nacpala je do batohu.

Zrovna jsem zavírala internetový prohlížeč, když mě něco napadlo. Coop je napůl vlk. Jak asi parvoviróza působí na vlčáka? Změní tahle skutečnost nějak jeho diagnózu?

Prsty mi létaly po klávesnici. Po pěti minutách hledání však veškerý můj optimismus vyprchal. Parvoviróza je stejně smrtelná pro vlky i vlčáky. Coopův smíšený původ na tom nic nemění.

Sklíčeně jsem si na obrazovku stáhla fotografie vlčat. Hraví malí divoši mi okamžitě vykouzlili úsměv na tváři.

A pěkně mi zavařili.

SEDMNÁCTÁ KAPITOLA

„Co to je za psí výstavu?“ ozvalo se těsně za mým uchem. „Kvůli tomu jsi nepřišla na mejdan?“

Už podruhé! Nikdy si nesedej zády ke dveřím!

Neotočila jsem se, dokud můj software na rozpoznání hlasu neidentifikoval mluvčího. Žaludek se mi sevřel.

Obrátila jsem se.

Jason Taylor se krčil za mnou a prohlížel si webovou stránku, na kterou jsem se dívala. Měl na sobě standardní boltonskou mužskou okrasu: námořnicky modré sportovní sako s aplikací draka, pruhovanou kravatu, modrou propínací košili, světlehnědé kalhoty, mokasíny. Všechno perfektně vyžehlené, zastrkané, uvázané, nařasené a vyleštěné. A lícem navrch.

Rychle jako blesk jsem zavřela Firefox. Pozdě.

„Vážně, Tory, měla bys trávit míň času obdivováním vořechů a víc času na lodi. A myslím to doslova.“

Otevřela jsem ústa, ale nic z nich nevyšlo. O čem to mluví?

„Mejdan na jachtě Victoria.“ U vnějších koutků očí se Jasonovi objevily vrásky. „Sobota? Esemeska? Říká ti to něco?“

Jasně.

Být to jindy, asi bych nebyla takhle napjatá. Prosím?

„Promiň, jsem zrovna trošku mimo. Díky za pozvání.“ Zkusila jsem něco vtipného. „Povedlo se vám udržet nad hladinou?“

„Asi jo. Vlastně to zas tak super nebylo. O moc jsi nepřišla.“ Pak ale rádoby přísně zakýval prstem. „Stejně ses mohla ukázat.“

„Do přístavu to mám dost daleko.“

„Já vím. Jak to jde na Gilliganově ostrově?“ Jason dosedl na židli, kterou před chvílí uvolnil Hi.

„Zběsilá jízda. Nonstop,“ řekla jsem. „A co Mount Pleasant?“

„Pořád to samý.“

Klan Taylorových obýval dům v Old Village, jedné z nejluxusnějších a nejdražších čtvrtí. Jejich sídlo mělo soukromé přístaviště s přímým napojením na charlestonský přístav. Žádná barabizna.

Jason ukázal na obrazovku a změnil téma. „Proč koukáš na vlčáky? Počkej, co je to vlastně vlčák?“

Dobrá práce, génie. Tohle nebyla akce velmistra zločinu.

Že by už reportéři informovali o únosu vlčáka z ostrova? Neměla jsem ponětí. A klidně si tu na veřejném počítači prohlížím fotky štěňat.

Úplně blbá. Na rozdíl od Jasona, který si umí dát dvě a dvě dohromady.

„Ale nic.“ Znělo to až příliš ledabyle.

No tak, vymysli si něco.

„Vlastně ani nevím, co to bylo,“ lhala jsem. „Hledám nějaké informace o vlcích. Na referát z angličtiny.“

Kraviny. Improvizace mi moc nejde.

Jason ztratil zájem. „Škoda že to není na biologii. Mohli jsme na tom dělat společně.“ Rozpustilý úsměv.

Pane jo.

Ačkoli Jason studuje ve druhém ročníku, na biologii chodíme spolu. Hned první den mě přidělili do jeho pracovní skupiny. Být prvačka v hodinách pro druháky nebyla žádná procházka růžovou zahradou. Naštěstí tam se mnou chodí i Hi a Ben.

Svým způsobem byl Jason můj nejdůležitější spojenec v Boltonově přípravce. Zdálo se, že mě má docela rád, a díky tomu se někteří z ostatních kreténů drželi zpátky. Alespoň v jeho přítomnosti.

Jenomže poslední dobou se o mě zajímá víc. Nebyla jsem si jistá proč, ale jeho pozornost mě znervózňovala. Jason je skvělý kluk, jenomže asi ne pro mě.

To jeho kámoš Chance…

Jason mě vytrhl z myšlenek. „Co budeš o svých čtyřnohých kamarádech psát? Básničku o vrčení?“

Mé úsilí o návrat do reality přerušil další příchozí.

Uf. Jako olej do ohně.

„Jasone, jdeš s námi?“ Courtney Holtová byla hubená a neskutečně pitomá blondýna. Udivovalo mě, že vůbec našla cestu do knihovny. Courtney měla na sobě uniformu roztleskávaček, i když na dnešek nebyl plánovaný žádný zápas. Klasika.

A nebyla sama.

„Chystáme se okouknout Madisonina nového bavoráka.“ Ashley Bodfordová měla přes jednu opálenou paži přehozenou kabelku od Prady. Volnou rukou si zajela do dokonalých černých vlasů. „Její táta konečně přestal prudit kvůli známkám.“

Vedle Ashley stála Madison Dunkleová, blondýna jen díky pečlivému a nákladnému úsilí. Odhadovala jsem, že její náušnice stojí víc než náš dům.

Trojice vytvářela pohyblivý obraz pečlivě vysoustružené dokonalosti. Pro sebe jsem jim přezdívala Velká trojka.

Trojka se na Jasona usmála; jejich omezené šedé buňky mozkové nějak nezaregistrovaly mou přítomnost.

„Jasně,“ odpověděl Jason. „Madison už neměla nové auto – jak dlouho? Půl roku?“ Pak se otočil ke mně a udělal něco nemyslitelného. „Tory, nechceš si jít taky prohlídnout Madisonino nové fáro?“

Velká trojka ztuhla a v jejich tvářích se zračil šok, znechucení a rozhořčení. Jasonovo pozvání bylo asi stejně nepřípustné, jako kdyby se právě uprdl.

Přemohla jsem nutkání zalézt pod stůl a znovu si slíbila, že si budu vždycky chránit záda.

Mysli. Rychle.

„Ne, díky. Víš…“ nevěděla jsem, jak dál. „Musím dopsat referát o vlcích. Potřebuju ještě zjistit, kde spí. A co žerou.“

Ticho.

„Jako čím se živí,“ dodala jsem.

Zavřela jsem pusu. Jen málokdy takhle velkolepě selhávám.

Trojka jen zírala.

„Vlci?“ zahihňala se Courtney. „Ty patříš k těm hipísačkám, co bydlej v lese a neholej si nohy?“

„Ne, ona bydlí na ostrově,“ odfrkla si Ashley. „Tvůj táta je kapitán na nějaký rybářský lodi, co loví krevety, ne?“

„Je mořský biolog,“ opravila jsem ji s tváří rudou rozpaky. „Pracuje pro univerzitu.“

Obrnila jsem se proti jejich pohrdavým pohledům a obrátila se přímo na Jasona. „Díky, ale opravdu to tady musím dokončit.“

„Když myslíš.“ Jason se ke mně naklonil a tichým hlasem dodal. „Ani mně se tam nechce.“

„No tak pojď, Jasone.“ Madison se sladce usmála. Imitace manekýny. „Prvačka musí pracovat na projektu. Měli bychom jí dát prostor.“

„Díky,“ odpověděla jsem hluše. „Máš pěkný boty.“

„Jasně že jo. Ferragamo.“

Au.

Ozval se další nevítaný hlas.

„Jak se zdá, tak jsme se všichni sešli v knihovně.“ Pobavený jižanský ospalý přízvuk Chance Claybournea se nedal zaměnit. „Může mi to někdo vysvětlit? Já myslel, že Maddy bude předvádět novej bourák.“ Srdce mi poskočilo do nebeských výšek. V Chanceově přítomnosti stojím uprostřed boltonského sociálního hurikánu. A není kam se schovat.

Chance měl na sobě stejnou uniformu jako ostatní. Většina kluků v ní vypadala jako malí chlapečkové, co si natáhli tátovu starou kravatu a sako. Chance ne. Ani zdaleka.

Tmavovlasý hezoun Chance Claybourne byl pravým opakem Jasona. Černé vlasy, umně rozcuchané. Hluboké hnědé oči pod klenutým obočím. Kapitán lakrosového týmu. Mladý pan Claybourne byl stavěný jako závodní kůň.

Jedním slovem, Chance rozpálil každou holku.

Syn státního senátora a farmaceutického magnáta Hollise Claybournea a student Boltonovy přípravky s nejlepšími styky. Starobylá charlestonská aristokratická rodina Claybourneů vlastní sídlo na Meeting Street už přes dvě století. Mezi jejich předky najdete starosty, guvernéry, dokonce jednoho kandidáta na viceprezidenta. Ach jo. Modrá krev jak vyšitá.

Chanceova minulost se stala legendou. Jeho matka Sally Claybourneová zemřela při porodu, takže syna musel vychovávat otec. Popsat Hollise slovem přísný je dost velký eufemismus. Povídalo se, že starý pán neměl s Chancem nejmenší slitování.

Většina holek v přípravce však vnímala jen dvě slova: jediný dědic. Při příštích narozeninách Chance zdědí rodinné bohatství Claybourneů. Je mu skoro osmnáct a je jako raketa připravená ke startu.

„Jason se tu vykecává s tou šprtkou od lodí.“ Courtney se vší silou snažila Chanceovi zavděčit. „Něco o vlkodlacích.“

Pro boha živého!

Jak jsem byla vděčná, když se objevila Chanceova přítelkyně Hannah Wytheová. Dlouhé kaštanové vlasy. Jasně zelené oči. Opravdová krasavice. Ale Hannah, jak se zdálo, si svou krásu snad ani neuvědomovala. To se mi na ní líbilo.

Chance ji objal kolem pasu, přitáhl k sobě a políbil na tvář. Ale celou tu dobu se díval na mě jako běžec, co hodnotí zvířátko, které se mu připletlo do cesty.

Hannah byla nejoblíbenější dívka Boltonovy přípravky. A jako jedna z mála si to opravdu zasloužila. Jižansky sladká, nikdy nikoho nepomlouvala. Ve třídě se soustředila na učení, takže jsme si nikdy moc nepovídaly, ale vždycky se ke mně chovala přátelsky.

Hannah a Chance spolu chodí už tři roky a jsou bezpochyby královským párem školy. O jejich budoucnosti si všichni šuškají a vsázejí se, kdy bude oznámeno zasnoubení.

„Je to moje vina, Chanci.“ Jason, diplomat za všech okolností. „Zrovna jsem se loučil. Tory má se mnou a s Hannah biologii. Jsme ve stejné studijní skupině.“

„V pohodě. Pamatuju si, že jsi slečnu Tory zval o víkendu, že jo?“

Jason přisvědčil.

Chance vysekl poklonu, typickou karikaturu formálního stylu. „Těší mě, Tory. Škoda, žes nemohla přijít. Přidáš se k nám dnes odpoledne?“

Trojka ztuhla. Chanceovi Claybourneovi nikdo neodporuje. Ale jejich nepřátelské pohledy mě provrtávaly dál.

„Díky,“ odpověděla jsem. „Ale mám moře práce. Možná příště.“

„Příště?“ vystřelila ze zálohy Ashley. „Dokdy jezdí přívoz?“ Madison a Courtney si kradmo odfrkly.

„To stačí,“ vyjel na ně Jason. „Nechte si ty urážky.“

Škodolibé úsměvy zmizely. Věděla jsem, že později mě mezi sebou rozcupují na kusy. Mrchy.

Chance se zamračil, ale jinak se tvářil nezúčastněně. Podíval se na hodinky, očividně připravený k odchodu. Hannah se na mě dívala soucitně, ale mlčela.

„Nezlob se, Tory.“ Jasonova slova zněla upřímně, myslím, že se za to cítil odpovědný. „Uvidíme se zítra na hodině.“

„Jasně.“ Mávla jsem rukou. Ubohé. „Ahoj, všichni. Mějte se.“ Madison a její pobočnice odpluly, aniž by se obtěžovaly pozdravit níže postavenou osobu. Chance a Hannah se usmáli a odešli. Během pár vteřin jsem byla sama.

Položila jsem si hlavu na stůl.

A nemohla se dočkat, až zazvoní.

OSMNÁCTÁ KAPITOLA

Ve tři hodiny jsem seděla na schodech před hlavním vchodem Boltonovy přípravky a netrpělivě jsem čekala na Hie a Sheltona. Jako obvykle měli zpoždění. Společnost mi dělali dva obrovití, hrozivě vypadající žuloví lvi střežící novogotickou kamennou budovu.

Pobrukovala jsem si, jen tak. A falešně. Nemám hudební sluch.

Počasí bylo příjemné, jasná obloha a teplota pod třicet stupňů. Dvorem se nesly trylky vrabců a kardinálů.

Zahradníci dřou v Boltonu celý rok. Sázejí, plejí a sekají zahradu, aby vypadala jak z pohlednice. Mezi stromy se vinou pěšinky, kolem jezírka stojí lavičky. Je to vážně nádhera. Rodiče, kteří platí školné, ani nic jiného neočekávají.

Školní komplex zabírá celý blok charlestonského jihovýchodního nábřeží nedaleko špičky poloostrova. Luxusní čtvrť. Školu obklopuje třímetrová cihlová zeď s ozdobnými kovanými vraty a honosnými měděnými draky.

Za kampusem na východě vede Broad Street a pokračuje samým srdcem Charlestonu. Krátkou procházkou se dostanete k Battery, kde děla vyřazená z provozu slouží školním dětem jako prolézačky. Největší městská sídla jsou hned za rohem.

Na sever leží městské přístaviště. Mola pro jachty. Jen pár bloků odsud najdete Moultrie Park a Colonial Lake. Naše škola je zastrčená v koutě za zálivem směrem k Jamesově ostrovu a charlestonskému Country klubu a sídlí na prvotřídní adrese.

Konečně se objevili kluci. Hi se omlouval, že si někam založil iPhone. Bylo mi to jedno. Po pravdě řečeno, docela jsem si užívala chvilku samoty s mramorovými kočičkami.

Vzhledem k počasí jsme se rozhodli pro příjemnou procházku. Broad Street.

Charleston je na jaře jedna velká zahrada; každý blok se snaží předčit ten sousední. Duby a oleandry ční nad zastíněnými ulicemi a jejich vůně se mísí s azalkami, begoniemi a jasmínem. Trávníky a cestičky v parku zdobí kvetoucí dříny a sekvoje. Barvy a vůně na vás útočí ze všech směrů.

„Tyhle příšerný baráky nesnáším,“ zavtipkovala jsem, když jsme procházeli kolem.

„Drahá, neurážej velkolepý styl mého města,“ Hi napodobil hluboký jižanský přízvuk. „Má svou zvláštní esenci.“

„Zvláštní esenci?“ zvolala jsem. „A kdo si staví barák s okny z boku?“

Charlestonské domy se stavějí dlouhé a úzké, kratší stranou rovnoběžně s chodníkem. Dveře vedoucí na ulici se otevírají na dlouhé postranní verandy zvané piazza. Většina domů je jedno-či dvoupatrových a vzadu mají několik balkonů nad sebou s výhledem na dvůr nebo zahradu.

Místní tvrdí, že tenhle architektonický styl vznikl kvůli úspoře peněz, protože daň z nemovitosti se počítala podle průčelí na ulici. Pravděpodobnější verze? Je tady horko. Domy orientované na jihozápad si užívají vánek z přístavu a piazza chrání okna před žhnoucím sluncem.

Osobně se mi víc zamlouvají daně.

Na Meeting Street jsem se podívala napravo. Jižně odsud, blízko Battery se tyčilo sídlo Claybourneových. Chance dostává poštu na jednu z nej snobštějších adres ve městě. Čtvrť pracháčů.

Zahnuli jsme doleva a prošli kolem radnice a bílé věže episkopálního kostela svatého Michala. Naše cesta vedla srdcem nákupní charlestonské čtvrti. Ve výkladech drahých obchodů bylo vystavené luxusní oblečení a vlezlí restauratéři pokřikovali ze dveří, aby nás nalákali na jídlo.

Pokračovali jsme po Meeting, obešli staré tržiště, často zvané trh s otroky, i když otroci se tady nikdy neprodávali. Dnes je tu vyhlášený bazar pod širým nebem.

Černošky na chodnících pletly košíky ze sladké trávy a doufaly, že z návštěvníků města vyždímají pár dolarů. Turisté s kšilty a v keckách si prohlíželi tretky a rukodělné výrobky vyložené na pultech. Kousek dál, před restaurací Hyman’s Seafood se tvořila fronta uchazečů o dobré jídlo.

Za dalších osm bloků jsme došli ke Calhoun Street a hlavní budově Charlestonské veřejné knihovny. Postavili ji v roce 1998 jako moderní cihlový omítnutý barák.

Vešli jsme do jasně ozářené haly a přistoupili k pultu, za kterým seděl malý chlápek s krysím obličejem. Byl hubený, asi pětatřicetiletý, měl černé naolejované vlasy rozčísnuté pěšinkou. Pod hnědou vestou vykukovala světlehnědá košile a žlutá kašmírová kravata. Hnědé manšestrové kalhoty doplňovaly snad nejnudnější oblečení, jaké si kdo mohl vymyslet.

„Co pro vás můžu udělat, děti?“ Na otráveném obličeji se objevil ještě otrávenější výraz. Knihovník si k prsům tiskl výtisk Bojiště Země s oslíma ušima.

Takže bude potřeba mu namazat trošku medu kolem huby.

„Dobrý den,“ zašvitořila jsem. „Vy nám určitě pomůžete. Máme takový problém, víte? Náš učitel říkal, že se máme obrátit na pracovníky veřejné knihovny, protože nikdo jiný nám prý tak dobře neporadí.“

Na Krysku lichotky očividně platily, a tak jsem pokračovala: „Já vím, že váš čas je drahý, ale měl byste na nás pár minut, prosím?“

Protáhlý obličej se rozjasnil. „Ale samozřejmě. Jmenuji se Brian Limestone.“ Odložil knihu. „A vy jste?“

„Tory Brennanová. A tohle jsou mí kamarádi, Shelton a Hiram.“

„Těší mě. A co mí milí mladí přátelé potřebují?“

„Našli jsme starou identifikační známku,“ začala jsem vysvětlovat. „Rádi bychom ji vrátili majiteli. Připadá nám to správné.“

„No to je báječné. Jste vážně pozorné a chytré děti!“ Limestone seskočil ze židle a protáhl se kolem stolu. „Mám nápad. Pojďte za mnou.“ Knihovník vyrazil ke schodišti tempem, kterému jsme stěží stačili. Vyšli jsme do prvního poschodí a vstoupili do místnosti označené jako Jihokarolínská síň.

„Navrhuji, abyste začali tady,“ nabádal nás Limestone. „Podívejte se, zda byl váš voják občanem okresu Charleston. Máme tu soupisy od roku 1782 a telefonní seznamy od roku 1931.“ Ukázal na druhou stranu místnosti. „Pokud neuspějete, ještě tu je většina městských novin na mikrofilmech. Nejstarší deníky začaly vycházet už v roce 1731.“

Rozhlédla jsem se po velké síni. Tohle nebude jednoduché. Ale při hledání na internetu jsem o F. Heatonovi objevila překvapivě dost zmínek. Prokousat se místním archivem mi přišlo jako dobrý nápad.

„Mockrát děkujeme, pane Limestone.“ A ještě jsem přitlačila. „Jste génius. Nevím, co bychom si bez vás počali.“ Velký úsměv. „Zdá se, že tohle je přesně to pravé.“

„Kdybyste cokoli potřebovali, přijďte za mnou dolů,“ nabídl se Limestone. „Jste moc milé děti,“ poznamenal a po špičkách odešel z místnosti. Dveře se sotva zavřely, když Hi udeřil.

„Ach, pane Limestone, díkybohu, že jste tady! Bez vás bych si snad cvrnkla do kalhot.“ Hi napodobil mdloby a padl Sheltonovi do otevřené náruče. Oba se rozchechtali, čímž si vysloužili jen zamračené pohledy ostatních návštěvníků.

„Nechte toho,“ řekla jsem se smíchem. „Fungovalo to, ne?“ Rozhlédla jsem se a hledala místo, kde bychom začali.

Tohle bude dlouhé odpoledne.

DEVATENÁCTÁ KAPITOLA

Po dvou hodinách nás pohltil pocit marnosti.

Se soupisem obyvatel ani s telefonními seznamy jsme se nikam nedostali. Ani s rodnými a oddacími listy. Začala jsem se smiřovat se skutečností, že F. Heaton patrně nebyl místní.

Hi vyzkoušel další internetové zdroje, ale nic nenašel. Shelton pročítal nekrology v novinách; bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Naše sebedůvěra klesla na bod mrazu. Jméno Heaton bylo příliš obvyklé, když jsme neměli víc informací.

Zbýval nám poslední zoufalý pokus. Vzdychla jsem si a začala listovat zápisy Charlestonského sirotčince. Pořád lepší než nic.

Charlestonu byl nejstarší sirotčinec v Americe, ale stát Jižní Karolína ho nechal v roce 1951 zbourat. Podle zákona nejsou úřední záznamy mladší pětasedmdesáti let přístupné, takže knihovna uchovávala jen zápisy do roku 1935. Moc jsem si od toho neslibovala.

Úspěch mi tudíž málem vyrazil dech. Zatuchlá složka označená Francis P. Heaton. Popadla jsem otrhané desky a spěchala ke stolu.

„Kluci! Něco mám!“ Nebylo proč šeptat. Kromě nás už tady nikdo nezůstal.

Shelton a Hi se ke mně nahrnuli a já otevřela první stopu dnešního dne. Obsah složky ovšem moc bohatý nebyl. Dva dokumenty. První vypadal jako standardní přijímací formulář. Pročítala jsem si skromné informace, které poskytoval.

Jméno: Francis P. Heaton

Narozen: 1934

Rodiče/příbuzní: neznámí

Datum přijetí do péče státu 15. července 1935

Způsob přijetí: nalezen na schodech Charlestonského sirotčince

„Oni ho jen tak odložili na schodech?“ vyjekl Shelton. „To je síla.“

„Byla velká hospodářská krize,“ kontroval Hi. „A tohle je dost krizový.“

„Přestaň,“ sykla jsem. „Je tady toho víc.“

Pod informacemi psanými strojem někdo perem doplnil pár řádek starým rukopisem:

V noci 15. července 1935 bylo dítě ponecháno před branou sirotčince. K zavinovačce novorozence byl připevněn lísteček se jménem. Vyšetřování neodhalilo žádné informace o rodičích dítěte. Rada tudíž převzala odpovědnost za Francise P. Heatona jako svěřence státu Jižní Karolína.

„Myslíš, že je to on?“ zeptal se Shelton. „Francisu P. by v době války ve Vietnamu bylo přes třicet.“

„To klidně mohlo,“ řekl Hi. „Co je na druhém papíru?“

Druhý dokument byl obyčejný list. Obrátila jsem ho a objevila rukou psanou zprávu ve formě deníkového zápisu.

Nahoře stálo datum 24. listopadu 1968. Ačkoli rukopis byl roztřesenější, odpovídal poznámce na přijímacím formuláři. Tohle psal tentýž člověk, který o třicet let dříve vyplňoval přijímací formulář.

Na Díkuvzdání přišla hrozná zpráva. Frankieko Heatona minulý měsíc zabili v akci pří bojích v deltě Mekongu. Článek Gazette uvedl, že Frankie bojoval statečně, ale celá jeho jednotka byla poražena.

Kousla jsem se do rtu a donutila se číst dál.

Příšerná válka! Srdce mi puká při pomyšlení na Frankieho dceru Katherine. Vždyť je jí teprve šestnáct a matku nemá, tak je teď taky sirotek. Kéž bůh požehná Frankieho duši a opatruje jeho dítě.

Zápis byl podepsán nečitelným jménem.

Tiše jsme na něj zírali.

Shelton promluvil první. „Co je Gazette?“

„Charlestonské noviny; přestaly vycházet začátkem sedmdesátých let,“ odpověděl Hi.

„Myslím, že je to on.“ Sheltonův hlas zněl stejně zničeně, jak jsem se já cítila. „Ale jestli umřel v deltě Mekongu, jak se jeho identifikační známka dostala na ostrov Loggerhead?“

„V roce 1968 bylo jeho dceři šestnáct.“ Hi v duchu počítal. „Dneska jí bude sedmapadesát.“

„Ta známka patří jí,“ řekla jsem nesmlouvavě. „Musíme Katherine najít a známku jí vrátit.“

Hi přisvědčil. „Zkusíme Google. Známe celé jméno. Tentokrát by to mohlo vyjít.“

Shelton a Hi se přesunuli k počítači; patrně se už nemohli dočkat, až budou z dosahu mé emocionální oběžné dráhy. Zůstala jsem sedět. Přepadl mě obrovský smutek, mnohem větší, než jsem čekala.

Přes propast desetiletí jsem soucítila s dcerou Francise Heatona. Stejně jako Katherine jsem věděla, jaké to je přijít o matku. A ona ztratila i otce. Svět dokáže být opravdu krutý.

A Francis? Dítě opuštěné na schodech vyrostlo v muže, který bojoval za vlast. A zaplatil tu nejvyšší cenu. Nevýslovně smutné.

„Tory!“ Sheltonův hlas zněl podivně. „Kruci, pojď se na to podívat.“

Zahleděla jsem se na Sheltonovu obrazovku a můj šok byl dvojnásobný.

Ono je to ještě horší.

Shelton zadal klíčové slovo a našel případ vyšetřování pohřešované osoby. Šestnáctiletá Katherine Heatonová zmizela v Charlestonu v Jižní Karolíně v roce 1969. Nezanechala žádné stopy.

Zmizela. Je pryč.

„To je určitě nějaký omyl,“ řekla jsem s očima upřenýma na obrazovku. „Pokusná síť? Co to vůbec je za směšný blog?“

„CNN to zrovna není,“ souhlasil Hi. „Klikni na stránku původního zdroje.“

Ačkoli tu bylo několik odkazů, žádný nefungoval. Ale citovali tu článek z Gazette.

Vyrazili jsme ke čtečce mikrofilmů. Shelton našel a rozvinul cívku s čísly Gazette z roku 1969. Další hodinu jsme v jednom chumlu hltali příběh Katherine Anne Heatonové.

Katherinino zmizení rozrušilo celý Charleston. Čtyřiadvacátého srpna 1969 dívka odešla z domu směrem k přístavu v Ripley Point. Už ji nikdy nikdo neviděl. Policie týdny prohledávala celou oblast, ale nic nenašla.

V polovině září bylo pátrání ukončeno.

Během pátrání Gazette publikovala několik článků. Katherine vyrůstala ve West Ashley, skromné čtvrti na východě poloostrova. Chodila na farní střední školu svatého Ondřeje, měla výborné známky, a dokonce získala vyznamenání za přírodní vědy. Přátelé tvrdili, že Katherine chtěla jít po maturitě na Charlestonskou univerzitu.

Přeskočila jsem několik týdnů a hledala toužebně očekávaný šťastný konec. Nic. Katherinin příběh prostě vyšuměl.

A pak – bomba.

V říjnu 1969 Gazette uveřejnila na titulní straně článek o občanech charlestonského okresu, kteří padli ve Vietnamu. Byl mezi nimi i Francis „Frankie“ Heaton. Reportér uvedl, že Frankie byl otcem stále pohřešované Katherine Heatonové, v jejímž případu policie nikam nepokročila.

„Kluci, poslouchejte! Podle tety Katherine nosila identifikační známku svého otce. Na památku.“

„To je ono.“ Shelton zahvízdal. „Máme správného Heatona. Vsadím se, že tu známku ztratila na Loggerheadu.“

„Ale co by tam dělala?“ zeptala jsem se. „Podle toho, co o ní víme, si na ostrov asi nevyrazila jen tak na mejdan.“

„Našli ji vůbec někdy?“ chtěl vědět Hi.

„V roce 1969 ne.“ Shelton vrátil mikrofilm do krabičky. „Podíváme se na rok 1970?“

„Propánakrále, vy jste ale pilní! Měli jste štěstí?“ Všichni jsme se otočili za zvukem Limestoneova hlasu.

„Ano, pane Limestone. Něco jsme objevili, ale hodně věcí ještě nevíme.“

„Skvělé. Knihovna za chvíli zavírá, ale možná bych vám mohl pomoct já?“

Shelton se toho ujal. „Slyšel jste někdy o Katherine Heatonové?“

V Limestoneových očích se zablesklo. Hned to zmizelo. „Co jsi říkal?“ Ukňouraný hlas se o oktávu zvedl.

„Katherine Heatonová,“ zopakoval Shelton. „Pocházela odsud, ztratila se v šedesátých letech. Její táta sloužil ve Vietnamu. Slyšel jste o ní někdy?“

„Je mi líto, ale s tímhle vám nepomůžu.“ Najednou před námi stál úplně jiný Brian Limestone. Vřelost byla ta tam. Ten člověk se teď tvářil úzkostlivě. „Musím tuhle místnost zamknout, takže kdybyste byli tak laskaví…“

„Nechceme obtěžovat,“ snažila jsem se to vyžehlit. „Jen bychom rádi zjistili, co se stalo s Katherine. Zasekli jsme se na starém novinovém článku. Mohl byste nám poradit, kde bychom se o jejím příběhu dočetli něco víc?“

„Ne, to bych nemohl. Mám hodně práce. Myslel jsem, že si připravujete úkol do školy.“ Kostnatý prst ukázal na dveře. „Odejděte, prosím. Budete se muset vrátit někdy jindy.“

Podívali jsme se po sobě. Limestone nás pěkně odpálkoval. Zmateně jsme si posbírali věci a rychle opustili budovu.

Venku jsem se ohlédla na knihovnu. Limestone stál ve dveřích a zaujatě nás pozoroval.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se. „Vystřídalo ho protivné dvojče? To nám nemohl vyjít trochu vstříc?“

„No právě,“ souhlasil Shelton. „Jakmile jsem se ho zeptal já, proměnil se v prvotřídního kreténa.“

„Knihovníci,“ poznamenal Hi. „Nesnáší barevné bratry. Ještě že jsem neotevřel svoji židovskou pusu.“

„Bezpochyby.“ Shelton se zakuckal. „Večer, když si oblíká košili a čepičku, tak nejspíš salutuje před nacistickou vlajkou. Rasista.“ Zakřenila jsem se. „A ženský taky nemá dvakrát v lásce.“ Samozřejmě jsme si dělali legraci. Ať už popadlo Briana Limestonea cokoli, bigotnost to nebyla.

Když pominulo naše pobavení, vystřídala je úzkost. Náhlá změna postoje knihovníka nás znervózňovala.

Vzpomněla jsem si na výraz jeho tváře, než se převtělil do kreténa. Co to bylo…

Strach?

DVACÁTÁ KAPITOLA

Na lodi cestou domů moje tělo odpadlo.

Můj mozek však ne. Přivřeným okem sledoval okolí i mne samotnou, jak sedím na sedadle mezi Hiem a Benem.

Stěží jsme chytili poslední přívoz. Naštěstí Benův otec počkal deset minut, než vyplul z města.

Soumrak předal vládu noci, vítr se otočil k pevnosti Sumter a my se pohupovali na vlnách.

Má spící psýché se toulala vizemi a vzpomínkami. Snila, ale přesto byla zároveň při vědomí.

Ve snu jsem zabloudila v noci hluboko do lesa. Půlnoční vzduch mě roztřásl chladem.

Neměla jsem strach, ale cítila jsem neodolatelné nutkání hledat. Ačkoli ta touha byla neurčitá, docela mě pohltila. Chybělo něco obrovského, zásadního a všechno záviselo na tom, zda to najdu. Potřebovala jsem to, ale nevěděla „co“.

Mlha stoupající ze stromů mi sahala až po kolena a byla hustá jako polévka. Bledé měsíční světlo udatně bojovalo, ale šerem stejně neproniklo. Neměla jsem ponětí, kam jdu, a tak jsem se potácela oparem, očima zkoumala okolí a hledala nějaké vodítko. Nic.

Beztvará touha sílila – vystopovat, určit, zeptat se. Jenomže jak zní otázka?

Klopýtala jsem ještě několik metrů a pak jsem se zastavila. Poznávala jsem terén. Ocitla jsem na mýtině, kde na nás zaútočila Y-7. Právě tam jsme našli identifikační známku.

V duchu jsem se zatoulala až do samého srdce ostrova Loggerhead.

Z hlubin mého podvědomí na mě cosi volalo. Co to říká? Nedokázala jsem vzkaz rozluštit.

Instinktivně jsem prozkoumávala zem. Hustá valící se mlha zakryla lesní podrost. Potřebovala jsem se podívat pod něj, prohledat půdu.

V téhle polévce nic nenajdu.

Jako na povel se v tu chvíli mlha rozestoupila a stáhla z mýtiny. Ztuhla jsem. Byla jsem zmatená. A pochopila.

Sním. Můžu udělat všechno, co chci.

Chvíli jsem zvažovala, zda mám z téhle fantazie utéct. Věděla jsem, že můžu. Ale instinkt mi napovídal, abych zůstala, protože mé podvědomí se mi pokouší něco sdělit.

V duchu jsem zkoumala snovou krajinu. Pole vypadalo tak, jak jsem si je pamatovala. Přešla jsem přes otevřené prostranství a hledala cokoli, co by mě mohlo zajímat. Nic.

Mýtina?

Vznesla jsem se k obloze. Ve výšce padesáti metrů jsem se otočila a pohlédla na zem. Nic mě nepodpíralo, plula jsem vzduchem a zírala dolů.

Příliš velká tma.

Vyvolala jsem denní světlo. Stíny rozptýlil jasný sluneční svit. Koupala jsem se v zářivých paprscích a dole to najednou vypadalo úplně stejně jako při naší víkendové výpravě.

Bylo to zábavné.

Jako dravý pták jsem zkoumala terén a doufala, že jednotlivé tečky v mém mozku se pospojují. Ale co vlastně hledám?

Pokusila jsem se koncentrovat. Registrovat detaily. Tvary, různé odstíny zelené vegetace. Rozčilenou Y-7.

Mozek se mi najednou smrskl. Co to všechno znamená?

Pak zemská přitažlivost opět převzala velení a já začala prudce klesat k zemi. Mlátila jsem kolem sebe, mávala rukama. Zbytečné. Řítila jsem se dolů jako kámen.

V uších mi zazněl výkřik. Můj?

Hi uskočil a sundal ruku z mého ramene.

„Vstávej, Tor! Už jsme tady.“

Prudce jsem zvedla hlavu. Dezorientovaně jsem se rozhlédla kolem.

Přístaviště na Morrisu. Shelton. Hi. Velmi udivený pan Blue.

„Promiň. Hii. Trošku jsem si zdřímla.“

„Nic se neděje. Ani to nebolelo. Jsi přece jenom holka.“

Hi ztišil hlas, aby ho Benův otec neslyšel. „Půjdu vysvobodit Bena. Dám ti vědět, jak se Coopovi daří.“ A pomalým krokem se vydal po prknech mola. „Čauves.“

Setřela jsem si z očí pavučiny spánku a popřála dobrou noc Sheltonovi a panu Blueovi, kteří vyrazili, aby na ostrově Loggerhead vyzvedli poslední opozdilce. Včetně Kita, nejspíš.

Pomalu jsem se vlekla domů.

Ani za několik hodin spánek nepřicházel. V hlavě se mi znovu a znovu přehrávaly útržky snu.

Mýtina. Proč jsem pořád viděla mýtinu?

Nervózní a nadopovaná red bullem jsem zapnula počítač, připojila se na Google Earth a stáhla si satelitní fotky ostrova Loggerhead. Chvíli jsem ho zkoumala z ptačí perspektivy a nakonec se mi podařilo přibližně určit naše místo.

Přiblížila jsem fotku a poznala strom, za kterým jsme se s Hiem schovávali před útokem Y-7. Srdce mi vzrušením poskočilo. Ano, tady jsme byli.

Nastavila jsem přiblížení na maximum, a přesto získala báječně kvalitní fotku. A co bylo ještě úžasnější, byla to přesná kopie obrazu z mého snu.

Co to jenom je?

Znovu jsem si přehrála celou scénu. Kruhová mýtina, něco málo přes dvacet metrů v průměru. Osamělý dub stojící vlevo. Zem pokrytá trávou, uprostřed nepatrná prohlubeň.

Proč najednou to mentální pst?

Prohlubeň?

Prohlédla jsem si ji. Mohla mít necelé dva metry v průměru a vypadalo to, že vegetace tam je tmavší než okolní tráva.

Anebo je to jen stín?

Dobře. A co má být? Hlína si sedá. V podzemí se hromadí voda. Vyšší vlhkost půdy přitahuje jiné druhy rostlin.

Protřela jsem si oči a chystala se na celou věc zapomenout.

Počkat!

Podprahový vzkaz vtrhl do škatulky vědomí.

Propadlá půda. Změna vegetace. Průměr dva metry.

Proboha!

Na chvíli jsem zapomněla i dýchat. Pak jsem se šestkrát nebo sedmkrát hluboce nadechla. Hyperventilace.

Je to možné? Co teď?

To je přece jasné. Jdi to zjistit.

Otevřela jsem twitter a napsala klukům: Chatovací místnost. Hned!

Pak jsem se přihlásila na naši internetovou schránku a v očekávání zírala na obrazovku.

No tak. Dělejte.

Prsty mi bubnovaly o stůl. Pět minut. Deset. Nakonec se parta přece jen sešla.

Zítra odpoledne zpátky na Loggerhead, psala jsem. Maximálně důležité. Vysvětlím ve škole.

Kluci rychle odpověděli, stručně a v dokonalé shodě. Ben napsal, že vracet se na místo činu je velmi riskantní. A ztřeštěné. Shelton a Hi souhlasili. Hi to pro jistotu napsal velkými písmeny.

Původně jsem se s nimi nechtěla o své obavy dělit po internetu, ale jejich odmítavý postoj mi nedal na vybranou. Rozeslala jsem příval vzkazů a své podezření vypálila do éteru.

Když jsem skončila, zůstala jsem sedět s očima přilepenýma k obrazovce a čekala na reakce. Potřebovala jsem jejich podporu. Tohle je moc těžké, sama na to nestačím.

Dobrou půlminutu se nikdo neozval. Potom Ben a Shelton prohlásili, že si to promyslí. Po pozoruhodné sérii sprostých slov Hi dospěl k závěru, že se na to vyspí.

Vypnula jsem počítač a věřila, že můj tým půjde se mnou. Tedy, doufala jsem. Moje podezření bylo jednoduše příliš děsivé, aby se dalo ignorovat. Určitě se budou chtít dozvědět další podrobnosti. Nejspíš je budu muset trošku ukecávat, ale nakonec se určitě spolehnou na můj úsudek. Jsem přece praneteř doktorky Temperance Brennanové. A některé věci prostě vím.

Ve tmě pod peřinou mě začaly důsledky mé teorie děsit.

Ať to radši není pravda.

Už jsem si tohle někdy přála?

Ale ano, musíme se tam vrátit.

Musíme kopat.

Musíme zjistit, jestli je to hrob.

DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

Brian Limestone byl bez sebe úzkostí.

Instrukce, které před mnoha lety dostal, byly sice prazvláštní, ale jasné. Skoro na ně už zapomněl. Skoro.

Od té doby ho povýšili jenom jednou. Nyní si dělal zálusk na místo hlavního knihovníka, jakmile stará paní Wilkersonová pověsí záložku na hřebík.

Té staré bábě už musí být nejmíň dvě stě let, pomyslel si chmurně. Určitě to brzo zabalí. A pak přijde moje chvíle.

Knihovna byla zavřená a zamčená. Limestone právě vyrovnal na police knihy, které si čtenáři během dne odnosili na stoly.

Je načase plnit příkazy.

Sešel o tři poschodí níž, odemkl si starým mosazným klíčem a vstoupil do malé kanceláře ve sklepě. Místnost dávno nikdo nepoužíval, takže se tam usadil prach. Až na jednu registračku byla prázdná. Odemkl tu zrezlou vykopávku a ze spodní zásuvky vytáhl desky.

Před patnácti lety Brian Limestone seděl v této místnosti s mužem, na jehož místo nastupoval. Fenton Dawkins byl starý podivín, majetnický a nedůvěřivý. Limestone tehdy bytostně cítil neochotu, s níž mu Dawkins odhalil své tajemství.

Šlo o velmi prostý obchod. Neznámý dobrodinec platí knihovníkovi hlavní pobočky veřejné knihovny každý rok tisícidolarové stipendium. Pokud by se kdokoli o této prémii dozvěděl, peníze přestanou chodit.

S penězi byla spojená jediná povinnost: bdělost v souvislosti s konkrétním jménem.

Katherine Heatonová.

Kdyby se někdo ptal na slečnu Heatonovou, Limestone musí dotyčného za každou cenu zmást. Potom musí dojít do téhle kanceláře a otevřít zapečetěnou obálku. V ní jsou další pokyny.

To je všechno.

Limestone tehdy bez váhání souhlasil. Bezpracný výdělek se přece neodmítá.

Nyní tu seděl a v ruce svíral tajemný balíček. Roztrhl obálku a vytáhl list papíru.

Devět čísel. Napsaných na stroji, ne rukou ani počítačem. Nebylo nad čím dumat, a tak se Limestone vrátil k hlavní přepážce a vytočil číslo.

Při třetím zazvonění se ozval mužský hlas.

„Ano?“

„Jmenuji se Brian Limestone. Jsem knihovníkem v Charlestonské veřejné knihovně.“

Čekal.

V telefonu bylo ticho.

„Před lety jsem dostal za úkol zatelefonovat na toto číslo, pokud by došlo k jisté události. Dnes se to stalo.“

Stále žádná odpověď.

Limestone pohlédl na displej telefonu, aby se ujistil, že hovor nebyl přerušen.

Tak do toho, pomyslel si. O nic přece nejde.

„Do knihovny přišli tři studenti, jedna dívka jménem Tory Brennanová. Jména ostatních dvou si nepamatuji. Ty děti se ptaly na Katherine Heatonovou.“

Limestone se nervózně zasmál. „Dává vám to nějaký smysl?“

Další pauza, pak slabé cvaknutí.

Oznamovací tón.

„Haló?“

Limestone chvíli počkal, pak praštil sluchátkem. „Blbče.“

Splnil svůj úkol. Papírek s telefonním číslem zahodil do koše a vyrazil domů za svými kočkami.

DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

Další den mi vyučování připadalo nekonečné. Nedokázala jsem setřást podezření, že na Loggerheadu je někdo pohřbený. Snažila jsem se soustředit, ale myšlenky se mi pořád vracely k téhle děsivé možnosti.

Než jsme nastoupili na ranní přívoz, zaběhla jsem zkontrolovat Coopa. Vypadal hrozně. „Nemocný jak pes“, tohle úsloví se na něj opravdu hodilo. Musíš myslet pozitivně, připomněla jsem si. Ale nezbylo mi než si přiznat, že to s ním nevypadá dobře.

Zbýval nám poslední sáček s infuzí a nebyla naděje, že bychom sehnali další. Antibiotika také pomalu docházela. Všichni jsme se snažili, ale štěně vyzvracelo i to málo, co snědlo. Jestli se co nejdřív nevyhrabe z nejhoršího, zeslábne tak, že už nebude schopen se uzdravit.

Hlavu jsem měla plnou starostí a při hodině biologie jsem byla duchem nepřítomná. Jason a Hannah mlčeli, ale očividně jim docházela trpělivost. Musím se těch negativních myšlenek zbavit. Máme tady práci.

„Nezlobte se, lidi,“ zamumlala jsem. „Jsem dneska nějak mimo. Co jste to říkali?“

Jason si odfrkl. „Mimo? Posledních půl hodiny čučíš do blba. Kdybys jindy nedělala devadesát procent naší práce, asi bych se už vztekal.“

„O nic nejde,“ řekla Hannah, jako vždy plná pochopení. „Ale musíme s tím pohnout. Příští týden máme prezentovat výsledky.“

„Já vím. Je to moje vina. U čeho jsme?“

Cílem našeho projektu bylo porovnat lidskou DNA s DNA několika živočišných druhů a určit, kdo jsou naši nejbližší příbuzní.

„Ani se neptej,“ vzdychl si Jason. „Řekněme si to na rovinu, budeme muset zamakat…“ zavřel oči v dramaticky předstírané agonii, „o víkendu.“

Hannah se zasmála. „Zdá se, že jo. Takže si vyměníme telefonní čísla.“ Připadalo mi zvláštní ukládat si do mobilu číslo Hannah Wytheové. Byla oblíbená, skvělá, všemi obdivovaná. Měla jsem z toho divný pocit, jako kdybych se dopouštěla něčeho nezákonného.

Sebedůvěra na maximu, že, Tory?

„Já si vezmu gen cystické fibrózy,“ prohlásil Jason. „Ten se porovnává se šimpanzi, gorilami a orangutany. Sázím na šimpanze.“

„A já bych si mohla poradit se sekvencemi proteinu růstu kostí,“ řekla jsem. Můj zvěřinec bude zahrnovat vepře, králíky a ovce.

Hannah souhlasně přikývla. „Takže na mě zbyde množství leptinu u krav, psů a koní.“

Ozval se školní zvonek oznamující naše vysvobození.

„V neděli u nás?“ Jason už mířil ke dveřím. „Můžeme si projít výsledky a připravit prezentaci.“

„Fajn.“ Hannah a já jsme odpověděli naráz. Prý to přináší smůlu.

Den se táhnul. V polední pauze jsme se s Hiem sešli na obvyklém místě za zadními dveřmi jídelny, na druhé straně trávníku na kamenné lavičce. Já polykala sendvič s okurkou a smetanovým sýrem, Hi žvýkal vegetariánské panini.

Zrovna jsem uklízela krabičku do batohu, když jsem zahlédla Jasona, jak kráčí směrem k nám.

„Co to má jako znamenat, Tor?“ zamumlal Hi. „Jde k nám věhlasný atlet. A mě asi nehledá.“

„Uklidni se.“

„Tory, právě mě něco napadlo,“ volal Jason.

„Všechno je jednou poprvé,“ zašeptal Hi.

„Pst. Jason je fajn.“

„Fajn? Jasně. Hele, ani si mě nevšimne.“

Jason si kecnul do trávy u lavičky a kývl bradou k Hiovi. „Děje se něco, chlape?“

„Vůbec nic, brácho.“ Hi nehnul ani brvou. „Relaxujem.“ Opřel se a ruce složil za hlavou.

Jason se obrátil na mě. „Máš iPhone, že jo?“

Přikývla jsem, zvědavá, kam tahle debata povede.

„Skvělé. Stáhni si iFollow.“ Ukázal mi ikonku na svém mobilu. „Je to komunikační aplikace GPS. A zadarmo.“

„Tak jo.“ Znělo to ledabyle. „Musím se někam přihlásit?“

Jason přisvědčil. „Přihlas se do skupiny Boltonský lakros. Heslo je šampioni.“

Instalovala jsem program a přihlásila se. Společně se mnou bylo ve skupině sedm členů.

„Stiskni lokátor,“ napovídal mi Jason.

Poslechla jsem. Objevila se mapa města se sedmi svítícími kroužky seskupenými na adrese školy.

„Vidíš ty tečky?“ zeptal se mě Jason. „To jsme my. Když jsme připojení, tahle kolečka se objeví na mapě, ať jsme kdekoli. Hustý, co?“

„To teda jo,“ přitakala jsem.

A myslela jsem to vážně. Už jsem si v duchu plánovala, jak si vytvořím stejnou skupinu pro naši partu. Ale proč mě Jason chce do své lakrosové skupiny?

Jason načetl další stránku. „Teď, když jsi připojená, si můžeme posílat esemesky, chatovat, sdílet dokumenty a tak. Vyměnit si informace o projektu bude hračka. Hannah už tam je.“

Aha. Domácí úkol.

„I ty, Tory?“

Chance Claybourne se dokáže pohybovat tak tiše, až to člověku nahání hrůzu. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet.

„Další závislák na informačních technologiích?“ Chance se postavil za Jasona a v dokonalé tváři se mu zračil posměšný výraz. „Proč se lidi nechají zblbnout šílenstvím nových aplikací? To je konec veškerého soukromí.“

„Ty máš taky mobil,“ opáčil Jason.

„To je pravda.“ Chance vyndal telefon, který se prodával ještě v Clintonově éře. Během prvního volebního období. „Táta chce, abych byl na příjmu, takže musím tuhle prokletou věcičku nosit.“ Mrkl na mě. „Za dnešní dopoledne tři zmeškané hovory.“

Chanceův mobil očividně neměl připojení na internet, žádné počítačové funkce a asi ani MP3. Sakra, ta věc snad nemá ani obrazovku z tekutých krystalů. Patří do muzea.

„Současná telefonní mánie je nemoc,“ pokračoval Chance. „Všichni totálně zblbli, celý den něco píšou jako roboti bez vlastního mozku.“

Ano, jsem vinna. Když nemůžu iPhone čtvrt hodiny najít, mám absťák. Klidně mi říkejte závislačka, ale prostě si bez něj připadám nahá. Hi se tvářil pořádně uraženě.

„Tyhle řečičky jsem už slyšel,“ odsekl Jason. „Ty radši píšeš vzkazy na stěnu jeskyně, viď?“

Zvonek ukončil další debatu o výhodách a nevýhodách moderní komunikace.

„Tak zatím.“ Chance nám zamával a s Jasonem se pomalu loudali pryč.

„Začínáš přitahovat opravdický magory,“ prohlásil Hi, když byli z doslechu.

„Hm.“ Mé oči samy od sebe sledovaly Chance.

„No aspoň si mě nevzali do parády. Budiž jim to připsáno k dobru.“

„Brácho?“ utahovala jsem si z něj.

„Zaskočil mě,“ hájil se Hi.

Vyrazili jsme ke škole a já to pustila z hlavy. Čeká nás práce. A možná strašlivé odhalení.

Soustřeď se. Zapomeň na Chance Claybournea.

Ještě zbývalo zabít pár hodin času.

DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

Vystoupili jsem z převozního člunu na trase Charleston-Morris a spěchali se domů převléknout. Teplota a vlhkost vzduchu zase šílely, a já se už nemohla dočkat, až si natáhnu tričko a kraťasy. Kromě toho kravata a sako nejsou haute couture pro vykopávání hrobů.

Než se celá parta znovu sešla na dvoře, loď pana Bluea se už rychle vzdalovala z přístavu. Na pobřeží čistý vzduch. Skočili jsme do Sewee a vyrazili na Loggerhead.

Byl odliv, takže jsme nemohli plout zkratkou přes písečnou naplaveninu.

Přidalo nám to patnáct minut, ale Ben nechtěl riskovat, že by s člunem uvízl na mělčině. Každopádně ne po té nehodě v Schoonerově průlivu.

Tentokrát jsme zakotvili u Pláže mrtvé kočky. Byl to Sheltonův nápad. Díky přistání na západě jsme se dostali blíž k mýtině Y-7. A co bylo stejně důležité, vyhnuli jsme se možnému setkání s Karstenem v hlavním přístavišti.

Přebrodila jsem se na břeh. Na ramenou jsem nesla plátěný pytel. Dostala jsem ho taky od tety Tempe. Připouštím, nářadí na vykopávky je pro nově nalezenou praneteř poněkud neobvyklý dárek, ale moje teta je neobvyklá žena.

S tímhle se trefila do černého. Tempe si mě získala, aniž by se o to snažila. Každopádně víc než Kit.

Jakmile jsme byli na souši, začali jsme hledat hlavní cestu z Pláže mrtvé kočky. Kluci ochotně nesli kbelíky a další objemné náčiní. Ale neuniklo mi, že skrývají netrpělivost. Na Loggerhead se jim nechtělo a doprovázeli mě jen proto, že mi věřili.

Ve škole jsem jim nastínila svou teorii a odvolala se na satelitní snímky. Kluci sice nedospěli k závěru, že jsem se zcvokla, ale podezřívala jsem je, že si ze mě dělají spíš legraci. Nevadí. Přijeli se mnou. A to bylo hlavní.

„Tam,“ řekl Ben a zmizel v lese. Pospíchali jsme za ním na cestu.

Po pár minutách jsme našli menší stezku táhnoucí se na sever. Potichu jsme stoupali hustým lesem, dokud jsme nespatřili mýtinu. Y-7 a její vojsko nebyly v dohledu.

Z okraje paseky by si člověk ani nevšiml náznaků, které vyvolaly mé podezření. Prohlubeň, viditelná jako mírný stín uprostřed mýtiny, měřila maximálně dva metry v průměru. Nebylo divu, že jsme si jí při první návštěvě nevšimli.

Došli jsme blíž a já zaregistrovala známky rozkladu. Vegetace byla hustší a rostlo tu víc druhů rostlin. Zbytek mýtiny pokrývala jenom tráva. Některé listy mi připadaly voskovatější než normálně.

„Kéž bychom měli záchranářského psa,“ poznamenala jsem.

„Cože?“ zeptal se Shelton.

„Psa, co označí pach rozkladu lidského těla. Někteří se specializují na kostry, dokonce i na hodně staré.“

„Hustý,“ ucedil Ben.

„A když už jsi v tom, tak si přej ještě georadar, povrchové sondy a detektor kovů,“ řekl Hi. „Hodily by se. Ale zatím je to nevyřízená objednávka.“

„Tak to uděláme postaru!“ Shelton ohnul svalnatou paži. „Mužnou silou.“

Prozkoumala jsem prohlubeň, abych určila, v jakém okruhu budeme muset kopat. Po vizuální kontrole jsem z třímetrového čtverce odstranila povrchové nečistoty.

Pak jsem pomocí čtyř dřevěných kolíků zapíchnutých do země a provázku nataženého mezi nimi vytvořila jednoduchou síť označující obvod. Vybalila jsem přenosné síto, vytáhla z batohu skládací lopatky a podala je zdráhajícím se pomocníkům.

„Jste tvrdí chlapi, takže určitě zvládnete naházet ornici do kbelíků,“ řekla jsem. „Já budu prosívat. Jakmile se objeví změna barvy půdy, vezmeme si malé lopatky.“

„Změna barvy?“ zeptal se Ben.

„Ano, jakákoli změna barvy, textury nebo složení může znamenat, že je tam tělo. Když si něčeho všimnete, houkněte.“

Hi zvedl ruku.

„Ano?“

„Je to otrava.“

„Beru na vědomí. Kopej.“

Během hodiny jsme odstranili horních pětačtyřicet centimetrů. Kluci házeli, já prosívala přes drátěné síto s půlcentimetrovými oky a pozorně sledovala, jestli se neobjeví úlomky kostí, kousky oděvů, šperků, prostě čehokoli, co nemá v zemi co dělat.

Rozhovor probíhal asi takhle:

„Je to pruda.“ Shelton.

„Já to říkal.“ Hi.

„Tys říkal otrava.“ Shelton.

„To je totéž.“ Hi. „Kdy budu moct prosívat?“

S odpovědí jsem se ani neobtěžovala.

Házeli dál.

Já prosívala.

Za další dvě hodiny jsme se dostali o půl metru hlouběji. Nic.

Začala jsem si připadat hloupě. Kluci byli čím dál naštvanější.

Horko a vlhkost nám taky moc nepřidaly. A navíc se mezi všemi druhy bodavého hmyzu v okolí rozneslo, že jsme tady. A možná přiletěli i nějací přespolní příbuzní.

Zrovna jsem plácala komára, když jsem zaslechla podivný zvuk: ticho. Zvedla jsem hlavu a spatřila tři nevrlé obličeje. Zájem o vykopávky klesl na nulu.

Hi promluvil první. „Nechci rejpat, ale tohle není k ničemu. Už jsme metr pod zemí a pořád nic.“

„Nic tu není,“ řekl Ben.

„Ale mákli jsme si,“ řekl Shelton a vysoukal se nahoru z jámy. „Nemáme se za co stydět.“

„Ještě čtvrt hodiny?“ žadonila jsem. „Prosím. Mám tušení, že jsme skoro u cíle.“

„Čtvrt hodiny. Ani o minutu víc.“ Ben zvedl lopatu.

Shelton pokrčil rameny a následoval ho.

Hi na mě vrhl pohled, který říkal: „Děláš si srandu?“

„Hii, prohodíme si to,“ navrhla jsem. „Prosívej, já budu kopat.“

Přikývl a vyměnili jsme se.

Musíme do metru dvaceti. To bude ono.

Házela jsem hlínu a cítila přitom směsici emocí. Úlevu? Zklamání? Rozpaky?

Jedna moje část si přála, abych měla pravdu a ostatním dokázala, že nejsem cvok. Druhá část by ale zas tak nešťastná nebyla, kdybychom na nic nenarazili. Ano, chtěla jsem vyřešit záhadu Katherine Heatonové. Ale neměla jsem nejmenší chuť odhalit pod zemí zavražděnou lidskou bytost.

A pak jsem to uviděla. Tmavý ovál v hlíně u svých nohou.

Popadla jsem malou lopatku, klekla si a začala odlupovat tenké vrstvy půdy. Ovál tmavnul. Zvětšoval se.

Další vrstva.

Ben a Shelton vycítili moje vzrušení, protože přestali pracovat a upřeně mě pozorovali.

Další.

Ještě jedna.

Ťuk.

Lopatka cinkla o něco pevného.

Chňapla jsem po kartáči a opatrně jsem smetla špínu z povrchu.

Ze země se linul pach zatuchliny. Starý. Organický.

Po zádech mi přejel mráz.

Jemně jsem ometala dál. Objevovaly se tvary. Maličké válečky vytvořily dobře známý obrazec.

Zírala jsem na tu věc a srdce mi prudce bušilo.

„Fajn, čtvrthodina uplynula.“ Hiram odhodil prázdný kbelík. „Mám toho po krk.“

Pořád jsem zírala. Ben a Shelton taky.

„Tory?“ ozval se Hi. „Jsi naštvaná? Hele, nikdo ti nic nevyčítá. Kdybych si toho víc přečet o mrtvolách, možná by mě napadlo to samý.“

Nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo.

„Hej, Victorie Brennanová,“ zakřičel Hi. „Co je?“

Mrak zastínil slunce a vrhl stín na malý prostor, kde jsem klečela. Z úkrytu se ozvali cvrčci. Pot mi přilepil tričko k tělu.

Nic z toho jsem nevnímala. Můj mozek registroval pouze malé hnědé předměty přede mnou.

Silou vůle jsem se donutila pohlédnout pravdě do očí.

Právě jsem objevila maličké kůstky lidské ruky.

DVACÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

Probrala jsem se z transu.

Hlava mi vyletěla nahoru.

„Mám tady kosti.“

„Kde?“ Ben upustil lopatu a ohlédl se přes rameno. „Do prkýnka. Tys měla pravdu.“

Sheltonova reakce byla méně mužná. Jakmile spatřil můj děsivý objev, zařval: „Hrob, hrob!“ a klopýtal pryč od jámy.

Hiram se do ní jednou podíval a okamžitě začal zvracet.

Oba se svalili na trávu, rudí a zpocení.

Jenom Ben zachoval chladnou hlavu. „Lidské, že jo?“

„Určitě,“ potvrdila jsem. „Jsem si jistá.“ A byla jsem. Viděla jsem spoustu obrázků lidské kostry, abych poznala zápěstní a záprstní kosti a články prstů.

„Takže voláme policajty.“ Benův hlas zněl rozhodně. „Hned.“ Praktičnost převálcovala vzedmuté emoce. „Ano. Ale nejdřív si musíme být absolutně jistí.“

Ben přikývl. „Jak?“

„Chci vidět víc než kosti ruky.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Chci vědět, co je tady pohřbené.“

„Ksakru, takže my najdeme mrtvé tělo a vy chcete kopat dál?“ Sheltonova panika rostla každou vteřinou. „To je šílený.“

„Teď už je to případ pro policii,“ kňučel Hi. „Naštvou se, když se jim budeš hrabat na místě činu. Obzvlášť jestli je to ta Heatonovic holka.“

„Neříkej to,“ odsekla jsem. „Nemáme jediný důkaz, že je to ona.“ Nevysvětlitelně jsem měla chuť do Hie praštit jako do boxovacího pytle.

„Jsem to ale hlupák.“ Hi zvedl obě ruce. „Budeme kopat dál. Třeba je to něco jinýho.“

Shelton a Ben na mě nechápavě zírali. Vystartovala jsem na Hie kvůli tomu, že nahlas vyslovil, co bylo zcela zřejmé.

Klid. Co sis myslela, že najdeš?

Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem si to přiznat. Ať to bylo sebevíc nelogické, nechtěla jsem přijmout skutečnost, že má Hi pravdu. Ještě ne.

„Promiň, Hii. Nebylo to fér. Prostě si musím být jistá.“

„Klídek,“ odpověděl Hi. „Někdy mluvím bez přemýšlení.“ Stejně se ale tvářil opatrně, jako kočka kroužící kolem spícího psa.

Ben a Shelton neřekli nic. Ale četla jsem jim ve tvářích. I oni byli přesvědčeni, že jsme našli Katherine Heatonovou.

Skeptické pohledy.

„Bez důkazů nám policajti neuvěří,“ prohlásila jsem. „Ti burani z Folly Beach určitě ne. Potřebujeme fotky hrobu, kostry, všeho, co najdeme.“

„Nemůžeme to tady rozvorat,“ namítl Shelton.

„Budeme opatrní,“ slibovala jsem. „Veškerou práci zdokumentujeme. Zajistíme důkazy pro případ, že by to tady po našem odchodu opice rozhrabaly.“

Kluci neochotně souhlasili.

Nastínila jsem jim svůj plán. Ben a já budeme kopat uvnitř jámy. Poseroutky zůstanou nahoře, Shelton bude vytahovat hlínu a Hi fotit na iPhone.

Po dvou hodinách nepřerušované a namáhavé práce jsme odhalili úplnou kostru. Kosti ztmavly na odstín velmi silného čaje a připomínaly relikvie z jiného století.

Jediný pohled rozptýlil veškeré pochybnosti.

Ostatky byly lidské. Pohřbené v hloubce asi sto dvaceti centimetrů.

Kecla jsem si na bobek, abych si zblízka prohlédla lebku.

„Prokristapána!“

Ukázala jsem na malou dírku uprostřed čela. Měla ostré okraje a tvar kruhu.

„Do prdele. To je díra po kulce?“ zeptal se Ben.

„Asi jo.“ Hlas se mi trošku třásl.

Kluci mě pozorovali, jak prohlížím kostru od hlavy k patě.

„Na ostatních kostech žádná poranění nejsou. Pokusím se určit pohlaví.“

„Jak?“ chtěl vědět Hi.

Odsunula jsem hlínu a zaměřila se na pravou polovinu pánve. „Pánev je široká.“ Zkroutila jsem hlavu, abych dohlédla na spodní část kostí. „Pubická část je dlouhá a dole, kde se obě poloviny spojují, má tvar U, a ne V. To jsou ženské znaky.“

Vzpomněla jsem si na jeden tip z knížky tety Tempe. Začala jsem hledat sedací zářez. Aniž bych s kostmi pohnula, zasunula jsem dovnitř palec. Bylo tam dost místa.

Emfatický povzdech od kluků.

„Nebuďte jak malí,“ řekla jsem. „Někdy se prostě na kosti musí sáhnout.“

„No a?“ zeptal se Ben.

„Žena.“

„Kolik jí bylo let?“ Shelton už vypadal o něco klidněji.

Dolezla jsem k lebce a podívala se na švy, tenké, klikaté linky mezi jednotlivými kostmi. Ty, které jsem viděla, byly doširoka otevřené.

Nakoukla jsem ještě do úst.

„Zdravý chrup. Zuby moudrosti se ještě plně neprořízly.“

Posunula jsem se zpátky k trupu. „Malá pouzdra na konci dlouhých kostí se zpevňují, jakmile je růst dokončen. Říká se tomu epifyzární fúze. U femuru k ní úplně nedošlo. Totéž platí o klíční kosti.“

„Femur?“ zeptal se Ben.

„Stehenní kost.“ Shelton a Hi jednohlasně.

„Podle toho, co vidím, aniž bych s kostmi hýbala, bych řekla, že byla mladá.“

„Jak mladá?“

„Míň než dvacet.“ Připadala jsem si jako praštěná.

„Jako Katherine Heatonová,“ zašeptal Shelton.

Jakmile jsme ke kostem přiřadili jméno, tragédie se stala skutečnou. Tohle nebyl experiment, dobrodružství pro partu středoškolských amatérských vědců. Klečela jsem vedle osamělého, neoznačeného hrobu mladé ženy.

Dospívající dívky, kterou kdysi dávno někdo zavraždil, pohřbil a opustil.

„Nejvyšší čas zavolat poldy.“ V Hiově hlase nebyl ani náznak humoru.

Přikývla jsem. „Slunce už zapadá. Udělej co možná nejvíc fotek, než se setmí.“

Ben, Shelton a já jsme začali sbírat nářadí. Zrovna jsem vytahovala lopatku zapíchnutou do země, když jsem zaslechla slabé cvaknutí.

A okamžitě pochopila, co to je.

Mezi prsty jsem nechala vysypat hlínu a našla věc, do níž se trefila moje lopatka.

„Panebože.“

Ostatní se ke mně otočili.

„Tímhle se okruh uzavírá.“ Zvedla jsem ruku. Mezi prsty zazářil zázvorový odlesk zapadajícího slunce.

Druhá identifikační známka, podobná té, co jsem měla v kapse, jako vejce vejci.

Čitelná.

Francis P. Heaton.

Poslední denní světlo začínalo slábnout.

Chtělo se mi brečet. Otevřít stavidla a vypustit příval slz. Ne, nebudu.

V tomhle životě ne. Nikdy.

Zaťala jsem zuby a hřbetem ruky jsem si setřela slzu z tváře. Nově nalezenou známku jsem uložila do zavíracího igelitového sáčku a začala házet nářadí do pytle. Kolíky. Provaz. Lopatu. Lopatku.

Kluci nebyli ve své kůži, jako ostatně všichni chlapi konfrontovaní s ženskými emocemi. Nevěděli, jak zareagovat, co říct, a tak mě prostě ignorovali.

Celé tělo mi zaplavil žal. Katherine Heatonová je mrtvá. Našla jsem její kosti. Žádný zázračný šťastný konec se nekoná.

A smutek se nevyhnutelně přetavil ve vztek. A z něj se stalo pevné rozhodnutí.

Tohle je zločin. Ze všech nejhorší. Vražda. Je načase odhalit vraha.

V duchu jsem Katherine odříkala tichou přísahu. Za tohle násilí někdo pořádně zaplatí. Čtyři desetiletí nehrají žádnou roli. Spravedlnost zvítězí.

Ale můj slib najednou něco přerušilo.

Muži s puškami, kteří nás sem přijeli zabít.

DVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

„Slyšeli jste to, lidi?“ zeptal se Shelton.

„A co jako?“ Hi ztuhl, iPhone namířený k jámě.

„Poslouchej.“

Všichni jsme ztichli a sledovali zvuky z lesa. Padala noc. Oči jsem neměla uvyklé tmě. Viděla jsem sotva na vlastní ruku.

Nejdřív jsem rozeznala jen cvrčky, žáby a bzučení komárů.

A potom povědomé harašení a vřeštění.

Když si mé oči přivykly, všimla jsem si pohybu mezi větvemi na kraji mýtiny.

„Opice něco vystrašilo,“ řekl Ben.

Primáti se v panice hnali mezi stromy, aniž by dokázali přesně určit zdroj nebezpečí. Mladí samci vřeštěli a běželi naším směrem, pak se otočili a vyrazili do lesa za sebou.

„Jsou zmatený,“ poznamenal Hi.

„Samci potřebují dát najevo hrozbu,“ řekla jsem. „Ale nevědí, kam ji namířit.“

„Co je vyděsilo?“ zeptal se Ben.

„Nemohli bychom odsud vypadnout?“ Shelton toho měl očividně po krk. „Je tma jak v pytli, opice na nás ječí a stojíme u vykopaného hrobu.“

„Uklidni se,“ řekl Ben. „Vzal jsem baterku -“

Klap. Klap.

„Co to bylo?“ zašeptala jsem.

Tohle nebyl přírodní zvuk lesa. Někde blízko kov udeřil o kov.

„Psi?“ Hi se tvářil skoro stejně vyděšeně jako Shelton. „Někde blízko?“

„Ne,“ zašeptala jsem. „Smečku pohybující se v lese bychom neslyšeli. A čím by ťukali?“

Švih.

Bum.

Hlasité nadávky. Někdo tam je. A my tu stojíme nad odkrytou kostrou zavražděné oběti, nářadí v rukou.

Instinktivně jsme se přesunuli blíž k sobě.

Vystrašené opice zmizely v podrostu. Ať už tam je kdokoli, nechtěně je hnal před sebou naším směrem, takže nás varovaly.

Les utichl.

„Co budeme dělat?“ zašeptal Shelton. Tříčtvrteční měsíc stoupal na nebe a já rozeznala sotva své společníky. Za nimi už nebylo nic než tma.

Mávla jsem rukou, aby ztichli. Musíme určit zdroj hluku. Se zrychleným tepem jsem zadržela dech a poslouchala.

Pum.

Hlava se mi prudce otočila.

Pum.

O sto osmdesát stupňů zpátky.

Do hajzlu. Není sám, je jich víc.

V mozku se mi vynořily otázky.

Proč nemají světla? Proč ze dvou směrů? Kolik jich je? Kdo to je?

Zaměstnanci LIRI nikdy nechodí v noci po ostrově. Plížit se lesem bez baterky není normální chování.

Hi uvažoval stejně.

„Tohle smrdí. Padáme.“

„Ticho,“ sykl Ben.

Příliš pozdě.

„Támhle jsou!“ Mužský hlas. Hluboký. „Na mýtině.“

Zakřupaly větvičky. Zaduněly boty. Ve tmě obživly tři paprsky světla. Motor nastartoval.

Paprsky se blížily.

„Utíkejte!“ zasyčela jsem. „K lodi.“

Nevěděla jsem, kde je cesta, ani jak ji najít. Ale jedna věc mi byla nad slunce jasnější. Nesmějí nás chytit.

S mlhavou představou, kde leží Pláž mrtvé kočky, jsem uháněla k linii stromů.

Z lesa se vynořily tři postavy, černé obrysy na ještě černějším pozadí. Ne, tohle nejsou vědci. Ani náhodou.

Jeden z nich zvedl ruku a ukázal mým směrem. Potom se zastavil, natáhl paže dopředu a sepjal je před obličejem.

Prásk! Prásk!

Větev nad mou hlavou vybuchla. Osamělá opice zavřeštěla a v panice uháněla pryč.

BUM! BUM! BUM! BUM!

Můj mozek rozpoznal, že jde o kulky, a přepnul Tory na primitivní instinkty. Pod obrovským přívalem adrenalinu jsem se rozběhla do noci.

Ačkoli jsem svoje povídání nedokončila, už víte, co se stalo potom.

Unikla jsem a našla Pláž mrtvé kočky. Shelton, Ben a já jsme se schoulili uvnitř Sewee a modlili se, aby se objevil Hi.

Vyděšený mozek vytvářel ošklivé obrazy. V hlavě se mi ozývaly tisíce otázek.

Co dělali ozbrojení banditi na Loggerheadu? Proč po nás stříleli? Věděli o mrtvém těle? Věděli, kdo jsme?

Jedna věc byla jasná. Právě se mě někdo pokusil zabít.

Zavraždit. Mě.

Vrah vystřelil z pistole na mou hlavu a snažil se mě připravit o život.

Hrozilo, že tahle skutečnost spustí spínač paniky.

Unikla jsi. Nic se ti nestalo.

Ale ne všichni jsme se stihli vrátit do lodě. Kde je Hi? Vteřiny ubíhaly. Skoro jsem se neodvažovala dýchat.

„Nastartuj motor!“ Shelton se klepal.

„Uslyší ho,“ opáčil Ben.

„Dostali Hie!“ Tón Sheltonova hlasu neměl daleko k hysterii. „Zastřelili ho.“

Popadla jsem Sheltona za ramena a zatřásla s ním. „Vzpamatuj se! Hi se určitě objeví na pláži. Ví, kde je člun.“ A pak k Benovi: „Můžeme aspoň vyhodit kotvu?“

Ben splnil, oč jsem ho požádala, a pak skočil po pás do vody, aby ustálil loď.

„Kde sakra je? Vždycky se musí ztratit.“

Shelton měl pravdu. Hi mohl být kdekoli. Čím déle budeme čekat, tím nejistější bude náš osud.

A starost mi dělala ještě jedna věc.

U hrobu zůstalo moje archeologické nádobíčko.

Zapátrala jsem v paměti. Na pytli není monogram a uvnitř je jen nářadí. Není tam nic, co by ho mohlo spojit s mou osobou.

Minuty ubíhaly. Pět. Sedm. Tisíc. Nemohli jsme tam zůstat věčně. Dřív nebo později budeme muset odjet.

Už jsem ztrácela naději, když se Hi objevil. Jeho bledá tvář se nedala v měsíčním světle skoro rozeznat. Vyrazil z podrostu a očima zoufale hledal člun.

I přes Benovo úsilí Sewee odplula kousek od břehu. Ponořili jsme ruce do vody a zašplouchali, abychom upoutali Hiovu pozornost. Prudce otočil hlavu k moři a přikrčil se, připravený bojovat nebo utíkat. Shelton a já jsme zuřivě mávali ve tmě.

Hiovi se po tváři rozlil výraz úlevy. Přeběhl písek a vrhl se do vln. Ben se vysoukal na palubu a pak natáhl ruku, aby pomohl Hiovi přes okraj.

„Vy jste neodjeli!“ vydechl Hi a vyplivl mořskou vodu. „Díkybohu! Díkybohu, díkybohu, díkybohu.“

„Ani za nic, kámo,“ řekl Shelton. „To nás vůbec nenapadlo.“

„Lžeš, ale mně je to jedno.“ Hi dopadl na palubu. „Jste nejlepší kámoši na světě. Myslel jsem, že už budete pryč.“

Ben nastartoval a motor se probral k životu. Jestli je někdo poblíž, uslyší ho.

Vystrašeně jsme se rozhlíželi.

Z lesa se nikdo nevynořil.

Ben na to šlápnul, člun vystřelil od ostrova a zanechával za sebou bledou napěněnou stopu.

DVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

„Měli bychom jít okamžitě na policii!“

Hi to říkal už potřetí. Seděl s překříženýma rukama, zády opřený o stěnu bunkru. „Tohle už nám přerostlo přes hlavu.“

„A co jako?“ zeptal se Shelton. „Ztratil jsi jediný důkaz, co jsme měli.“ Hi si ho chvíli upřeně prohlížel. Pak pomalu řekl: „Právě jsem běžel v noci lesem, kde byla tma jak v pytli, a někdo po mně střílel. Pak jsem musel skočit do moře a doplavat k lodi.“ Doširoka rozpřáhl ruce. „Hluboce se omlouvám, že jsem přitom ztratil telefon.“

„Já vím, já vím,“ řekl Shelton. „Ale měls tam fotky. Teď nemáme policajtům co ukázat.“

„Do háje, v lese se válí lidská kostra,“ vybuchl Hi. „To by snad mělo stačit, ne?“

Jakmile jsme byli všichni na palubě Sewee, Ben vyplul rovnou k bunkru. Museli jsme toho spoustu probrat a potřebovali jsme soukromí.

Seděla jsem na zemi a hladila Coopa na zádech. Poslední sáček s infuzí byl prázdný, a tak jsem štěněti vyndala z packy kanylu a sejmula ochranný límec. S radostí začal nenáviděný předmět cupovat.

Coop vypadal lépe, a dokonce už v sobě udržel trošku pevné stravy.

I energie měl o malinko víc. Snažila jsem se držet si odstup, ale nedokázala jsem to. Coopův stav poněkud vylepšil bilanci hororového večera.

„Proč dneska?“ ozval se Ben. „Zítra to stačí. Nechci tátu zbytečně otravovat takhle pozdě.“

Hi protáhl obličej. „Zbytečně? Ty sis nevšiml tý sbírky lidských kostí?“ Nevěřícně se rozhlédl kolem sebe, jako by očekával podporu. Ale v téhle věci jsem souhlasila s Benem.

„Ben má pravdu,“ řekla jsem. „Když se dneska přiznáme, budeme to muset rodičům stokrát opakovat. Potom budeme muset dojet do Folly Beach a přesvědčit policajty. Jsem strašně utahaná a vůbec se mi nechce odpovídat na záplavu otázek. Do rána to počká.“

„Možná na služebně ve Folly v noci ani nikdo není,“ poznamenal Ben. „Je to malé oddělení.“

Těžko odhadnout, Folly Beach je ospalé městečko.

„Tihle hoši nejsou zrovna Kriminálka Las Vegas,“ prohlásil Shelton. „Bez důkazů nám taky nemusí věřit. I když tam s námi půjdou rodiče.“

Přikývla jsem. „Ráno budou přístupnější.“

„Fajn,“ řekl Hi. „Heatonová asi nikam neuteče.“

V okamžiku, kdy ta slova vyšla z jeho úst, se zarazil a očividně jich litoval. Mávla jsem rukou, aby se ani neomlouval. Všichni jsme byli unavení.

„Musíme mluvit jasně,“ pokračovala jsem. „Měli bychom říkat pravdu, pokud to půjde, ale ani slovo o vloupání do laboratoře. Prostě řekneme, že ta první známka byla čitelná, když jsme ji našli.“

Známky!

Hrábla jsem do kapsy. Prázdná. Kde můžou být?

Proboha ne!

Vzpomněla jsem si, že jsem je strčila do pytle. A ten zůstal v lese. „Do hajzlu! Já nechala ty známky u nářadí.“

„To nevadí,“ řekl Ben. „Kosti můžou identifikovat pomocí DNA.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jestli policie uvidí první známku, třeba pozná, že ji někdo čistil. Karsten by to určitě poznal.“

„Vyčistili jsme sonikátor, než jsme zdrhli?“ zeptal se Shelton. „Jestli ne, mohl by si dát dvě a dvě dohromady.“

„Zítra budeme muset dovést policajty k hrobu,“ řekl Ben. „Až se dostaneme na mýtinu, okamžitě sebereš pytel. Dospělí budou bez sebe z mrtvoly. Určitě se naskytne vhodná chvilka.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Shelton. „Policie stejně nepotřebuje obě známky.“

„Jeden detail,“ ozval se Hi a zaklepal prstem o lavičku. „Kdo se nás to sakra snažil odprásknout?“

Tomuhle tématu jsem se zatím vyhýbala.

„Klídek,“ opáčil Ben.

„Klídek?“ Výška Hiova hlasu zlomila všechny předchozí rekordy. „Před chvílí se mě komando smrti pokusilo odkráglovat. Žádnej klídek. Co tam sakra dělali?“

„Sledovali nás?“ uvažoval Shelton. „To přece není možný. Jeli jsme vlastním člunem.“

„Třeba na nás natrefili náhodou,“ uvažoval Ben. „Pytláci opic?“

To mě nenapadlo. Určitě existuje černý trh s kradenými opicemi. Že by to bylo tak prosté?

Shelton zavrtěl hlavou. „Jeden z nich křičel: ,Támhle jsou.‘ Jako by nás hledali.“

„Třeba nemyslel nás,“ opravila jsem ho, „ale opice. Co když se na té mýtině scházejí?“

„Anebo…“ začal ze sebe soukat Hi, „věděli, že tam je tělo. A věděli, proč tam jsme my.“

Děsivé. Je to možné? Cožpak mohl někdo náš plán odhalit? Mozek se mi zacyklil, běhal pořád dokola.

„Tohle vyřešíme zítra,“ řekla jsem. „Kitovi to naservíruju u snídaně a pak se zastavím pro vás.“

Trojí přikývnutí.

„A nezapomeňte,“ Ben začal odpočítávat na prstech. „Našli jsme identifikační známku, zašli do knihovny a prohlídli si satelitní fotky. Jasný?“ Přikývli jsme.

Ale Hi ještě neskončil. „Jen tak mimochodem, připadá mi, že nikomu z vás ani trochu nevadí, že se nás právě někdo pokusil zavraždit.“

„Sklapni už, Hii!“ Měla jsem toho po krk. „Zítra. Ráno.“

Zamračil se, ale zmlkl. Konečně.

Už nebylo co říct, a tak jsme se vydali dolů k cestě. Doufala jsem, že dneska usnu.

Zítřek bude hodně náročný.

DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

Na Kita jsem to vybalila při snídani. Neměla jsem na výběr. Bylo už sedm hodin. Ostatní čekají.

Kit zůstal beze slova sedět. Chuť na cornflaky, které měl před sebou, ho očividně přešla. Když jsem skončila, rovnal si v hlavě, co jsem právě řekla. Po několika dlouhých vteřinách se mu vrátila řeč.

„Někdo na vás včera v noci střílel? Na ostrově Loggerhead?“ Přikývla jsem.

„Našli jste mrtvé tělo?“ Nevěřícně. „Vykopali ho?“

Přikývnutí číslo dvě.

Další pauza. Potom si Kit protřel oči. „Tory, jestli máš pocit, že s tebou trávím málo času, tak se vážně omlouvám. Já vím, že nejsem ten nejlepší -“

„Já si nevymýšlím! Objevili jsme kostru. Pak na nás začali střílet nějací týpci. Možná nás chtěli zabít, možná jen zahnat. Já nevím. Ale stalo se to.“

„Dobře, dobře.“ Kit se poškrábal na spánku a usilovně přemýšlel. „Viděli jste je?“

„Ne. Byli v černém a všude byla tma jak v ranci.“

„To tělo, co jste našli, je podle vás pohřešovaná Heatonovic holka?“

„Katherine Heatonová. Já vím, že je to ona.“ Neřekla jsem, jak to vím. Nejdřív musím získat zpět inkriminovanou identifikační známku.

Třetí přestávka, v níž se Kitův mozek pokoušel udržet se mnou krok.

„Takže jdeme na policii,“ rozhodl nakonec Kit. „Hned. Připrav se. Já si promluvím s ostatními rodiči. Potom pojedeme do Folly Beach. Cestou mi všechno vysvětlíš.“

Následující hodinu jsem vnímala jako v mlze.

Kit začal u Stolowitských. Ruth tu zpráva nepřijala moc dobře. Nejdřív podrobila Hie křížovému výslechu a dospěla k přesvědčení, že na Morris zanedlouho zaútočí maskované komando.

Shelton se panu a paní Deversovým už přiznal. Lorelei souhlasila, že doprovodí Kita a Ruth na policejní stanici ve Folly Beach.

Benova otce Kit zastihl v přístavišti, kde chystal loď na celodenní provoz. Benovu vyprávění moc nevěřil, ale souhlasil, že se ke skupině připojí na Loggerheadu, jakmile odveze první várku pasažérů.

Folly Beach se táhne skoro deset kilometrů podél bariérového ostrova asi patnáct minut jízdy z centra Charlestonu. Není to nijak luxusní čtvrť, spíš ráj pro mladé, co hledají levné byty u moře a dobré surfování.

Jelikož jediná silnice na Morrisu vede touhle maličkou komunitou, místní policejní oddělení má na starost i nás. Ostrov Loggerhead je soukromý majetek, takže tamní jurisdikce není úplně jasná. Každopádně Folly nám připadalo jako vhodné místo, kde učinit oznámení.

Ústředí policejního oddělení Folly Beach jsme našli v přízemí radnice, růžové budovy se štukovou omítkou a modrobílými okenicemi. Spíš než státní úřad to tu připomínalo realitní kancelář.

Místní policejní oddělení je poměrně malé. Mimo sezonu je tu klid, ale jakmile přijde léto, nahrnou se sem turisti a telefony začnou zvonit. Slouží tady jen několik policistů na plný úvazek.

Osm hodin ráno. Středa. Konec jara. Kromě nás tu nebyla ani noha.

Pokud byl Tom Blue poněkud skeptický, tak seržant Carmine Corcoran se od začátku choval podezřívavě. A z naší přítomnosti neměl nejmenší radost.

Corcoran byl vysoký, asi pětačtyřicetiletý muž s kotletami a huňatým černým knírkem. Rozložitá kostra nesla obrovské tělo jako pytel mokrého sena.

Kit a Corcoran si podali ruce. Seržant ukázal na kovovou židli před psacím stolem a pak vytáhl ještě dvě pro Lorelei a Ruth. Tři dospělí se posadili.

Kluci a já jsme se seřadili u zadní stěny. Pro nezávislého pozorovatele by bylo dost těžké poznat, jestli jsme přišli zločin oznámit, anebo jsme z něj byli obviněni.

Kit co možná nejstručněji převyprávěl naše dobrodružství posledních několika dní a pověděl mu o kostech, které jsme našli.

Seržant Corcoran se podíval na zpola snědený McMuffin s vejcem, vzdychl si a zakroutil hlavou.

„Pane Howarde,“ zavrčel, „tohle je neuvěřitelná historka.“

„Doktore Howarde,“ vyhrkla jsem. „A není to historka. Je to pravda.“ Kit mě umlčel pohybem ruky. „Seržante, my vás nechceme zdržovat. Ale naše děti něco našly a někdo na ně střílel.“

„To tvrdí ony,“ Corcoran uvelebil své rozložité pozadí na příliš malé židli. „Doktore Howarde.“

Že by moje poznámka padla na úrodnou půdu?

„Děti se často mýlí,“ pokračoval Corcoran. „Podobná bláznivá oznámení tu máme každou chvíli. Nikdy se nic neprokáže.“

„Všichni čtyři říkají to samé,“ odpověděl Kit. „Vyslechněte je, jestli chcete.“

Corcoran se ušklíbl. „Neberte si to osobně, ale z vlastní zkušenosti vím, že akademičtí pracovníci a jejich děti nejsou tak úplně spolehliví. Rádi přehánějí, víte?“

„Ne, my nepřeháníme.“ Kitův hlas byl jako kus ledu.

Corcoran ho ignoroval. „Tahle služebna sice má Morris na starosti, ale abysme se plahočili po Loggerheadu, na to nemáme ani peníze, ani lidi. To je majetek Charlestonské univerzity. Situaci by měla řešit ostraha kampusu.“

Kit otevřel ústa a zase je zavřel. Změnil taktiku. „Přišel jsem oznámit pravděpodobný případ vraždy. Vy to odmítáte vyšetřit?“

„Nepřekrucujte to, doktore Howarde.“ Poprvé jsem si v Corcoranově chování všimla náznaku zaváhání. „Hlídat Morris už nás i tak stojí dost práce. Připravuje mě to o čas a lidi. Je naprosto vyloučené, abychom si k tomu přibrali ještě Loggerhead.“

„Vás to stojí hodně práce?“ Ruthin hlas proťal vzduch jako sekáček na maso. „Vždyť k nám ani nepáchnete! O svou bezpečnost se musíme starat sami.“

Ruth vyskočila na nohy a chytila se kraje Corcoranova stolu. Seržant sebou trhl, okamžitě toho zalitoval a napřímil ramena.

„Můj chlapeček říká, že po něm někdo střílel,“ pokračovala Ruth pronikavým hlasem. „Takže vy laskavě zvednete zadek a vyšetříte to. Jinak přísahám, že budu v kanceláři starosty dřív, než řeknete švec.“

Za deset minut jsme už všichni seděli v policejním člunu.

DVACÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

Zbytek dopoledne byla katastrofa.

Cesta z Folly trvala třicet minut. Seržant Corcoran se uchýlil do kabiny ke kapitánovi, jen aby se vyhnul Ruth. My z Morrisu jsme se všichni mačkali na palubě.

Pomalu se před námi zhmotňoval Loggerhead. A s ním i jeden vážný problém.

„Ach jo,“ vzdychl si Kit.

Marcus Karsten zrovna kráčel po přístavním molu. Jakmile spatřil policejní člun, zastavil se, spletl si prsty na hrudi a čekal. Dravec, připravený k útoku.

A navíc měl Karsten společnost. Linuse Stolowitského, Nelsona Deverse a Toma Bluea. Bylo zřejmé, že otcové již znepokojeného profesora informovali. Teď se od něho všichni tři drželi v bezpečné vzdálenosti.

„Co je to za nesmysl?“ dožadoval se Karsten, ještě než jsme připluli ke břehu. „Tyhle děti,“ vyštěkl, „tvrdí, že na mém ostrově našly mrtvá těla? Směšné!“

Kitovi ztvrdly rysy. Soucítila jsem s ním. Tohle nebude příjemné. Ale věděla jsem, že mu budou muset brzy dát všichni za pravdu.

„Doktore Karstene,“ odpověděl Kit mírně, ale pevně. „Tyhle děti tvrdí, že našly v lese lidskou kostru. Pokud je to pravda, může se jednat o oběť trestného činu. Navíc je někdo pronásledoval se střelnými zbraněmi. Neměli jsme jinou možnost než to ohlásit na policii.“

Karstenův obličej zrudl, až jsem se bála, že vybuchne.

Znovu jsem se do toho vložila. Hloupé, ale nemohla jsem jinak.

„Tak nás sakra nechte, ať vám ukážeme hrob.“

„Tory!“ Kit ke mně zaletěl očima a pak se podíval na šéfa.

Karsten namířil oba ukazováčky přímo na mě, patrně odhodlaný přetrhnout mě vejpůl. Pak se zarazil a zřejmě si to rozmyslel.

„Výborně,“ prohlásil ledovým hlasem. „Veďte nás, slečno Brennanová. A modlete se, abyste měla pravdu. Pro své vlastní dobro.“

Vydali jsme se zpátky k místu, kde jsme včera kopali. Do třetice všeho dobrého.

Naše parta šla vepředu, za námi Karsten a silně se potící Corcoran. Skupinka nešťastných rodičů tvořila zadní voj.

Ben brzy uviděl mýtinu.

A od té chvíle to šlo už jenom z kopce.

Podle plánu jsem se proplížila pro pytel, zatímco se skupinka shromáždila kolem hrobu. Nářadí, ještě špinavé od hlíny, bylo uvnitř. Šmátrala jsem mezi ním rukou, ale známky jsem nenahmatala.

„Proboha!“ zaječela Ruth Stolowitská. „Tam dole jsou kosti!“

Linus nabídl své ženě rámě.

V pochmurném tichu i ostatní pohlédli do jámy. Žádnou celtu jsme přes ni nepřehodili a poryvy větru pokryly ostatky tenkou vrstvou zeminy.

„Lidské? Opravdu?“ Corcoranovo chování se naprosto změnilo.

Jsem ti to říkala, pomyslela jsem si. Pak mě to zamrzelo. Zbytečná samolibost.

Znovu jsem se zamyslela. Kde sakra jsou ty známky? Byla jsem si jistá, že jsem je dávala do pytle, který ležel na stejném místě jako včera.

„Dobrá.“ Karsten povytáhl nos a přimhouřil oči, jako by prováděl nepříjemný experiment. „Doktore Howarde, vstupte prosím na místo a ověřte nález.“

Kit skočil do hrobu a dával pozor, aby nešlápl na ostatky. Když dopadl, rychle jsem zavrtěla hlavou na kluky. Odpovědí mi byly tázavé pohledy. Pokrčila jsem rameny. Jak to mám vědět? Prostě jsou fuč.

Vteřiny ubíhaly, až nakonec Kit vynesl rozsudek.

„Děti… myslím, že jste se spletly.“ Tvářil se… jak… rozpačitě?

„My se spletli?“ To není možné. Druhou větu jsem spolkla.

„Určitě byla tma, takže jste dobře neviděly.“ Kit se vyhnul mému pohledu. „K záměně může dojít poměrně snadno.“

„K záměně? Cože? Kostru máš přímo před sebou.“

Kit si povzdechl. „Zlato, tohle jsou kosti primáta.“

Pospíchala jsem k jámě. Ostatní za mnou.

Jestli zrak může klamat, tak se nám to právě teď stalo.

Lidská kostra byla pryč. Na jejím místě ležela hromádka starých opičích kostí. Každý by poznal, že tohle nepatří člověku.

„Co to sakra je?“ vyjekl Shelton.

„Tohle jsme nenašli!“ zvolala jsem. „Vykopali jsme ostatky mladé ženy a v lebce měla díru od kulky. Tyhle kosti jsem v životě neviděla.“

Hi a Ben přikyvovali jako panenky s houpací hlavičkou, ohromení stejně jako já.

„Dobrý bože!“ Seržant Corcoran mě zpražil vzteklým pohledem. „Opičí kosti na opičím ostrově. Jen si to představte.“ Znechuceně zavrtěl hlavou. „Malí vědci.“

Karsten si odfrkl. Stejně jako Corcoran si vychutnával naše ponížení. Hiově matce došla řeč, což se nestávalo často. Ve tváři Sheltonovových rodičů se zračila úleva. Tom Blue vrtěl hlavou. Naše důvěryhodnost se propadla až do sklepa.

Někdo ty kosti vyměnil!

„Střelci,“ vyštěkla jsem. „Sebrali kostru a místo ní sem dali zvířecí ostatky.“

„Střelci?“ posmíval se mi Corcoran. „Ještě pořád trváš na své šílené teroristické historce?“

„Tory,“ řekl Kit, „byla velká tma, že ano? Možná jste byli příliš rozrušení, když jste si přečetli o té pohřešované dívce, a „Kulky!“ ukázala jsem na stromy. „Trefili se do větve. Určitě tam budou.“

Rozběhla jsem se k lesu. Kluci za mnou. Dospělí ne.

Zběsile jsme prohledávali podrost.

Žádné úlomky. Žádné kulky. V pozadí jsem slyšela Kita, jak se snaží uklidnit Karstena s Corcoranem.

„Tory, podívej. Směr jedenáct hodin,“ ozval se Shelton. „Vidíš? U kmene? Někdo odřízl větev a potřel to místo smolou.“

Shelton měl pravdu. Chtělo se mi zoufalstvím křičet.

„Známky sebrali střelci,“ zašeptal Ben. „Proto je nemůžeš najít.“

„Potom vyměnili kosti. A udělali z nás blbce.“ Zahvízdal. „Pěkně si to schytám.“

„Už ani slovo, dokud si to všechno neujasníme,“ nařídila jsem. „Jasný?“ Kluci souhlasili. Náš nepřítel není žádný hlupák. Nesmíme se nechat polapit do další pasti.

Sklíčeně jsme se přidali k dospělým.

„Našli jste něco?“ zeptal se Kit.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Je mi jasné, že jste byli vyděšení,“ soucítila s námi Lorelei. „V lese. Ve tmě. Každý hlasitý zvuk může připomínat výstřel z pistole.“

Shelton poslušně přikývl. Nemělo smysl se dohadovat.

„Hirame Moshi Stolowitski,“ zamumlala Ruth. „Máš pořádný malér, mladíku.“

Hi, smířený s osudem, obrátil oči v sloup.

„Ale no tak,“ mírnil ji Kit. „Neudělali to schválně.“

„Udělali, neudělali, tahle šaškárna mi zabrala celé dopoledne.“ Corcoran se obrátil na Karstena. „A v budoucnu si zjednejte doma pořádek, pane doktore.“

„Já vás sem nezval,“ vybuchl Karsten. „Ale nyní vás žádám, abyste odešel. Hned.“

Corcoran pochopil, že to trošku přepískl, a tak raději vykročil po cestě dolů. My ostatní jsme ho následovali.

„Je tu ještě jedna záležitost,“ zavolal Karsten za našimi vzdalujícími se zády. „O víkendu se někdo vloupal do laboratoře číslo 6.“

Všichni jsme se otočili. S velkou obavou. Kromě Ruth byli naši rodiče zaměstnaní v LIRI.

„Provedu vyšetřování,“ pokračoval Karsten, inkvizitor konfrontující zbloudilé duše. „Očekávám spolupráci každého z vás.“

„Samozřejmě,“ odvětil Kit. Ostatní dospělí také přikývli.

„Pro začátek chci vědět, proč sem tyhle děti tak často jezdí. Co tu dělají. A kam chodí.“

Začala jsem protestovat, ale Kit mi stiskl rukou rameno. Pevně. Pochopila jsem.

„Teď už dodám jen jedno,“ pokračoval Karsten a ledově se usmál. „Kdybych já udělal něco hloupého, třeba něco ukradl, možná bych se pokusil úřady svést na špatnou stopu.“

Karstenovy oči se do mě zavrtaly.

Podezřívá mě. A chce, abych to věděla.

„A jak se nejlépe odvrací podezření?“ mluvil dál, „Jednoduše se vymyslí pohádka o maskovaných lupičích s pistolemi, co pobíhají po ostrově.“ Pak se mezi námi protlačil dopředu a rychle scházel dolů po cestě.

DVACÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

Při zpáteční plavbě mi mozek šrotoval jako o závod. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Kostra je pryč. Ponížili nás.

Do čeho jsme se zapletli? Kdo stojí proti nám?

Hi to schytal nejvíc. Ruth ho podrobila křížovému výslechu, kdy jedna otázka stíhala druhou. Střídavě přikyvoval a vytáčel se.

Lorelei Deversová byla přesvědčená, že jsme byli vystrašení a všechno si jen představovali. Shelton se chytil matčiny verze a začal zdůrazňovat, jak byl celý ten večer „chaotický“ a „úděsný“. Lorelei to zbaštila.

Já cítila smutek. Kde je moje máma, aby mě utěšila? Proč se musím o sebe vždycky postarat sama?

Za víčky se mi začaly hromadit slzy. Bolest se šířila a hrozila, že mě přemůže. Rychle jsem zatřepala hlavou a pokusila se ovládnout. Ne, tohle nechci. Ne, když jsou okolo ostatní.

Ben seděl vedle mě. Kit zůstal na Loggerheadu a Tom řídil loď, takže jsme byli sami. Zatím. Jediný světlý okamžik v jinak příšerném dni.

Po Karstenově promluvě se Kit k mé verzi celé události stavěl o poznání chladněji. Ne že by mě přímo podezíral, ale byl každopádně obezřetný. Prohlásil, že si promluvíme, až přijede domů. Na tenhle rozhovor jsem se netěšila. Ani trochu.

„Vypadali jsme jak idioti,“ zamumlal Ben.

„Naprostí blbci,“ souhlasila jsem. „A navíc nás Karsten podezřívá z vloupání. Povídej mi něco o černé magii.“

„Určitě si přijeli pro ostatky,“ pokračoval Ben. „Chtěli vykopat Heatonovou. A my jim překáželi.“

„Taky si myslím. Zabavili kostru i známky a pak tam naházeli opičí kosti, aby z nás udělali pitomce.“ Vzdychla jsem si. „Ti hajzlové odstranili z hrobu všechny stopy po Katherine.“

Ale načasování mě mátlo.

„Po jak dlouhé době? Po čtyřiceti letech?“ zeptala jsem se. „Proč právě teď? Proč se pro ně vypravili včera? Čtyřiadvacet hodin po tom, co jsme se dozvěděli o Katherinině zmizení?“

Ben zavrtěl hlavou. Odpověď neznal.

Znovu jsem přemýšlela o uplynulých dnech. Nevěřím na náhodu. Něco tady nehrálo.

V mozku se mi rozpálily synapse. Obrazy. Zvuky.

Vyklíčilo semínko podezření. Vypustilo výhonky.

Možná.

Nechala jsem si tu teorii pro sebe. Potřebovala jsem důkaz.

Zpátky na Morris jsme se dostali až odpoledne. Zameškali jsme celý den školy. Byla jsem unavená, a tak jsem se na chvíli natáhla. Pomalu přicházel spánek.

Jenomže v partě musíme dnešní fiasko důkladně probrat. Dojít k nějakému smysluplnému závěru.

Jak? Vytratit se do bunkru se nám asi nepodaří.

„Pošlu Sheltonovi a Hiovi esemesku. Stáhni si iFollow.“ Benovi jsem už pověděla o aplikaci, kterou mi ukázal Jason. „Nahraj si program i do laptopu. V iFollow jde uspořádat videokonferenci v reálném čase. Dneska po večeři se sejdeme on-line.“

„To by šlo.“

Ben začal ťukat na mobilu a já vyslala svou zprávu do kyberprostoru. Trvalo to jen chviličku.

Hi se podíval na svůj telefon, starší model, který ráno vyhrabal v šuplíku. Jeho iPhone zmizel, patrně skončil na dně oceánu. Deset vteřin. Potom opatrně, aby neupoutal matčinu pozornost, zvedl za zády palec.

Shelton si mou zprávu přečetl s telefonem v kapse. Zadíval se do prázdna a přikývl, jako by se nic nedělo.

Opřela jsem se a v duchu zkoumala svou teorii ze všech stran. Musím si být jistá.

Blbce už ze mě nikdo dělat nebude.

Při večeři jsem musela čelit Kitovým otázkám. Povědět pravdu nemělo cenu, stejně by mi neuvěřil.

„Spletla jsem se. Měla jsem strach.“

„Spletla?“ Kit přimhouřil oči. „V kostech?“

Pokrčila jsem rameny.

Kit měl plnou hlavu vlastních problémů, a tak nenaléhal. Vypadal vyčerpaně. Po sprdnutí od šéfa je to asi normální, říkala jsem si v duchu. „Ještě si o tom promluvíme,“ sliboval Kit.

Dojedli jsme v tichosti.

Bezpečně zamčená za dveřmi svého pokoje jsem zapnula počítač. Dvakrát jsem klikla myší a spustila iFollow. Obrazovka se rozzářila tančícími barvami.

Jakmile se načetla funkce GPS, na charlestonské mapě se rozsvítilo sedm teček. Jedna poletovala nad Mount Pleasant.

Ahoj, Jasone, jaká je voda?

Změnila jsem své on-line nastavení na „mimo“. Dneska večer nemám na pokec s Jasonem čas. Moje ostrovní skupina má naléhavé jednání.

Přepnula jsem z Boltonského lakrosu na Bunkr. Asi budeme potřebovat lepší název.

Na obrazovce se nyní ukázaly čtyři tečky roztroušené po Morrisu. Dokonce i on-line vypadal náš domov žalostně osamělý.

Pink. Pink. Pink.

Kluci se jeden po druhém připojili.

„Přepněte si na video,“ napsala jsem.

Obrazovka se mi rozdělila na čtvrtiny.

V každém čtverci se objevil obličej. Jako v seriálu Bradyovi. Moje tvář byla nahoře vpravo. Rozpačitě jsem si uhladila nepoddajné vlasy.

„Přestaň se fintit, miss Ameriko,“ utrousil Hi.

„Možná že ty bys měl začít,“ utahoval si z něj Shelton.

Hi naskočil vlevo nahoře, na sobě měl košili a la Chuck Norris zapnutou až ke krku. Kolem byla tma. Snažil se uniknout z Ruthina radaru.

Benův obličej byl hned pode mnou. Seděl u polorozpadlého kulečníku ve svém pokoji.

Shelton na nás koukal z posledního čtverce. Za sebou plakáty Hvězdných válek. Vlasy měl mokré a vypadal unaveně.

Šla jsem rovnou k věci. „V knihovně nás musel někdo špehovat.“ Shelton vykulil oči. Hi a Ben přisvědčili.

„To dává smysl,“ řekl Ben.

Hi souhlasil. „O Heatonové víme sotva jeden den a někdo ukradne kosti? To přece nemůže být náhoda.“

„A jak by ten špeh věděl, že plánujeme vykopávky?“ zeptal se Shelton. „Anebo kde? V knihovně jsme o tom vůbec nemluvili.“

Dobrá otázka. Odpověď jsem neznala.

„Co když si někdo zjistil, co jsme v knihovně dělali?“ hádala jsem. „Třeba tam mají kamery.“

„Vrah,“ vydechl Hi. „Řekněme si to na rovinu. Mluvíme tady o vrahovi. Kdo jiný by věděl o hrobu? Ten, kdo nás sledoval, nejspíš zavraždil Katherine Heatonovou.“

V tomto okamžiku konverzace ustala.

V duchu jsem si přehrávala obrázky. Tmavé postavy v temném lese. Dvě hlasité rány.

„Knihovník?“ zkoušel to Shelton. „Nakonec se choval hodně divně.“

„Heatonová zmizela v roce 1969,“ opáčila jsem. „Limestone je moc mladý. A kromě toho, mám pocit, že je spíš cvok.“

Ale i mě Limestoneovo chování zneklidňovalo. Odsunula jsem tyhle úvahy na později a předložila druhou teorii.

„Karsten se dneska málem zjevil.“

„Jako vždycky,“ poznamenal Ben.

„Máš pravdu,“ souhlasila jsem, „ale takhle rozzuřeného jsem ho ještě neviděla. Jako kdyby něco skrýval. Připadalo mi, že má strach, když uviděl policajty.“

„Karsten má Loggerhead už spoustu let na povel.“ Hi se naladil na můj myšlenkový proud.

„A snaží se, aby mu nikdo nechodil do lesa.“ Shelton taky.

„Ten chlap provádí tajné experimenty,“ přidal se Ben.

„Tři zlaté hvězdičky,“ řekla jsem. „Jen si vzpomeňte, co udělal Coopovi. A navíc má přístup k opičím kostem.“

Následovalo nepříjemné ticho. Shelton ho prolomil.

„Takže ty si myslíš, že Karsten je vrah?“

„Hlavní podezřelý,“ opravila jsem ho. „Potřebujeme důkazy.“

„Tohle nemá cenu,“ ozval se Hi a začal odpočítávat na prstech.„Nevíme, kdo nás sledoval. Nemáme proti Karstenovi jediný důkaz. A už takhle máme dost problémů.“ Ruce mu klesly na desku stolu. „A já se nechci nechat zastřelit.“

Konečně jsme se k tomu dostali. K důvodu, proč jsem svolala tuhle schůzku.

Hi měl naprostou pravdu, ale mně to bylo jedno. Cítila jsem spojení s Katherine Heatonovou a nemohla jsem je ignorovat. Ta dívka potřebuje advokáta. Mě.

„Já to nevzdám,“ řekla jsem. „Katherine přišla o matku stejně jako já. Potom ztratila i otce. Já ji neopustím.“

Ano, byla mi podobná. Ani ona by se na to nevykašlala. Cítila jsem to ve svém srdci.

„Jdu do toho s tebou,“ řekl Ben. „Heatonovou zavraždili. A nikdo pro ni nic neudělal. Takže je to na nás.“

Jednoduché. K věci. Typický Ben Blue.

„Nejsem žádný hrdina, ale praktický člověk. Nemůžeme toho nechat.“ Shelton se zatahal za ušní lalůček. „Vrahové už nejspíš vědí, kdo jsme. Musíme je usvědčit dřív, než nás dostanou.“

Hi sklonil hlavu ke stolu. Ozvaly se tři duté rány. A pak, aniž by zvedl oči, řekl: „Dobře. Koneckonců, někdy se umřít musí, ne?“

„Jsme tým, kluci.“ Cítila jsem příval hrdosti. „Jsme chytřejší než ti parchanti, co to udělali. Můžeme je porazit.“

„Co dál?“ Hi už zase seděl zpříma. „Nemáme žádnou stopu.“ Pousmála jsem se. „Co máte v plánu na dnešní večer, pánové?“

Trojí zamručení.

Usmála jsem se od ucha k uchu.

TŘICÁTÁ KAPITOLA

„Proč musíš do všech svých báječných nápadů míchat zločin?“

V košili s dlouhými rukávy, černých kalhotách a lyžařské kukle vypadal Hi směšně. Bylo mi jasné, že se potí jako blázen.

Všichni čtyři jsme se krčili za keřem azalky vedle průchodu za Charlestonskou veřejnou knihovnou. Bylo 0:42 v noci. Kdyby se Kit dozvěděl, že jsem venku, čekalo by mě celé léto domácí vězení.

Na netu jsem klukům vyložila svůj plán. Než stihli něco namítnout, zaklepal mi na dveře Kit. Zaklapla jsem notebook, skočila do postele a předstírala spánek.

Slyšela jsem, jak Kit zaváhal a pak odešel do ložnice. Zanedlouho se už chodbou neslo medvědí chrápání.

Cítila jsem se špatně, že otce podvádím. I kvůli němu jsem doufala, že nás nikdo nechytí. A kvůli sobě taky.

Sheltonův šepot se mi ozval přímo za zády. „Knihovna má určitě bezpečnostní systém, ne?“ Říkal to už popáté. „A je to poměrně nový barák.“

„To zjistíme, teprve až si pohraješ se zámkem,“ zopakovala jsem. „Když se to podělá, zdrhneme.“

Noc byla horká a lepkavá. Jak jinak. Mraky stínily měsíc a celé město zahalila mlha. Dokonalé podmínky pro vloupání.

Policejní vůz líně obkroužil blok a zatočil na východ po Calhoun Street. Míjel nás už potřetí.

„Jdeme,“ sykl Ben. „Teď máme nejlepší šanci.“

Vyrazili jsme k odlehlým zadním dveřím. Doufala jsem, že poplašný systém nebude natolik složitý, abychom si s ním neporadili, ale jak zámek, tak vložka vypadaly nově a komplikovaně.

„Hele.“ Hi ukázal na přízemní okno vzdálené asi deset metrů.

Pootevřené okno.

Plížili jsme se podél zdi.

Shelton vsunul ruce dovnitř a zatlačil. Všichni jsme zadrželi dech.

Neozval se žádný zvonek, poplašňák ani píšťalka. Komando lupičů má štěstí.

Jeden po druhém jsme se protáhli škvírou. Ben přivřel okno a rozsvítil baterku.

Byli jsme ve čtvercové místnosti s prázdnými policemi. Uprostřed stál

dlouhý stůl. Na něm ležel tucet knih a hrneček zpola naplněný cigaretovými nedopalky.

„Díky, pane Nikotine,“ vydechla jsem. Závislák na rakovinových trubičkách zapomněl pořádně zavřít okno. Poťouchle jsem si v duchu přála, aby to byl Limestone.

Znovu jsem se soustředila na náš cíl. Někdo se díval do spisů, které jsme si prohlíželi v pondělí. Jak jinak by se dozvěděl o našich záměrech?

Jak to dokázat? Jak toho hajzla odhalit?

Otisky prstů.

Náš plán byl spíš výstřel do neznáma. Ale pokud máme nepřítele, musíme ho znát. Zejména pokud ten nepřítel má pistoli a je ochoten ji použít.

Ve světle Benovy baterky jsme šli po schodech a očima hledali bezpečnostní kamery. Žádných jsme si nevšimli, a moje sebedůvěra začala stoupat. To, co potřebujeme, zabere jen pár minut.

Vstoupili jsme do Jihokarolínského sálu a seřadili se u čtečky mikrofilmů. Ve věku internetu se už tahle věcička skoro nepoužívá, takže nebylo pravděpodobné, že by s ní během dvou dnů od naší návštěvy někdo pracoval.

Kromě jednoho člověka. Toho, co nás špehoval.

„Nic tu není.“ Rozsvítila jsem ultrafialovou baterku, kterou jsem sebrala Kitovi z krabice s nářadím, a prohlédla jsem ovládací tlačítka. Čekala jsem na zázrak.

Nedočkala jsem se.

„K čemu je nám to dobrý?“ zeptal se Ben.

„Otisky prstů mají mikroskopické čáry a prohlubně.“ Hiův hlas zněl zpod lyžařské kukly tlumeně. „Jejich tvar je u každého člověka jedinečný.“

„To vím,“ řekl Ben. „Ptám se na to, jak ty potvory najdem.“

„Prsty se potí a mastí, takže nechávají otisky skoro na všem.“

Zkoumala jsem dál. Pořád nic.

„Některé jsou vidět prostým okem, ale to se nestává často. Neviditelné otisky se nazývají ,latentní‘. A ty hledám já.“

Čtečka mikrofilmů byla vyrobená z tmavého lesklého kovu, na kterém by se latentní otisky báječně zachytily. Přejela jsem světle modrým světlem přes povrch přístroje.

Nic.

Přešla jsem k bodu dvě a vytáhla z kapsy lahvičku s jemným šedým práškem a magnetický kartáček. „Pokud tu je otisk, drobné částečky prášku se přichytí na pot a maz,“ řekla jsem. „Pak ho uvidíme.“

Jemně jsem poprášila ovládání. Žádné otisky. Zkusila jsem to s povrchem čtečky. Nic. Obrazovka. Nula. Byli jsme vedle.

Najednou mě něco napadlo.

„Kde jsou naše otisky? Na tomhle povrchu by měly vydržet několik týdnů.“

„Možná uklízečka čtečku vyleštila,“ řekl Hi.

„Anebo je někdo setřel,“ opáčil Ben. „Aby odstranil ty svoje.“

Sakra.

Vloupali jsme se do státní budovy pro nic za nic. Už jsem chtěla přiznat porážku, když mě napadla poslední možnost.

„Než odejdeme, podíváme se ještě na mikrofilm Gazette. Tu cívku neměl nikdo jiný v rukou.“

Hi zamručel, ale spěchal k polici, aby ji našel.

„Nedotýkej se jí!“ zašeptala jsem nahlas.

Hi si svou lupičskou kuklou omotal ruce, pak vytáhl z police obal a položil ho na stůl.

Vzala jsem film za okraje a světlem po něm přejela.

Nic.

Zklamaně jsem prohlédla i druhou stranu.

A tam zářil bílý ovál jako měsíc v úplňku.

Potlačila jsem radostný výkřik a poprášila film. Otisk se zobrazil v dokonalém detailu.

„To mě podrž,“ zamumlal Ben bez dechu.

„Balíme to a padáme.“ Shelton mi podal pásku izolepy a kartičku. Opatrně jsem přitiskla útržek pásky na poprášený otisk. Pak jsem ho sejmula a přilepila na kartičku. Na papír se přenesl šedý vlnovkovitý obraz. Konečně se něco povedlo.

Ale jen na nanosekundu.

Bum.

Práskly dveře auta.

Hi běžel k oknu.

„Do háje!“

Tvář mu zalilo modročervené světlo.

„Venku,“ zalapal po dechu. „Poldové!“

TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

Padla jsem na zem, dolezla k oknu a vykoukla nad parapet.

Venku parkovaly dva policejní vozy. Tři policisté stáli ve skupince a baterkami zkoumali přízemí knihovny.

„Jak to?“ Na víc jsem se nezmohla. Připadalo mi to neskutečné.

Byli jsme v pořádném maléru. Tohle jsou opravdoví poldové a naše vloupání není legrace. Z tohohle nás rodiče nevysekají.

„Tichý alarm?“ Hi měl hlavu zabořenou do dlaní. „Detektor pohybu? Psychotronici?“

„Boha jeho, jsme ti nejhorší lupiči na světě!“ Shelton ležel na podlaze, převálcovaný jízdou na horské dráze posledních několika dní. „Zapomeňte na to. Já se vzdávám.“

Ben plácl Sheltona po hlavě a dal tak najevo, co si myslí o jeho kapitulaci. Potom se nahrbil a doběhl ke dveřím, aby zkontroloval hlavní halu.

„Vepředu jsou další dva. Tudy jít nemůžeme.“

Přesunul se k nouzovému východu v zadní části sálu. Dveře byly otevřené.

Jako krysy utíkající z klece jsme se hnali dolů po schodech. V přízemí jsme vklouzli do místnosti, kterou jsme se do budovy dostali.

Od hlavního vchodu jsem uslyšela cinkání klíčů. Vrzání západů. Hlasy.

Přitáhla jsem dveře.

„Fízlové v uličce!“ sykl Shelton. „K zemi.“

Padla jsem na podlahu jako balvan.

Vůz pomalu projížděl uličkou, z vysílačky mu prskalo. Zastavil před oknem. Sklem projel silný paprsek světla. Na stěnách blikaly červené a modré obrazce.

Ležela jsem na podlaze, ani jsem se nehnula a sotva dýchala. Děkovala jsem všem božstvům, že jsme za sebou okno zavřeli.

Světlo propátralo kouty našeho úkrytu. Srdce mi bušilo jako tympán. Tvář jsem zatlačila ještě víc do zatuchlého koberce. Nosem jsem vdechovala desetiletý nános knihovní špíny.

Uběhly věky. Byla jsem si jistá, že nás viděli. Místnost mi připadala příliš malá, aby ukryla čtyři puberťáky.

Nakonec vůz pokračoval v jízdě uličkou.

Nikdo se ani nepohnul.

Zalomozila klika. Blízko. Na chodbě byla slyšet ozvěna kroků. Další dávka adrenalinu mi zaplavila tělo.

Poldové. Vevnitř. Prohledávají sál po sále.

Tahle místnost nemá zámek. Zběsile jsem mávala na ostatní.

Pochopili.

Modročervené světlo sláblo. Ulička opět ztemněla, když policejní vůz zabočil za roh.

Ben vyskočil na nohy a prudkým trhnutím otevřel okno. Vysoukala jsem se ven, běžela přes uličku a skočila do křoví na druhém konci.

Hi za mnou. Shelton. Poslední vylezl Ben. Dívala jsem se, jak se snaží zavřít za sebou okno. Rám vybíhal dovnitř, takže tam stejně zůstala maličká škvírka.

Srdce mi bušilo jako o závod.

Dělej! Vypadni odtamtud!

Ben to nakonec vzdal a rozběhl se ke křoví. Už byl skoro v půli uličky, když zpoza rohu vyjelo další policejní auto a světly prohledávalo temnotu.

Ben proletěl azalkami a běžel dál. Shelton, Hi i já za ním. Ani jeden z nás se neohlížel.

Tma netma, mlha nemlha, hnali jsme se nocí. Dokonce i Hi, u něhož strach ze zatčení překonal slabou fyzičku.

Dva bloky od knihovny jsme zaslechli houkání sirény a pak spatřili hlídkový vůz. Profrčel kolem nás. Mlha? Kdo ví? Party úplně vyčerpaných puberťáků dusajících ulicemi si ale policajti nevšimli.

Běželi jsme dál. Škoda, že nám nikdo neměřil čas. Určitě jsme si všichni udělali osobák ve sprintu.

Za deset minut jsme už seděli na palubě Sewee, lapali po dechu a těžce oddychovali. Pot se nám lil ze všech částí těla.

Ben nastartoval motor. Shelton odvázal lano a vypluli jsme do zamlženého přístavu. Voda byla klidná a průzračná jako zrcadlo. Tichá. Nezčeřená. Příjemná změna oproti zmatku uplynulé hodiny.

Užívala jsem si klid, když si Shelton odfrkl a pak se rozesmál.

„Možná jsme žabaři, pokud jde o vloupání, ale když přijde na to, jak se dostat ven, tak nemáme konkurenci.“

Sheltonův smích byl nakažlivý. Hi se přidal, ale po chvíli mu došel dech, takže se rozkašlal.

To nás pobavilo ještě víc. Řehtala jsem se jak pominutá. Dokonce i Ben se rozchechtal do větru. Nahromaděné napětí se vypařovalo do noci.

Vklouzla jsem vedle Hie.

„Jsi v pohodě?“

Když zvedl oči, měl je přivřené a čelist zaťatou v nepřirozeném úhlu. Chtěl něco říct, ale rty se mu ani nepohnuly. Zorničky mu v měsíčním světle na vteřinu zazářily. Pak zmizely a ukázalo se jen bělmo.

„Hii!“ vykřikla jsem.

Hi upadl do bezvědomí a zhroutil se dopředu. Rychle jsem ho chytila, aby se neuhodil hlavou o palubu.

„Bene!“ ječela jsem. „Hiovi něco je.“

Ben vypnul motor a spěchal ke mně na záď. Hi byl sice mimo sebe, ale dýchal normálně.

„Nepraštil se o něco do hlavy?“ Pátrala jsem v paměti, jak se poskytuje první pomoc při bezvědomí.

„Hirame, prober se, člověče!“ Shelton plácl Hie po tváři tak silně, že si ještě chvíli mnul ruku. Tohle se ve zdravotnické příručce na webu nepíše, a tak jsem jemně stáhla Sheltona zpátky.

Hi pomalu zvedl víčka a ukázal oči, které vypadaly hodně divně. Po světle hnědé barvě nebylo ani stopy; objevily se zlaté duhovky s tmavými, skoro černými zorničkami.

Instinktivně jsem udělala krok zpátky a zakopla. Uhodila jsem se o palubu.

Co to je?

„Má něco s očima!“ vydechla jsem.

Ben a Shelton se na mě podívali. Ani jeden z nich nebyl u Hie tak blízko, aby si té proměny všiml. Přesunuli se k němu, připraveni na nejhorší.

Hi zamrkal. Sedl si. Oči měl opět normální, kaštanově hnědé.

„To bylo divný!“ Zatřepal hlavou a pokoušel se srovnat si myšlenky. „Omdlel jsem?“

„Jo,“ odpověděl Shelton. „Jsi v poho? Vidíš normálně?“

Hi zavřel a otevřel oči. „Jasně.“ A pak pokračoval vysokým hlasem. „Počkej, proč se ptáš? Co se děje? Visí mi snad jedno oko ven z důlku? No tak, mluv.“

Shelton a Ben se na mě podívali.

„Nic, Hii, je to moje vina,“ řekla jsem. „Byl to asi světelný klam. Promiň. Nechtěla jsem tě vyděsit.“

Nemusela jsem lhát. Hiovy oči vypadaly v pořádku. Ať už jsem viděla cokoli, přešlo to. Anebo se možná vůbec nic nepřihodilo.

„Tohle se stane, když se sralbotka snaží o kilometrový sprint,“ utahoval si z něj Shelton.

„Hele, tebe jsem v atletickém týmu taky neviděl, kámo.“

„Jedeme domů.“ Ben se přesunul ke kormidlu. „Jsou dvě pryč a zítra nás čeká škola.“

„Všechno dopadlo dobře, Tory?“ Hi se potřeboval ujistit. Pěkně jsem ho vystrašila.

„Jasně. Máme otisky a nechytili nás. Dopadlo to zatraceně dobře.“

Hi se opřel a zavřel oči. „Divný,“ řekl. „Ještě nikdy jsem neomdlel. Ale teď je mi báječně.“

Pokusila jsem se nezvaný obraz zahnat, ale neustále se vracel. Zlaté duhovky s černými zorničkami. Bezedné. Pravěké. Připomínající úplně jiného tvora.

Najednou jsem ztratila veškerou sílu. Myšlenky se mi zamlžily, ztratily a pak znovu nabyly tvaru. Projel mnou příliv energie.

Pokusila jsem se pohnout. Nešlo to. Bezmocně jsem se opřela o sedátko. Víčka se mi zavírala.

Hluboko uvnitř mého těla se něco roztříštilo, znovu pospojovalo, znovu narodilo.

Prudce jsem otevřela oči. Něco bylo jinak. Cítila jsem to každičkou buňkou svého těla. Co? Něco se změnilo. Pokoušela jsem se tomu porozumět. Marně.

Připadala jsem si lehká. Silná. Únavu z celého dne spláchl příval obrovské tělesné síly.

Loďka plula po klidné hladině. Nad hlavami nám zářil měsíc skoro v úplňku. Upírala jsem na něj zrak, uchvácená, unesená jeho krásou. A zaslechla volání, které jsem nikdy předtím neslyšela.

Podívala jsem se na Hie. I on se díval k obloze a oči mu zářily. Pochopila jsem. Cítí totéž co já.

Ze rtů se mi vydralo jediné jméno.

„Šepta,“ řekla jsem, aniž bych věděla proč.

„Šepta.“

To jméno zůstalo chvíli viset ve vzduchu a pak se rozpustilo v temnotě letní noci.

ČÁST TŘETÍ

INKUBACE

TŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

Budík zvonil deset minut, než jsem se probrala.

Crr! Crr! Crr!

Kit mi bušil na dveře, aby mi připomněl, že zameškat školu dva dny po sobě se nepřipouští.

„Jsem vzhůru,“ lhala jsem.

Bez pohnutí jsem ležela pod dekou, stále vyčerpaná z dobrodružství včerejší noci, a vymýšlela plán, jak bych mohla zůstat v posteli. Klouby mě bolely. Hlava vážila snad pět set kilo. Doufala jsem, že nejsem nemocná.

Buch. Buch.

„Tory! Hejbni sebou.“

Ach jo.

Jedna noha na koberec. Druhá. Pohybovala jsem se pomalu jako zombie. Oči odmítaly zůstat otevřené. Nějak jsem absolvovala ranní rituál a pak musela popoběhnout, abych stihla přívoz.

Kluci nevypadali o moc líp. Ben a Shelton nereagovali a na rozhovor neměli ani pomyšlení. Hi pochrupoval a občas mu hlava padla Benovi na rameno. Ten ji pokaždé setřásl.

Ve škole čas ubíhal nesmírně pomalu. Obvykle mě vyučování baví, ale dneska jsem si přála, abych měla tlačítko pro rychlé přetáčení dopředu. Potřebovala jsem si promluvit s Jasonem o otisku.

Při biologii? Ne. Moje prosba byla neobvyklá a na hranici legálnosti. To není téma pro skupinový rozhovor. A navíc se na to musím připravit.

S Sheltonem a Hiem jsem se sešla o polední pauze v knihovně. Ben tam nebyl, když jsme používali mikrofilm, takže měl omluvenku.

„Potřebujeme naše otisky jako kontrolní,“ řekla jsem.

Otevřela jsem krabičku s inkoustovým polštářkem, poválela na něm palec a přitiskla na kartičku, kam jsem ještě připsala své iniciály. Shelton a Hi učinili totéž.

„Můžeš mi připomenout, proč to děláme?“ ozval se Shelton.

„Abychom měli jistotu, že ten záhadný otisk není náš,“ odpověděla jsem. „Abychom se nehonili za vlastním ocasem.“

„A máš představu, jak budeme otisk analyzovat?“ zeptal se Hi.

„Načetla jsem si to. Existují tři typy otisků – smyčky, spirály a oblouky.“

Přes lupu jsem začala prohlížet kartičky. „Vy oba máte smyčky. Sheltone, tvoje prohlubně směřují zleva ke středu a pak zpátky doleva.“

„Moje ne.“ Hi mi nakukoval přes rameno.

„Ty máš taky smyčky, ale prohlubně vedou opačným směrem.“

„Znovu nalezení bratři?“ zeptal se Hi.

Shelton si odfrkl.

„Blbost, jste běžný typ,“ řekla jsem. „Dvě třetiny populace mají smyčky.“

„Já chci spirály,“ řekl Hi. „Zní to líp.“

„Spirály jsou uzavřené knihy uprostřed otisku.“ Zvedla jsem svou kartičku. „To jsem já. Tenhle typ má míň než třetina lidí.“

„Takže ten poslední se asi vyskytuje hodně zřídka?“ dedukoval Hi. „Jo. Oblouky má méně než pět procent populace. Střed jejich otisků vypadá jako hromádka nakupených pahorků.“

„A vítězem se stává…?“ Shelton napodobil virbl.

Umístila jsem tajemný otisk pod lupu.

„Oblouk!“ vyjekl Hi.

„Což znamená, že my jsme mimo hru,“ řekla jsem.

Hi poskládal všechny čtyři kartičky vedle sebe. „A podívej, jak je velký. Mnohem větší než naše prsty.“

„Takhle dokonalý otisk nemůže být moc starý,“ řekla jsem. „Sheltone, víš jistě, že jsi cívku ukládal osobně? Nenechal jsi ji ve vozíku?“

„Naprosto jistý – na sto deset procent.“

„Takže otisk tam nechal ten, co nás špehoval.“

Telefonem jsem kartičku vyfotila a pak se podívala na hodinky. Do konce polední pauzy zbývalo dvacet minut. Nejvyšší čas najít Jasona. Ale Jason se vypařil.

Hledala jsem všude, na chodbách, na trávníku, v tělocvičně, v jídelně. Marně. Ačkoli studenti nemají během vyučování opouštět areál školy, vrátní občas přivřou obě oči. Samozřejmě, pokud se jedná o děti rodičů s konexemi.

Domyslela jsem si, že Jason se vytratil do Poogan’s Porch na krabí koláč, a rozhodla jsem se, že ho odchytím po poslední hodině. Máme společně trigonometrii.

Odpoledne se táhlo jako pochod smrti. Při trigonometrii už na mě šlo spaní. Dvakrát jsem se skoro praštila hlavou o lavici. Odpočítávala jsem vteřiny do zazvonění.

Cink!

Vyskočila jsem ze židle jako čamrda.

„Jasone!“ Vyběhla jsem za ním na chodbu. „Počkej!“

„Ano, madam.“ Velký úsměv. „Pro vás cokoli.“

„Máš chvilku?“

„Za deset minut mi začíná trénink. Do té doby jsem jen tvůj.“ Boltonský lakrosový tým obhajuje mistrovský titul a i tuhle sezonu se dostal do play-off. Jason je v manšaftu jednička, dává nejvíc gólů.

Cíl zamířen. Pal.

K vlastní hrůze jsem ale najednou nevěděla, jak mám svou žádost podat. Jason čekal, ve tváři pobavený výraz. Stále jsem marně hledala slova, když se objevil Ben.

„Pomůže nám?“ zeptal se a Jasona přitom ignoroval.

„Teprve jsem ho chytila,“ odpověděla jsem.

„Předpokládám, že mluvíte o mně,“ řekl Jason. „Ty jsi Ben, že jo?“

„Správně.“ Žádný úsměv, žádná další reakce.

Jason překvapeně povytáhl obočí.

Co to má znamenat? Pokusila jsem se ohřát mrazivou atmosféru.

„Vy dva se znáte?“

Ticho. Jason se upřeně díval Benovi do očí. Situace byla čím dál tím chladnější a nepříjemnější.

Jenomže charlestonská smetánka je vychovaná ke zdvořilosti. Jasonova výchova zafungovala. „Rád tě poznávám,“ řekl, i když jediné slovo nemyslel vážně.

Jakmile bylo po zdvořilostech, Jason obrátil svou pozornost zpátky ke mně. Ben pro něho přestal existovat.

„Mám problém,“ řekla jsem rychle. „A doufala jsem, že by mi tvůj táta mohl pomoct.“

Po absolvování vojenské školy Citadel se Jasonův otec k rozčarování celé rodiny otočil zády k tradici a nastoupil na policejní oddělení v Charlestonu. Po létech pochůzkaření ho povýšili na detektiva a nakonec přidělili do oddělení vražd. Dnes šéfuje celé mordpartě.

„Můj táta?“ Jasonův hlas zněl překvapeně. „Někoho jsi odpráskla?“

„Nic takového.“ A začala jsem s vymyšlenou historkou. „Ukradli mi laptop. Moje chyba, jsem pitomá. Nechala jsem ho na schodech, protože jsem si potřebovala zaběhnout do schránky pro poštu. Když jsem se vrátila, byl fuč.“

„Podezřelí?“

„Ne, ale zloděj tam nechal stopu.“ Vytáhla jsem otisk z mikrofilmu. „Tohle jsem sejmula z plechovky od limonády. Ležela přímo na místě, kde jsem měla počítač.“

Znělo to tak uboze. Obrnila jsem se a pokračovala.

„Tak jsem si říkala, jestli by se na to tvůj táta nepodíval.“

„To jsi sejmula sama? Fakt?“ Jason se tvářil pobaveně. „Kdo jsi? Jack Bauer?“

Pokrčila jsem rameny. „Máme to v rodině.“

„Většina lidí se učí chodit na ryby nebo tak.“ Chvíli přemýšlel. „Oznámila jsi to na policii?“

„No právě o to jde.“ Teď přišla ta zapeklitá část. „Doufala jsem, že by se mohl nejdřív analyzovat ten otisk. Musel to ukrást některý soused.“

„To je divný.“

„Jo. Radši bych dostala komp zpátky bez toho, že by někoho zatkli. To víš, na Morrisu si všichni vidíme do talíře.“

„To máš těžký.“ Jason se zamračil. „Táta by mohl podat žádost, ale na formulář se musí vyplnit číslo případu. A i když je to všechno legální, trvá to týdny.“

„A co jako melouch?“

Jason zavrtěl hlavou. „Chlapi z laborky mu vyjdou vstříc jen ve výjimečných případech a čekají něco na oplátku. Bojím se, že ti nepomůže.“ Ben obrátil oči v sloup. Jason po něm střelil pohledem, který jsem si nedovedla vyložit.

Uniklo mi něco?

„Stejně díky,“ řekla jsem. „Myslím, že prostě…“

„Počkej!“ Jason luskl prsty. „Ale vím, kdo by ti pomoh.“ Než jsem stihla něco říct, zakřičel do chodby. „Chanci! Pojď sem na vteřinku.“ Krevní tlak mi prudce stoupl.

„Ne, ne,“ mumlala jsem. „Chance s tím neobtěžuj. O nic vlastně nejde.“

„Klídek,“ řekl Jason. „On je na tuhle prácičku ten pravý.“

Chance došel k nám, Hannah přilepenou k paži jako exotického ptáka. „Zas obtěžuješ Tory?“ Chance na mě mrkl a pak se podíval na Bena. „My se myslím neznáme.“

„To je Ben,“ řekl Jason. „Je fakt prima. Ale moc toho nenamluví.“ Ben se nasupil.

Rychle jsem do toho skočila, abych zmírnila napětí. „To je můj dobrý kamarád Ben Blue.“

„Chanci,“ přerušil mě Jason. „Potřebujeme někoho, kdo má styky. Hodil by ses nám.“

Když Jason popsal fiktivní loupež, Chance se zatvářil… znuděně? „To je příšerné.“ Chance si z rukávu saka smetl neexistující smítko. „Doufám, že ho chytí.“

Jason mě postrčil. „Ukaž mu to.“

Neochotně jsem vytáhla kartičku s otiskem a doufala, že to celé nepůsobí tak trapně, jak jsem se já cítila.

„Myslím, že bych mohl říct někomu z ÚVJK,“ ucedil Chance. „Se synem ředitele hraju golf. A pokud vím, táta sponzoruje jejich členství v klubu.“

Chance měl na mysli Úřad vyšetřování Jižní Karolíny, státní obdobu FBI.

„Ale stojí to vůbec za to?“ Menší nadšení by mohl vykazovat snad jen pod velkou dávkou sedativ.

„Chanci!“ kárala ho Hannah, slaďoučká jako pivoňka. „Jestli můžeš Tory pomoct, tak prostě musíš. Vždyť to pro tebe není nic těžkého, že ne?“

„Jasně že ne. Jasonova kamarádka je i moje kamarádka.“ Chance mě opět obdařil svým patentovaným mrknutím. Určitě si to trénuje každé ráno, když si váže kravatu. „Ale tátovi o tom říkat nebudeme, jo?“

„Zapečetím si pusu.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. „Mockrát děkuju.“

„Není zač,“ opáčil Chance. „A tu pěknou pusinku si nepečeť. Teď, když jsme spoluspiklenci, si třeba pokecáme častěji.“ Vrhl přes obě ramena teatrální podezřívavý pohled.

Nemohla jsem z něj odtrhnout oči. Byla jsem úplně uhranutá.

Hannah se zachichotala.

„Nevšímej si toho.“ Jemně ho udeřila pěstí. „Beznadějný případ. Flirtuje s každou.“

„Přiznávám, jsem vinen.“ Chance se zasmál a pak se zeptal Jasona. „Jdeš na trénink?“

Jason přikývl a obrátil se ke mně. „Tak zatím, Tor.“

„Zatím.“

„Bene,“ dodal ještě zdvořile, ale neupřímně. Potom s Chancem vyšli loudavým krokem ze dveří.

„Pitomečkové zazobaní,“ zamumlal Ben, když byli všichni tři mimo doslech.

Držela jsem jazyk za zuby. Měla jsem dost rozumu, abych se s Benem nedohadovala, když nemá náladu.

Ale Chance jsem nemohla vyhnat z hlavy.

Ty oči. Opravdu se na mě tak díval? A mrkal. Dělal to jen pro zábavu? Kolikrát na vás musí kluk mrknout, než to začne něco znamenat?

Tak dost. Fantazíruju si tady o nejoblíbenějším klukovi na škole. Jak patetické.

„Tak jdem, tvrďáku,“ utahovala jsem si z Bena. „Půjdem najít ten záhadně ukradený počítač.“

Ben se nepřestával mračit. „No tak jo.“ Aspoň že tak.

Cesta domů byla nekonečná.

TŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

Druhý den ráno jsem vstávala s úsměvem.

Pátek. To je vždycky fajn. A do letních prázdnin zbývaly už jen dva týdny. Brzy se konečně zbavím nálepky prváka-bažanta.

Ale můj úsměv s kalendářem zas tolik nesouvisel.

Včera večer jsem byla svědkem zázraku. Coop kolem mě panáčkoval a vrtěl ocasem. Měl radost. Deset minut skákal na stěnu, pak vylízal misku a šťoucháním se dožadoval přídavku.

Chuť k jídlu znamená, že se uzdravuje. Coopův imunitní systém porazil virus. V povznesené náladě jsem mu dala druhou a pak i třetí dávku.

Ale pokud šlo o zdraví, všechno nebylo tak růžové. Na rozdíl od Coopa jsem se já cítila slabá a apatická. Obávala jsem se chřipky, a tak jsem radši spolkla zicam s echinaceou. Preventivní opatření.

To ale nebyla jediná moje starost.

Karsten si nás čtyři pozval na „pohovor“ s loggerheadskou ochrankou. Myšlenka, že bychom to odmítli, byla až příliš troufalá, a tak jsme ji rovnou vyloučili.

Dopoledne ve škole proběhlo jako obvykle. Při biologii byla přednáška, takže jsem s Jasonem a Hannah nemluvila. To bylo dobře. Porovnání DNA jsem nestihla. Nesmím zapomenout, musím to dodělat do neděle, než se sejdeme.

O polední pauze jsme se všichni čtyři shromáždili u přístaviště, jak jsme měli nařízeno. Pan Blue nás popohnal, abychom nastoupili, a pak vyrazil k Loggerheadu. Stáli jsme vedle sebe u zábradlí, příliš vystrašení, než abychom si sedli.

Celé dopoledne jsem zaháněla myšlenky na nadcházející výslech. Ale teď jsem už dostávala strach.

Hi měl plné kalhoty.

„Chápete, že to nesmíme podělat? Všichni musíme říkat to samé. Přesně. Do písmene.“

„Chápeme.“ Shelton obrátil oči v sloup. „Našli jsme identifikační známku. Šli do knihovny. Dozvěděli se o Heatonové. Tory si všimla podivného kopečku, a tak jsme začali kopat a našli opičí kosti. Jednoduché.“

„A pak jsme se vyděsili jak mimina.“ I Benovy uvozovky ve vzduchu byly ironické. „Střelba a lidské lebky už byla jen naše fantazie.“ Abychom se nenechali zahnat do kouta, dohodli jsme si strategii: hrát blbce. Mluvit pravdu nemělo smysl, protože by nám stejně nikdo nevěřil. Naopak. Kdybychom všechno přiznali, vyvolali bychom jen další podezření.

Souhlasně jsem přikývla.

Hi se zoufale uhodil do čela. „Ne, ne, ne!“

„Co je?“ zeptala jsem se. „Víc říct nemůžeme.“

„Detaily!“ vyštěkl Hi. „Aby byla lež uvěřitelná, musíš být konkrétní. Čím obecněji mluvíš, tím míň jsi důvěryhodná.“

Všichni jsme se na něj podívali.

Povzdychl si. Svatá trpělivosti.

„Zaprvé, potřebujeme alibi na neděli. A navíc musíme Karstena přesvědčit, že jsme se u hrobu opravdu spletli.“

„Bude to dobrý,“ řekl Shelton. „Ten chlap není žádnej spiritista.“

„Myslíš?“ Hi sepnul ruce za zády, otočil se a sklonil se nad Sheltonem. „Ty!“ vypálil jako velitel na buzerplace. „Kde je ta známka, co jste našli?“

„Cože?“ vypískl Shelton. „My… ztratili jsme ji.“

„Kde?“

„V lese. Když jsme utíkali.“

„Kde v lese? Před čím jste utíkali?“

„Hm… Tory upustila známku, když jsme utíkali… no, před něčím…“

„Před něčím?“ bombardoval ho Hi. „Viděli jste muže s pistolemi, nebo ne?“

„Hm… ne, myslím, že ne.“

„Myslíš?“

„Byla tma,“ hájil se Shelton. „Teď si uvědomuju, že tam nikdo nebyl.“

„Tak co jsi slyšel?“

„Ehm… praskání. Jako když se lámou větve.“ Sheltonovy odpovědi byly čím dál chabější.

„Kolikrát? Z kterého směru?“

„Hodněkrát. Jakoby odevšad.“

Hiovo obočí vystřelilo nahoru. „Slyšel jsi hodněkrát prasknout něco ,jako větev’ a přicházelo to odevšad? Doopravdy to tak bylo?“

„Moment, ne, ne odevšad. Šlo to… zleva.“

Hi zamířil jako raketa Patriot. „Kolik lidí vás pronásledovalo?“

„Tři chlápci,“ odpověděl Shelton bez přemýšlení.

Hi kontroval: „Ale já myslel, že ty střelce jste si jen představovali?“

„Ne, chci říct, já… myslel jsem, že vidím chlapy, ale ve skutečnosti…“ Sheltonovi se pod linií vlasů objevily kapky potu. „Dobře. To stačí.“

„Ty!“ ukázal Hi na Bena. „Co jste našli v jámě?“

„Kosti,“ odpověděl Ben.

„Kolik? Jaké?“

Ben otevřel ústa a zase je zavřel.

„Díra po kulce,“ pokračoval Hi. „V které kosti byla?“

„V lebce.“

Hi se naklonil k Benově tváři. „Ale v opičí lebce žádná díra nebyla.“

„Správně… já jsem si myslel, že je v lebce díra, ale spletl jsem se.“

„Tys myslel? To nepoznáš, jestli je někde díra, nebo není?“

Ben se odmlčel. „Ještě chvíli mi tu řvi do ksichtu a udělám díru do lebky tobě.“

Hi mu nevěnoval pozornost a obrátil se na mě.

„Kde jsi byla v sobotu v devět hodin ráno?“

„Cože?“ O sobotě jsem vůbec nepřemýšlela. „Doma. Spala jsem.“

„Může ti to otec potvrdit? Byl doma?“

Ach jo.

„Ne, já zapomněla. Byla jsem v bunk-“

To přece nemůžu říct.

„S Benem na lodi,“ dokončila jsem chabě.

„Sama?“

Blbost. Co by řekli ostatní?

„Možná.“

„Možná!?!“ Hi máchl rukama do vzduchu.

„Jsme v háji,“ zamumlal Shelton.

„Dobře, Hii,“ řekla jsem. „Přesvědčil jsi nás. Vysyp to.“

„Detaily jsou základ.“ Hi nám gestem naznačil, abychom se přisunuli blíž. „Dohodneme se na těch nejdůležitějších. Když se Karsten zeptá na něco dalšího, tak prostě nevíme, anebo si vymyslíme něco, co ostatní nebudou muset potvrdit.“

Hi ukázal na Sheltona. „Nikdo nikoho v lese neviděl. Žádný světla, žádný hlasy, nic takovýho.“

„Jo, nejsem hluchej.“

„Řekneme, že jsme slyšeli dvě rány,“ pokračoval Hi. „Jako když se láme prut. Jasný? Zlomenej prut.“

„Jasný,“ řekl Shelton. „Mohly to být opice v lese. Možná větev, kdo ví.“

„Správně! Ale závěr ať si udělají sami. Prostě budeme za blbce. A ty zvuky přicházely ,z druhý strany mýtiny’. Nic konkrétního, jo?“ Všichni jsme přepnuli do zapamatovávacího režimu. Naštěstí tohle nám jde dobře.

„A Tory ztratila známku. K tomu si může vymyslet, co chce. My ostatní řekneme co?“

„Já nevím,“ ozvali se zároveň Shelton a Ben.

„Bingo.“ Hi se podíval na hodinky. „Máme asi půl hodiny. Máte, lidi, štěstí, že jsem trošku studoval.“

Zbytek cesty jsme strávili v hloučku a vymýšleli alibi.

Prosím, ať to nezmrvím.

TŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

„Pane Stolowitski,“ začal Karsten a pohlédl na podložku s papíry. „Půjdete jako první.“

Hi vstal a vstoupil do zasedačky. Uvnitř stál skládací stůl a kolem něj tři židle. Karsten seděl vedle Carla. Hi se posadil naproti.

Karsten neztrácel čas. „Kde jste byl v sobotu ráno?“

Ve snaze vypadat hrozivě se Carl opřel o předloktí. Nepovedlo se.

„V sobotu ráno? Počkejte, vzpomenu si.“ Hi se zadíval do stropu. „Jasně. Se Sheltonem, Benem a Tory jsme šli na psí výstavu. Benovým člunem jsme dopluli do přístaviště a pak pokračovali pěšky na Marion Square.“ Hi si opřel bradu o pěsti.

„Pamatuju si to, protože poprchávalo a psi vyli jak šílený. Jeden obrovský dobrman se vyvlík z vodítka a porazil Bena do velikánský kaluže. Bylo to k popukání. Ben si musel u stánku koupit nový tričko. Jenomže prodávali jenom trika s obrázky psů. Byl bez sebe…“

Karsten ho přerušil. „V kolik hodin jste přišli do parku?“

„Hm. Kolem půl devátý. Tory si chtěla koupit nějaký věci pro psy od prodavače, co nabízel speciální pamlsky. Měl vyprodáno, ale říkal, že v devět mu parťák přiveze bílý čokolády.

Já vím, co si myslíte. Bílá čokoláda psům škodí. Ale prodavač říkal, že nebezpečný je pro ně jenom kakao a v bílý čokoládě žádné není.“ Karsten otevřel ústa, ale Hi byl jako kámen padající ze svahu.

„No nic, koupili jsme jich pár pro psy z útulku. Nemohli jsme si žádnýho z nich vzít, ale aspoň jsme mohli…“

„Stačí!“

Karstenovi vystřelila ruka nahoru, aby zastavil příval z Hiových úst. Carl už dávno vzdal pokus dělat si poznámky.

„Jak dlouho jste byli na výstavě? A než odpovíš, pamatuj si, že si všechno ověřím.“

„Bez problémů.“ Hi se opřel a spojil ruce za hlavou. „Myslím, že jsme odešli kolem poledne, když adoptovali posledního greyhounda. Ta tlustá ženská ze Severní Karolíny…“

„To mě nezajímá!“ Karstenovi se chvěly nosní dírky. Odmlčel se, jako kdyby v duchu přemýšlel. „Jen tak pro zajímavost, jak se poslední dobou cítíš?“

Hi se zatvářil překvapeně. „Cože? Dobře. Proč?“

„Jen tak.“ Karstenovy oči se vrátily k papíru. „Kdy jste odešli domů?“ Hi zavrtěl hlavou a pokračoval v mučivě podrobném vyprávění. „Nejspíš v půl jedný. Hned, co zmizela ta tlustá ženská se svým čoklem, jsme se šli podívat na výstavu. Vyhrál trpasličí pudl.“ Usmál se. „O tom psovi vám teda něco povím.“

„Takže z výstavy jste odešli v jedenáct?“ zeptal se Karsten. Zdrženlivě. „Ne, pane.“

Shelton se zatahal za ušní lalůček, oči upřené na stůl. „Bylo určitě už poledne. Možná půl jedné. Pamatuju si to, protože zrovna odešla ta tlustá holka v tričku s nápisem Severní Karolína, ale bylo to ještě před soutěží.“ Carl zívl a při Karstenově nesouhlasném pohledu rychle pusu zavřel. „Kdo vyhrál?“ Karsten se už nepokoušel předstírat zájem.

„Pudl,“ řekl Shelton. „Vítěz soutěže ve svým plemeni.“

Karsten změnil téma. „V neděli v noci jste v lese viděli tři muže, je to tak?“

„Upřímně, víte, měl jsem strach. Nejsem si vůbec jistej, co jsem viděl.“ Shelton pořád klopil oči. „Pamatuju se, že kolem běhaly opice.“

„Ale ohlásili jste, že vás pronásledovali ozbrojení muži.“ Karsten byl očividně rozmrzelý. „Tvrdili jste, že po vás stříleli.“

„Slyšel jsem dva hlasité zvuky, prásk prásk, jako když šlehne bič.“ Shelton pokrčil rameny. „Nevím, co to bylo. Prostě jsem začal utíkat.“

„Co je to za nesmysl?“ odsekl Karsten. „Vy jste tam nikoho neviděl?“

„Omlouvám se, pane.“ Pokorný výraz se Sheltonovi povedl na výbornou. „Já se bojím tmy. Zeptejte se mámy. Vyděsí mě i stín.“

„A proč byste utíkali, když vás nikdo nehonil?“ nedal se Karsten.

„Při západu slunce jsme našli kosti. Tory říkala, že jsou lidské. Vám to nepřipadá děsivé? Pak jsme slyšeli zvuky z druhé strany mýtiny.“ Shelton poprvé navázal oční kontakt. „Co mám říct? Vystrašilo mě to. Jsem srab. Zdrhal jsem.“

„Takže žádní ozbrojení muži? Žádné výstřely?“ Karsten zvedl zklamaně dlaně. „Teď tvrdíte, že vás nikdo nepronásledoval? Že se nic nestalo?“

„Promiňte,“ mumlal Shelton. „Asi se mi to jenom zdálo. Koneckonců, žádné kulky se nenašly, že ne?“

„Kde jste zakotvili loď?“ zeptal se Karsten.

„V Charlestonském městském přístavišti,“ odpověděl Ben. „Molo 134.“

„Máte účtenku?“

„Ne. To místo je předplacené pro přívoz.“

„Takže to platí ústav?“

Ben pokrčil rameny.

Karsten na delší dobu ztichl. Ben čekal, Carl si hrál s odznakem.

„Jste nemocný?“ zeptal se Karsten.

„Ne.“ Překvapeně.

„Ani trochu?“

„Ne.“ V Benově hlase se objevilo podezření.

Karsten změnil téma. „Tvrdili jste, že jste našli lidskou lebku.“

Ben nic neříkal.

Karsten praštil do stolu. „Takže?“

„To byla otázka?“

„Nevytáčejte se, pane Blue. Našli jste lebku, nebo ne?“

„Byla tma.“

Karsten si ho změřil. „Byla v té lebce díra po kulce, jak jste předtím tvrdili?“

„To jsem nikdy netvrdil. Říkala to Tory.“

„Byla tam díra po kulce, nebo ne?“

„Byla tma.“

Karsten se dvakrát nadechl nosem. Zapískalo to.

Ben čekal.

Carl položil poslední otázku. „Když jste přijeli na psí výstavu, co se tam stalo jako první?“

Karsten se tváři otráveně, ale poslouchal.

Ben se odmlčel, přivřel oči.

„No?“ dožadoval se Carl.

„Porazil mě pes. Spadnul jsem a zničil si tričko. Musel jsem si koupit u stánku nový. Vypadalo hrozně.“

„Co na něm bylo za obrázek?“

Ben zaváhal.

Karsten se naklonil dopředu, jak se nemohl dočkat chybného kroku. Ben se usmál.

„Nějakej pes.“

„Tak to bude všechno,“ sykl Karsten.

„Tory Brennanová.“

Karsten si mě nechal na konec. Aby mě popletl, tím jsem si byla jistá. Aby mě znervóznil. Výhoda Karstena. Ale nedala jsem to najevo.

„Rád vás vidím. Posaďte se.“

Usedla jsem na horké křeslo. Cítila jsem se dobře připravená. Zkoušeli jsme to jako diví.

Tak do toho, blbečku.

„Než začneme, rád bych si něco vyjasnil.“ Karsten si sundal brýle a otřel si je o kravatu. „Já vím, že vaši kamarádi lžou.“

Polkla jsem.

Zbraně byly taseny. Tohle nebylo „neformální setkání“. Tohle byl výslech, bez nejmenších pochyb.

„Jejich verze byly…“ Karsten pečlivě volil slova. „Dokonalé. Neprůstřelné.“ Znovu si nasadil brýle. „Nazkoušené.“

„Já vám nerozumím.“ Nevinně jako mimino. „Jestli mluvíte o té akci pro psy z útulku, tak ta se nám líbila.“

Karsten na mě upřel laserový pohled skrz nablýskaná skla brýlí. „Carle, odejděte prosím.“

Příkaz Carla zaskočil. „Vedoucí říkal, že tu mám být jako pozorovatel.“

„Hned!“ Karsten ukázal na dveře. „Anebo budete po zbytek života pucovat opičí klece.“

Člen ochranky jen zavrtěl hlavou a vyšel ven.

Ach jo.

Připravila jsem se na jatka. Začala jsem se potit. Díky vám, žlázy, fakt mi pomáháte.

Když se dveře zavřely, Karsten promluvil velmi mírně.

„S vámi si už nenaběhnu, slečno Brennanová. Jen bych ztrácel čas.“

„Doktore Karstene, prostě jsem se spletla.“ Snažila jsem se o rozpačitý tón. „Byla jsem zmatená. Vyděšená. V té tmě jsme našli nějakou mrtvolu. Zpanikařila jsem.“

„Ani na vteřinu jsem neuvěřil, že vy byste se spletla.“

A rukavice dolů.

„Víte, jak jsem se seznámil s vaší tetou Tempe?“ Ledabylý tón jako při kamarádském pokecu.

Zavrtěla jsem hlavou. Tohle jsem nečekala.

„Pracovali jsme spolu v Súdánu. Před pěti lety. Na vykopávkách Tombů, kolonie starověkých Núbijců.“ Karsten přitiskl dlaně ke stolu. „Doktorka Brennanová je odbornice na staré kostry. Je to váš idol. Čtete její knihy.“

Karsten se ke mně naklonil. Cítila jsem škrob z jeho laboratorního pláště, viděla zvětšené póry na nose. „Vy byste si nikdy nepopletla opičí kosti s lidskými.“

Zoufale jsem hledala odpověď. V hlavě jsem měla vymeteno. Na přímý útok jsem nebyla připravená.

„Poslední dobou vám není dobře, že?“ Karstenův hlas byl tvrdý. „Není dobře?“

„Horečka? Bolesti hlavy? Dezorientace? Únava?“

„Ne, nic takového.“

Karsten vybuchl.

„Kde je ten pes?!“

Celé tělo mi zaplavil adrenalin.

Coop. On to ví?

„Cože?“ hlas se mi zlomil.

„Kde. Je. Ten. Pes?“ Karsten praštil oběma pěstmi do stolu. „Tohle už mě přestává bavit. Chci ho zpátky. Hned.“

„Já nevím, o čem mluvíte,“ zašeptala jsem.

Znělo to falešně dokonce i mně samotné. Uvažovala jsem, jestli nemám vzít nohy na ramena, ale dospěla jsem k závěru, že by to nemělo smysl.

„Ukradla jste ho sama?“ sykl Karsten. „Jak jste se dostala do laboratoře?“

Neodpovídala jsem. V jednu děsivou chvíli jsem si myslela, že omdlím. „Kdo vám řekl, abyste tělo hledali právě na tom místě?“ Kostnatý prst se zabodl do stolu. „Zrovna tam?“ V Karstenových očích se objevila nenávist. „Já vím, že s někým spolupracujete.“

Ticho.

Karsten se opřel, narovnal ramena a zhluboka se nadechl. Když znovu promluvil, hlas měl chladný a tišší.

„Jestli mě pokládáte za hlupáka, slečno Brennanová, tak jste si nevybrala toho pravého. Já vás dostanu. A to zvíře se vrátí, kam patří.“ Ledový klid byl ještě horší než vztek. Ale zlost překonala strach. Věděla jsem, že kdyby Karsten dostal šanci, tak by Coopa utratil.

Z ničeho nic jsem se naklonila dopředu přes stůl. Pohyb toho starého mizeru zaskočil.

„Tak do toho,“ sykla jsem pár centimetrů od Karstenovy tváře.

Než stihl zareagovat, dveře se prudce otevřely a dovnitř se vřítil Kit. „Jak to, že mou dceru vyslýcháte o samotě?“

„Už jsme skončili.“ Karsten vstal. „Klidně si ji odvezte domů.“

S těmito slovy se starý mizera protáhl kolem Kita a zmizel v chodbě. „Jsi v pořádku, zlato?“ Bylo vidět, že Kit zuří. Zíral do chodby, kterou Karsten právě opustil. Obávala jsem se, že se můj otec chystá ke kroku, který mu mohl zničit kariéru.

„Jsem v pohodě. Prostě jsme si povídali o tom kopání. Nic vážného.“

„Vážně, Tor?“

„Vážně. Karsten není tak špatný.“ Při té lži se mi obrátil žaludek, ale nechtěla jsem, aby Kit provedl něco, čeho bude litovat. „Pojďme domů. Mám tuny úkolů.“

Kit na chvíli zaváhal a pak řekl: „Dobře. Popovídáme si o tom později.“ Posbírala jsem si věci a na roztřesených nohou spěchala ven. Jakž takž jsem zvládla cestu domů.

Ale stálo mě to hodně sil.

TŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

Ředitel LIRI byl rozzlobený. A pořádně vystrašený.

Doktor Marcus Karsten seděl ve své kanceláři a nepřítomně hladil šimpanzí lebku, kterou používal jako těžítko. Získal ji před lety, když zkoumal v džunglích Zairu virus ebola. Její přítomnost mu připomínala minulé úspěchy. Dodávala mu důvěru v neklidných dobách.

Jako teď.

Karsten zvedl lebku a zadíval se do prázdných očnic. Život se mi točí kolem zabijáckých virů, pomyslel si. Jeden další do sbírky, co na tom.

Hladil vyleštěnou kost a pokoušel se uklidnit napjaté nervy. Bez úspěchu.

Nemá smysl si nic nalhávat. Pohovory dopadly katastrofálně. Děti se dobře připravily a on se nic nedozvěděl.

Stále rozrušený Karsten vrátil lebku na stůl. Jsem dospělý, přemítal, a intelektuálně mám nad nimi navrch, a přesto jsem se nechal unést. A ještě hůř, nepovedlo se mi ty malé podvodníky odhalit. Jejich verze si odpovídají do nejmenších podrobností.

Pitomá psí výstava. Ne, určitě lhali.

A vyslovili jméno Katherine Heatonové.

Zamrazilo ho v zádech. Co se tihle jelimani o Heatonové dozvěděli?

Karsten bubnoval prsty o desku stolu. V širokém okně s výhledem na záliv za jeho zády sláblo odpolední slunce. Blížil se večer.

Jejich nestydatost ho udivila. Že by se zeptali, zda tam smějí kopat? Ani nápad. Prostě uskutečnili svůj plán. Na jeho ostrově!

Věděli, že bych je odmítl, a tak mě prostě ignorovali. Drzí pankáči.

Ale proč kopali právě tam? Zrovna na tomhle místě? Někdo jim dal tip. Kdo? Musím to zjistit, než způsobí další problémy. Opravdové problémy.

Tory Brennanová.

Karstenovy prsty bubnovaly adagio. Raději je znovu položil na uklidňující chladnou lebku.

Ta Brennanovic holka to má všechno na svědomí. Je tak sebejistá. Všechno ví, všechno zná. Ano, je chytrá. To musel připustit. Na svůj věk má obdivuhodný intelekt.

A je tvrdá. Ta drzá holka se mi odvážila vysmívat.

Vzpomínka ho rozzuřila. Roztřesené dlaně přitiskl na lebeční kost šimpanze.

Přestal jsem se ovládat, chtěl jsem ponížit puberťačku.

Hloupé. A poslal jsem Carla pryč. Šílenství. Pokus o zastrašení Brennanové byl kolosální chyba.

Doktor Howard by to mohl rozvířit. Odteď musím být opatrnější.

Univerzita se začne vyptávat. Dozví se o tajné laboratoři. Je to nevyhnutelné. Carl nebude mlčet navěky.

Musím postupovat opatrně. Odvrátit zvědavé pohledy.

A musím najít toho zatraceného psa.

Karsten pozoroval mandarinkové slunce, jak mizí za špičkami černozelených stromů. Úchvatné. Přesto nedokázal zaplašit úzkost, pocit blížící se zkázy.

Pořád před očima viděl Brennanovic holku ve chvíli, kdy na ni uhodil. Ty oči. Nebyl v nich strach. Ani zmatek. Ani panika.

Něco nebezpečnějšího. Dobře to znal.

Vztek. Brennanová byla bez sebe vzteky.

Co dokázalo v dospívající holce vzbudit takovou zlost?

Strach o něco, co má ráda.

Karsten stiskl prsty lebku.

O toho psa.

Brennanová ví, kde se nachází exemplář A. Prakticky to přiznala.

Karsten neměl na výběr. Zvíře musí dostat zpátky co nejdřív. Jeho chlebodárce neodpouští a nebojí se použít sílu.

Ve hře, kterou Karsten hraje, se nedávají žádné druhé šance.

TŘICÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

„Carl říkal, že moc mluvím. Fakt vtipálek.“

Hi seděl na podlaze zabraný do zběsilé tahanice s Coopem. Štěně se převalovalo a vrčelo, bojovalo ze všech sil.

„Jen se chechtej.“ Shelton nabíral lžící psí žrádlo a plnil misku. „Karsten mi nedal ani chvilku pokoj. Skoro jsem to proflák.“

Coop ucítil vůni konzervy a doťapkal k misce, aby ji prozkoumal.

„Podezírá nás,“ konstatoval Ben.

Usazená na svém obvyklém místě ve věžičce jsem před chvílí povyprávěla, co se dělo během mého pohovoru. Ben má pravdu. Karsten mě přímo obvinil.

„Hrát si na blbce zabralo,“ řekl Shelton. „Mí rodiče nemají sebemenší podezření.“

„Jenomže máme za zadkem doktora Idiota.“ Básník Hi.

Sešli jsme se po večeři. Dospělí nás obvykle o víkendech nechávají, ať si děláme, co chceme. Myslí si, že jsme na pláži, ale my se zatím setkali v bunkru.

Shelton se usmál. „Radils dobře. Karsten se skoro na nic neptal. Benův držkopád, tlustá baba, pudl. Bylo vidět, jak je zpruzenej.“

Hi se uklonil, aniž by vstal. „Výmluvy jsou moje specialitka. Kdybys žil v našem domě, taky bys v nich byl jednička.“

„Ten dědek se dokonce ptal, kde jsem kotvil s lodí,“ řekl Ben. „A co je ještě divnější, chtěl vědět, jestli mi není špatně. Asi se mě snažil vyvést z míry.“

V mozku se mi ozval slaboučký poplašný zvonek.

„Co přesně říkal?“ zeptala jsem se.

„No tohle. ,Nejsi nemocný?’ Teď, když na to myslím, tak si uvědomuju, že se ptal dokonce dvakrát.“

„Sranda, mě se ptal na to samý,“ řekl Hi. „Zaskočilo mě to. Ale lhal jsem, řekl jsem, že ne. O mdlobách po útěku z charlestonský oázy se mi fakt mluvit nechtělo.“

„Mě taky.“ Shelton napodobil Karstena. „Není vám poslední dobou špatně, pane Deversi? Chřipka? Nic podobného?“ Obrátil oči v sloup. „O co mu jde?“

„Karsten k tomu musí mít důvod,“ řekla jsem. „Vytáhl to i na mě.“ Obvinění, nikoli otázku. To jsem neřekla.

„Proč si myslí, že nám není dobře?“ Shelton setřel kousek psího žrádla Coopovi z vousů.

„Proč mu na tom záleží?“ dodal Ben.

„Já nevím.“ Nebyla to tak docela pravda. „K vloupání došlo při bouřce. Třeba ho napadlo, že se lupiči nastydli.“

Ostatní se na mě podívali, jako kdyby mi přeskočilo.

„Abych byl upřímný, tak se poslední dobou moc dobře necítím.“ Hi měl trošku nervózní hlas. „A proč jsem na lodi omdlel?“

„Neboj. Já jsem taky na doraz.“ Dostala jsem ze sebe zakašlání. „Byl to těžký týden.“

O svém vlastním malém záchvatu jsem se nechtěla zmiňovat.

„Tak jo.“ Shelton mluvil poněkud váhavě. „Nechtěl jsem nic říkat, ale včera se mi přihodilo něco zvláštního.“

Všichni jsme čekali.

„Nohy mi vypověděly službu. Sprchoval jsem se a najednou jsem ležel na dlaždičkách a nemohl se pohnout. Bylo mi příšerný horko. A pak pic. Zase všechno v normálu.“

Bože. Sheltonův záchvat tolik připomínal můj.

„A od té doby je ti jak?“ zeptala jsem se.

„Dobře. Vůbec si nepřipadám nemocný.“

„Mně se stalo totéž!“ zaskřehotal Hi. „Spadl jsem jak šutr a měl pocit, že vevnitř shořím. Potom to přešlo. Ale od tý doby jsem děsně utahanej.“

„Bene?“ Pořád jsem se ještě nechtěla podělit o svůj zážitek.

„Nic. Silnej jak bejk.“

Může to být náhoda. Nepanikař.

„Asi to bude jenom chřipka,“ řekla jsem. „Byli jsme celý den v dešti.“ Shelton a Hi přikývli, ale tvářili se nervózně. Rozhodla jsem se.

O vlastních mdlobách prozatím mluvit nebudu.

Ani o Karstenově obvinění. Není potřeba vyvolávat zbytečné obavy.

Změň téma.

„Kdyby proti nám měl Karsten důkazy, tak by je použil. Takže dokud budeme držet jazyk za zuby,“ podívala jsem se na štěně, „a Coopa z dohledu, nic se nám nestane.“

A je to. Znělo to rozumně.

Jako kdyby reagoval na moje slova, Coop k nám přiběhl a šťouchl do Sheltona, aby ho podrbal za uchem. Když Shelton poslechl, štěně se obrátilo na záda a vrtělo ocáskem. Byl k pomilování. Až se mi z toho udělalo špatně.

„Co s ním bude dál?“ zeptal se Ben.

„Začneme mu hledat domov.“ Ačkoli jsem se nechtěla Coopa ani za nic vzdát, musela jsem připustit, že je puška, z níž se ještě kouří. Kdyby ho Karsten našel, skončili bychom v polepšovně.

„Potřebujeme někoho důvěryhodného,“ řekla jsem. „Ne ve městě. Někde, kde na něj Karsten nenarazí.“

„A co Heatonová?“ zeptal se Shelton. „Na zítra nemám žádné plány, ale pokud se chystáme vyloupit banku nebo tak něco, tak bych to rád věděl předem.“

„Skvělý,“ opáčila jsem. „Měl bys psát scénář k Simpsonovým.“

„Promyslím to,“ řekl Shelton. „Heatonová?“

„Otisk je jediná stopa, co máme. Jestli to nevyjde, tak mi zkrátka došly nápady.“

„Takže se musíme spolehnout na Chance Claybournea.“ Ben potřásl hlavou. „Skvělý.“

„Není špatný,“ řekl Shelton. „Na to, že je z tak zazobaný famílie.“

„Mějte se.“ Hi se postavil. „Zalezu do pelechu, než se mi udělá ještě hůř. Už takhle jsem dost paranoidní.“

Já se cítila úplně stejně.

Kluci ještě jednou pocuchali Coopovi kožich a vyšli ven. Pejsek zakvičel, ale schoulil se na polštář. Za chviličku usnul.

Brzy budeme potřebovat dveře, napadlo mě. Teď už může Coop kdykoli utéct ven. A to by byl problém.

„Spi sladce, broučku.“

A vyšla jsem za ostatními do noci.

TŘICÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

Sobota s sebou přinesla těžké bouřkové mraky. Čekala jsem, až Kit odejde, a pak vystřelila z postele.

A na dveřích našla izolepou přilepený vzkaz. Kit si chtěl „popovídat“, hned jak přijde z práce.

Skvělé. Čekají nás veselé časy.

To je jedno. Dnes si užiju báječný den s Coopem. Brzy ho budeme muset dát pryč, a tak jsem měla v úmyslu nasát tolik štěněčí lásky, kolik jen bude možné.

Když jsem na kole šlapala k bunkru, začalo poprchávat. Zrychlila jsem, objela poslední dunu, seskočila z kola a běžela ke vchodu.

Z křoví se najednou vyřítila šedá koule a zapletla se mi pod nohy. Zakopla jsem a dopadla do keříku myrty. Koule pádila k vysoké trávě a zmizela.

S bušícím srdcem jsem se rozhlédla kolem. V hedvábných stoncích jsem spatřila šedý čumáček namířený na mě. Hubené nožky. Plandavé uši.

Za pár vteřin mi Coop skočil na kotník, vrčel a šťouchal do mě.

„Jak ses dostal ven?“ vydechla jsem a pohladila ho po hlavě. „Máš odpočívat.“

Coop mi strčil čumák do dlaně, uši mu pleskaly a oči vesele svítily. Štěkl, jako by mi hrozil, pak si položil hlavu na přední tlapky a zvedl zadek do vzduchu.

„Strýček Hiram tě nechal volně pobíhat? Anebo sis vyšel na procházku sám?“

Strčila jsem Coopa zpátky do bunkru. Po Hiovi tam nebylo ani památky, ačkoli slíbil, že mi pomůže s dezinfekcí.

„Tak jo, kamaráde. Jak se zdá, jsme tu sami dva.“

Coop se převalil na záda. Podrbala jsem ho na bříšku, blažená, že všechny příznaky choroby jsou nejspíš pryč.

„Nejvyšší čas tohle doupě vysterilizovat.“

Coopovo tělo se bude viru zbavovat ještě týden. A protože je to nakažlivé, musíme se postarat, aby se nemoc nerozšířila.

Chlorovým roztokem jsem omyla stěny a nábytek. Potom jsem sbalila Coopovu deku, že ji doma vyperu.

Venku jsem nalila chlor na Coopovu „čurací“ cestičku. Nebylo to moc ekologické, ale parvovirus dokáže v půdě přežít i šest měsíců. Nechtěla jsem, aby se nakazil kdejaký bígl, co zabloudí mezi duny.

Coop ležel schoulený v rohu a moje chlorové řádění ignoroval.

Už jsem měla podlahu skoro vydrbanou, když se mi zamotala hlava. Opřela jsem se o stěnu a zavřela oči.

Závrať se zhoršovala.

Rozkašlala jsem se. Nejdřív pomalu, pak rychle v dávivých záchvatech. Křeče vysílaly oheň bolesti do celé lebky. V očích mě píchalo. Po tvářích mi tekly horké slzy.

To budou ty výpary. Běž na čerstvý vzduch.

Potácela jsem se k východu.

Ztrácela jsem vědomí. Místnost se se mnou houpala jako loď na moři. Cítila jsem podivnou lehkost a pak cosi tvrdého na obličeji. Někde v koutku své mysli jsem pochopila, že jsem spadla na zem.

Ubíhaly vteřiny. Hodiny?

Opět jsem začínala vnímat realitu.

A uvědomila si přítomnost obrovského růžového slimáka na svém nose.

„Fuj!“ Lehce jsem do něj plácla. „Přestaň!“

Coop odtáhl jazyk. Couvl. Zaštěkal.

Jídlo. Hned. Konzervu.

„No dobře, vydrž chviličku.“

Hlava se mi stále točila a v ústech jsem měla pachuť kovu. Vykašlala jsem se na dámské dekorum a odplivla jsem si na zem. Kyselý pocit zůstal.

Namáhavě jsem se narovnala a připadalo mi, že mám v hlavě místo mozku smotané špagety.

Zalapala jsem po dechu.

Přerývaně jsem dýchala.

Udeřil druhý záchvat.

Bolest v páteři mě složila na kolena. Cítila jsem tlak. Bolest. Studený pot.

Znovu jsem upadla.

Nakonec to přešlo a já byla schopná zase přemýšlet.

„Co to sakra je?“

Obrnila jsem se proti třetí vlně.

Nic.

Třela jsem si spánky a pak zkontrolovala tělo.

Všechny jeho části byly na svých místech.

A bylo mi úplně dobře. Dokonce jsem měla mnohem víc energie. Cítila jsem se silnější. Zostřily se mi smysly. Jako bych do sebe hodila dvojité espreso.

Totéž co na lodi. Co to má znamenat?

Coop zablafal, silně a hlasitě, pak se postavil na zadní a packou mě šťouchal do boku.

„Já vím.“ Podrbala jsem ho za ušima. „Chceš konzervu.“

Nakrmit Coopa bylo snazší než uvažovat, a tak jsem otevřela konzervu a lžící vyprázdnila její obsah do misky. Už jsem chtěla položit krmení na zem, když můj detektor šílenosti vyslal signál.

„Do prdele práce!“

Zírala jsem na Coopa.

Coop zíral na mě.

To není možné.

„Tys na mě mluvil?“

Jakmile mi ta slova unikla ze rtů, cítila jsem se směšně. Coop neumí anglicky a nemluví. Pes nemá hlasivky, které jsou potřeba pro lidskou řeč.

Ale štěně… něco… udělalo.

Popravdě řečeno, paměť jsem měla děravou jako ementál. Ale intuice mi šeptala dál: Coop a já jsme na nějaké úrovni propojení.

Coop pohodil hlavou, zakňučel a znovu mi strčil čumákem do ruky. Pomalá obsluha se mu nelíbila.

Odložila jsem misku a sevřela Coopovu hlavu v dlaních. Pomalu jsem promluvila.

„Ty sis objednal oběd? V mojí hlavě?“

Zakňučel. Polkl.

Přestaň se chovat jako šílenec. Omdlela jsi. Byl to sen.

Zatřásla jsem hlavou a podala mu misku. Coop poskočil. Zavrtěl ocasem a hladově se pustil do masa.

„Promiň, kluku,“ uklidňovala jsem ho a hladila po zádech. „Panička má halucinace.“

Hi se neukázal a to mi dělalo starosti. Nepodobalo se mu to. Co když je mu taky zle?

S bříškem plným hnědé šlichty si Coop zdřímnul. Za pár minut jsem stoupala po schodech před domem Stolowitských.

Dvakrát jsem zaklepala. Nikdo se neobjevil.

Počkala jsem, protože jsem znala Ruthin zvyk zkontrolovat celou planetu, než otevře dveře.

Pohnula se záclona. Zarachotily řetízky. Cvakly zámky.

„Babele!“ Ruth mě objala a vtáhla dovnitř. „Dáš si něco k jídlu?“

Na chvíli jsem v Ruthině objetí ztuhla. Hlavou mi bleskla vzpomínka na maminku. Kdy mě naposledy někdo objal? S Kitem jsme se zatím tak daleko nedostali.

Rychle jsem ty myšlenky zahnala. Teď na to není vhodná chvíle.

„Ne, díky,“ řekla jsem a vyprostila se. „Je Hiram doma?“

„Tss.“ Tohle uměla Ruth dokonale. „Je zalezlý ve svém pokoji. Lenoch jeden.“ A pak hlasitě dodala, aby ji bylo slyšet i nahoře: „Prober ho, ať taky v sobotu dělá něco pořádného. Pro změnu!“

„Zkusím to.“

Hi otevřel, ještě než jsem stihla zaklepat. Ostrým rychlým pohybem mi naznačil, ať jdu dovnitř, zavřel a padl do polstrovaného křesla. Byl bledý a přerývaně dýchal.

Při pohledu na jeho stav se mi sevřel žaludek.

„Vypadáš příšerně,“ řekla jsem.

„A cítím se ještě hůř, věř mi. V hlavě mi buší, jako kdyby mi tam zpívala Lady GaGa.“

„Mně taky.“ Pověděla jsem mu o svých mdlobách, ale historku se psí telepatií jsem vynechala. Potřebuju odpověď, ne zvědavé pohledy. „Zase jsi omdlel?“ zeptala jsem se.

„Ne.“ Hi uhnul pohledem. „Ale mám… jiné problémy.“

Rukou jsem naznačila, ať pokračuje.

„No, říkejme tomu třeba vadné trubky. Před mámou ani slovo. Víš, jaká je.“

„Neboj. Ale mám strach, že jsme něco chytili.“

„Byla jsi u Sheltona?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Příští zastávka.“

„Asi máme mor,“ bědoval Hi. „Spolkneme hořkou pilulku a půjdem k doktorovi?“

„Nejdřív zjistíme, jak jsou na tom ostatní. Zůstaň on-line.“

„Budu tady.“ Hi ukázal na koupelnu. „Tenhle záchod se stal středem mého vesmíru.“

Brr. Víc jsem nechtěla vědět.

Za dvě hodiny jsem už zvonila u Deversů.

Nic.

Znovu jsem stiskla zvonek.

Nikdo nebyl doma.

Začala jsem psát Sheltonovi esemesku, když jsem si všimla Bena, jak u mola přivazuje Sewee. Došla jsem k němu.

„Ahoj,“ zavolala jsem. „Pořád ti je dobře?“

„Jo. Proč by nebylo?“

Pověděla jsem mu o svých mdlobách a Hiově průjmu. Ustoupil a jednou rukou si zakryl ústa.

„Budu se radši držet dál. Už takhle mám dost problémů.“

„Díky. Tvůj soucit je fakt obdivuhodný.“

Ale fakt, že Ben nemá žádné příznaky, mě přesvědčil. Jestli je v pohodě, tak jsme s Hiem chytli jen obyčejnou virózu.

„Kdyby se ti udělalo zle, dej vědět,“ řekla jsem.

„Jasně. A ted mazej, bacilonosičko. Nechci chytit prasečí chřipku.“

„Doufám, že ji má Hi,“ odsekla jsem a vydala se domů.

Trošku si schrupnout.

TŘICÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

Spánek se nekonal. Kit nakonec na Loggerhead neodjel. Když jsem se vrátila, číhal v obýváku a byl vyzbrojen otázkami, které nesnesly odkladu.

„Tory. Posaď se.“ Plácl na pohovku vedle sebe.

Nasadila jsem masku. Nemohla jsem odhalit, jak se ve skutečnosti cítím. Kit má paranoiu ze svých nedostatečných rodičovských schopností, takže by to mohl kompenzovat přemírou lékařské pozornosti. A dneska se k doktorovi odvézt nenechám. Na to jsem příliš utahaná.

Ignorovala jsem jeho gesto, došla jsem k ušáku a sedla si s nohou přes nohu.

Kit nechal mou malou vzpouru bez komentáře. „Posledních pár dní to byl blázinec,“ začal. „Takže pravdu. Co se děje?“

Otázka mě rozčílila. Co znamená ten nečekaný zájem o můj život?

„Už jsem ti to vysvětlila. Jestli chceš detaily, zeptej se svýho kámoše Karstena.“

Podpásovka, ale bylo mi to fuk.

„To, co se stalo, se mi nelíbí o nic víc než tobě.“ Kitovi přeběhl po tváři ruměnec. Zlost? Rozpaky? Kdo ví.

„Proč?“

„Jsem tvůj otec.“

„Díky, Kite.“ Křestní jméno jsem patřičně zdůraznila. „Ale máš menší zpoždění. Výslech proběhl včera. Teď už je pozdě hrát si na supertátu.“

Kit se zatvářil, jako by dostal facku. A já se cítila hrozně. Proč jsem taková mrcha?

„Tory, omlouvám se.“ Zdálo se, že je mu to opravdu líto. „Netušil jsem, že tě vyslýchá jako podezřelého. Nikdy bych to nedovolil.“

Patrně nečekal žádnou reakci, a tak jsem mlčela.

„Já vím, že ti nemůžu nahradit mámu. Ale dělám, co umím.“

Ticho. Tentokrát proto, že jsem si nevěřila natolik, abych promluvila.

„V pondělí vznesu stížnost,“ prohlásil Kit. „Kroky doktora Karstena byly naprosto nevhodné.“

„Ne!“

Moje pitomá pusa může dostat Kita do potíží.

„O nic nešlo. Přísahám.“ Došla jsem ke gauči a vykouzlila ten nejlepší

umělý úsměv. „Chovám se jako rozmazlený spratek. Nedělej si v práci problémy.“

„V zasedačce jsi vypadala vyděšeně. Karsten tě neměl vyslýchat o samotě.“

„Přeháněla jsem.“ Nonšalantní pokrčení ramen. „Karsten s námi už stejně skončil.“

„Je to na tobě, Tory.“

„Vážně. Necháme to být.“

Výraz v Kitově tváři se uvolnil a jeho obvyklý sebemrskačský smysl pro humor byl zpět. „To máš stejně jedno. Patrně způsobím víc problémů, než dovedu vyřešit.“

Tentokrát jsem se usmála doopravdy. Kit je moc milý, když je sám sebou. A abych byla spravedlivá, hlavním důvodem, proč to nedělá, jsem často já.

„Ale vysvětlíš mi, kde se poslední dny touláš.“ Kit opět nasadil rodičovský tón. „Spusť. Začni tou psí výstavou.“

Po špičkách jsem obešla události minulého týdne a držela se přitom verze, na které jsme se s partou dohodli. Jen těžko uvěřit, že před sedmi dny jsem neměla o Katherine Heatonové ani zdání.

Kit poslouchal, položil mi pár otázek a vypadalo to, že moje vyprávění zbaštil. Když jsem skončila, zavrtěl hlavou.

„Jak tě tak poslouchám, užila sis svoje. A já ti nepomohl, byl jsem pořád v práci. Je mi líto, že jsem tě v tom nechal. Slibuju, že v budoucnu si na tebe udělám víc času.“

„To je dobrý.“

„Jakmile dokončím testy salinity,“ pokračoval, „něco spolu podnikneme. Ujednáno?“

„Ujednáno.“ A co jako? „Teď jsem ale unavená. Půjdu si na chvilku lehnout.“

„Dobře. Na večeři přijde Whitney, tak ne aby ses vypařila.“

Skvělé. To mi ještě scházelo.

„Možná dneska není ta nejlepší…“

Mávnutím ruky zamítl moje námitky. „Už jsem ji pozval a teď to nebudu rušit.“ V Kitových očích se objevil téměř prosebný výraz. „Ona přece není tak špatná, že ne?“

„Ne, jenom tě cvičí jak tančícího medvěda.“

„Aha,“ odfrkl si Kit. „Ty toho zas víš.“

¦ ¦ ¦

Až na cinkání příborů panovalo u večeře ticho. Nepokoušela jsem se ho prolomit, protože mi bylo jasné, že madam by se do mě nakonec stejně navezla.

Jak by na to asi šla, ptala jsem se v duchu. Oklikou, jako třeba zmínkou o nových šatech, které někde zahlédla? Anebo by šla rovnou k věci?

Jedna věc byla jistá. Whitney už má vybraný cíl. Udělala ze mě svou barbínu. Chce si mě nastrojit a obsadit do své hry.

A mně bylo fakt zle. Bolela mě hlava. Měla jsem horečku. Teklo mi z nosu. Zvedal se mi žaludek.

Přečkej večeři. To stačí.

Whitney uvařila u sebe doma. Při jídle jsem si představovala, jak jede z Tadd Street na Morris. V duchu jsem si malovala, jak prudce šlape na brzdu, hrnec vyletí do vzduchu a krevety a ovesná kaše se rozkydnou po jejím naleštěném mercedesu a letních šatech od Laury Ashley.

Podlé? Jasně. Ale ta představa mi dělala dobře.

Obvykle jím jako těžká váha v tréninku. Ten večer se mi při pomyšlení na jídlo dělalo nevolno.

Odpolední spánek mi moc nepomohl. Jakmile jsem si lehla, pokoj se se mnou začal točit. V břiše mi vířilo. Každých pár minut jsem se doplazila k porcelánovému božstvu v úděsné předtuše. Když průjem ustal, schoulila jsem do klubíčka na posteli a vstala, až když mě Kit zavolal na večeři.

Teď jsem posunovala jídlo po talíři, aniž bych spolkla jediné sousto, a doufala, že mě Whitney díky záhadnému, kosmicky přenášenému soucitu ušetří.

Jenže takové štěstí jsem neměla.

„Tory! Mám dobré zprávy.“ Whitney mluvila jako pravá jižanská krasavice.

Srdce se mi sevřelo.

„Výbor souhlasil, že zváží tvou přihlášku na příští plesovou sezonu. Takže je to v podstatě zařízené.“

Už se dohodli? Dokonce mě ani nepožádala o svolení.

Whitney pokračovala, aniž by dbala na rozčarovaný výraz v mé tváři.

„A je to ještě lepší, letos můžeš chodit do tanečních jako mladší debutantka. Skvělé, ne?“

Její tělo nikdy nenajdou!

„To zní báječně,“ řekl Kit. „Můžeš tam chodit se spolužačkami.“ Další slova pronesl hodně rychle. „Vlastně jsem tě tam už zapsal.“

Zapsal? Co si sakra myslí? Otevřela jsem ústa k protestu, ale mé tělo mělo jiné plány.

Za víčky mi vybuchly záblesky světla. Po kůži mi lezly neviditelné stonožky. Svaly mě pálily. Ztuhly. Cítila jsem, jak padám. Hlavou jsem se udeřila o podlahu.

Pak se vedle mě objevil Kit. „Tory, co je s tebou? Mluv se mnou!“

V hlavě jsem měla mlhu. Snažila jsem se ji rozehnat. Musím uniknout, než se složím nadobro.

„Nic mi není.“ Setřásla jsem Kitovu ruku a vstala. „Jsem nešika. Sklouzla jsem ze židle. Pitomý, co?“

Kit měl vytřeštěné oči. Whitney ještě víc.

„Mám zavolat doktora? Nebo Lorelei?“

„Ne,“ uklidňovala jsem ho. „Prostě jsem byla dlouho na sluníčku. Na chvíli si lehnu.“

Whitney hodila po Kitovi pohled „já ti to říkala“. „Chudinka malá, potřebuje vážně nějaké ženské aktivity. To má z toho věčného běhání s klukama mezi dunami.“

Kit zvedl ruku. „Teď není ta pravá doba na…“

Ale Whitney v ráži je nezastavitelná síla. A na mě se dobře vytrénovala.

Obešla Kita a vzala mě za ruku. „Přijď se ve středu podívat do tanečních, drahoušku. Jen tak, nezávazně. Uvidíš, že si to zamiluješ.“ Hlas měla jako med. „A udělá ti to náramně dobře.“

Na odpor jsem neměla sílu.

„Jo klidně. Ale teď se potřebuju vyspat.“

„Výborně, zlato, jdi si odpočinout.“ Kit mi počechral vlasy v jednom z mála projevů otcovské náklonnosti. „Pak se na tebe přijdu podívat.“

„Doufám, že ti bude brzy líp.“ Whitney měla ve tváři vítězoslavný úsměv. „Taneční se ti budou líbit. Slibuju!“

Na roztřesených nohou jsem se škrábala nahoru a nemohla se dočkat, až uniknu z jejího dosahu.

TŘICÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

Pokoušela jsem se uprchnout, ale nohy jsem měla jako z olova.

Moji pronásledovatelé se blížili, příšery bez tváří, odhodlané dát si mě k obědu. Nohy sebou marně házely, vzdávaly to.

Zoufale jsem dopadla na ruce a kolena. Boky a páteř se mi spojily. Kosti se ohnuly a proměnily. Paže i nohy se mi obalily svaly.

Na všech čtyřech jsem vyrazila jako střela a démony nechala za sebou. Hnala jsem se trávou, vítr mi hvízdal kolem uší.

V extázi z dokonalé rychlosti se mi z úst vydral podivný zvuk.

S trhnutím jsem se probudila.

Opravdu jsem vyla ze spaní?

Protáhla jsem se. Protřela si oči. Obraz se pomalu rozplýval.

Už i mé sny jsou šílené.

Budík ukazoval jedenáct hodin dopoledne.

To není možné. Koukla jsem na mobil. Jo. Prospala jsem celou noc a skoro celé dopoledne.

Začala jsem s inventurou těla. Horší. Mnohem horší. Útok na všechny soustavy.

V hlavě mi tepalo.

Žaludek se mi zvedal.

Plíce jsem měla stažené.

Takže je to pravda; chytila jsem něco fakt ošklivého.

Odhodila jsem přikrývku a vyklouzla z postele.

KLAP.

V hlavě mi explodovalo světlo. Podlomila se mi kolena.

A pak? Nic.

Žádná bolest. Žádné záblesky.

„Teda…“

Najednou jsem ucítila nasládlý pach. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe.

Vanulo to ve vlnách z mojí koupelny. Nebyla to jednotlivá vůně, spíš koktejl oleje, levandule, máty a růže.

Divné. Nikdy dřív jsem si té nechutné vůně nevšimla. Ale vždyť jsem si nekupovala žádné nové výrobky, ani neměnila své zvyky. Hrozně to páchlo. Zavřela jsem dveře a rozhodla se, že vydrbu koupelnu odshora až dolů.

Později.

Teď kofein.

Belhala jsem se dolů.

Když jsem procházela obývákem, na nosní dírky mi zaútočil další pach. Zpod konferenčního stolku se linul smrad, z něhož se mi dělalo zle. Otřepala jsem se a ucpala si nos.

Něco tady umřelo? Zdroj zápachu musí být hodně silný, abych ho cítila přes celou místnost. Obrnila jsem se a odsunula stolek patnáct centimetrů vlevo.

Na podlaze ležel zhnědlý list hlávkového salátu. Zvedla jsem ho a očichala. Z pachu hniloby mi začaly slzet oči. Sevřelo se mi břicho.

Skvělé.

Nedávalo to smysl. Jediný list salátu vyprodukuje tolik smradu? Jak je to možné?

KLOP.

V mozku mi explodovaly jiskry. Zakymácela jsem se a nakonec našla rovnováhu.

„Ježišikriste!“

Nos se mi uzavřel. Aroma rozkladu zmizelo jako sfouknutý plamen svíčky.

Co to krucinál je?

Podržela jsem si zeleninu u nosu. Nic. Impulzivně jsem se vrátila nahoru. Květinová vůně sprchového mýdla taky zmizela.

Zmateně jsem došla dolů a natáhla se na pohovku. V hlavě mi zase zvonilo. Zavřela jsem oči a nechala myšlenky volně proudit.

KLAP.

Záblesk světla.

Výbuch bolesti.

Z plic mi unikl vzduch.

Slyšela jsem ťukání, nejprve tiché, pak zesílené o pulzující kňučení, jako když se sekačka na trávu probírá k životu.

Otočila jsem hlavu doleva, doprava a pokusila se určit zdroj. Přicházelo to z kuchyně.

Oči mě pálily, jak jsem upřeně zírala do chodby. Najednou přede mnou vykrystalizovaly všechny detaily s neuvěřitelnou ostrostí.

Seděla jsem jako přimrazená. Jako kdybych se do kuchyně dívala přes teleobjektiv. Dokázala jsem přečíst složení na krabici Cheerios. Ze vzdálenosti šesti metrů.

Ťukání a pištění sílilo. Byl to úplně nový ohavný intenzivní zvuk.

S vytřeštěnýma očima jsem zkoumala kuchyň laserovým pohledem. Zaostřila. Zvuky přicházely od okna.

Nic.

Zrak postoupil na ještě vyšší úroveň. Na parapetu jsem spatřila mouchu. Průsvitná křídla jí křižovaly černé čáry. Oči měla složené z tisíce maličkých červených teček.

Hmyz prozkoumával povrch chlupatýma nožkama. Sosák nasával a hodnotil. Křídla se chvěla a moucha se snažila přijít na kloub hádance zvané sklo.

Přísahám, že mi poklesla čelist. Doslova a do písmene.

Slyším mouchu z druhé strany domu. Vidím kousky prachu na jejích tykadlech.

KLOP.

Zamžilo se mi před očima a všechno se vrátilo k normálu. Po několika minutách ostrého vidění mi to připadalo rozmazané a nedokonalé.

Poslouchala jsem. Žádné ťukání ani bzučení.

Vyrazila jsem k oknu kuchyně. Moucha tam byla, ale se pohybovala mnohem tišeji. Křídla a oči vypadaly prostě jako křídla a červené skvrny.

Otupěle jsem otevřela okno. Moucha okamžitě vyletěla na svobodu a vůbec nedbala mého zmatku.

Nepanikař! Jsi prostě nemocná.

Čich. Zrak. Sluch. Všechno najednou.

Můj operační systém se zhroutil a já neznala příkaz, jak ho znovu spustit. Rozhodla jsem se spojit s partou. Pronto.

Celá zpocená a rozkašlaná jsem doběhla nahoru a zapnula počítač. Objevily se dvě ikonky. Hi a Shelton jsou on-line.

Prsty mi létaly po klávesnici. Cítíte se taky divně, kluci? Já jsem hotová.

Shelton odpověděl první. Je mi zle jak psovi. Bliju jak amina.

Rozsvítila se Hiova ikonka. Umírám. Moje věci rozdejte chudým.

Proboha. Takže to nejsem jen já.

Zapněte si iFollow, psala jsem. Svoláme konferenci.

Přepnula jsem programy a čekala. Minuty ubíhaly. Klikla jsem zpátky a našla dvě nepřečtené zprávy.

Shelton: Jsem děsně ztahanej. Jdu zpátky do postele. Možná později.

Hi: Jsem naloženej v koupelně. Nechtěj vědět proč. Ahoj.

Do prkýnka dubovýho.

Zavřela jsem počítač. Že by sprcha? Připadalo mi to normální. Bezpečné.

Ale nezvládla jsem to.

Rozbrnělo mě celé tělo. Stáhl se mi obličej. Z úst se mi vydralo pravěké zasténání. A pak, stejně jako předtím, všechny symptomy zmizely.

Seděla jsem na zemi ve svém pokoji. Objímala kolena. Pot ze mě kapal.

Co to proboha je?

Vynořilo se slabé podezření. A s nemilosrdnou logikou se rozvinulo v mozku, lhostejné k úzkosti, kterou vyvolalo.

Vždyť víš, šeptalo. Sama jsi to způsobila.

Vloupání do Karstenovy laboratoře. Experiment s parvovirózou.

Cooper.

Ne. Psí parvovirus se nepřenáší na člověka. Pes pro nás neznamenal žádné nebezpečí.

Coopa podrobili tajnému experimentu, syklo podezření. Kdo ví, co v sobě měl.

Co to může být? Prodělal virus změnu? Zmutoval? Byla Coopova infekce vážnější, než jsem si myslela?

„Přestaň,“ okřikla jsem se nahlas. „Nebuď paranoidní. Je to jenom shoda náhod.“

Jenže já na náhody nevěřím.

Jak to, že jsme všichni onemocněli naráz? Je Coop jediným společným faktorem? Co mají znamenat tyhle šílené reakce?

Nebuď dramatická. Máš lepší věci na práci.

A najednou se odnikud vynořila myšlenka a pořádně mnou otřásla.

Studijní skupina! V poledne jsem se měla sejít s Jasonem a Hannah.

Pohled na hodinky. Jedenáct čtyřicet pět. To nestíhám. A co bylo ještě horší, neměla jsem práci hotovou. Úkol mi úplně vypadl z hlavy.

Stejně to bylo jedno, v tomhle stavu nejsem schopná se s nikým sejít. Musím to zrušit.

Sesmolila jsem pořádně kajícnou esemesku.

Jasone, moc se omlouvám, ale skolila mě chřipka. Totálně. Dnes nemůžu přijít. Prosím, vyřiď to Hannah. Referát přinesu v pondělí. Fakt je mi líto, že to ruším na poslední chvíli. Tory.

Odesláno. Minuty ubíhaly. Oči jsem měla přilepené na displeji telefonu. Konečně mi pípla příchozí zpráva. O.k. Dej se do pořádku. Čau, J.

Chvíli jsem si lámala hlavu nad všemi nuancemi Jasonovy textovky, ale mozek moc nefungoval.

Zavřela jsem oči a usnula.

Tři čtvrtě na tři.

Skvělé. Dneska jsem vydržela vzhůru celkem půl hodiny. Tohle není moje nejproduktivnější neděle.

Dobelhala jsem se dolů a uvědomila si, že umírám hlady. Nesnídala jsem. Neobědvala. Takže žádný div.

Prozkoumala jsem lednici, ale na obvyklý jogurt, zeleninu nebo ovoce jsem neměla chuť. Jako kdyby si ruce dělaly, co chtěly, popadly balíček mletého masa.

KLAP.

Nervy jsem měla rozpálené jak elektrické kabely. V hlavě mi zaduněl gong.

Aniž bych přemýšlela, servala jsem obal a zabořila prsty do hovězího. Slinné žlázy se mohly pominout. Nabrala jsem si do ruky červenou směsku a nacpala si ji do pusy.

Na okamžik mě opanovala naprostá extáze. Jenomže pak se probudily k životu chuťové buňky.

„Fuj.“

Vyplivla jsem zpola rozžvýkanou hroudu do dřezu.

Syrové maso? Nechutné!

Ale na jediný prchavý okamžik jsem cítila nutkání spořádat celých půl kila. Zběsilou. Chtěla jsem to víc než cokoli jiného na světě.

Fajn. Jsi mimo. To je prostě fakt.

Temná myšlenka se jako stínová postava ozývala z hlubin mysli. Nadechla jsem se ve snaze znovu získat kontrolu.

Klid. Klid.

Když jsem konečně zvedla oči, na kovovém kohoutku se odrážela pokroucená podoba mého obličeje. Lesklý chrom zkresloval mé rysy jako zrcadlo v bludišti.

Jenomže to nebyla legrace. V očích mi zářilo pravěké zlaté světlo.

„Ne!“

Svezla jsem se na podlahu a pevně zavřela oči. Po tvářích mi stékaly slzy.

To nemůže být pravda, šeptaly mé rty.

KLOP.

Roztřáslo se mi celé tělo a pak šoková vlna odezněla.

Otevřela jsem oči. A vrhla se k zrcadlu v koupelně.

Dívaly se na mě zelené duhovky. Normální. Vydechla jsem si.

Ale úleva měla mít krátké trvání.

Něco není v pořádku. A je to vážné, možná smrtelné.

Mozek se obloukem vrátil k podivnému spojení, které jsem cítila s Coopem. Ten moment spřízněnosti a pochopení. Společenství.

„Co se to se mnou děje?“ zašeptala jsem.

Odpovědí mi bylo jen ticho.

ČTYŘICÁTÁ KAPITOLA

Pondělní ráno přišlo opravdu hodně brzy. Do školy jsem dorazila polomrtvá.

Jason a Hannah už čekali u našeho pracovního stolu, laptopy zapnuté. Děsila jsem se chvíle, kdy jim sdělím špatné zprávy.

„Moc se omlouvám, ale nemám to hotové.“ Svezla jsem se na židli. „Já vím, že jsem to na dnešek slíbila, ale celý víkend mi bylo zle.“ Hannah se zamračila, ale neřekla nic.

Jason mi v předstíraném pobouření zahrozil pěstí.

„Skandál! Spoléhali jsme se, že díky tobě budeme vypadat chytře.“

„Udělám to co nejdřív, slibuju.“ Odfoukla jsem si z čela pramen vlasů. „Kdybyste prožili takový víkend jako já, pochopili byste.“

„Nelam si s tím hlavu,“ řekla Jason. „Prezentace je až v pátek. Tvou část tam zapracujeme naposledy a můžeš si výsledky přednést, jak budeš sama chtít.“

„Hlavně se uzdrav.“ Obavy Hannah mi připadaly opravdové. „To je nejdůležitější.“

Vděčně jsem se usmála. Ulejvání ve škole není můj styl. Pocit provinění ano. Svědomí mě hryzalo od chvíle, kdy jsem otevřela oči.

„Co je dneska na programu?“ zeptala jsem se.

„Pozorujeme účinky čichových podnětů na chování pískomila,“ řekl Jason. „Dostali jsme dva různé pachy.“

Hannah přečetla pokyny. „Zaprvé, vložte nádobku s aromatem do klece. Zadruhé, počkejte pět minut. Zatřetí, změřte čas, který pískomil stráví na otočném kole. Zní to jednoduše.“

„Přines hlodavce,“ řekl Jason.

Vložila jsem první pach, divokou levanduli. Uklidňující lázeňská vůně se rozlila do vzduchu.

Náš testovací exemplář s přezdívkou Herbie očichal nádobku, pak se rychle schoulil a odpadl.

„Levandule na Herbíka působí jako rohypnol,“ podotkl Jason.

Dívali jsme se na hodinky znovu a znovu „Čas vypršel,“ řekl Jason. „Nové aroma, prosím.“

Hannah vyměnila nádobky. Nyní to byl grapefruit.

„Esence citrusů by měly dodávat energii,“ řekla jsem.

„Zatím se moc nepředvedl,“ ucedil Jason. „No tak, Herbie, čuchni si a prober se.“

S Herbiem jsme na tom byli zhruba stejně. Já jsem se pořádně nevyspala už několik dní. Víčka mi klesala, až se mi skoro zavřely oči.

Chyba. Místnost se se mnou začala točit nyní již známým způsobem.

Ne! Tady ne!

KLAP.

Za čelem jsem ucítila ostrou bolest. Z hrudníku do končetin se mi šířilo teplo. Zatmělo se mi před očima.

Protřela jsem si spánky v zoufalé snaze udržet se při vědomí. Na čele mi vyrašily kapičky potu.

„Tory? Je ti něco?“ Hannah svraštila obočí.

Uboze jsem se zasmála. Mluvení mi dělalo potíže. „Jenom únava po chřipce.“

Vstala jsem a pokusila se zastavit roztočenou učebnu. Ale mozek se mi najednou uvolnil a volně si plaval v hlavě.

Vůně grapefruitu zesílila, bombardovala můj nos a lechtala mě v krku.

Zvedl se mi žaludek. Na omluvy nebyl čas. Musela jsem mazat.

Vyrazila jsem sprintem k toaletě, ale koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb. Herbie běhal na kolečku.

Symptomy zmizely.

Najednou jsem viděla jenom pískomila.

Přikrčila jsem se u klece a upírala oči na drobné hnědé tělíčko, které se hnalo jako divé. Cítila jsem pach jeho kožichu, pilin a sekretu podobného pižmu.

Dásně a jazyk mi zalily sliny.

„Tor?“ Jason mi položil ruku na rameno. „Co se děje? Nepotřebuješ na ošetřovnu?“

Veškeré smysly se dál soustřeďovaly na pískomila.

A ten si mě najednou všiml.

Cosi v hlubinách Herbieho mozku vydalo varovný výkřik. Opustil kolo a upaloval do hnízda.

Ruka mi vystřelila dopředu a převrhla klec. Jason ji zachytil dřív, než dopadla na podlahu.

„Proboha, Tory, co to děláš!“

KLOP.

Mozková dvířka se s klapnutím uzavřela.

Pachy zeslábly.

Zatřepala jsem hlavou a doufala, že se mi v hlavě vyjasní.

Realita znovu převzala vládu.

Celá třída se na mě dívala, někteří otevřeně, jiní pokradmu. Pak začaly řeči.

„Převoznice má panickou ataku,“ zašeptala Madison a její suita se zachichotala.

„Bojí se myší,“ řekla Ashley. „Na tom odporným ostrově jich musejí mít celá hejna.“

Tohle je pískomil, ty huso.

„Je to prostě nemehlo,“ řekla Courtney. „Malý holky už jsou takový.“

Velká trojka se rozesmála nad vlastním důvtipem.

Tváře mi hořely ponížením.

Horko se šířilo z obličeje do mozku a vyprovokovalo další příval nevolnosti. Zakryla jsem si ústa. Hlava se mi motala, takže jsem nemohla běžet a jen jsem čekala, až obsah mého žaludku přistane na podlaze.

Hannah mě zachránila. Sevřela mi ruku a ochranitelsky mě objala kolem ramen.

„Pojď, trošku si opláchneš obličej.“

Zavřela jsem oči a nechala se vést. Při každém kroku jsem se soustředila na jedinou myšlenku – nezvracej.

„Paní Davisová,“ zavolala Hannah. „Tory se udělalo mdlo. Pomůžu jí na toaletu.“

Aniž by se zastavila, vytáhla mě z biologické laboratoře a dovedla chodbou až na záchod. Zatímco jsem dávila a plivala, držela se ve zdvořilé vzdálenosti. Pode dveřmi mi přistrčila krabici s papírovými kapesníky.

Konečně jsem vyšla ven, z očí mi tekly slzy, z nosu nudle.

Hannah čekala u umývadla a v ruce držela lahvičku s ústní vodou.

„Lepší?“ zeptala se.

„Mnohem lepší. Nevím, jak ti poděkovat. Bez tebe bych to nezvládla.“

„Nemáš za co děkovat.“ Hannah mě poplácala po zápěstí. „Není ti dobře. A ty holky jsou příšerné i bez toho. Nemusíme jim uspořádat další představení.“

Popotáhla jsem a odplivla si, Hannah uhnula a podala mi další kapesník.

„Nemají mě rády, viď?“ Otřela jsem si bradu.

„Nevšímej si jich. Žárlivost v člověku probouzí to nejhorší.“

„Žárlivost?“ Slovo, které Hannah použila, mě šokovalo.

„Nelíbí se jim, jakou pozornost ti Jason věnuje.“ Zasmála se. „Určitě by uvítaly, kdybys nebyla jeho oblíbenkyní.“

Ach jo. S Jasonem se to zamotalo a já to budu muset nějak vyřešit. Líbím se mu, jenomže já jsem zabouchlá do Chance. Je to komplikované. Dvakrát komplikované. Kdyby Hannah věděla, že jsem zakoukaná do jejího kluka, asi by ke mně nebyla tak milá.

Hannah vycítila moje rozpaky, i když neznala jejich důvod. Naštěstí.

„Ignoruj je,“ řekla. „Jsou to omezené slepice a nestýkají se s nikým mimo své privilegované kruhy. Jsou děsně dětinské.“

„Ty ale ne. Jsi bezvadná. A věř mi, fakt si toho cením.“ Zaváhala jsem. No a co? „Tenhle rok je pro mě hodně těžký.“

„No to doufám, že nejsem jako ony!“ zasmála se Hannah a v ústech se jí zableskly dokonalé zuby. „Ale pro mě je to jednodušší, mám Chance.“

„Je moc fajn.“ Neutrální jako Švýcarsko.

„Jsme do sebe zamilovaní. Jednou se vezmeme.“ Opět bílé perličky. „Chance a já jsme si prostě souzení.“

„Mám vás oba ráda.“ Většina byla pravda. Devadesát procent. Sedmdesát pět.

Zazvonilo.

Znovu jsem si opláchla obličej a ruce.

„Jak vypadám?“

„Krásně.“ Hannah mě vzala za ruku. „Pojď, půjdeme spolu. Ty tři aspoň nebudou mít kecy.“

Vyšly jsme ven bok po boku.

A narazily na Jasona a Chance.

„Tory, jsi v pořádku?“ Jason se odlepil od stěny.

Od rána toho na mě bylo moc. Nedokázala jsem ovládnout své tělo a neměla jsem zdání, kdy mě příště zase zradí. To poslední, co jsem potřebovala, byl Jason Taylor.

Vyvlékla jsem paži z Hannina sevření a vděčně jí stiskla ruku. Sklopila jsem hlavu a vykročila chodbou pryč.

„Je mi dobře. Díky.“

Oči jsem nezvedla, dokud jsem nevkročila na ošetřovnu.

ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

Sestra Rileyová mi prohlédla jazyk. Zkontrolovala zorničky. Strčila mi teploměr do pusy.

I když se snažila, jak mohla, žádný z mých symptomů se zase neobjevil. Všechny životně důležité funkce jsem měla v normálu. Poněkud ji to vyvedlo z míry, ale nakonec mi dala dva tylenoly a poslala mě zpátky do třídy.

Nepřekvapovalo mě, že na nic nepřišla, protože jsem jí neřekla pravdu. Nemohla jsem jí vykládat, co se mi doopravdy stalo. Že jsem se přestala ovládat.

Druhá hodina už byla v plném proudu. Britská literatura. Odevzdala jsem průkazku a sedla si mezi Hie a Sheltona. Oběma se očividně ulevilo, když mě viděli.

Pan Edde, vysoký a štíhlý Hispánec s dvaceticentimetrovým afrem na hlavě, zrovna probíral jambický pentametr. Pokusila jsem se soustředit na hodinu.

„Tory.“ Zašeptal něčí hlas. „Tor!“

Sjela jsem očima doprava. Hiův nový telefon ležel schovaný mezi stránkami učebnice. Aniž by sklopil oči, psal esemesku.

Nenápadně jsem vytáhla telefon z tašky. Zapnula ho.

V Hiově textovce byl odkaz.

Klik. Na obrazovce se rozsvítila chatovací místnost.

Zvedla jsem oči. Pan Edde je na mobily jak čert. Tohle pololetí jich zabavil už tucet.

Bohové nám projevili přízeň. Pan Edde nařídil třídě, aby si v učebnici přečetla kapitolu o poezii sedmnáctého století, a zamířil ke katedře. Chvíli se rozhlížel, pak se posadil, zhoupl se na židli a začal luštit křížovku.

Všichni ztichli. Předstírala jsem, že jsem začtená do Johna Miltona, a obrátila svou pozornost ke kyberprostoru.

Zablikali dva avatarové. Obrázek Napoleona Dynamita byl Hi. Shelton si vybral postavu Sněžného muže požírajícího obřího robota. Neptejte se proč.

Kromě mého avatara, šedého vlka v černobílé podobě, tu nikdo další nebyl.

Hi už odeslal zprávu.

Napoleon: Kdes byla? Vyděsila jsi mě k smrti!!!

Velice nenápadně jsem pohybovala prsty po klávesnici a smolila odpověď.

Vlk: Na ošetřovně. Drž jazyk za zuby, ale něco se mnou je. Je to fakt vážný.

Napoleon: Se mnou taky. Tohle není chřipka. Dějou se podivný věci.

Sněžný muž: Já jsem na tom hůř. Přicházím o rozum.

Po očku jsem koukla doleva. Shelton ťukal nohou jako bubeník v rockové kapele.

Hi si sundal sako a rozepl knoflíček u košile. Sípal jako stařec a škrábal se na paži.

Naděje si sbalila kufry a vyrazila ke dveřím. Nejsem nemocná jen já. Dostali jsme to všichni. A je to hodně zlé.

Rychle jsem psala a přitom kradmo sledovala pana Eddeho.

Vlk: Musíme se sejít. Dnes. V bunkru. Do té doby nikomu ani muk.

Napravo i nalevo ode mě se roztančily prsty. Telepaticky jsem přesvědčovala pana Eddeho, aby dál pokračoval v luštění křížovky. Sklopila jsem oči.

Sněžný muž: Je mi děsně zle. Mám strach. Asi to řeknu mámě.

Napoleon: V bunkru není záchod. Problém.

Pocítila jsem příval podráždění. Cožpak nechápou zdroj naší nemoci? Nemůžeme to říct rodičům. Tím spíš, když máme za zády Karstena. Prsty mi létaly po klávesnici.

Vlk: Nejdřív si musíme promluvit, to je fuk, jak nám je. V soukromí. V bunkru. Po škole. Je to šíleně důležité.

Vlk: NIC neříkejte. Ani jeden druhému.

Pan Edde spustil přední nohy židle, což byl neklamný znak toho, že zanechává luštění. Je po rozhovoru.

Hodila jsem telefon do tašky. Hi si ho zastrčil do přední kapsy. Zvedla jsem obočí. Takže?

Hi si oběma rukama projel vlasy, jako by si je chtěl odhrnout z očí. Pak přikývl.

Shelton se zakřenil, zamračil a krátce zvedl bradu.

Všichni na palubě.

Teď jenom přečkat tenhle den. Jednu vyučovací hodinu po druhé. Přístavištěm se točil mírný vánek a nesl s sebou vůni slané vody, hortenzií a nafty. Na hladině se v odpoledním slunci třepotaly bílé plachty.

Bylo skoro třicet stupňů a vlhkost vzduchu na devadesáti procentech. Na výlet to nebyl nejlepší den.

Nastoupili jsme na přívoz a Hi a Shelton okamžitě vyrazili k poloklimatizované kajutě. Od druhé vyučovací hodiny jsme spolu nemluvili. A nebudeme, dokud se nedopravíme do soukromí bunkru.

Ani jeden z nich se netvářil nadšeně, ale nevzbouřili se. Zatím. Později mi to vytmaví, tím jsem si byla jistá.

Okusovala jsem si nehet na palci a rozhlížela se po přístavu. Kde je Ben? Neviděla jsem ho od hodiny biologie. Zameškal obě odpolední hodiny, které jsme měli společné.

Jako kdyby mě slyšel, Ben se vynořil vzadu v přístavu. Pan Blue odrazil od břehu právě ve chvíli, kdy druhá noha jeho syna dopadla na palubu. „Vítejte na palubě, pane. Mám vás uvést do kajuty?“

Ben nevěnoval mému vtipu pozornost, sedl si na lavici na zádi, natáhl nohy a opřel se.

Čekala jsem. Na Bena se nedalo spěchat.

Konečně promluvil: „Cítím se jako tři dny starej flusanec.“

Do háje.

„Co je?“

„Všechno. Bolí mě hlava, plíce, nohy, dokonce i zuby. Nedává to smysl.“

Dávalo. Úděsný smysl.

„A to ještě není to nejhorší.“

Když mluvil, pozoroval pěnu za lodí táhnoucí se zpátky k městu. Kroužili nad ní rackové a nedočkavě se houpali v naději, že na ně zbude nějaké jídlo.

„Mám úplně rozhozený tělo. Pořád se dostávám do divnýho tranzu. Včera v garáži se mi zastavilo srdce a v žilách mi kolovaly plameny. Začal jsem padat, a tak jsem se chytil kovový police přišroubovaný ke zdi.“

Ben se vyhnul mému pohledu. „Táta si opravuje starýho chevroleta camaro a má na něj motor Z28. No nic, police povolily a ten motor na mě začal padat.“

Ben se na mě konečně podíval. „Váží tunu. Mohlo mě to zabít.“

„Co se stalo?“

„Chytil jsem ho,“ dokončil udiveně. „Polilo mě horko, natáhl jsem ruce a ten podělanej motor chytil. Dokonce jsem ho vrátil zpátky na polici.“ Ben vypadal, že si tu scénu přehrává v mysli pořád dokola.

„To přece není možný, že ne?“

„Je,“ odpověděla jsem mírně. „Počkej, co ti budu vyprávět já.“

ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

Coop mi žužlal prst, chtěl si hrát. Nevybral si vhodnou dobu. Právě jsem kápla božskou.

Skoro o všem.

„Tohle se mi stalo. Lépe řečeno, tohle si pamatuju.“

„Viděla jsi čáry na křídlech mouchy?“ zeptal se Shelton. „Z druhý strany baráku?“

„A miliardu maličkých čoček, z nichž měla poskládané oči.“

„Kam se na tebe hrabu.“ Shelton muchlal svou sportovní bundu v klíně. Bála jsem se, že kluky ztratím, když na ně přijde ta proměna.

„Zatmělo se mi před očima, a tak jsem si sundal brýle. A představ si, dokonalý zrak. Jenomže sotva na pár vteřin.“

„Já se cítil až do včerejška normálně,“ začal Ben. „Pak mě to porazilo jako nákladní vlak. Žádný ultrazvukový sluch ani superčich, jen podivný chutě. Impulzy. A motá se mi to v hlavě.“

„Ještě něco?“ chtěla jsem vědět.

„Občas mám pocit, že mi hoří nohy a ruce. Když to pálení přejde, jsem silný, že bych mohl proletět zdí.“ Zavrtěl hlavou. „A pak zvracím, skoro omdlím a všechno se podělá.“

„Klidně bych s tebou měnil,“ řekl Hi. „Já nemůžu opustit záchodovou mísu na víc než pár minut. A omdlel jsem snad dvacetkrát.“ Ukázal na mě. „Mluvila jsi o smradech. Mě to přepadlo, když jsem jedl kozí sýr. V životě se ho už nedotknu.“

Hi na tom byl bezesporu nejhůř. Prožil si všechny představitelné útrapy. „Jako kdybych se otrávil jídlem a zároveň měl malárii a vyrážku od škumpy,“ vrčel Hi. „A meningitidu. A ještě něco. Z okna ve střeše jsem viděl myš, jak leze trávou na dvoře. Z padesáti metrů jsem rozeznal maz v jejích uších. Nejhorší bylo, že jsem měl chuť tu malou potvoru sníst.“ Hi se podrbal na čele. „Ale jen na chviličku. Přísahám.“

„Já ti rozumím. Syrové mleté maso, pamatuješ?“ Otřásla jsem se. „A sami jste viděli, jak jsem lovila Herbieho.“

Hi přikývl.

I když jsem se tvářila statečně, uvnitř jsem se celá chvěla. Hiovo vyprávění mi připomnělo jedinou věc, kterou jsem ještě neprozradila.

Ne, o zlatých očích jsem zatím nedokázala mluvit.

„Občas cítím i ty nejjemnější pachy.“ Shelton se zatahal za ušní lalůček. „Včera ráno mě vzbudily podělaný elektrický dráty. Já jsem slyšel elektřinu. A přichází to a odchází bez varování. Prostě mi cvakne v hlavě a bum.“ Odmlčel se. „Už mě ty výpadky unavují.“

V bunkru se rozhostilo ticho.

Vstala jsem. Je načase jít s pravdou ven.

„Nakazili jsme se nějakou nemocí.“

Hi a Shelton zvadli. Ben ztuhl a sevřel ruce v pěst.

„Nemá smysl si něco nalhávat,“ pokračovala jsem. „Každý z nás má jiné zážitky, ale naše symptomy se navzájem tolik podobají, že je nemůžeme ignorovat.“

Začala jsem odpočítávat na prstech. „Únava. Bolest hlavy. Nevolnost. Horečka. Křeče. Návaly horka. Studený pot. Bodavé bolesti.“

„Mdloby,“ řekl Hi. „Všichni máme výpadky vědomí.“

Ben a Shelton přisvědčili.

„Výpadky,“ souhlasila jsem, jeden prst stále schovaný v dlani. „A to, co po nich následuje. Smysly se nám rozjedou na rychloběh. Jako kdyby nám luplo v mozku a pak… zmatek.“

Nemůžu říct šílenství. Ani pravěké instinkty. Zatím ještě ne.

„O ničem podobném jsem v životě neslyšel,“ podotkl Ben.

„Ať je to cokoli, nejsme schopní to ovládat,“ dodal Hi.

Zaváhala jsem. Jakmile to vyslovím, nebudu to moci vzít zpět. „Myslím, že jsme něco chytili od Coopa.“

Ticho. A pak promluvili všichni tři najednou.

„Jak je to možné?“ Ben.

„Tvrdila jsi, že parvovirózu nemůžeme dostat!“ Shelton.

„Jsme v prdeli.“ Hi.

„Já nevím, co se stalo. Ale bacilonosičem musel být Coop, je tím jediným, co nás spojuje.“ Otočila jsem se k Sheltonovi. „Psí parvoviróza se doopravdy nepřenáší na člověka. Znovu jsem to kontrolovala. Musí to být něco jiného.“

„A co?“

„To nevím. Ale nesmíme panikařit.“ Snažila jsem se mluvit přesvědčivě. „Třeba to není nic vážného.“

„A máš aspoň nějakou hypotézu?“ zeptal se Shelton.

„Ne,“ přiznala jsem. „Nebudu vám lhát. Nikdy jsem neslyšela o ničem, co by připomínalo náš stav. Ať už jsme chytili cokoli, tak je to hodně vzácná nemoc.“

„Skvělé,“ řekl Hi. „Magický záhadný virus. To máme ale štěstí. Jsme úplně první viráti na světě.“

„Karstenův experiment.“ Ben se zamračil. „Tajné testy. Nemáme ponětí, co vlastně dělal.“

Přikývla jsem. „Ale přijdeme na to.“

Kluci na mě jen koukali.

Odhodlaně jsem pokračovala: „Pár dní bychom měli odpočívat a nabrat sílu. A udržet náš stav v tajnosti. Myslím, že to není nakažlivé.“

„Jak to?“ Shelton se tvářil skepticky.

„Nikomu jinému není zle doma ani ve škole. Prostě si to raději necháme pro sebe.“

„Necháme pro sebe?“ vypískl Shelton. „Co když umíráme?“

Polkla jsem. Musím s barvou ven.

„Karsten ví, že jsme ukradli Coopa.“

„Cože?“ Sborem.

Pověděla jsem jim o svém pohovoru s Karstenem. Všechno. Jak mě obvinil. Proč se vyptával na naše zdraví.

Před sebou jsem viděla tři šokované tváře.

„Takže nemůžeme ani k doktorovi,“ řekla jsem. „Karsten na to čeká.“

„Proč jsi nic neřekla?“ Benův hlas zněl rozzlobeně.

„Promiň. Nechtěla jsem vyvolávat paniku. A kromě toho Karsten nemá žádné důkazy.“ Ubohé. Já vím.

Hi sklopil hlavu.

Shelton otevřel ústa.

Nenechala jsem ho promluvit.

„Vydržte ještě pár dní. Když se to nezlepší, půjdeme k doktorovi. Slibuju.“

Shelton vztyčil ukazováček a prostředník. „Dva dny. Víc ani ťuk. Pak to řeknu mámě.“

„Dobře.“

„A když se uzdravíme?“ Hi těkal pohledem ze mě na Sheltona a Bena. „Co potom?“

Promluvila jsem s pevným odhodláním.

„Pak zjistíme, co má Karsten za lubem.“

ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

Zabouchla jsem dveře skříňky.

Polední pauza.

Shelton a Hi mě odchytili na cestě do jídelny. Naše žalostně vypadající skupinka se ploužila chodbou.

Ráno se konalo celoškolní shromáždění. Řečníci hřímali o potřebě šetřit elektrickou energií. Napadlo mě, že než skončí, budu zralá na záchranku.

Všichni čtyři jsme se stáhli dozadu, abychom na nikoho nedýchali. Byli jsme nervózní. A doufali, že nenakazíme ostatní studenty.

Vzhledem k programu se obě polední pauzy sloučily v jednu a jídlo se podávalo formou švédských stolů. Organicky pěstovaná zelenina. Kuřata z volného chovu. Letos poprvé jsem si doma nezabalila oběd.

Sheltonovi bylo pořád mizerně. Hiovi taky. Žádné nové reakce, ale vleklá nemoc se jim podepsala na psychice.

I já se cítila pod psa, ale nechávala jsem si to pro sebe. Aspoň že jsem nezaútočila na dalšího hlodavce.

Ben na nás čekal u vchodu do jídelny. Dovnitř jsme vešli všichni společně.

Fronta byla dlouhá, ale rychle postupovala. Vybrali jsme si jídlo, zaplatili a zamířili ke stolu v koutě u nouzového východu.

Začala jsem se rýpat v zelenině. Mrkev. Hrášek. Chřest s máslem. Pokud se z tohohle stane školní standard, už si nebudu muset nosit pytlíky se svačinou z domova.

Zrovna jsem honila hrášek po talíři, když mi myšlenky přerušilo podivné zaskučení. Podívala jsem se nahoru právě ve chvíli, kdy Shelton upustil vidličku. Ruce mu vyletěly k hlavě a oči se pevně zavřely.

„Ne,“ mumlal. „Tady ne.“

„Sheltone, ty…“

Zacinkání Benova příboru mě přimělo otočit hlavu.

Ben měl nepřítomný pohled. V koutku úst se mu tvořily bublinky ze slin.

„Bene?“ řekla jsem mírně.

Žádná odpověď.

„Hej! Blue!“ Hlasitěji.

Hi naproti mně upustil příbor.

„Kuře,“ zašeptal. Potom rukou smetl zeleninu z talíře. Cuketa a dýně se rozkydly po stole.

„Haló! Hirame?“

Hi mě nevnímal, popadl kuřecí stehno a serval z něho maso. Strčil si ho mezi zuby.

Ben hryzal drůbeží stehno, drtil maso i s kostmi. Dívala jsem se, jak mu šťáva stéká po bradě a kape na košili.

Zhrozeně jsem se rozhlédla po jídelně. Zatím si nikdo nevšiml dramatu, které se odehrávalo u našeho stolu. Jenomže to dlouho nepotrvá. Hi a Ben dělali hrozný svinčík.

Uvažovala jsem, co podniknout, když se Shelton zakousl do kuřecích prsou a začal s nimi divoce třást.

Oči mi sjely k talíři.

KLAP.

Tělem se mi rozlil vařící olej. V mozku mi cvaklo.

Ach ne.

Vůně drůbežího masa přehlušila všechny ostatní smysly. Instinktivně jsem si nacpala kus kuřete do úst. Chuť byla nepopsatelná. Jazyk se mi pokryl slinami.

Přestaň! PŘESTAŇ!

Zavřela jsem oči a zaťala nehty do dlaní. Silně. Až to bolelo. Přikazovala jsem vyšším centrům, aby znovu převzala kontrolu.

Mrkáním jsem rozehnala mlhu a rozhlédla se.

Kluci už odhodili veškeré vychování a rvali maso rukama a zubama. A pak jsem si toho všimla.

Sheltonovy duhovky zářily tmavě šafránovou barvou.

Podívala jsem se na Hie a pak na Bena. Srdce se mi šíleně rozbušilo. Jejich zlaté oči svítily stejně.

Dobrý bože na nebesích!

Kluci dál hltali, aniž by si uvědomovali scénu ze Lvího krále, kterou tady předvádějí. Musela jsem něco udělat. Náš stůl se proměnil v katastrofální smetiště příborů, rozkousaných kostí a rozpatlané zeleniny. Někdo si toho musí každou chvíli všimnout. Celá škola se nám bude navěky posmívat.

V mozku se mi zatmělo. Ten trik se zaťatými nehty na mě fungoval, jenomže jsem nevěděla, jak přivolat zpátky ostatní. A protože mě nic lepšího nenapadlo, udělala jsem to jediné, čím jsem mohla vyprázdnit jídelnu.

Proti všem zásadám a svému přesvědčení jsem stiskla požární alarm.

Z reproduktorů se ozvala ječivá siréna.

Provinile jsem odskočila od krabičky.

Poplašňák ječel dál. Nedal se přeslechnout.

Bolest v citlivých uších byla skoro nesnesitelná. Zasténala jsem. Kluci si v agonii zacpávali uši a na jídlo úplně zapomněli. Shelton padl na podlahu a schoulil se do klubíčka.

Ostatní studenti vyskočili. Znali, jak to na Boltonu chodí, a věděli, že tohle není cvičný poplach. Tácy cinkaly, ozvalo se pár výkřiků a úzkostný dav se hnal ven ze dveří. Během rychlého úprku se naším směrem nikdo ani nepodíval.

Za pár vteřin jsme zůstali v jídelně sami.

„Vypadneme odsud!“

Proběhla jsem nouzovým východem v zoufalé snaze uniknout z dosahu sirény, která mi trhala uši.

KLOP.

V polovině dvora se mi podlomila kolena. Jako podťatá jsem padla na trávu, dvakrát se překulila a zůstala ležet.

Pomalu se mi vracelo vědomí. Utíkající učitelé. Namačkaní studenti. Mí přátelé, ležící opodál, jak beze slova popadají dech.

Tělo se začínalo vzpamatovávat. Poměrně dlouho se nikdo z nás ani nepohnul.

Promluvila jsem první.

„Tak co, kluci, jak vám chutnalo kuře?“ zeptala jsem se. „To moje bylo trošku vysušené.“

Hrobové ticho.

A pak se kolem mě ozval nervózní smích.

Mým zmučeným uším to znělo jako rajská hudba.

ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

Druhý den jsem nemohla do školy ani náhodou.

Roztočila jsem kohoutek u sprchy, zarachotila lahvičkami, aby to vypadalo, že se chystám. Kit mi to zbaštil. Do práce vyrazil brzy a o mém plánu neměl ani ponětí. Jakmile zaklaply hlavní dveře, skočila jsem zpátky do postele.

Kluci takové štěstí neměli. Pardon, hoši.

Všichni čtyři jsme se dohodli, že počkáme ještě jeden den a teprve pak půjdeme na pohotovost. Anebo na psychiatrii, podle toho, co bude příhodnější.

Škola mi však dělala nejmenší starost.

Večer mě čekaly taneční, první akce v roli debutantky. Kit a Whitney tím byli úplně posedlí, takže jsem nemohla vycouvat. S výjimkou maminčina pohřbu jsem se žádné společenské události neděsila víc.

Celé dopoledne a kousek odpoledne jsem prospala. Probudila jsem se sice zesláblá, ale příšerná únava byla pryč. Možná se začínám uzdravovat.

Pokusila jsem se nějak rozptýlit, dokonce jsem zašla do bunkru za Coopem. Jenomže myšlenky se mi stále vracely k tanečním. Co si dneska večer vezmu na sebe?

Ostatní holky si určitě navléknou drahé šaty od návrhářů. Hvězdy z červeného koberce. Já nic podobného nemám. Skutečnost, kterou Madison a její suita určitě neopomenou zdůraznit.

Za tři minuty půl čtvrté jsem otevřela skříň. A zjistila, jak jsem Whitney podcenila.

Šaty na mě skoro vyskočily z ramínka, sesunuly se a udělaly piruetu. Marchesa. Světle růžové, bez ramínek, se zlatým nádechem. Musely stát tisíc babek.

K mému zděšení to byla přesně má velikost. Pod šaty ležela šperkovnice se dvěma předměty: stříbrný náramek s perlami od Davida Yurmana a diamantový přívěsek na řetízku.

Zírala jsem na soupravu. Vyděšeně.

Whitney si mě strojí jako panenku. Panenku s pochybným vkusem.

Růžová? Podívala jsem se do zrcadla na své zrzavé vlasy, zelené oči a bledou pleť. Cožpak mě nikdy neviděla?

Uááá.

Tohle není oblečení pro vstup zadním vchodem. Tahle souprava křičela: „Podívejte se na mě.“ Hlasitě a zřetelně. Přesně tohle jsem nechtěla.

Dvojité dilema. Nic jiného nemám. Kdybych si šaty nevzala, zranila bych Whitneyiny city.

Neměla jsem na výběr.

Dvakrát uááá.

Cesta autem z Morrisu byla utrpení. Whitneyiny nekonečné narážky. Kitovy rozpačité komplimenty. Nemohla jsem se dočkat, až dojedeme do tanečních, jen abych jim unikla.

„Ty šperky jsou samozřejmě moje. Šaty jsem půjčila od přítelkyně, která vlastní butik na King Street.“ Whitney byla ve svém živlu. „Vrátíme je příští týden. Daisy říkala, že nám půjčí tolik šatů, kolik si bude srdíčko naší debutantky přát. To je přece úžasně velkorysá nabídka, no řekni.“

Vypnula jsem její vzrušené blábolení. Celá ta věc byla mou noční můrou. Velkou růžovou noční můrou.

Fenworth House stojí ve staré části Charlestonu, kde se to hemží okenicemi, náměstíčky a kroucenými litými mřížemi. Tahle stará elegantní budova si hoví na Queen Street nedaleko obchodu Poder a Gibbesova muzea výtvarného umění. Na mé naléhání mě Kit vysadil u obrubníku. Ani za nic nepůjdu dovnitř zavěšená do jeho předloktí.

Vstoupila jsem do vyřezávaných dubových dveří a žaludek jsem měla jak na vodě. Připadala jsem si jako obrovský jahodový dortík, co se potácí na podpatcích a chřestí Whitneyinými drahými šperky.

Přepadla mě panika. Co když si všichni ostatní oblékli džíny?

Ne, nemusela jsem mít obavy. Debutantky byly vystrojené, jako by se tu měl cestou z předávání Oscarů stavit Brad Pitt a hledat si novou přítelkyni.

Jenomže nikdo jiný neměl na sobě růžovou.

Senza.

Taneční sál byl jak vystřižený z filmu Jih proti Severu. Brokátové závěsy rámovaly okna od podlahy až ke stropu, obrovské křišťálové lustry osvětlovaly akry naleštěné dubové podlahy. Kolem parketu byly rozestavěné maličké stolky s ubrusy.

Na pódiu na konci sálu si hudebníci ladili nástroje. Saxofony. Trumpety. Trombony. Činely cinkaly a rohy hučely, protože akustika tu byla dokonalá.

U stěny vpravo stál dlouhý stůl s vázami lilií, porcelánovými mísami a předkrmy na elegantních stříbrných tácech. Krabí koláčky. Maličké hovězí plátky Wellington. Hřebenatky balené v plátcích slaniny. Nebyla to špatná nabídka.

„Tory?“

Jason stál u švédského stolu. V černém smokinku a šerpou kolem pasu vypadal jako James Bond. V podání Daniela Craiga.

„Ahoj.“ Raději stručně.

„Páni. Takovouhle tě neznám.“

Tváře mi zahořely.

Pitomý slaďoučký šaty. Pitomá Whitney!

Jason zahvízdal. „Fantastický! Prosím, oblíkej se takhle častěji. Jsem z tebe úplně paf.“ Zavolal přes celý sál. „Chanci, podívej, kdo je tady.“

„Ale ale, Tory.“ Chance měl bílý frak. Na někom jiném? Hrůza. Na něm? Ano, prosím.

Chance polkl krabí koláček a prohlížel si mě jako sběratel, který hodnotí obraz.

„Jsi fakt odvážná holka,“ řekl. „Chce to velkou kuráž takhle si sem přijít.“

„Jak takhle?“

„Jsi bezesporu nejhezčí holka v sále. Všechny ostatní dámy budou bez sebe vzteky.“

„Počkej si na to… jo,“ mrkl na mě.

„Ještě že tě neslyší Hannah,“ vyletělo mi z pusy bez přemýšlení. „Jsi zadaný, ne?“

Žaludek mi udělal salto vzad. Flirtuju s Chancem? Zbláznila jsem se? Co takhle se zmocnit mikrofonu a zazpívat Macarenu? Nasadit tomu korunu.

Chance překvapeně povytáhl obočí. Pak se mu na rtech objevil pobavený úsměv. „Naštěstí má princezna zatím nedorazila. Vlastně bych jí měl jít ven naproti. Omluv mě.“

A byl pryč.

„Nevěděl jsem, že jsi debutantka,“ řekl Jason.

„Mladší debutantka,“ opravila jsem ho. „Na podobné akci jsem prvně. Vůbec netuším, co tady mám dělat.“

„V tom případě, mademoiselle, se stanu na dnešní večer vaším průvodcem.“ Jason se zlomil v pase.

„Dneska budeme nacvičovat taneční kroky na velký ples. Potřebuješ partnera. Dopřeješ mi to potěšení dělat ti doprovod?“ Formálně.

„Jste velmi laskav, pane. Ráda přijímám.“

Kde jsem k tomu přišla? V životě jsem v žádném tanečním kurzu nebyla. Tohle bude katastrofa.

Vtom ke mně dolehl něčí šepot.

„Maddy, hele! To je přece převoznice.“

Bože. Courtney Holtová. Když vykoukne jeden skunk, další dva nebudou daleko.

„Jak to, že je tu s Jasonem?“ zašeptala Ashley.

Neotočila jsem se, ani nedala najevo, že je slyším. Jason se cpal občerstvením a ničeho si nevšímal.

„Chudák. Měli bychom ho zachránit.“ Madisonino chichotání bylo plné zášti. „Co tady ta holka vůbec dělá?“

„Mladší debutantka, věřila bys tomu?“ zašeptala Ashley. „Moje matka je ve výboru. Prozradila mi, že ji sem protlačila Duboisová. Netuším jak.“

„Vypadá… dobře.“ Courtneyin hlas zněl překvapeně. „Vlastně moc dobře. Nikdy jsem si nevšimla, že je pěkná.“

„Takže holčička má i šatičky,“ řekla Madison. „To jsou věci.“

„Chce to odvahu vzít si růžovou,“ řekla Ashley.

„Ale sluší jí to,“ dodala Courtney. „A má pěkný náramek.“

Byla jsem ohromená. Velká trojka si myslí, že vypadám dobře? Svět je vážně vzhůru nohama.

Ale zář rychle zhasla.

„Jestli ta mrcha vyjede po Jasonovi, zaškrtím ji.“ Madisonina zlost byla nepřehlédnutelná. „Je pěkně drzá, že se cpe do lepší společnosti.“

Nonšalantně jsem se rozhlédla po sále. Velká trojka stála u pódia, minimálně dvacet metrů ode mě.

Proboha, prosím ne! Tady ne.

Rychle jsem zapátrala po signálech nadcházejícího záchvatu. Připravená k útěku.

Kupodivu jsem se cítila dobře. Sice jsem měla supersluch, ale nic dalšího se nezměnilo. Zatím.

Orchestr spustil Sinatrovu I’ve Got You Under My Skin. Pod kůží tě mám. Ironie osudu.

Debutantky se po celém sále párovaly se svými tanečníky.

„Připravená na foxtrot?“ Jason mi nabídl rámě.

Krindapána.

„Jistě.“ Připravená jsem nebyla ani v nejmenším.

V té chvíli vplula do sálu Hannah v elegantních bílých šatech s jednoduchou modrou šerpou. V duchu jsem jí předala titul nejhezčí holky v sále. Madison došla až k nám a ňadra se jí drala z výstřihu šatů od Very Wang.

„Jasone? Zatančíme si?“

„Promiň, Maddy.“ A odvedl mě na parket. „Tory je tu nová. Slíbil jsem jí, že ji trošku zasvětím.“

Madisoniny oči s nánosem řasenky překvapeně zamrkaly. „Jistě. Žádný problém.“

Jenomže to problém byl. Můj.

Jason a já jsme se zastavili, abychom chytili rytmus. A pustili jsme se do toho.

Nejdřív jsem mu pořád šlapala na boty. Šla vlevo, když on mířil vpravo. Zastavila se, když mě chtěl roztočit. Madison se samolibě usmívala a přes rameno svého tanečníka pozorovala mé neohrabané kreace.

Jenomže brzy se projevil můj přirozený smysl pro rytmus. Netrvalo dlouho a poddala jsem se Jasonovu vedení.

Oproti všem očekáváním jsem se začínala bavit.

Asi v polovině třetího tance mě Jason roztočil rychleji než předtím. Odletěla jsem a pak se vrátila do jeho náruče. Udělal otočku na druhou stranu, takže jsme se ocitli vedle sebe s nataženýma rukama. Jako na zavolanou se před námi objevil Chance.

Jason pustil mou ruku a jedním ladným pohybem uchopil Hannah. Setrvačnost mě nesla přímo do Chanceovy náruče.

Nechala jsem se vést instinktem a podařilo se mi srovnat s novým partnerem krok.

„Příště mě upozorněte předem!“ smála jsem se.

„Abysme zkazili všechnu legraci? Ani nápad.“

Chance byl ještě lepší tanečník než Jason. A držel mě mnohem těsněji. Nestěžovala jsem si.

Asi v polovině písně začal s novými kroky.

„Tohle neumím,“ vypískla jsem.

Ale Chance se pohyboval po parketu s lehkostí. Nechala jsem se vést a dokonce přidala pár vlastních parádiček.

„Vůbec jsem nepochyboval, že se chytíš,“ řekl Chance. „Tancuješ nejlíp ze všech.“

Další otočka. Naše těla se ocitla ještě blíž.

„A pořád jsi nejhezčí holka v sále,“ zašeptal.

Hmmm.

Překračuje to hranice přátelského flirtování? Nebo ne? Neměla jsem srovnání.

Hudba spustila crescendo a pak ztichla.

Chance se uklonil, mrkl na mě a odešel za Hannah.

Já spěchala ke stolu s jídlem a hodila do sebe šálek punče. Grapefruit s melounem. Hnus. Ale potřebovala jsem se napít. Tváře mi hořely a tep jsem měla zrychlený.

„Jsi si jistá, že jsi nikdy předtím netancovala foxtrot?“ Jason se objevil vedle mě.

Přikývla jsem, protože vlastnímu hlasu jsem nedůvěřovala.

„Tak to jsi přirozený talent.“ Hodil si do úst čokoládovou kuličku. Orchestr spustil My Favorite Thing. Páry se zadaly a začaly znovu tančit.

„Tak zkusíme, jak ti jde valčík.“ Jason mě popadl za ruku a táhl k parketu. Příliš rychle.

Příliš hrubě.

KLAP.

V celém těle mi vzplanul oheň. Rozložil se na miliony ledových vláken. Ukrutná bolest.

Vytrhla jsem se mu.

Přitiskla jsem si dlaně na tváře.

„Je ti něco?“ Jason mi stiskl rameno. „Chceš trošku vody?“

„Nedotýkej se mě!“

Mé ruce měly svou vlastní vůli a Jasona odstrčily.

Odletěl dozadu a hlavou se uhodil o stěnu. Šokovaně jsem se dívala, jak klesá k zemi.

KLOP.

V hlavě se mi vyjasnilo.

Srdce mi poskočilo.

Do prdele práce!

„Jasone!“ spěchala jsem k němu. „Prosím tě, promiň.“

Jason si třel týl, očividně zmatený. „Co se stalo?“

„Strčila jsem tě.“ Rychle uvažuj. „Přepadla mě migréna. Byl to prostě reflex.“

Musíš pryč!

„Je mi to moc líto, Jasone, ale musím už jít.“

„Ne, počkej, nechoď nikam.“ Jason nemohl pořádně artikulovat.

„Máš pořádnou sílu,“ poznamenal a štrachal se na nohy.

Rozhlédla jsem se. Byli jsme jediným párem, který netančil. Nikdo neviděl, jak jsem skoro devadesátikilového sportovce odhodila pět metrů dozadu. Téměř bez námahy.

„Promiň, ale opravdu musím jít.“

„Tak jo.“ Jason si uhladil vlasy. „Půjdu s tebou. Odvezu tě domů.“

Píseň skončila. Rozhlédla jsem se po sále. Chance, Hannah a Madison nás pozorovali. Ne, s Jasonem nemůžu odejít. Zítra by byla škola plná drbů.

„Díky, ale není třeba. Uvidíme se.“

Než mohl něco namítnout, mazala jsem ke dveřím.

Venku na schodech jsem začala přemýšlet o své neutěšené situaci. Jak se teď kruci dostanu na Morris? Nemám auto. Přívoz nejezdí. Taxík bude stát padesát babek.

Kit a Whitney šli do kina a přijedou mě vyzvednout v jedenáct. Telefony budou mít vypnuté.

Podívala jsem se na hodinky. Za deset minut půl desáté.

Bezva. Zůstanu tu trčet skoro dvě hodiny.

U obrubníku před hlavním schodištěm stála limuzína. Právě jsem dumala o svých omezených možnostech, když se otevřely dveře u řidiče a vystoupil muž v černém obleku. Mluvil do mobilu.

Podíval se na mě. Já na něho.

Ve světle lamp jsem si všimla, že je malý a podsaditý, má světle modré oči a šedé vlasy zastřižené těsně u hlavy. Po pravé straně čelisti se mu táhla bílá jizva.

S klapnutím zavřel telefon. „Slečna Brennanová?“

„Ano?“ překvapeně.

„Pan Claybourne mě požádal, abych vám byl k dispozici.“

„Pan Claybourne?“

„Pan Claybourne mladší.“ Ježek otevřel zadní dveře limuzíny a ustoupil. Na chvíli jsem si myslela, že sklapne paty.

Chance mu musel zavolat ve chvíli, kdy jsem opustila sál. Ergo na mě myslí.

„Promiňte, vaše jméno, pane?“

„Tony Baravetto.“ Stroze. „Osobní řidič Chance Claybournea.“

Zaváhala jsem. Byl to úplně cizí člověk. Jsem od přírody podezřívavá a neměla jsem v úmyslu jen tak do limuzíny nastoupit.

„Promiňte, pane, ale mohla bych se podívat na váš telefon?“

Baravetto se zatvářil překvapeně, ale mobil mi podal. Poslední přijatý hovor byl od Chance Claybournea.

Co dělat?

Káčo, máš snad jinou možnost, jak se dostat domů?

„Děkuji vám, pane Baravetto. Budu vám velice vděčná, když mě svezete.“

Vklouzla jsem do domu a zamkla za sebou dveře. A vydala se rovnou ke svému pokoji.

Kit a Whitney leželi propletení na pohovce v obýváku. Jakmile zaslechli moje kroky, odskočili od sebe a začali si upravovat vlasy a oblečení.

Paráda. A pak kdo je tu puberťák?

„Jaký bylo kino?“ zeptala jsem se.

„Vyprodáno.“ Kitovi bylo očividně trapně a pokusil se to zahrát do autu. „Jsi tu brzy. Svezl tě někdo?“

Přisvědčila jsem.

„Bylo to úžasné, viď, že ano?“ štěbetala Whitney. „Chci slyšet všechny šťavnaté podrobnosti.“

„Bylo to fajn. Jdu si lehnout. Dobrou.“

Nevšímala jsem si jejich proseb a hnala se nahoru po schodech tak rychle, jak mi dlouhé šaty dovolily. Po hlavě jsem se vrhla na postel. A uvolnila se. Po několika hodinách.

Pak jsem se překulila na břicho a zakřičela do polštáře. To tedy byl večer! Během dlouhé jízdy na Morris jsem rozpitvávala svůj záchvat v tanečních. Ano, takhle jsem si je pojmenovala. Podle kontextu. Záchvat na lodi. Záchvat s mouchou. Záchvat v jídelně. Záchvat v tanečních.

Co je způsobuje? Jsou náhodné? Anebo existuje spouštěč?

Dnešní epizoda byla jiná.

Cítila jsem to klapnutí v mozku, ale neztratila jsem vědomí. Projevily se jen smyslové symptomy – uši, které slyší všechno, co se šustne. A pak příval hrubé fyzické síly. Jako když Ben chytil v garáži motor.

Vzato kolem a kolem, dnešní proměna byla jen malá. Zvladatelná. A kruci, dokonce i užitečná.

Mění se model? Jak? Proč?

S našimi těly se děje cosi neuvěřitelného. Něco, co tenhle svět nezná. Měla jsem strach. Ať už jsme se nakazili čímkoli, proměňuje nás to. Máme to v mozku? V DNA?

To jsem nevěděla, ale proměna byla zcela zřejmá.

Jsme úplně jiní.

Viráti.

Musím tomu přijít na kloub.

Za každou cenu.

ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

Bouře zuřící v mém těle tu noc ustala.

Sny jsem měla klidné, bez znepokojivých obrazů.

Poprvé tenhle týden jsem se probudila plná energie. Žádná bolest hlavy, křeče ani horečka. Všechno fungovalo.

Hurá!

Kluci souhlasili, že se sejdeme ještě před vyučováním. Doufala jsem, že i ostatní budou mít dobré zprávy.

Dvacet minut po probuzení jsem vešla do bunkru. Nálada tam byla na stovky světelných let vzdálená poslednímu setkání.

Hi a Shelton stáli každý v jednom rohu a házeli si tenisákem. Cooper lítal mezi nimi a snažil se ho chytit. Ben seděl u stolu a pozoroval Coopovy akrobatické kousky.

„Ahoj, kluci.“

„Fajn, že jsi to stihla,“ přivítal mě Hi. „Máš jenom pět minut zpoždění.“

Shelton upustil míček. Coop vyskočil a pak se převalil na záda a žvýkal vybojovanou trofej. Zdravý. Spokojený.

„Jak se cítíte?“ zeptala jsem se.

„Mně je skvěle!“ Z Sheltonových očí zmizela úzkost. „Vůbec žádné problémy.“

„A vy dva?“

„Pohoda,“ řekl Ben. „Ať to bylo cokoli, překonal jsem to.“

„Já si připadám jako dva miliony dolarů,“ podotkl Hi. „Díky bohu.“

„Dokonce i hafuša Coop je ve špičkové kondici.“ Shelton podrbal štěně na břiše. „Že jo, ty malej uprchlíku.“

Coop se vydrápal na nohy a zaútočil Sheltonovi na prsa. Začali se z legrace prát.

Hi už zase v dobrém rozmaru barvitě komentoval zápas muže proti psovi, který se odehrával na zemi. Dokonce i Ben byl veselý. V koutcích úst mu cukal úsměv.

Nechtělo se mi kazit dobrou náladu, ale bylo potřeba učinit důležitá rozhodnutí.

„Jsem moc ráda, že jsme se všichni uzdravili,“ začala jsem. „Myslím, že nejhorší máme za sebou.“

„Kéž by,“ řekl Hi. „Moje půlky už další hodiny na záchodě nevydrží.“

„To nejhorší?“ Shelton si posunul brýle na nose. „Takže nás čeká ještě něco dalšího?“

„Musíme mít jistotu, že jsme fakt zdraví,“ řekla jsem. „A proto je potřeba v první řadě zjistit, co se stalo.“

„Proč?“ chtěl vědět Ben. „Co se stalo, stalo se.“

„Co když to není konec?“

Popsala jsem jim záchvat v tanečních. Poslouchali a nepřerušovali mě. „Přišlo to bez varování,“ dokončila jsem. „Ale neomdlela jsem.“

„Co tím chceš říct,“ zeptal se Hi.

„Nevíme, jestli nás ty záchvaty nebudou přepadat dál,“ hledala jsem správná slova. „Vedlejší účinky. Reakce. Cokoli. Nevím, jak tomu mám říkat.“

„Pokud jde o mě,“ řekl Shelton, „vždycky se to spustí tím, že mi škubne v hlavě.“

Přikývla jsem. „Nemůžu říct, že bych to slyšela nebo cítila, ale něco mi přeskočí v mozku. A pak přijdou divné věci. Pak to cvakne znovu a jsem zase normální.“

„Přesně tak,“ řekl Hi. „Včera večer se mi zase zbláznily oči. Viděl jsem otvírák úplně přesně, jak jsi popisovala.“

„Tyhle záblesky musí mít spouštěč,“ řekl Ben. „Něco je zapíná.“

Záblesky. Dokonalý popis.

„Každopádně potřebujeme odpovědi,“ uzavřela jsem debatu. „A existuje jediné místo, kde je můžeme hledat.“

„Sakra.“ Hi zavřel oči. „Musíme se tam vrátit, že jo?“

„Jenom Ben a já,“ ujistila jsem ho. „Nemůžeme jít všichni. Bylo by to příliš podezřelé.“

„Tak fajn,“ ozvali se Shelton a Hi jednohlasně.

„Kam?“ zeptal se Ben.

„Na Loggerhead. Po škole.“ Mávla jsem rukou. „O nic nejde. Jen se vloupáme Karstenovi do kanclu a pohrabeme se mu v papírech.“

„Pff,“ odfrkl Ben. „A já myslel, že máš v plánu něco nebezpečného.“

„Jste šílenci. Sebevrazi.“ Shelton se tahal za ucho.

„Možná,“ řekla jsem. „Ty a Hi máte jiný úkol.“

„Jakej?“ zeptal se Hi rezignovaně. „Ukrást auto? Vtrhnout do Ruska?“

„Na internetu jsme toho o parvoviru moc nenašli. Podle všeho, co jsme se dočetli, nám nemělo hrozit žádné riziko. Musíme vědět víc. Vy dva se pokusíte v univerzitní lékařské knihovně zjistit co nejvíc informací.“ Oběma se ulevilo, že jejich úkol není protizákonný.

„Prozkoumáme to skrz naskrz,“ slíbil Shelton.

„A s Katherine Heatonovou jsme taky neskončili,“ dodala jsem. „Pořád čekám, až se mi ozve Chance kvůli otisku.“

Ostatní přikývli, odhodlaní pokračovat v pátrání.

„Viráti, pozor!“ vyštěkl Hi jako seržant vydávající rozkaz nováčkům. „Úkol čeká na splnění.“

ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

Stála jsem na hlavních schodech před Boltonovou přípravkou a děsila se toho, co mě čeká uvnitř.

Jason se mnou měl první hodinu. Včera večer jsem mu dala košem a viděli to všichni jeho kamarádi. Nemluvě už o tom, jak jsem ho poslala k zemi.

Bude se zlobit? Co řekne? Tušila jsem, že naše setkání bude hodně rozpačité.

Boltonské chodby jsou pořád plné drbů. Obvykle se mi daří nebýt středem pozornosti. Tentokrát to asi bude horší. Historka o Růžové příšeře je určitě tématem číslo jedna.

Měla jsem štěstí. Při biologii byla přednáška. Naše laboratorní skupina se nesejde. Vzhledem k Chanceovým vyzývavým poznámkám jsem neměla chuť vidět Hannah o nic víc než Jasona.

A ještě pořád jsem nedokončila porovnání DNA. Zítra to musí být hotové.

Jason několikrát zabloudil očima k mé lavici. Já měla hlavu skloněnou, oči přilepené k laptopu. Poznámky z přednášky jsem dnes psala tak podrobně, že bych je snad prodala do nakladatelství.

Když zazvonilo, vyrazila jsem ke dveřím. Po zbytek dopoledne jsem se držela v ústraní.

Při obědě jsem se schovala do počítačové pracovny a dělala na své části prezentace. Porovnat sekvence mi zabralo víc než hodinu. Jakmile jsem skončila, výsledky jsem poslala Jasonovi a Hannah mailem.

Příchozí pošta. Vidíte, nevyhýbám se vám.

Cestou po chodbě jsem zaregistrovala pár šeptem pronesených poznámek. Všimla jsem si kradmých úsměvů. Můj úprk z tanečních nezůstal nepovšimnut.

Štěstí se mě pochopitelně nedrželo napořád. Po posledním zvonění mě Jason uviděl upalovat k hlavnímu vchodu.

„Tory! Počkej.“

Utéct? To by vypadalo blbě.

Zůstala jsem stát a snažila se nasadit neutrální výraz.

„Kde jsi celý den byla?“ zeptal se Jason. „Všude jsem tě hledal.“

„Promiň. Musela jsem dokončit projekt o DNA. Výsledky jsem ti poslala na gmail.“

„Vážně? Skvělé.“ Jason si přejel rukou vzadu po krku. „Ale já s tebou chtěl probrat něco jiného.“

A je to tady.

„Chance tě shání, prý je to důležité. Zjistil něco o otisku, cos mu dala.“ Takže o tohle jde? Nevěděla jsem, jestli mám cítit úlevu, anebo se urazit.

Jasona mé mlčení zmátlo. „Ještě pořád to potřebuješ, ne?“

„Ano. Určitě. Díky.“ A než jsem dokázala samu sebe zarazit, dodala jsem: „Já myslela, že chceš mluvit o tanečních.“

Zděsila jsem se vlastních slov. Co si proboha namlouvám?

„No když už jsi o tom začala, vypařila ses dost brzy.“ Jason se zasmál. „Promiň, že jsem takové nemehlo.“

„Ale ty se nemáš za co omlouvat.“ O čem to mluví? „Já se omlouvám. Strčila jsem do tebe.“

„Nevěděl jsem, že míváš migrény,“ opáčil Jason. „Neměl jsem tě tak táhnout. Migréna dokáže být fakt příšerná.“

„Hm.“

„Nemůžu uvěřit, že jsem zakopl. Vzadu na hlavě mám bouli jako kiwi.“ Zahihňal se. „Každému tvrdím, že jsem se zranil při lakrosu, abych nevypadal trapně.“

Zadržela jsem dech. Jason si vůbec neuvědomuje, co se ve skutečnosti stalo. A jestli to neviděl nikdo další, jsem z toho venku.

„Každopádně,“ pokračoval Jason, „Chance se s tebou chce sejít zítra ráno před cvičením, aby ti předal ty informace. Půjde to?“

„Určitě. Pověz mu, že si fakt cením jeho pomoci. A že mu děkuju za včerejší odvoz. Pana Baravetta mi seslalo samo nebe.“

„Jasně. A z těch drbů si nic nedělej.“

„Ale?“ Předstíraná lhostejnost. „Co se o mně povídá?“

„Ale nic.“ Jason předpokládal, že už to vím. „Ty slepice si vždycky na někoho zasednou. Asi jim to dělá dobře.“

„Tak mi to řekni. Přežiju to.“ Lež.

„Je to blbost.“ Jason si povzdechl a očividně se cítil nepříjemně. „Povídaly, že sis hrála na Popelku. Žes musela vrátit šaty, než zavře obchod.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Takové ponížení. A co bylo horší, vlastně to byla svým způsobem pravda.

Chtělo se mi zalézt do kanálu. Teleportovat se. Umřít. Ale rozpaky po chvíli vystřídala zlost.

„Kdo to říkal?“

„Zapomeň na to. Vypadala jsi nádherně. Prostě žárlí.“

„Jasone, prosím. Kdo?“

„Madison a spol. Courtney a Ashley.“

Opět Velká trojka. Je jedno, co udělám, ty tři to vždycky použijou proti mně.

Ale tohle jim jen tak neprojde. Ještě se uvidí, kdo s koho.

„Asi jim kape na karbid. Díky, žes mi to řekl.“ Vykouzlila jsem úsměv. „Pověz Chanceovi, že tady na něho počkám, jestli mu to vyhovuje.“

„Tak jo. Opatruj se.“ Jason ušel pár kroků a otočil se. „A s Maddy a jejíma kecama si nedělej starosti. Nikdo tomu nevěří.“

„Díky,“ řekla jsem.

Cestou k přístavišti jsem přísahala, že se Trojce pomstím. Už jsem měla jejich pomluv až po krk.

Jenomže to bude muset chvilku počkat.

Dneska musím spáchat zločin.

ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

Hi a Shelton spěchali po Beaufain Street. Míjeli posádky veslující na Colonial Lake, umělé nádrži táhnoucí se přes celý blok. Po hladině plavaly po dvou nebo třech hlasitě kejhající kachny. Chlapci se soustředili na svůj úkol, takže si jich nevšímali.

Nedaleko nákupní čtvrti rodinné domky ustoupily činžákům vyrovnaným do perfektních řad. Truhlíky za okny přetékaly petúniemi, měsíčky a lantanami. V teplém odpoledním slunci pilně pracovaly včely. Krásný den je nezajímal.

Na King Street hoši zatočili doleva a konečně se dostali k univerzitnímu kampusu, třem čtvercovým blokům budov v gotickém stylu se stěnami z cihel a skla porostlými břečťanem. Pod stařičkými duby a magnóliemi psi honili frisbee poletující mezi studenty.

Šipka chlapce navedla k obrovské kamenné budově na východní straně nádvoří.

„Omdlel jsi dneska?“ zeptal se Shelton, když spěšným krokem kráčeli po cestičce.

„Ne, ale měl jsem záblesk. Na chvilku. Dokázal jsem přečíst papír se správnými odpověďmi písemky, co ležel panu Hallmarkovi na stole. A to jsem seděl v poslední lavici.“

„Já měl sluchový,“ opáčil Shelton. „Na záchodě jsem zaslechl takový trhavý zvuk, jako když zapneš motorovou pilu. Byl to Kelvin Grace, rozepínal si zip na poklopci. Tři metry ode mě, mimo kabinku. Trhlý, co?“

„Šíleně trhlý.“

V biologicko-lékařské knihovně je poslali do veterinárního křídla. Tam si rozdělili témata a pustili se do práce. Po dvou hodinách si porovnali poznatky.

„Prolistoval jsem miliardu lékařských časopisů,“ řekl Shelton. „Naše symptomy neodpovídají žádné nemoci. Některé z nich jsem ani nenašel.“

„O parvoviróze jsem zjistil tohle,“ navázal Hi a zašustil papíry. „Jsou to malý bacily, jedny z nejmenších virů v přírodě a mají jediné vlákno DNA. Parvus znamená latinsky malý.“

„Úchvatné,“ prohlásil Shelton s kamennou tváří. „A jak nám to pomůže?“

„Různé živočišné druhy mají různé kmeny. Psi, kočky, prasata, dokonce i norci. A tohle si poslechni.“ Hi začal číst z poznámek: „Parvoviry jsou specifické pro formu života, kterou infikují, ale jedná se o flexibilní znak.“

„Co to znamená flexibilní?“ zeptal se Shelton.

„Znamená to, že viry nejsou tak docela specifické. Psí parvoviróza se obvykle šíří jen mezi psy, vlky a liškami. Ale některé kmeny mohou nakazit i jiná zvířata, třeba kočky.“

„Když teda psí verze může přeskočit na kočky, proč by nemohla i na lidi?“

Hi pokrčil rameny. „Netuším. Ale Tory měla pravdu, psí parvovirus by neměl nakazit člověka.“

„Takže jsme v koncích,“ povzdychl si Shelton. „Asi bychom měli pátrat dál.“

Stíny se prodloužily a ztmavly a nakonec vystřelovaly jako tmavé šípy po dřevěných stolech uprostřed knihovny. Shelton už to chtěl vzdát, když narazil na novou stopu.

„Hii. Koukni na to.“

Hi se mu naklonil přes rameno a četl na stránce, kam ukazoval Sheltonův prst.

„Lidé se nemohou nakazit psím parvovirem, ale mohou být infikováni virem stejného rodu.“ Sheltonův hlas zněl vzrušeně.

„Opravdu?“

„Existují tři typy: dependovirus, bocavirus a erythrovirus. Mezi ten poslední typ patří i bacil pojmenovaný B19.“

„Parvo B19.“ Hi si třel čelo. „Něco mi to říká.“

„B19 objevili v roce 1975.“ Shelton dál vybíral fakta. „Byl to první parvovirus, který průkazně nakazil člověka. Dodnes neexistuje vakcína. Poslední epidemie propukla v roce 1998.“ Shelton zvedl oči. „Většinou to chytí děti. Vypukne to obvykle ve školce nebo ve škole.“

„Co ten B19 dělá?“

Shelton se vrátil k časopisu a rychle četl. „Způsobuje to takzvanou pátou nemoc neboli erythema infectiosum.“ Shelton povytáhl obočí. „Divný názvy. Každopádně to vypadá, že B19 přivodí ošklivou vyrážku, která trvá několik týdnů.“

„Tak to se nám nestalo.“

Shelton četl dál. „B19 se šíří kapénkami. Takže asi kašlem. Infikovaní jedinci mohou mít horečku a být unavení.“

„Tohle už zní povědomě.“

Shelton přisvědčil. „Jakmile se B19 dostane do hostitele, proniká do červených krvinek v kostní dřeni. Symptomy se objevují během několika dní po infekci a trvají minimálně týden. Infikovaní jedinci jsou nakažliví pouze v době před propuknutím symptomů.“

„Chytili jsme virus od Coopa,“ řekl Hi. „Můžou mít psi B19?“ Shelton prohlížel stránku. „Ne. B19 infikuje jen lidi.“

„Další slepá ulička.“

„Já nevím. Připadá mi to důležitý. Něco nám uniká.“

„Zkopírujeme ten článek a pak se podíváme na citované odkazy.“ Stíny šedly a černaly, když Shelton a Hi vyhledali všechny zdroje, které mohli. Jeden odkaz vedl ke druhému, ke třetímu. Ale nic nového se nedozvěděli.

V deset hodin zarachotil interní rozhlas a upjatý hlas informoval přítomné, že knihovna se zavírá.

„Myslím, že jsme na dobrý stopě,“ prohlásil Hi. „Jenom nevím, která to je. Poradíme se s ostatníma.“

„Dobrý nápad.“

Ozvalo se druhé varování, o poznání chladnější než první.

Chlapci zamířili k východu.

ČTYŘICÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

S Benem jsme stáli před dveřmi LIRI. Zhluboka jsme dýchali. Snažili se utišit rozjitřené nervy.

Záblesk byl to poslední, co bychom potřebovali.

Podělat se mohla asi jen miliarda věcí. Jenomže jinou možnost jsme neměli. Karsten zná odpovědi. A my je potřebujeme.

„Jestli tam ten starej kozel ještě je, jsme v háji.“ Nezkrotný optimista Ben.

„Není. Určitě odjel do akvária. A kdyby náhodou, tak použijeme naši výmluvu a vypadneme.“

Znělo to sice přesvědčivě, jenže Ben měl pravdu. Karstenovi bychom těžko prohrabali kancelář, kdyby v ní seděl.

Doufala jsem, že se náš plán zdaří.

„Co když Karsten poznal můj hlas?“ Ben původně nechtěl do telefonu vůbec mluvit.

„Muselo to vypadat, že mu volá dospělý. To bych nezvládla. A navíc, ty skoro nemluvíš, takže nejspíš ani nemá ponětí, jak zní tvůj hlas.“

Bod jedna našeho plánu byl těžký oříšek. Abychom měli vůbec nějakou šanci na úspěch, museli jsme odlákat Karstena z ostrova.

Když jsem si na internetu přečetla jeho biografii, dostala jsem nápad.

Doktor Marcus Karsten byl čestným ředitelem a konzultantem Jihokarolínského akvária. Díky téhle informaci už nebylo těžké ho napálit a dostat pryč z ústavu.

I přes svou nervozitu se Ben pousmál. „Karsten vyskočí z kůže, až zjistí, že žádnému tučňákovi nic není.“

Ano. Museli jsme sebou hnout. Karsten je vždycky paranoidní, takže mu třeba docvakne, že ho někdo odlákal, a bude spěchat zpátky na Loggerhead. Do té doby musíme být dávno pryč.

„Připraven?“ Protřepala jsem si prsty a vytáhla se na špičky.

„Připraven,“ odpověděl Ben.

Vešli jsme do hlavní budovy a vykročili ke kanceláři ochranky. U stolu seděl Sam. Pohoda. Sam byl méně náladový než Carl. A fyzicky jeho protiklad. Kost a kůže, plešatý jako balon. Vypadal spíš jako mrtvola než strážný.

Neochotně zvedl oči od časopisu a zaregistroval naši přítomnost. „Bezva. Problémový děti. Přišli jste to sem podpálit?“

„Dobrý den.“ Nasadila jsem ten nejmilejší úsměv. „Potřebujeme předat nějaké formuláře mému otci.“

„Nechte je tady v krabici.“ Sam se znovu začetl do časopisu Pušky a munice.

„To nejde. Musí se nejpozději do půl hodiny odfaxovat. Jinak nemůžeme nikam jet.“

Sam si vzdychl a natáhl ruku. Podala jsem mu dokumenty.

„Matematický tábor?“ Zasmál se. „Vy potřebujete injekci kvůli matematickýmu táboru? Mám lepší otázku: proč tam vůbec chcete jet?“

„Haha. Mohli bychom mu to prosím zanést? Je to jen chvilička a pak už vás nebudeme obtěžovat.“

Sam zaváhal, patrně se obával Karstena, který poslední dobou nesršel dobrou náladou. Nakonec přikývl.

„Máte štěstí, doktor K. tu zrovna není.“ Podal mi zpátky papíry a ukázal, ať jdeme dovnitř. „Nikam se nezapisujte a hoďte sebou. Nechci kvůli vám na koberec.“

„Díky.“ Proběhli jsme chodbou, než si to rozmyslí.

„Nemáme se zapisovat,“ zašeptal Ben. „Ten pitomec nám právě prokázal velkou laskavost.“

„A můžeme loupit.“

Úprkem jsme vyběhli schody ke Karstenově kanceláři. Kit jezdí výtahem. Nemohli jsme riskovat, že narazíme na mého milovaného tatínka.

Ve třetím patře se ze schodiště vcházelo do krátké chodby. Na opačném konci za dveřmi z matného skla byla kancelář ředitele.

Poslední překážka: Dračice.

Karsten nesnáší hluk, to je o něm všeobecně známo. Jeho sekretářka Cornelia Hokeová je jediný zaměstnanec, který pracuje uvnitř svatyně. Pokud se nám podaří odrazit Dračici, máme šanci.

Momentálně jsme potřebovali skrýš.

Ben do mě šťouchl a ukázal na přístěnek. Nacpali jsme se dovnitř a okýnkem vykukovali ven.

Uběhla minuta. Pět. Deset. Začala jsem se potit. Samozřejmě.

Hokeová konečně vyšla ze dveří a kolíbala se k výtahu. Na tohle jsme čekali. Dračice je nevyléčitelná kuřačka a vždycky deset minut po celé hodině se vykrade ven. Dvě cigarety a telefonát příteli – řidiči kamionu. Máme minimálně patnáct minut.

Legrační. Zvyky Dračice znal v LIRI každý až na jejího šéfa.

Jakmile klaply dveře výtahu, vřítili jsme se do předpokoje a vešli do Karstenovy kanceláře.

Odpočet. Dvanáct minut.

„Kde začneme?“ zašeptal Ben.

„Hledej desky, zápisy, cokoli s poznámkami o projektu.“

Kancelář byla spartánsky zařízená. V rohu knihovna plná referenčních materiálů. Psací stůl. Registračka. Stojan na klobouky.

Karsten asi většinu dokumentů uchovává jinde. Ale do tajné laboratoře se nedostaneme. Musíme pátrat tady. A rychle.

Posadila jsem se za Karstenův stůl a začala s počítačem. Když jsem klikla na pravé tlačítko myši, na monitoru se objevil rámeček pro heslo. Samozřejmě.

Zkusila jsem registračku. Zamčená.

„Už jen deset minut,“ varoval mě Ben.

Prohledala jsem zásuvky stolu. Ve třech byly kancelářské potřeby. Pera. Nalepovací štítky. Děrovačka. V dalším elektrické šňůry a kabely od počítače.

Ben se na druhé straně pustil do knihovny.

„Zatím nic,“ řekl. „Osm minut.“

„Potřebujeme klíč od registračky,“ řekla jsem. „Určitě tam má papíry.“ Ben rozhodil rukama a ve tváři měl výraz odsouzeni k záhubě. Nevšímala jsem si ho a rychle obhlížela Karstenův stůl. Monitor. Myš. Tiskárna. Kovový šálek s pery a svorkami na papír. Malé hodiny. Šimpanzí lebka.

Že by?

Zvedla jsem ji a otočila. Zarachotilo to. Naklonila jsem pana Šimpa a zaklepala. Z otvoru v týle vypadl klíček.

„Jooo.“

Odložila jsem lebku, vsunula klíč do zámku. Západka vyskočila a zásuvka se otevřela.

Ben si klekl na koleno vedle mě. Společně jsme rychle listovali deskami. „Šest minut.“ Ben už byl hodně nervózní.

Probírala jsem jednu složku za druhou.

Vybavení. Výdaje. Hodnocení zaměstnanců.

„Koukni!“ Ben držel složku nadepsanou Aktivní projekty – LIRI. Uvnitř byla tabulka a v ní poslední zápis z tohoto týdne.

Rychle jsem četla. Laboratoř číslo šest měla vlastní sloupec, ve kterém stálo: Uzavřena – mimo provoz. Už od poloviny února.

„Já to věděla,“ zašeptala jsem. „Karstenův projekt není registrovaný. O experimentu s parvovirem univerzita nic neví.“

Jakou hru Karsten hraje?

Ben otevřel spodní zásuvku. Desky v ní uložené neměly štítky. Probírali jsme se jimi a uši měli našpicované, abychom slyšeli Dračici.

„Tři minuty,“ sykl Ben. „Musíme vypadnout.“

„Co to je?“ V ruce jsem držela desky s bankovními vkladovými stvrzenkami. Účet byl vedený na jméno dr. Marcus Karsten.

„Páni. Tahle je na padesát tisíc dolarů.“ Rychle jsem očima prolétla lístečky. Byl jich tu tucet. Všechny vystavené na stejnou částku. „Všechny šeky jsou od jedné společnosti – Candela Pharmaceuticals.“

„Koukni,“ Ben zvedl spodní ústřižek. „První vklad je půl roku starý.“

„Šeky jsou vystavené na Karstena, ne na univerzitu,“ podotkla jsem. „Určitě to něco znamená.“

Venkovní dveře se otevřely a s klapnutím zavřely. Těsně za dveřmi do Karstenovy kanceláře se ozvalo mumlání. Dračice.

Nacpala jsem si stvrzenku do kapsy a pak co možná nejtišeji zamkla skříňku a vložila klíč zpět do lebky.

S Benem jsme se přikradli ke dveřím a vykoukli ven.

Psací stůl Hokeové stál přímo mezi námi a vnějšími dveřmi. Seděla za ním a rozbalovala si bonboniéru Godiva.

Byli jsme v pasti.

Hodinu tady čekat nemůžeme. Karsten se vrátí. Chytí nás. Zavolá policii. Při té myšlence se mi zrychlil tep.

Najednou mi bylo horko. Měla jsem pocit, že padám dlouhým černým tunelem.

KLAP.

V mozku mi vybuchly světelné záblesky.

Slyšela jsem prsty Hokeové, jak trhají obaly bonbonů. Cítila jsem čokoládu, vlašské ořechy a karamel. Zpocený polyester. Kolínskou Chantilly.

Oči se mi zaostřily jako lasery. Viděla jsem částečky prachu vytvářející ve vzduchu krajkové vzory. Roztoče přichycené na dřevěné desce stolu. Maličké rýhy v lebce šimpanze.

Ben vedle mě střídavě krčil a natahoval ruce. Podívali jsme se po sobě. Jeho duhovky zářily zlatem. Stejně jako moje.

Najednou jsem věděla, co udělat. Ben přikývl, četl mi myšlenky.

Pootevřela jsem dveře. Přikrčila se.

Konečně se Hokeová sehnula pro něco pod stůl.

Jako pouštní vítr jsme vystřelili z Karstenovy kanceláře. Proletěli kolem Dračice. Neslyšně se protáhli do chodby.

Venku.

Volní.

¦ ¦ ¦

Hokeová, zmatená pocitem vanoucího vzduchu, se podívala ke vchodovým dveřím. Pomalu se zavíraly.

Divné.

Dračice vstala a strčila hlavu do chodby.

Prázdná.

Pokrčila rameny, vrátila se ke stolu a pustila se do svačinky.

ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

Hi a Shelton vyšli z knihovny a vydali se na patnáctiminutovou cestu k přístavišti.

„Nerad chodím po městě v noci,“ řekl Shelton. „Na ulici skoro nikdo není.“

„Je sotva deset a jsme v turistický čtvrti,“ odpověděl Hi. „Bojíš se, že tě přepadne babka z Jersey?“

„Je tma. Proto to říkám.“

„Já se nebojím.“ Hi ukázal na výklady obchodů. „Myslím, že mezi Abercombie a Lacoste je bezpečno.“

V půli bloku už nesvítily pouliční lampy a chodníky se ponořily do šera.

„Fajn,“ podotkl Shelton. „A co teď?“

„Pojď a nekecej, srabe.“

Hi zrychlil tempo. Za pár vteřin si všiml dvou mužů postávajících na rohu King Street a Hasell Street. Oba byli oblečení do černého. Ani jeden nemluvil.

Chlapci se beze slova zastavili.

„Sheltone.“ V Hiově hlavě se rozezněl poplašný systém. „Tady to smrdí.“

„A pořádně.“

„Půjdeme jinudy.“

„Jo, to zní skvěle.“

Přešli King Street a vydali se na východ po Hasell Street. Špatný směr, ale ani jednomu obchůzka nevadila.

„Kousek odsud je náš chrám,“ řekl Hi. „Na příštím rohu tam můžeme zabočit.“

U K. K. Beth Elohim se otočili a ohlédli do tmy za svými zády. Ulice byla prázdná.

„To mám za to, že jsem si z tebe utahoval,“ řekl Hi. „Pořádně jsem se vyděsil, a pro nic za nic.“

Shelton se zasmál. „Jo, na Jasona Bournea nemáme, viď?“

Chlapci si připadali pošetile. Zahnuli doprava, minuli dva bloky směrem na jih a došli ke staré tržnici. Ve tmě její budova připomínala obrovského mořského hada plazícího se středem Market Street. Po obou stranách vybíhaly úzké uličky.

„Do háje,“ vydechl Hi.

Ti dva muži stáli na druhé straně Market Street. Jeden kouřil. Oba pozorovali Sheltona a Hie.

„Krucinál,“ zašeptal Shelton. „Mizíme.“

Chlapci vyrazili severní uličkou od tržnice. Zatočili a stínovou dvojici ztratili z očí.

„Jdeme špatně.“ Sheltonovi se při rychlé chůzi třásl hlas.

„Nechci jít kolem nich. Ty snad jo?“

Shelton se nenamáhal s odpovědí.

Pokračovali kolem starého křídla tržnice, které bylo teď v noci temné a opuštěné. Na další křižovatce se zastavili a ohlédli přes rameno.

A téměř si ucvrnkli do kalhot.

Muži byli v uličce lemující jižní stranu tržnice. Pozorovali je jako dravci sledující kořist.

„Nezastavuj se,“ zašeptal Shelton. „Pořád běž.“

„Bay Street,“ sykl Hi. „Celé to obejdeme.“

Na kočičích hlavách zaduněly kroky. Chlapci se ohlédli.

Muži přešli ulici a blížili se k nim. Vzdálenost se rychle zmenšovala.

Hi a Shelton se po sobě podívali. Bojovat, nebo prchnout? Tohle nebyl rovný soupeř. Napjali všechny svaly v těle, připravení k útěku.

Svět zmizel.

Tma.

Všude.

KLAP.

Sheltonem i Hiem projel elektrický proud. Naráz viděli všechno s diamantovou ostrostí.

Kroky za nimi se zrychlily. Pronásledovatelé byli blízko a chystali se zaútočit.

„Utíkej!“ zakřičel Shelton.

Chlapci se rozeběhli jako dva chrti. Za nimi duněly kroky. Lov začal.

Hiovy oči proťaly temnotu jako brýle s nočním viděním. Uvnitř v tržnici si mezi stíny všiml tmavšího místa.

Popadl Sheltona a stočil směr doprava. Shelton snadno změnil kurz. Společně vklouzli do černočerné budovy. Skrčili se za převráceným stolem. Zadrželi dech.

Pronásledovatelé proběhli kolem vchodu. Jejich dupot zněl chlapcům jako kvílení větru. Cítili pot a slyšeli rozrušené hlasy.

„Kde sakra jsou?“

„Krucinál! Já proběhnu ulici, ty se podívej dovnitř. Nesmějí nám utéct.“

Kroky se rozdělily. Jeden pár bot dusal na východ. Slábl.

Druhý pár se blížil k nim, štěrk pod koženými podrážkami chřupal jako praskající popcorn.

A pak ticho.

Hi a Shelton seděli na bobku a spatřili svého pronásledovatele. Zastavil se. Mžoural ve tmě.

„Vylezte ven.“ Byl to vysoký, ukňouraný hlas. „Chceme si jen promluvit.“

Muž posunul jednu nohu dopředu.

Něco tichounce cvaklo.

Nadlidský sluch chlapců zvuk zaregistroval.

Pohledy se jim střetly. Zorničky jim zlatě zářily.

Věděli.

Odjištěná pistole.

„Já vám neublížím.“ Hlas nyní přicházel zprava. Muže bylo zřetelně vidět. Byl vysoký, měl šlachovité nohy a ruce obepnuté černou látkou.

Vykročil, ale nebyl si jistý. Natáhl ruku, aby si ohmatal prostor před sebou. Ve druhé svíral pistoli.

Shelton a Hi mysleli na totéž. Nepřítel nevidí. My ano. Rozzářenýma očima se rozhlédli po okolí. Hledali zbraň.

Támhle.

Před nimi byly o zeď opřené dva smetáky. Oba měly pevnou dřevěnou rukojeť.

Chlapci se tiše posunuli a vyzbrojili.

Čekej.

Čekej.

Nakonec se nepřítel přiblížil k jejich skrýši. Pistoli držel před tělem, komíhala se zepředu dozadu. Amatér. Hlupák.

Shelton se pohnul. Nikdo mu nemusel radit. Rukojeť smetáku se muži zaklínila mezi nohama. Zakopl, ale kupodivu udržel rovnováhu.

Hi vyrazil jako blesk a praštil chlapa do natažené ruky. Pistole dopadla na kočičí hlavy a zmizela ve tmě.

Shelton nezaváhal. Napřáhl a vrazil smeták muži do žeber.

„Auuuu!“ Nepřítel se zlomil v pase.

Hi si přehodil smeták, takže se rukojeť otočila o tři sta šedesát stupňů, a udeřil jí muže zezadu do hlavy.

Dřevo narazilo na kost.

Muž upadl. Ležel bez hnutí.

Na oslavy nebyl čas.

Válečníci vyrazili z úkrytu.

Utíkali potemnělými ulicemi.

A nezpomalili, dokud se nedostali k vodě.

PADESÁTÁ KAPITOLA

„Kde jste byli? Čekáme tu celou věčnost.“

Potřebovala jsem vypustit páru. Adrenalinu jsem v sobě měla na rozdávání.

„Promiň,“ ozval se Hi. „V knihovně jsme se zasekli dýl, než jsme čekali. A ti útočníci nás taky trochu zdrželi.“

„Jasně.“ Obrátila jsem oči v sloup.

„Šli po nás dva chlápci.“ Shelton byl ještě nabuzenější než já. „Jednoho jsme dostali, druhýho nechali utéct.“

Ben zvedl ruku. „Moment. Vysvětlete nám to.“

Hi a Shelton si bouchli pěstí o pěst.

„Kdo po vás šel?“ zeptal se Ben.

„Ti samí cvoci jako na Loggerheadu,“ řekl Shelton.

„Proč?“

„Víme o vraždě Heatonové, takže nás chtějí oddělat. To je jasný, ne?“

„Těžko říct.“ Já si tak jistá nebyla. „Nezdá se mi, že by někdo dělal takový povyk kvůli čtyřicet let starému zločinu.“

„Tory, tentokrát jsme záblesk využili,“ vykládal Hi. „Proměna nám dala sílu. Supersmysly a supersílu.“

Shelton souhlasil. „Bylo to úžasný.“

„Nejste sami.“ Ben jim vyprávěl o našem dobrodružství v LIRI. „Takže Karsten ukládá do banky hotovost, aby mohl provádět utajené experimenty?“ Shelton zahvízdal. „A my mu na to přišli.“

„Ať už dělá cokoli, záznamy o projektu v kanceláři nejsou,“ řekla jsem. „Určitě je schovává v laboratoři. A co vy, zjistili jste něco užitečného?“

„Možná.“

Shelton a Hi střídavě vysvětlovali poznatky, k nimž se dopracovali.

„Takže některý parvoviry se přenášejí mezi živočišnými druhy,“ shrnul Hi, „a existují kmeny, který infikují člověka. Jenomže lidi nemůžou nakazit psy a psí forma neinfíkuje lidi.“

Něco mi nesedělo. Co to je? Odpověď zůstávala ukrytá v hlubinách mého mozku.

„Ještě jednou, jak se jmenuje lidská forma?“ zeptala jsem se.

„Parvovirus B19,“ odpověděl Hi. „Pojmenovali ho tak proto, že první exemplář našli v devatenácté Petriho misce.“

„B19,“ opakovala jsem si pro sebe. Na tohle se mě snaží upozornit mé podvědomí? Ale proč? Název je obecný jak bláto.

Odpověď ne a ne vyplout na povrch.

Zavřela jsem oči.

Mysli. Mysli.

K ničemu to nebylo.

Právě v tu chvíli vrazil do bunkru Coop. Byl silnější a živější, tak jsme ho nechávali proběhnout po okolních dunách.

Štěně mi začalo v osmičkách obíhat kolem nohou.

„Coope, no tak!“ Stěží jsem se udržela na nohou.

Coop stáhl ocas a zalezl pod stůl, kde slabě zakňučel.

Pohladila jsem ho po zádech a mluvila na něj uklidňujícím hlasem. Nesnesu, když se vystraší. Od Karstena si už vytrpěl dost.

Drbala jsem Coopa za uchem, když se subliminální vzkaz konečně prodral na světlo světa.

B19.

To je ono!

„Kluci!“ zařvala jsem. „Já vím, co se stalo. Karsten určitě…“

Chlupy na Coopově zádech se zježily do vztyčeného pruhu. Zavrčel, oči upřené na vchod do bunkru.

Rychle jsem se otočila.

Zvenčí se ozývalo šramocení, nezaměnitelný zvuk, který vydává někdo, kdo se pokouší protáhnout otvorem.

Na zemi se objevil stín.

Stáhli jsme se do kouta. Jak to, že někdo odhalil naši tajnou skrýš? Teď nás má v pasti.

Objevila se skrčená postava. Narovnala se. Hleděla na nás s neskrývanou nenávistí.

Byl to poslední člověk, kterého bych tady čekala.

PADESÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

„Tory Brennanová.“

Karsten vyštěkl mé jméno, jako kdyby měl v ústech velmi hořkou pachuť.

Ohromeně jsem otevřela ústa.

Náš bunkr byl prakticky neviditelný. Jak ho Karsten objevil?

Kluci na něj zírali a sklíčeně mlčeli. Hra je u konce. Prohráli jsme. „Takže tady plánujete svoje krádeže,“ ušklíbl se Karsten pobavený vlastním důvtipem. „Jak malebné.“

Najednou se mu rozšířily oči a pak přimhouřily do úzkých štěrbinek. Podívala jsem se tam, kam on.

Na Coopa.

Štěně mi sedělo mezi nohama, packy roztažené, uši sklopené, srst naježenou. Stažené pysky odhalovaly lesklé bílé zuby.

Coop nespouštěl z Karstena oči a z hrdla se mu dralo hluboké vrčení. „Je to pravda.“ Karstenovi se třásl vzteky hlas. „Vy jste ho ukradli.“

„Ano,“ řekla jsem klidně. „Vzali jsme ho.“

Pohladila jsem Coopa po hlavě. Stále byl napjatý, sledoval každý Karstenův pohyb. Připravený vyrazit.

„Kdo vás navedl?“ Karsten se rozhlédl a pak klesl na židli. Žluté tenisky měl špinavé od bláta. „Pro koho pracujete?“

„O čem to m-mluvíte, č-člověče?“ koktal nervózně Shelton. „My p-pro nikoho ne-nepracujeme.“

„S tím jdi do prdele!“ Karstenův výbuch mě šokoval. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit sprostě. „Jak jste se dostali přes zámek, přes dveře? Neurážejte mou inteligenci tvrzením, že jste jednali na vlastní pěst.“

„Je mi líto, ale je to pravda.“ Založila jsem ruce. „Ani jsme tam nešli pro psa. Jenomže když jsme ho našli, neměli jsme na výběr.“

„Tak proč jste se tam vloupali? A jak jste to provedli? Pověz mi všechno. Hned teď.“

Neviděla jsem jinou možnost, a tak jsem poslechla.

Vyprávěla jsem o pomatené opici, co nás bombardovala. O špinavé identifikační známce. O sonikátoru. O nálezu tajné laboratoře. O tom, jak jsme odhalili příběh Katherine Heatonové. Našli kostru. A jak na nás ve tmě stříleli.

Karsten hodně dlouho mlčel. Když znovu promluvil, hlas měl o poznání klidnější.

„Opravdu jste našli tělo?“

„Našli,“ řekl Ben.

„Katherine Heatonovou.“ Čekala jsem na jeho reakci. „Jenomže ti chlapi s pistolemi nás vyhnali. Z vašeho ostrova.“

Karsten zabloudil pohledem někam daleko.

„Katherine Heatonová.“ Skoro ho nebylo slyšet. „Celé ty roky. Na Loggerheadu. Celou tu dobu tam byla.“

Překvapilo mě to. Jeho smutek vypadal opravdově.

Stejně jsem zatlačila.

„Zlobil jste se, že jsme přivedli policii. A máte přístup k opičím kostem. Jste podezřelý.“

„Holka jedna pitomá!“ Do jeho hlasu se opět vrátila zášť. „S Katherine jsme byli spolužáci na střední škole svatého Eduarda. Byla to moje kamarádka, oba jsme milovali vědu.“ Kostnatý prst se zabodl do vzduchu. „Když se ztratila, vzalo mě to. Nemluv o věcech, o kterých nic nevíš.“

„Omlouvám se.“ Bylo mi to líto. Karsten patrně mluvil pravdu. „Ale někdo pohřbil Katherine Heatonovou na Loggerheadu. A ten někdo nám nedovolil odhalit, že jsme našli její ostatky.“

Karsten bloudil očima. Chvíli patrně diskutoval sám se sebou. Pak se na mě znovu podíval.

„Opravdu nevím. Smrt Katherine je velmi starý případ. A nejspíš ho nikdy nevyřeší.“ Karsten vstal. „Dopustili jste se vážného trestného činu. Mnohem závažnějšího, než si dovedete představit.“

„Nejsme sami,“ vpálil mu Hi. „Ty vaše úchylný experimenty nejsou povolený.“

Karsten si narovnal brýle. „Vážně?“

„Ano. Dnes odpoledne jsme našli důkaz.“ Nemohla jsem si pomoct. „Jak se vám líbilo v akváriu?“

Karsten ztuhl.

Nešetřila jsem ho.

„V oficiálním registru neuvádíte všechny testy.“ Vytáhla jsem z kapsy stvrzenku. „A berete peníze bokem. Jakpak to funguje, doktore Karstene?“ Karstenova tvář zesinala. Ruce se mu třásly, sevřely v pěst.

Poprvé jsem dostala strach. Je ten člověk šílený? Zoufalý? Jsme tu úplně sami, daleko od možné pomoci.

Ale Karsten nevyrazil, sundal si brýle a protřel oči. Když se mu tlustá skla ocitla opět na nose, hleděl jimi docela jiný muž.

„Máš pravdu,“ řekl tiše.

Cože?

„Můj projekt byl tajný. A ilegální.“ Zhluboka se nadechl. Vydechl. „Jen se modlím, abych nespáchal nenapravitelné škody.“

„Jako když mučíte nevinné štěně?“ obořila jsem se na něho.

Karsten pohlédl na Coopa. Ten zavrčel.

„Proč jste to dělal?“ chtěl vědět Ben.

Karsten zavrtěl hlavou. „Nevěřili byste mi.“

„Zkuste to.“

„Abych zachránil miliony psů před předčasnou smrtí. Abych našel lék na parvovirózu, ne jenom vakcínu.“ Úzké rty se stáhly ve smutném úsměvu. „Ano, a abych na tom zbohatl.“

Stejně jako před chvílí se Karstenovo chování bez varování změnilo. Nyní udeřil pěstí do dlaně.

„Udělal jsem všechna bezpečnostní opatření. Ty dveře měly být neproniknutelné. Nikdo kromě mě o laboratoři nevěděl.“

„Pokud vám šlo o tohle, proč jste si to nenechal schválit?“ zeptal se Shelton. „Proč jste chtěl obejít úřady?“

„Já vím proč.“

Čtyři páry očí se ke mně otočily. Cítila jsem, jak se mi Karsten snaží číst myšlenky.

„Doktor Karsten vytvořil nový virus. Nebezpečný experimentální kmen. Hybrid psí parvovirózy a parvoviru B19.“

Karsten se stáhl do sebe. „Jak jsi na to proboha přišla?“ zašeptal. „Viděli jsme Coopovu kartu. Infikoval jste Coopa něčím, co jste nazval XPB-19.“ Podívala jsem se na Sheltona a Hie. „Dneska jsme se dozvěděli o lidském kmeni, který se jmenuje parvovirus B19. Člověk nemusí být génius, aby si dal jedna a jedna dohromady.“

Poražený Karsten se nevzmohl na protest.

„Shoda názvů může být náhoda,“ pokračovala jsem. „Ale jen podle jména jsem na to nepřišla.“

„Tak jak?“ zeptal se tiše.

„Protože my jsme to dostali, doktore Karstene. Nakazili jsme se tím virem.“ Rozhodila jsem ruce. „Udělal jste z nás viráty.“

PADESÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

„Je vám zle?“ Karsten zbledl. „Popište mi symptomy.“

Jednu nohu ve žluté tenisce posunul směrem ke mně. Coopovo vrčení ho vrátilo zpátky na židli.

„Co se s vámi děje?“ Prohlížel si mě jako brouka na špendlíku. „Mluvte! A nic nevynechávejte.“

Nikdo neodpovídal.

„Jenom já vám můžu pomoct,“ vemlouval se Karsten. „Musíte mi věřit. Nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit. Přece víte, jak moc jsem se snažil zachovat bezpečnost.“

„Jasně,“ odfrkl si Hi. „Příště změňte tovární nastaveni zámku.“

„Tovární nastavení? Cože? Ten kód měl být náhodně vygenerovaný.“ Nevěnovala jsem mu pozornost a vrhla po ostatních tázavý pohled. „Jak mu máme věřit?“ Shelton měl strach.

Karsten odpověděl: „Nakazili jste se nebezpečnou variantou parvoviru.“ Zvedl ruce. „Udělal jsem blbost. Připouštím. Ale to už je za námi. Teď se musíme postarat, aby nebyly ohroženy vaše životy.“

Shelton se stále tvářil pochybovačně. Hiův ani Benův výraz jsem si neuměla vyložit.

Karsten sepjal špičky prstů a spustil přednáškovým tónem.

„Tory to odhadla správně. DNA z psího parvoviru jsem vložil do genetického kódu B19. Hledal jsem mechanismus, jak oslabit psí formu.“

Karsten si nás prohlížel jednoho po druhém.

„Nikdy se nedozvím, jestli to byl správný přístup. Nový kmen jsem zničil hned, když zmizel pes. Dokumentaci taky.“

„Proč jste to zničil?“ zeptala jsem se.

„Testování naznačovalo, že virus by mohl nakazit člověka. Nedržel jsem se řádného protokolu. Když jsem ztratil kontrolu, zpanikařil jsem. Byla v sázce moje pověst.“

„Vaše pověst?!“ vybuchl Hi.

„Nechte mě to vysvětlit,“ prosil Karsten.

„Povíme mu to,“ ozval se Ben.

Uběhla vteřina. Hi a Shelton přikývli.

Vyprávěla jsem Karstenovi o mdlobách. Nevolnosti. Únavě. Zimnici a pocení. O všem. S každou novou informací mu víc klesala ramena. „Mdloby už přešly?“ zeptal se, když jsem skončila.

„Ano,“ odpověděli jsme.

„A chřipkové příznaky? Taky pryč?“

Přisvědčili jsme.

Karsten si oddechl. Úlevně.

Ale já mu vzápětí vzala vítr z plachet.

„Jenomže to má vedlejší účinky.“

„Vedlejší účinky?“

„Říkáme tomu záblesky.“

Vysvětlila jsem mu, oč se jedná. Jak se rozšíří naše smysly, zostří vnímání. Záblesky síly a rychlosti. Zářivé zlaté oči.

Karsten skoro spadl ze židle. Zachytili jsme ho.

„Úžasné.“ Hlavou pokyvoval ze strany na stranu. „Úžasné,“ zopakoval. „Tak jo, doktore,“ řekl Hi. „Jsme úžasný. Ale co si s tím máme počít?“

„Dokážete ty schopnosti aktivovat vůlí?“

„Ne,“ řekla jsem. „Objevují se a mizí náhodně.“

„Možná ne,“ podotkl Karsten. „Podle vašeho popisu to vypadá, že ataky spouští silný smyslový vjem. A stres.“

„Co to znamená?“ zeptal se Shelton.

„Jsem přesvědčený, že vaše schopnosti aktivuje stimulace limbické části mozku.“

„A to je co?“ chtěl vědět Ben.

„Neuroanatomie je značně komplikovaná.“ Znělo to pohrdavě.

„To já taky.“

Karstenovi neunikla hrozba v Benově hlase, a tak se odmlčel, aby si srovnal myšlenky.

„Limbický systém obsahuje strukturu zvanou hypothalamus, která reguluje autonomní nervový systém prostřednictvím tvorby a uvolňování hormonů. Tento nervový systém působí kromě jiného i na srdeční tep, trávení, dýchání, tvorbu slin, pocení, velikost zorniček.“

„No a?“ řekl Ben.

„Předpokládám, že virus pozměnil vaši DNA. Myslím, že tato změna způsobila i změnu fungování vašeho mozku.“

Srdce jsem měla až v krku.

Karsten pokračoval, aniž by si všímal úzkosti, kterou jeho slova vyvolala.

„Velká dávka stresu spustí v lidském těle hormonální reakci,“ vysvětloval. „To je normální. Jenže u vás se to patrně posunulo na docela jinou úroveň. Když máte strach nebo jste v nebezpečí, získáváte smyslové a fyzické schopnosti, které odpovídají přirozeným schopnostem vlků.“ Karsten polkl. „Můj hybridní kmen parvoviru asi vložil psí DNA do vaší genetické informace.“

Místnost zaplnilo ticho. Nadzemské ticho, které vyletělo z podzemních chodeb bunkru a valilo se k obloze, moři a dunám. Srdce nám tepala jednohlasně.

Promluvila jsem, jakmile jsem toho byla schopná, hlasem, který jsem jakž takž dokázala ovládnout.

„Dovedete nás vyléčit?“

„Já nevím,“ řekl Karsten tiše. „Ale máte mé slovo. Nikdy to nepřestanu zkoušet.“

Coop najednou zavrčel, hluboce a hrozivě.

Posunula jsem se ke Karstenovi. Coop mě ignoroval. Očima opět sledoval vchod do bunkru.

„Copak je, broučku?“

Coop trhl hlavou, podíval se na mě a pak zpátky na vchod. Uši měl těsně u hlavy, svaly napjaté jako ocel. Třikrát hlasitě zaštěkal. Agresivně.

Všichni jsme ztuhli.

Zvenčí k nám doléhaly hlasy.

Bylo jich hodně.

PADESÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

„Pst!“ zašeptala jsem. „Ticho, Coope.“

Protáhla jsem se otvorem a pomalu lezla chodbičkou. Z toho, co jsem spatřila venku, mě zamrazilo až do morku kostí.

Tmavé postavy, jedna s pistolí v ruce. Skupina stála asi šest metrů od bunkru, zabraná do vzrušené debaty.

Vrátila jsem se dovnitř.

„Máme společnost. Jsou tri. Minimálně jeden je ozbrojený.“

„Vaši kamarádi?“ zeptal se Hi Karstena.

„Ne. Sledoval jsem vás dva -“ ukázal roztřeseným prstem na Sheltona a Hie, „z přístaviště na Morrisu. Nemám zdání, co je to za lidi.“

„Nejsou tu zadní dveře.“ Ben sevřel pěsti. „Žádná cesta ven. Musíme na ně skočit, hned jak vlezou dovnitř.“

„Zešílel jsi?“ Shelton se chytil za ucho. „Co když mají všichni pistole?“

„A co jiného můžeme dělat?“ odsekl Ben. „Jsme v pasti.“

„A co okno?“ zeptal se Karsten.

Zavrtěla jsem hlavou. „Je moc vysoko a dole jsou skály.“

Karsten kývl bradou ke vchodu do zadní místnosti. „Co je tam?“

„Další okno a zborcenej tunel,“ řekl Hi.

„Tunel?“ Profesor bez zaváhání zmizel v otvoru.

My za ním.

Karsten došel k opuštěnému průchodu a mávl rukou nad uvolněnými prkny, jimiž byl otvor zatlučen.

„Cítím proudící vzduch,“ řekl. „Zkusili jste někdy do té šachty vlézt?“

„Ani za nic,“ řekl Shelton. „Může se to každou chvíli zřítit.“

Venku se ozval mužský hlas.

„Takže, dětičky.“ Chraplavý jako štěrk, když se valí potrubím. „Nechcete přece, abysme vás vykouřili.“

Coop zavrčel. Objala jsem ho kolem krku ve strachu, že vyrazí. „Mobil tu nemá příjem.“ Shelton zběsile mačkal tlačítka. „Neudržím signál.“

„Kdyby přišel záblesk, podali bychom si je.“ Ben popadl prkno. „Nebuď směšný! Tohle jsou profesionálové.“ Karsten svraštil čelo a zamyslel se. „Do šachty. Hned.“

„Půjdou za námi,“ namítal Ben. „Přední vchod je úzký. Musejí vstupovat jeden po druhém. Tam bychom měli zaútočit. Je to naše jediná šance.“

„Žádné dohady!“ Karsten mě tlačil dopředu. „Já je tady zdržím a vy zatím utečete šachtou. Tak rychle.“

V duchu jsem se divila, proč zabijáci už nevtrhli dovnitř. Možná je napadlo totéž co Bena. Ať už měli jakýkoli důvod, tohle váhání nepotrvá dlouho.

Shelton a Hi vytrhávali a odhazovali prkna a Ben zatím odvaloval kameny z ústí tunelu. Rychlá minutová práce vytvořila šedesáticentimetrový otvor.

Za ním zela absolutní černota.

„Tam já nejdu.“ Shelton byl opravdu vyděšený. „Ani za nic!“

„Je to jediná cesta ven,“ řekla jsem.

„Ani nevíme, kde to končí.“ Shelton neměl daleko k slzám. „Jestli to někde končí. Průchod může být zablokovaný. Slepá ulička.“

Ozvala se rána.

„Jsme ozbrojení, malý kůzlátka,“ zařval hlas. „Takže teď hezky vylezete ven, jinak škrtneme sirkou, podpálíme vám domeček a pak odstřelíme ty vaše malý prdýlky.“

„Dovnitř!“ vyštěkl Karsten.

„A co vy?“

„Po mně nejdou.“ Karsten se vyhnul mému pohledu. „Budu v pořádku.“

„Děkuju vám.“ Nedohadovala jsem se. Takhle to bylo snazší.

„Běžte už,“ řekl.

Ben se vsoukal do otvoru. Hi za ním, pak Shelton. Strčila jsem Coopa před sebe a protáhla se jako poslední.

Tunel se lomil ostře dolů. Nad hlavami jsme měli sotva patnáct centimetrů místa.

Ohlédla jsem se. Karsten zasypával otvor sutí.

„Odpusť mi, Tory.“

Díra zmizela a nás pohltila děsivá tma.

Asi po pěti metrech nám cestu zatarasil obrovský balvan. Ben napjal všechny svaly, jak se ho pokoušel odvalit. Se Sheltonovou a Hiovou pomocí se mu ho podařilo odstrčit pár centimetrů stranou.

Do tunelu se donesly vzrušené hlasy. Coop zavrčel. Prsty jsem mu stiskla čumák.

Prásk. Prásk.

Bum.

Skoro jsem vykřikla.

„Pojďte sem!“ volal chraplavý hlas. „Tady je nějaká šachta.“

Škrábala jsem se kolem balvanu. Vzadu už odhazovali suť z otvoru. Začala jsem panikařit.

KLAP.

Tma se rozložila na částečky a ty se pomalu rozplývaly. V hlavě mi tepalo.

Uši zaregistrovaly slabý trhavý zvuk. Otočila jsem hlavu a pokusila se lokalizovat místo, odkud zvuk vychází.

Přicházel seshora.

Podívala jsem se tam.

Srdce se mi rozbušilo.

Střechou se pomalu šířily pukliny jako pavučina.

Zvuk sílil a měnil se v burácení.

„Utíkejte, kluci!“

Čtyři páry zlatých očí přede mnou svítily do tmy. Ben. Shelton. Hi. Coop.

Všichni pochopili. Jako jeden jsme se vrhli dolů tunelem, přelézali popadané trámy a plazili se přes kameny.

Potom to zadunělo.

Hlína začala padat ve velkých hroudách dolů. Prach mi zaslepil oči a ucpával plíce. Po tvářích mi stékaly slzy.

Rukou jsem si zakryla ústa a štrachala se dál.

Těsně za mnou se něco zřítilo. Klesla jsem na kolena, rozkašlala se a lapala po dechu. Nemohla jsem se nadechnout. Na těle jsem ucítila vlhký vzduch a v tu chvíli tunel zčernal.

PADESÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

Zamrkala jsem, aby se mi rozjasnilo vidění. Ohlédla jsem se.

Pevná stěna z hlíny utěsnila tunel jen pár kroků od místa, kde jsem klečela. Jen tak tak jsme unikli z místa dopadu.

Naprostá tma. I když jsem měla záblesk, neviděla jsem nic.

„Jste všichni v pořádku?“ zavolala jsem.

Kluci se ozvali. Dokonce i Coop krátce štěkl.

„Jděte dál,“ řekla jsem. „Teď už je to jednosměrka.“

Klopýtali jsme dopředu, soustředili jsme se jen na to, kam klademe nohy a jak dýcháme, a odmítali uvažovat o děsivých možnostech.

Co když není cesta ven? Budou naši pronásledovatelé čekat, až se vrátíme? Co to bylo za rachot, který následoval po výstřelech? Co se stalo s Karstenem?

Soustřeď se. Dostaň se ven.

Tunel se rozdvojoval.

„Kudy?“ Sheltonův hlas ke mně dolehl zleva.

„Zprava cítím čerstvý vzduch,“ řekl Hi. „Mám pocit, že tam voní tráva.“

Zvedla jsem nos. Čichala.

Hi měl pravdu. Ke směsici prachu, plísně a trouchnivějícího dřeva se přidaly nové pachy. Tráva a mokrý písek.

Srdce mi skoro naráželo do žeber.

Zrovna jsem chtěla promluvit, když jsem zaslechla pohyb, vyštěknutí a hlasité „uf“.

„Coop taky hlasuje pro směr vpravo,“ řekl Hi. „Tedy aspoň myslím, že právě proto mě teď porazil.“

„Tak jdem,“ rozhodl Ben.

Překážky se ze tmy nořily teprve ve chvíli, kdyby byly jen pár centimetrů před námi. Pomalu jsme si klestili cestu, zakopávali o kameny, trámy a hromadu neidentifikovatelných předmětů.

Tělem mi kolovala trojitá dávka adrenalinu. Měla jsem pocit, že se mi mozek nevejde do hlavy. Dokázala jsem vyslat své smysly napřed, aby prozkoumaly cestu tmou.

Neměl jsem je poslouchat… věděl jsem, že střecha spadne… nemůžu dýchat…

Co to bylo?

„Sheltone, říkal jsi něco?“

„Ne.“ Hlas se mu třásl.

Zmateně jsem hledala ztracenou stopu.

Marně. Byla pryč.

Ale znělo to jako Shelton. Pokusila jsem se znovu soustředit.

Uklidni se. Dýchej.

Měli jsme zaútočit hned u vchodu… mohli jsme ty hajzly dostat… Neměl bych cejtit víc než prach… Tráva? Jsem fakt divnej.

Proboha živého!

Slyšela jsem ostatní viráty.

Ve své hlavě.

Ne. To není možné.

Zkusila jsem to znovu. Spojení se nedalo navázat. Linka se uzavřela, ať už fungovala jakkoli. Špicovala jsem uši. Ticho. Nic.

Ztrácíš to, Tor.

Soustřeď se. Nohy. Plíce.

Zlý pach… nebezpečí… trhat, rvát… zachránit smečku…

Coop! Byla jsem si jistá. Chce nás chránit.

Klopýtala jsem kupředu, popadla štěně a přitiskla si ho k hrudi.

Teplo… matka-přítel… štít…

Vší silou, které jsem byla schopná, jsem se mu pokusila předat svůj vzkaz.

Já tě ochráním, drobečku. Dostaneme se do bezpečí. Slibuju.

Coop vypískl a olízl mi obličej. Dala jsem mu pusu na temeno hlavy.

„Co to bylo?“ Ben se zastavil.

„Koho ochráníš?“ zeptal se Shelton.

„Tory, to bylo divný.“ Hi. „Kde jsi? Mluvíš se mnou?“

„Jsem tady,“ řekla jsem.

Opravdu mě slyšeli všichni? Zkusila jsem testovací zprávu.

Já jsem tady taky.

„Cože?“ Shelton a Hi.

„Mám tě v hlavě!“ Benův hlas zněl šokovaně. „Vypadni.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Oni mě slyší! Viráti mě slyší!

Pak to pominulo.

Snažila jsem se znovu navázat spojení. Mamě. Jako když se člověk pokouší vrátit do snu.

Vyslala jsem další vzkaz.

Nic. Sakra.

„Co jsi to udělala?“ zeptal se Hi.

„Já nevím.“

„Udělej to znovu.“

„Nemůžu.“

Pustila jsem Coopa. Vystřelil dopředu do tmy. Kdesi v dálce jsem zaslechla štěkot. Směřovali jsme k němu jako krysy v kukuřičném poli.

Za několik minut tma mírně zeslábla. Příslib světla nás přitahoval jako maják.

„Žebřík!“ zvolal Ben.

Všichni jsme se rozeběhli.

Nad žebříkem se objevil čtverec noční oblohy posetý hvězdami. Dolů pronikal bledý sloup měsíčního svitu.

Východ. Skoro jsem se rozplakala radostí.

Shelton zkusil první příčku, druhou a pak rychle lezl nahoru. Hi za ním.

Ben si přehodil Coopa přes rameno a začal šplhat. Já se mu držela těsně za patami, připravená chytit psa, kdyby Ben klopýtl.

Žebřík končil v maličkém bunkru, kam jsme se všichni jen tak tak vešli. Z okna situovaného na sever byl vidět přístav.

Můj záblesk stále pokračoval.

Vpíjela jsem se do nočního vzduchu a hrůza pomalu ustupovala.

„Kde to jsme?“ zeptal se Hi.

„Na druhé straně Morrisu. U Schoonerova průlivu.“ Ben se rozhlížel po krajině. „Tohle musí být jeden z písečných pahorků.“

Byli jsme poměrně vysoko nad hladinou a dívali se na severní výběžek ostrova. Měsíc jako koláč. Díky ostrému zraku nám krajina připadala osvětlená jako v poledne.

„Podívejte!“

Shelton ukázal na severovýchod, k naší klubovně. Asi dvě stě metrů od nás těsně u pobřeží se čtyři muži pokoušeli naložit něco velkého na skif.

„Kristepane! Podívejte se na ten balík.“ Hiovi se zlomil hlas.

Ten tvar. Velikost. Úsilí, které museli muži vynaložit.

Kousla jsem se do spodního rtu.

Dívali jsme se, jak skif stoupá po vlně a balík se sváží ke straně. Muži se ho pokusili přitáhnout zpět. Kousek obalu se odhrnul.

A já spatřila žlutou tenisku.

Dech se mi zastavil v krku.

Doktor Marcus Karsten.

Ty výstřely.

Rána, když jeho tělo dopadlo na zem.

Ne! To nemůže být pravda.

Karsten byl jediný člověk, který nám rozuměl. Jediný, kdo by mohl dokázat zvrátit proměnu našich těl.

Skoro jsem vykřikla zoufalstvím. Karstenova smrt nám zavřela dveře. Byl naší poslední nadějí. A zavraždili ho.

Ale proč? Jakou hrozbu pro ně představoval? A pro koho vlastně? Muži konečně naložili svůj děsivý náklad na člun. Nastartovali motor. Vypluli na moře.

Pozorovali jsme skif, dokud nezmizel na obzoru. Naše oči zlatavě zářily do tmy.

ČÁST ČTVRTÁ

POCHOPENÍ

PADESÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

Vrátila jsem se do lavice. Parádně jsem to zvorala.

Jason nic neříkal, ale zuby měl zaťaté. Hannah se vyhnula mému pohledu. Na druhé straně třídy se hihňal Madisonin tým a něco si šeptal.

Moje prezentace byla katastrofa. Zaplétala jsem se do výkladu, motala čísla, zapomněla zdůraznit význam svých poznatků.

Dokonce i paní Davisová se na mě dívala jen kradmo.

Prvotřídní průšvih, ale mně to bylo fuk. Po hrůze předešlé noci mi všechno ostatní připadalo malicherné.

Karsten je mrtvý. Zavraždili ho. Na světě už není nikdo, kdo by nám mohl pomoci.

Soustředit se na práci ve škole? Vždyť jsem zmutovaná zrůda. A maskovaní muži na mě pořádají hon. Do školy jsem přišla jen proto, že jsem se bála zůstat sama doma.

Kitovi jsem neřekla ani slovo. Jak bych mohla? Neměli jsme Karstenovo tělo.

Stejně jako jsme předtím neměli tělo Katherine Heatonové.

Viráti se dohodli, že nebudou opakovat svůj omyl. Dospělí, kteří se na nás koukali jako na případ pro psychiatra anebo lháře, nás už unavovali. Jedna věc se však nezměnila. Někdo si přeje naši smrt.

Žaludek se mi sevřel ještě víc.

Proč po nás jdou?

Vždyť ty víš proč. Našli jste Katherine Heatonovou.

Ale proč jsou tak vytrvalí? Kostra je pryč. Naší verzi nevěřila živá duše. Neměli jsme jediný důkaz. Nemohli jsme nikoho identifikovat.

Vrazi si nemuseli s ničím dělat hlavu. Nehrozilo, že by se případ Heatonová vyřešil.

A přesto nás mají pořád na mušce.

Něco mi uniká.

Kdo by riskoval střelbu na čtyři děti? Bylo to šílené. O čtyřnásobné vraždě studentů Boltonovy přípravky by ještě několik měsíců psaly všechny noviny. Policie by do vyšetřování zapojila všechny své muže. Riziko dopadení by bylo obrovské.

Vrahovi patrně šlapeme na kuří oko.

Ale jak? Nevíme nic. Nula. Prdlajs.

Myšlenky mi zabloudily zpět ke konfrontaci s Karstenem. Jeho odpovědi odhalily tajemství naší choroby. Konečně jsem pochopila, proč neovládám své tělo.

Umělý virus se mi vkradl do genetického kódu.

Otřásla jsem se.

Hluboko uvnitř jader mých buněk se vlčí DNA smísila s mou vlastní. Ta myšlenka mě děsila. Co bude dál? Co když ztratím kontrolu docela?

Ale mám zvláštní schopnosti, připomněla jsem si. Dokážu věci, co ostatní nedovedou.

Můžu mít záblesky.

Jenže jsem neměla ponětí, jak schopnosti zapínat a vypínat. Jak je používat. A Karsten už nebude moci splnit svůj slib, že nám pomůže. Nedostal šanci. Obětoval svůj život, aby nás zachránil.

Viráti jsou teď odkázáni jen sami na sebe.

Budou se protloukat sólo.

Zbývalo jediné. Musíme vyřešit vraždu Heatonové. Najít důkazy. Odhalit vrahy, dřív než se staneme jejich další obětí. Možná pak získáme i odpovědi, které si Karsten vzal s sebou do hrobu.

Jenomže nám docházel čas.

Po posledním zazvonění jsem počkala na Chance na schodišti před školou. Měl zpoždění.

Nervózně jsem popocházela sem a tam. Otisk prstu je naše jediná stopa. Pokud Chance selhal, tak vážně nevím, co dál.

Připadala jsem si hrozně bezmocně. Naši pronásledovatelé si chodí po svobodě. Kdykoli se mohou vrátit.

Minuty se táhly. Kamenní lvi mě lhostejně pozorovali.

Chance konečně vyšel z budovy. Ale namísto obvyklého ledabylého úsměvu se mračil.

„Tory, něco jsem zjistil.“ Kývl k lavičce na trávníku. „Pojď, támhle si promluvíme.“

I přes úzkost, kterou jsem cítila, mi neuniklo, jak to Chanceovi sluší. V dresu lakrosového týmu se mu dokonale rýsovaly svaly.

Dívej se jinam. Na téhle informaci může záviset tvůj život.

„Ozvali se mi z ÚVJK,“ začal Chance. „Našli ten otisk.“

„Kdo je to?“

Otočila jsem stránku v kroužkovém bloku a připravila si pero. Ruce se mi nervozitou potily, takže mi propiska vyklouzla z prstů.

„Jmenuje se James Newman. Podle ÚVJK je to místní kriminálník s vazbami na organizovaný zločin po celém jihovýchodě.“

Chance mi položil dlaň na ruku, v níž jsem držela pero. „Je to hajzl, Tory. A pořádnej.“

Pod dotekem jeho ruky jsem se zachvěla, ale podařilo se mi zůstat u tématu. „A v ÚVJK vědí, kde Newman bydlí nebo kde se poslední dobou zdržuje?“

„Ne. Ale jak se zdá, má záznam jako telefonní seznam. Časem se z drobných krádeží vypracoval na loupeže, obchodování s drogami a možná i vraždu.“ Chance mi stiskl ruku. „S tímhle člověkem není radno si něco začínat kvůli ukradenému laptopu. Ani kvůli ničemu jinému.“

„Nahlásím to na policii,“ řekla jsem. Ale v myšlenkách jsem už probírala způsoby, jak Newmana najít.

Chance se podíval do mých poznámek. „Nechci se ti plést do osobních záležitostí, ale ať děláš cokoli, radil bych ti, abys s tím přestala. Z toho, co jsem slyšel, tenhle chlapík asi jen těžko courá po ulicích a merčí zapomenuté počítače. Jestli byl na Morrisu, tak pro to měl důvod.“

Máš pravdu. Ale já ti to nemůžu říct.

„Asi ano,“ řekla jsem. „Nechám to plavat. Nemá smysl šťouchat do sršního hnízda.“

Chance se mi zahleděl do očí, jako kdyby mi chtěl číst myšlenky. Poplašeně jsem odvrátila zrak.

A pak mi začal hladit ruku. Tak jemně. Měla jsem pocit, že mi pod jeho prsty shoří kůže.

„S tím týpkem si nic nezačínej, Tory. Já tě mám rád. Mrzelo by mě, kdyby se ti mělo stát něco zlého.“

Netroufala jsem si promluvit.

„Vím, že nejsi člověk, který se lehce vzdává. Ale Jimmy Newman je fakt svině.“ Chance se naklonil blíž a upřímným hlasem dodal: „Mohl by ti ošklivě ublížit.“

Srdce se mi rozbušilo.

„Slibuju, Chanci. Nechám to být.“

Na krásné tváři se rozzářil úsměv. Bože, je fakt úžasný.

Než jsem stihla zareagovat, Chance mě přitáhl k sobě, otřel se mi rty o tvář a zase mě pustil.

„Chytrá holka. Jako vždycky.“

Pak vstal a odešel.

Nedokázala jsem se pohnout. Chance Claybourne mi dal pusu. Kristepane na nebi.

PADESÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že jsem v tom správném vesmíru.

A všimla si Hie v saku naruby, jak se plíží po zadním schodišti.

Sakra.

„Počkej!“

Hi se narovnal, otočil a pomalu vykročil k lavičce.

„Ahoj.“ Předstíraná nenucenost. „Neviděl jsem tě.“

„Ale no tak, Hirame,“ obořila jsem se na něj s rukama v bok. „Proč se tváříš tak rozpačitě? Co myslíš, žes zrovna viděl?“

„Tebe a Chance, jak vrkáte jako novomanželé? Ne, to určitě ne. Jak tě to mohlo napadnout?“ Usmál se a syknul. „Že se nestydíš! Taková hodná holka.“

„Tak to nebylo.“ Tvář mi hořela až ke špičkám uší. „Anebo možná jo.

Já nevím.“ Zakryla jsem si oči a mžourala přes prsty. „On začal.“

„Mně do toho nic není,“ řekl Hi. „A neboj. U mě je to jak v sejfu. Už jsem na to stejně zapomněl.“

„Díky. Hele, já fakt nemám v plánu přebírat jiným holkám kluky. On po mně vyjel.“ Pauza. „Myslím.“

„Jasně.“ Hi na mě mrkl. „Když to říkáš, T. B.“

Grrr.

„A co miláček zjistil o našem otisku?“

Podívala jsem se do bloku, vděčná za změnu tématu. „Patří jakémusi Jamesi Newmanovi, místnímu kriminálníkovi s vazbami na organizovaný zločin.“

„Organizovaný zločin?“ Hiovo obočí se zvedlo do tvaru V. „To nezní příjemně. Kde se potlouká?“

„Musíme ho najít.“

„Jasně. Policajti to nesvedou, ale my jo.“

„Prostě musíme. Ten chlap nás špehoval v knihovně. Je to naše jediná stopa v případu Heatonové.“

„Jo, to mě taky napadlo.“ Hi dosedl vedle mě. „Co když na to jdeme úplně špatně. Tenhle Newman nejspíš pro někoho pracuje, ne? Takže musíme najít jeho šéfa.“

„Dobře. A jak?“

„Motiv,“ pokračoval. „Musíme zjistit, proč Heatonovou zabili.“

To znělo rozumně. A bude to asi i bezpečnější než pátrat v Charlestonu a okolí po nebezpečném kriminálníkovi.

„Takže musíme prošetřit Katherinino zmizení,“ navázala jsem. „Objevit něco, co v roce 1969 policajtům uniklo.“

„Noviny jsme už pročítali,“ podotkl Hi. „Kde chceš hledat?“ Najednou mě něco napadlo.

„A co Katherinina rodina?“

„Otec byl sirotek. A matka zemřela při porodu.“

„Katherine bylo teprve šestnáct, když Frankie Heaton padl ve Vietnamu. Po jeho odjezdu přece musela u někoho bydlet.“

„Třeba měla její matka příbuzný,“ řekl Hi zamyšleně.

„Pokud ta osoba ještě žije, možná si vzpomene na nějaké podrobnosti z doby, kdy Katherine zmizela.“

Hi se podrbal na bradě. „Takže zpátky do veřejné knihovny?“

„Mám lepší nápad.“

„Co je síť DOE?“ chtěl vědět Hi.

„Organizace, která vyšetřuje staré případy pohřešovaných osob.“ Opět jsme seděli v počítačové pracovně Boltonovy přípravky. „Nemusí se to povést, ale co když mají založený spis i pro Katherine Heatonovou?“ Připojila jsme se na internet, našla příslušné stránky a zadala Katherinino jméno. Na obrazovce se objevil odkaz.

„Ano! Je tam.“

Dvakrát jsem klikla a otevřela příslušnou složku. Shrnutí případu. Se zatajeným dechem jsem začala číst.

„Zmizení Katherine nahlásila Sylvia Briggermanová.“

„Jdu na to.“

Hi se přesunul k vedlejšímu počítači a začal s vyhledáváním. „V Charlestonu bydlí jenom jedna Briggermanová. V Centerville na Jamesově ostrově. Mám jí zavolat?“

Přikývla jsem.

Hi vytočil číslo, čekal, zavěsil.

„Je to domov důchodců. Bez přístupového kódu se na telefon v jejím pokoji nedostanu.“

Podívala jsem se na hodinky. Tři čtvrtě na čtyři.

„Městským autobusem se do Centerville dostaneme za necelou půl hodinku.“

„Mám pomáhat Sheltonovi s Cooperem,“ řekl Hi. „Chudák malej, v novým bunkru je úplně sám.“

„Shelton to zvládne. Tohle je důležitější,“ řekla jsem. „Briggermanová je možná poslední člověk, který viděl Katherine Heatonovou živou.“

PADESÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

Autobus nás vysadil na Jamesově ostrově u parku, ospalého bludiště cestiček lemovaných stromy a klikatících se slanou mokřinou. Pokračovali jsme ještě asi osm set metrů, zatočili na jih k Riverlandu a pak doleva na soukromou příjezdovou cestu.

Cestičku clonily obrovské vrby, takže na ní byl stín a příjemný chládek. Míjeli jsme pomalu tekoucí potůčky a rákosem porostlé břehy. Kromě zurčení vody a bzučení hmyzu zde panovalo ticho.

Z vysoké trávy spartina nás pozoroval pár volavek. Dlouhé štíhlé nohy jim vyčuhovaly z vody. Ptačí oči ani jednou nezamrkaly. Hi na ně zavolal, ale nereagovaly.

Krajina tu byla jako všude jinde v nížině – tichá, poklidná a dusná jako sauna. Přestože se tu vznášel pach poloslaného močálu, výlet se mi zatím zamlouval. Šílenství uplynulých dvou týdnů mi naprosto rozhodilo denní režim. Doufala jsem, že se všechno brzy vrátí do starých kolejí.

Tedy pokud mě dřív někdo nezastřelí.

Za několik minut jsme dorazili k cíli, shluku domků natěsnaných mezi zelenožlutou mokřinou a řekou Stono. Domov důchodců Stinná zahrada dělal čest svému jménu. Tilandsie nad našimi hlavami udržovaly prostor pod sebou v neustálém příšeří.

Zastavili jsme se u vstupních dveří, které zašustily a otevřely se. Vyvalil se na nás pach klimatizace a dezinfekce.

Došli jsme k okénku a zeptali se na Sylvii Briggermanovou.

Zátaras.

Roberta Parrishová měla na sobě bílou ošetřovatelskou uniformu s mosaznou jmenovkou. Vlasy v odstínu pomerančové šťávy. Nalepovací řasy připomínaly malé chlupaté stonožky lezoucí po očních víčkách.

Jakmile nás zmerčila, vykouzlila profesionální úsměv.

„Návštěvní hodiny právě skončily,“ řekla. Stonožky sebou zamrskaly. „Obávám se, že budete muset přijít zítra.“

„A nemohli bychom Sylvii vidět ještě dnes?“ zeptala jsem se. „Nerada vás obtěžuji, ale přijeli jsme autobusem až z města.“ Parrishová zavrtěla hlavou a pevně sevřela rty. „Jak jistě víte, paní Briggermanová trpí demencí. Nesmíme rušit její denní řád.“

„Naprosto chápu, paní,“ řekla jsem velmi zdvořile. „Ale stačilo by nám pár minut.“

„Vy jste z rodiny?“

Hi se do toho vložil. „Ano, paní. A pratetu Syl už jsme strašně dlouho neviděli.“ Obrátil se ke mně. „Já tátovi říkal, že by ji měl přestěhovat blíž k městu. Trmácet se takovou dálku je děsně nepraktický.“

Tohle na Parrishovou zabralo.

„Ale no tak. Snad nebude hned tak zle. Jen jsem se musela ujistit, že jste příbuzní.“ Podívala se na hodiny. „Kratičkou návštěvu určitě zařídíme.“

„Mockrát děkujem,“ rozzářil se Hi. „Už chápu, proč si naši vybrali právě tenhle domov.“

Parrishová nás vedla z hlavní budovy k řadě apartmánů s výhledem na řeku. Neuniklo mi, že se pokouší skrýt rozmrzelost.

„Za tohle přijdeme do pekla,“ sykla jsem. „Co když nás prateta Syl prozradí?“

„Je dementní,“ zašeptal Hi. „Nic nepozná.“

„Jen aby.“

„Lidi na takovýchle místech milujou návštěvy. Třeba i od falešných příbuzných.“

„Jak jsem říkala. Rovnou do pekla.“

„Uděláme dobrý skutek. Nacpeme jí do ledničky pytlíky na led anebo natřepeme polštáře.“ Hi pokrčil rameny. „Snažíme se vyřešit vraždu, propánajána. Myslím, že nám to odpustí.“

„A jsme tady.“ Parrishová zaklepala na jasně modré dveře. „Sylvie, drahoušku. Máte návštěvu.“

Dveře se otevřely.

Sylvia Briggermanová měřila sotva metr padesát pět a na sobě měla oblečení, na které by byla pyšná i Lucille Ballová. Její věk jsem odhadla na osmdesát a něco.

„Copak se děje?“ Sylviiny oči mi za silnými skly brýlí připadaly obrovské. „Hosti?“

„Přišli za vámi praneteř a prasynovec.“ Parrishová hovořila pomalu a nahlas. „Přijeli vás navštívit. Z města.“

„Já nemám synovce.“

Skvělé. A jsme v háji.

Pak se Sylviina tvář rozjasnila. „Katherine?“

Proboha. Ne.

Tohle je příliš kruté. Ne, tohle nezvládnu.

Hi mě šťouchl do zad. Ještě jednou. Špičkou mě kopl do paty.

„Ano, tetičko Sylvie.“ Hořela jsem hanbou. „Jsem to já. Pamatuješ si na mě, že ano?“

„Ale samozřejmě, hlupáčku!“ Sylvia se obrátila k Parrishové. „Nenechávejte stát mou neteř na prahu. Ať jde dál i se svým přítelem.“ Parrishová nás pohybem ruky vyzvala, abychom vstoupili.

„Určitě vás pozná,“ zašeptala Hiovi, když kolem ní procházel. „Paměť se jí občas vrací.“

Hi vážně přisvědčil. „Díky. Odvádíte skvělou práci. Určitě to povím našim.“

Tak oficiálně. Jsme vážně hrozní.

„Vrátím se za pár minut.“ Parrishová potichu zavřela dveře.

Sylviin obývací pokoj byl kanárkově žlutý. Až mi oči přecházely. Na jedné stěně byla knihovna a v rohu stál přístroj na čtení. Standardní sedací souprava sestávající z pohovky a křesel. Konferenční stolek. Televize patrně z dob, kdy byla Silvia ještě malá. Umělé květiny na každém vodorovném povrchu.

Stará paní se posadila na pohovku s plastovým potahem a upravila si sukni. Když zvedla hlavu, překvapeně povytáhla obočí.

„Ano? Co pro vás mohu udělat?“

„Dobrý den, paní Briggermanová.“ Už žádné lži. „Jmenuji se Tory Brennanová. Tohle je můj kamarád Hiram. Přišli jsme kvůli vaší neteři Katherine.“

„Ach.“ Sylvia si popotáhla rukávy šatů. „Kdepak je Katherine? Dnes jsem ji ještě neviděla.“

„My právě nevíme,“ řekla jsem opatrně. „Taky ji hledáme.“

To byla svým způsobem pravda.

„Pořád má moc práce,“ usmála se Sylvia. „Věčně je na pláži. Chce jít na univerzitu, víte. Studovat ekologii. Nevím, co to vlastně je, ale jsem si jistá, že Frankie by na ni byl hrdý.“

„Frankie je váš bratr?“ zeptal se Hi. „Myslel jsem, že vyrůstal v sirotčinci.“

„Samozřejmě že ano, mladíku. Já přece taky.“

Sylvia ukázala na černobílou fotografii visící nad knihovnou. Dívka a chlapec stáli u houpačky, oblečení v obnošených, ale vyspravených šatech. Dívka byla o trošku starší a držela chlapce za ruku. Oba se usmívali jako na Štědrý den.

„Frankie a já jsme nebyli pokrevní příbuzní, ale vyrůstali jsme spolu jako bratr a sestra. Katherine mi odjakživa říká teto Syl.“

„Co Katherine dělala, když jste ji naposledy viděla?“

„Pracovala na svém vědeckém projektu,“ odpověděla Sylvia. „S Abby si připravovaly do školy referát.“ Zamračila se a vrásky nad kořenem nosu se jí prohloubily. „Doufám, že se Katherine brzy vrátí. Aby nezmeškala večeři.“

„Kdo je Abby?“ Doufala jsem, že se Sylviina mysl nezatoulala do jiné doby.

„Abby Quimbyová je Katherinina nejlepší kamarádka. Vy ji neznáte? Všechno dělají spolu.“

Hi zkusil novou taktiku. „Kterou pláž má Katherine nejraději? Možná tam šla kvůli tomu referátu.“

Vodnaté modré oči se začínaly zamlžovat. Uběhlo několik vteřin. A pak: „Ano? Co pro vás mohu udělat?“

„Dobrý den, paní Briggermanová.“ Přátelsky jsem se usmála. „Mluvili jsme o Katherine.“

„Katherine tady není.“

Podívala jsem se na Hie. Čas jít. Přikývl.

„Moc vám děkujeme, že jste si na nás udělala čas,“ řekla jsem. „Potřebovala byste něco, než odejdeme?“

„Mohli byste pro mě něco udělat?“ Stará paní se překvapivě hbitě zvedla a vyšourala se z pokoje. S Hiem jsme se po sobě podívali. Pokrčil rameny. Za okamžik se Sylvia vrátila a v ruce nesla světle modrý svetr.

„Dejte ho prosím Katherine, až ji potkáte. Je to její nejmilejší. Nechci, aby se nastydla.“

Co teď? Nemohla jsem si svetr vzít. Ale jak ho vrátit?

Cítila jsem se příšerně, že té paní lžu. Vůbec si nepamatuje, že její milovaná neteř dávno zmizela. Trhalo mi to srdce.

Sevřel se mi žaludek. Hrozilo, že se rozbrečím.

Musím pryč.

Hned.

KLAP.

Tělem mi projel elektrický proud. Oči se mi zamlžily, pak chvilku pálily a rozzářily se zlatem. Smysly přepojily na vyšší rychlost.

Hi si toho všiml a postavil se přede mě, aby zablokoval Sylvii výhled. „Paní Briggermanová, jak jste na tom s ledem? Podíváme se do mrazáku, co říkáte?“

„S ledem?“

Hi vedl zmatenou Sylvii do kuchyně.

Hodiny tikaly jako hromový metronom. Ve vedlejší místnosti burácela lednice.

Instinktivně jsem si přitáhla Katherinin svetr k nosu. Hluboce jsem vdechla.

Nejdřív jen vlna a prach. Pak se z hlubin vynořila jemná směs pachů. Šampon. Pot. Clearasil na akné.

V mozku se mi poskládal nejasný obraz.

Zmizel.

Odložila jsem ho stranou pro další přezkoumání.

Ťuk. Ťuk.

„Tak, děti.“ Ve dveřích stála Parrishová. „Sylvia si musí odpočinout.“

KLOP.

Záblesk pominul. V hlavě se mi vyjasnilo.

Ale výrazný pach Katherinina svetru mi zůstal zapsaný v mozku. Zachytila jsem Hiův pohled a kývla hlavou ke dveřím.

„Ahoj, teto Syl,“ řekl nahlas. „Brzy zase přijdeme.“

Sylvia se znovu posadila a rozprostřela kolem sebe dlouhou saténovou sukni. Aniž by zaregistrovala náš odchod, opřela se, zavřela oči a začala pochrupovat.

Svetr jsem nechala položený vedle ní.

V autobuse jsem cestou domů na iPhonu hledala Abby Quimbyovou. Našla jsem dvě jména.

Vytočila jsem první číslo. Vypadlo to.

Zkusila jsem druhé.

Po třetím zazvonění se ozval ženský hlas.

„Abby Quimbyová?“

„Ano.“ Spíš zvědavě než opatrně.

Neztrácela jsem čas.

„Katherine Heatonová?“ Hlas Quimbyové zněl šokovaně. „Tohle jméno jsem neslyšela čtyřicet let. Proboha, oni ji našli?“

„Je mi moc líto, ale nenašli.“ Nenávidím lež, ale musím být opatrná. „Pracuji na aktualizaci starých případů pro síť DOE. Napadlo mě, že máte nějaké informace, které by nám pomohly.“

„Ráda bych pomohla, ale všechno, co vím, jsem už řekla policii. Ten den, kdy Katherine zmizela, jsme se měli sejít na oběd. Neukázala se.“

„Sylvia Briggermanová mi říkala, že jste spolu pracovaly na vědeckém projektu.“

„Ano.“ Quimbyová se odmlčela. „Víte, asi jsem se o tom projektu ve své výpovědi nezmiňovala. Nikdo se mě neptal a nepřipadalo mi to důležité.“

„Prosím, povězte mi všechno, co si pamatujete.“

„Měli jsme za úkol provést ekologický průzkum,“ začala Quimbyová. „Nic těžkého. Ale Katherine a já jsme chtěly studovat ohrožené druhy. Psal se rok 1969 a hnutí ochránců přírody nabíralo na síle. Katherine chodila po plážích a hledala něco, co bychom mohly zkoumat.“

„Víte, kam chtěla jít ten den, kdy zmizela?“

„Proboha!“ Quimbyová zvýšila hlas. „K majáku na ostrově Morris. Úplně jsem na to zapomněla. Ale teď si to vybavuji naprosto přesně. Nevím, jestli jsem to při výslechu řekla policii. Tenkrát jsem byla velmi rozrušená.“

Pulz se mi zrychlil. V hlášení o pohřešované osobě se o majáku nic nepsalo.

„V roce 1969 byl maják už mimo provoz, že ano?“ zeptala jsem se. „Ano. Nahradil ho maják na Sullivanově ostrově. Katherine chtěla zjistit, jaké druhy ptáků tam hnízdí.“

Chvíli jsem přemýšlela. Maják na Morrisu stojí na písečné naplavenině, která je zejména při odlivu pěkný kousek od břehu.

„Jak se tam chtěla Katherine dostat?“

„Vzadu v dodávce mívala malý kajak.“ Pauza. „Proto bylo její zmizení tak podezřelé. Kdyby se převrhla a utopila, dodávka by musela stát tam, kde ji zaparkovala.“

„A nestála?“

„Ne. Nikdy se nenašla.“

Čekala jsem a doufala, že se rozpovídá. Stalo se.

„Počkejte.“ V hlase paní Quimbyové bylo znát vzrušení. „Všechno se mi to vrací. Policie během vyšetřování prohledávala maják. Nic nenašli.“

„Víte, jestli tam Katherine opravdu jela?“

„Ne.

Na lince bylo ticho.

„Víte, Katherine nakonec přece jen našla živočišný druh, který ji zajímal. Tedy ne že by na tom dnes záleželo. Ať je jí Bůh milostiv.“

„Jaký druh?“ zeptala jsem se.

„Nemám nejmenší ponětí. Katherine mi nechávala vzkaz u matky, ale neřekla žádné podrobnosti. Pak zmizela.“

„Mohl o tom vědět ještě někdo další?“

„Pochybuji.“ Quimbyová se ironicky zasmála. „Chtěly jsme se stát slavnými bioložkami. Velké nápady jsme tajily.“ Pauza. „Když Katherine zmizela, na několik týdnů mě omluvili ze školy. Na projekt jsem pak už nikdy nepomyslela.“

Znovu ticho. A pak: „Kéž by se našel Katherinin zápisník.“

„Zápisník?“ Nastražila jsem uši.

„Katherine si vždycky zapisovala své myšlenky. Nosila ten sešit pořád u sebe. Jestli něco našla, určitě si to do něj zapsala.“

Došly mi otázky.

„Děkuji vám, paní Quimbyová. Všechny informace zapracujeme do Katherinina spisu.“

„Je mi líto, že jsem vám nemohla říct víc.“ Quimbyová si povzdechla. „Policie hledala všude. A vůbec nic nenašli.“

„Moc jste nám pomohla,“ opáčila jsem. „Ještě jednou děkuji.“ Nadiktovala jsem jí své číslo. „Kdybyste si ještě na něco vzpomněla, zavolejte mi, prosím.“

„Určitě. A dejte mi vědět, kdyby se objevilo něco nového.“

„Samozřejmě.“

„Takže?“ zeptal se Hi, když jsem zaklapla telefon.

Shrnula jsem mu celý rozhovor.

„Informace o vědeckém projektu je úplně nová,“ řekla jsem. „V roce 1969 o něm policie nevěděla.“

„Moc toho není.“ Hi se podrbal na bradě. „Víme, že Heatonová prolézala pláže a hledala ohrožené druhy. Policie to možná netušila, ale v novinách se psalo, že pátrali i v bažinách a na pobřeží.“

„Já vím. Jenomže policajti tehdy nevěděli, že Katherine hledala něco konkrétního.“

„Co podnikneme dál?“

Quimbyová nám poskytla jedinou stopu.

„Maják,“ řekla jsem. „Možná tam probudíme ducha.“

PADESÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

„K čemu to je? Shelton,“ nervózní jako vždycky. „Vždyť se to tam celé rozpadá.“

Sešli jsme se na palubě Sewee kotvící v přístavišti na Morrisu. Do starého bunkru jsme nemohli, bylo to příliš riskantní. Ben a Shelton prozatím přestěhovali Coopa do nového bunkru s žebříkem. Nic lepšího jsme momentálně neměli k dispozici. Doufala jsem, že se vlčák nezatoulá moc daleko.

„Co když Katherine opravdu dojela k majáku,“ začala jsem, „a tam ji někdo napadl.“

„Ale její tělo pohřbili na Loggerheadu,“ opáčil Ben. „My to víme,

i když nám nikdo nevěří. Záleží vůbec na tom, jestli se zastavila u starého majáku?“

„Podle Abby Quimbyové si Katherine zapisovala všechno, co dělala. Jestli najdeme její zápisník, dozvíme se z něj, co potřebujeme.“

„Jako že objevíme čtyřicet let starý deník?“ Benův hlas zněl víc než pochybovačně. „To nemyslíš vážně. Policie maják prohledávala.“

„Neznali Katherininy plány,“ oponovala jsem. „Třeba nehledali moc usilovně. A uniklo jim něco důležitého.“

„Slabota,“ ozval se Shelton. „Je to ještě mnohem horší než hledat jehlu v kupce sena.“

„Nic jiného mě nenapadá,“ bránila jsem se. „Pokud tedy nechcete začít pátrat po propuštěném kriminálníkovi s nabitou pistolí.“

„Měli bychom jít na policii,“ řekl Shelton. Už zase. „A povědět rodičům o Karstenově vraždě. Budou nám muset uvěřit, až se zjistí, že se ztratil.“

„Poldové nám neuvěří,“ odpověděl Ben. „Už jednou jsme ztropili zbytečný poplach. Pamatujete? A zatímco se tady takhle pitomě dohadujeme, vrahové nás najdou znovu.“

„Během hodiny to stihneme k majáku i zpátky,“ navrhl Hi. „Aspoň budeme mít klid.“

„Tak jo.“ Ben nastartoval motor.

Maják na Morrisu se tyčí na jižním výběžku jako věkem sešlý strážce. Písečná naplavenina, na níž stojí, bývá často pod vodou, takže přízemí občas zaplaví moře. Vítr a déšť ho už dávno zbavily většiny venkovního nátěru.

Byl příliv, takže Ben zajel až k patě věže.

Očima jsem přelétla padesát metrů rozpadajícího se kamene; pochmurnou osamělou věžičku obklopenou ze všech stran oceánem. Budova byla temná, prázdná a pochmurná. Zlobí se, že ji všichni opustili? Že prohrála svou bitvu s živly?

Tohle je ta nejdepresivnější věc na světě, pomyslela jsem si.

„Je velký,“ podotkla jsem. Velmi mírně řečeno.

Hi přikývl. „Kdy tuhle příšeru postavili?“

„V roce 1876.“ Shelton měl knihu o jihokarolínských majácích. Samozřejmě. „Místo staršího majáku, který zničili za občanské války. Stál na místě ještě staršího, který vybudovali v roce 1673.“

„Světlo ještě funguje?“

„Ne,“ odpověděl Shelton. „Maják zavřeli někdy v roce 1962. Tohohle mrňouska začali stavět na souši, jenomže od té doby se hladina moře pořád zvedá.“

„Takže teď stojí v moři úplně sám.“ Hi zahvízdal. „Divný.“

„Kdysi tu bydlel správce majáku. Jeho domek zbourali ve třicátých letech, když zautomatizovali světlenou signalizaci.“

„Komu to patří?“

„Státu,“ odpověděl Shelton. „Nějaká neziskovka ho chce restaurovat, ale momentálně je pro veřejnost zavřený.“

„A to znamená, že si musíme pospíšit,“ podotkl Ben. „Nechci se nechat sebrat za vstup na cizí pozemek.“

Ochránci kolem majáku nedávno postavili ocelovou hráz proti stoupající hladině. Kruhová bariéra vypadala jako obrovský kovový filtr na kávu vyčuhující dva a půl metru z moře. Zevnitř se voda odčerpávala na úroveň dřívější hladiny.

Ben zakotvil se Sewee u hráze. Vyšplhali jsme se nahoru a po jediném můstku kráčeli k patě majáku. Pak už jen pár cihlových schodů a ocitli jsme se u vchodu.

Visel tu velký nápis: Nebezpečí úrazu. Zákaz vstupu.

Velká tučná písmena. Ani centimetr prostoru pro vyjednávání.

Vítr mi cuchal vlasy a nadouval oblečení. Stála jsem a pozorovala Sheltona, jak šperhákem odemyká zámek. Kéž bych si vzala bundu, napadlo mě.

Konečně to cvaklo a my se nahrnuli dovnitř.

Přízemí vypadalo jako dno ptačí klece, kterou už dávno nikdo nečistil. Větvičky. Peří. Tuny ptačího trusu. Ostrý zápach čpavku byl skoro nesnesitelný.

„Co to je?“ Shelton valil oči na pár šedých krabic připevněných na stěně, ze kterých trčely dráty a mizely v puklinách zdiva.

„Měřidla tlaku. Nejspíš monitorujou praskliny pro případ, že by se zvětšovaly.“ Hi ukázal na dva další stejné přístroje. „A taky sledujou, jak se věž naklání. Systém včasného varování, kdyby se tahle věcička rozhodla zřítit.“

„Uklidňující,“ prohlásil Ben.

Rezavé kovové schodiště uprostřed věže vedlo nahoru. Zaklonila jsem hlavu a podívala se přímo nad sebe. Schody procházely stropem asi třicet metrů nade mnou.

„Lezeme nahoru,“ řekla jsem.

„Je to bezpečné?“ Shelton se opřel oběma rukama o zeď. „Mám pocit, že bych to klidně převrhnul.“

„Tenhle maják tu stojí víc než sto let,“ ozval se Hi. „Myslím, že pár puberťáků ještě unese. I když jsou tlustý jako já.“

„Tak jdeme, nemáme na to celý den,“ vyzval nás Ben.

Lezl první, boty mu tiše klapaly. K zemi se snášely úlomky rzi.

Následovali jsme ho v tomto pořadí: já, Shelton a Hi.

V kruzích jsme postupovali výš a výš a míjeli dlouhá úzká okna bez skla. Z oprýskaných parapetů se vznesli ptáci, které naše invaze vyplašila.

Než jsme se vyškrábali nahoru, sotva jsem popadala dech.

Obout tenisky a běhat, slibovala jsem si v duchu.

Schody končily v malé kulaté místnosti. Tohle poschodí bylo plné starých ptačích hnízd, rozlámaných skořápek a větrem navátého smetí. Několik obyvatel hlasitě zakrákalo a vyletělo oknem.

„Smrdí to tady jak ve slepičárně,“ stěžoval si Ben.

„Tohle je strážní místnost.“ Shelton si zacpal nos. „Byly tu stroje, které otáčely svítilnou nahoře.“

„Kam to vede?“ Hi přešel na druhý konec místnosti k dalšímu schodišti.

„Nad námi by měla být optická soustava.“ Shelton ukázal na otvor v polovině schodů. „Tudy se dostanete na hlavní ochoz. Já tam ale nejdu.“

Tři nechápavé pohledy.

„Ochoz je ocelový balkon obklopující věž,“ vysvětloval Shelton.

„Hustý.“ Vyšplhala jsem k otvoru a vykročila ven.

Zatajila jsem dech.

Slunce zapadalo a vrhalo růžovožluté paprsky na modrozelený oceán. Hladina moře pode mnou vypadala u břehu jako pomačkaný ubrus. Viděla jsem naše maličké domovy na Morrisu, za nimi Fort Sumter a Sullivanův ostrov.

Vlevo se rozkládalo Folly Beach a připomínalo mi domečky ze hry Monopoly rozházené po pláži. V soumraku tu a tam zářilo rozsvícené okno nebo terasa.

Ohlédla jsem se přes rameno. Maják tady končil obrovským kovovým košem, který se zvedal k železnému dómu. Vnitřní prostor byl prázdný. Rackové uvelebení na železném zábradlí ostražitě sledovali nevítaného vetřelce.

Představila jsem si jasný paprsek, který kdysi protínal tmu a naváděl námořníky do bezpečí charlestonského přístavu. Musel to být úchvatný pohled.

Na můstku za mnou se objevili Hi a Ben.

„Panejo.“ Ben shlížel dolů na svůj maličkatý člun poskakující na hladině hluboko pod námi. Zbledl.

„Sheltone, tohle musíš vidět,“ zavolal Hi.

„Díky, ale dneska se fakt nechci zabít pádem z výšky.“

„Tvoje chyba.“

Obešla jsem věž a pozorovala panoráma. Bylo mi fuk, jestli jsem na cizím pozemku. Tady bych mohla zůstat na věky.

„Měli bychom jít.“ Ben měl zpocené čelo. Záměrně se nedíval dolů. „Nic tu není a kdykoli může kolem proplouvat loď.“

„Ještě se musím podívat dovnitř,“ řekla jsem.

Vlezla jsem do místnosti s optickou soustavou. Byla menší než spodní sál, takže jsem se tu stěží otočila. Nad hlavou se mi tyčil železný rám bez skla a otevíral se nebi.

Žádný nábytek. Ani vybavení. Tucty rozzlobených racků. Nebyl důvod se tu dál zdržovat.

„Takže to vzdáváme?“ zeptal se Hi.

Přikývla jsem. Maják jsme pečlivě prohledali, ale je to jen prázdná slupka. Tenhle výlet se nepovedl.

Kluci začali sestupovat dolů a pořádně u toho funěli.

Ztráta času, pomyslela jsem si. K vyřešení Katherininy vraždy jsme nepostoupili ani o krůček. Pachatel je pořád na svobodě.

Zaváhala jsem a pozorovala hlavy kluků, jak ve spirále klesají po schodech.

Taková pitomost, pomyslela jsem si. Jak nás mohlo napadnout, že by parta pubertálních vědeckých nadšenců dokázala přelstít vraha. Nepřítel se nám patrně celou dobu směje.

Na téhle planetě tedy znovu zvítězil zločin.

Sevřela jsem pěsti a tělem mi cloumal vztek. Byla jsem tak naštvaná, že jsem si skoro odplivla.

KLAP.

Zápach ptačího trusu mě skoro srazil na kolena. Nedokázala jsem uvažovat, nemohla jsem dýchat. Dusila jsem se. Zadržela jsem dech. Potřebuju na vzduch. V zoufalé snaze uniknout jedovatým plynům jsem se bez přemýšlení vydrápala zpátky na ochoz.

Hlubokými doušky jsem nasávala kyslík. Příliš rychle. Před očima se mi objevily roztančené tečky. Vidění se rozšířilo a vzápětí stáhlo do dlouhého černého tunelu.

Dostala jsem strach, že spadnu, a tak jsem se posadila na ochoz a rukama sevřela zábradlí.

Hluboký nádech. Druhý. Třetí. Čtvrtý.

V hlavě se mi pomalu rozjasňovalo. Tma ustoupila. Podívala jsem se dolů na hladinu.

„Páni.“

Svět se mi ukázal do posledního detailu. Nejmenší předměty jsem rozeznávala s laserovou přesností. Částečky páry tvořící mrak. Kapičky vody nad zpěněnými vlnami. Červa mrskajícího se v zobáku vrabce. Okno svého pokoje.

Zaletěla jsem pohledem k přístavu a pak dál k Charlestonu. Všude blikala světla. Světle žluté obdélníčky v domech kolem Battery. Oranžové a modré neonové pruhy u staré tržnice. Oranžové a červené semafory.

Kromě štiplavého čpavku začal můj nos rozeznávat miliony dalších pachů. Sůl. Řasy. Tlející vegetaci. Naftu.

A ještě něco dalšího. Známého.

Zvedla jsem bradu. Čichala.

Tam. Tamtím směrem. Přicházelo to ze strážní místnosti.

Dolezla jsem k otvoru, nakoukla dovnitř a nasávala. Pach se objevoval a zase mizel, pod nasládlým smradem výkalů se skoro nedal zachytit.

Šokovaně jsem si uvědomila, že ten pach znám. Už jsem ho někdy cítila.

Vzrušeně jsem natáhla vzduch do nosních dírek. Puch ptačího trusu mi vehnal do očí slzy. Otřela jsem je. Čichala jsem, sledovala, hledala.

Přicházelo to z podlahy u schůdků vedoucích na ochoz. Kdybych si tam před chvílí nesedla, vůbec bych si toho nevšimla.

Vběhla jsem dovnitř a začala odhazovat listí a trus, který se mi lepil na ruce a zalézal pod nehty. Přemáhala jsem nutkání zvracet.

V hloubce patnácti centimetrů jsem v podlaze objevila ocelový rošt zasypaný sutí.

Vylekal mě zvuk.

Prudce jsem otočila hlavu.

„Tory, co tady děláš?“ Ben těžce dýchal a tvář měl rudou. „Musel jsem lézt celou cestu zpátky nahoru.“

KLOP.

Zamrkala jsem. Zavrtěla hlavou.

„Sakra. Záblesk zmizel.“

„Tys měla záblesk? Tady nahoře? Jak to?“

„Prostě přišel. Pomoz mi to nadzvednout. Dole něco je. Cítila jsem to.“ Ben se nedohadoval. Vyrvali jsme rošt. Pod ním bylo další smetí. Zanořila jsem tam ruce a hrabala se bůhví v čem.

Najednou jsem narazila na něco pevného. S bušícím srdcem jsem to vytáhla na světlo.

Potrhaný batoh. Vybledlá zelená barva. Mnohaleté nánosy soli a zaschlého slizu.

Polovina látky už shnila, ale na chlopni jsem rozeznala vyšitá písmena: K. A. H.

„Tak co, Blue?“ opřela jsem se o zeď.

„Já se picnu.“ Ben kroutil nevěřícně hlavou. „Tys to dokázala, Tory. Našla jsi batoh Heatonové.“

PADESÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

Celou cestu domů jsem byla v sedmém nebi.

Já to dokázala! Navzdory všemu jsem našla batoh Katherine Heatonové.

Stačil jeden malý záblesk.

Musela jsem se pousmát nad vlastní vynalézavostí.

Nález Katherininých věcí mi zvedl náladu. Připadalo mi to neskutečné, jako kdybych se vrátila v čase. Když se nad tím člověk zamyslí, daleko od pravdy to vlastně není.

Houpali jsme se na vlnách a slunce nám mizelo z dohledu. Obloha se zbarvila do tmavě modra a vykoukly první hvězdy. Osamělý pelikán rozevřel křídla; buď se chystal na kutě, anebo měl v úmyslu zaletět si pro poslední svačinku. Za večerů, jako byl tenhle, Karolínu miluju.

Vpíjela jsem se pohledem do krajiny, opojená sebedůvěrou. My to dokážeme, pomyslela jsem si. Tohle tajemství rozluštíme.

I přes euforii jsem se zatím ovládla a do batohu jenom nakoukla. Musíme být opatrní. Katherinin bágl čtyřicet let nikdo neotevřel. Kdo ví, v jakém stavu je deník?

Tedy, pokud je uvnitř.

Jasně že tam je. Přece jsem se nešplhala po milionech schodů, skoro se nepozvracela, nehrabala se v hnoji a nenašla dávno ztracenou věc jen tak pro nic. Ani nápad, José.

Dopluli jsme do přístaviště na Morrisu, zrovna když vládu přebírala noc. Zůstala jsem stát s Katherininým páchnoucím batohem přitisknutým k hrudi a čekala, až kluci upevní lana. Má netrpělivost rostla. Nejvyšší čas toho bídáka odhalit.

„Kam teď?“ zeptala jsem se.

„K nám,“ prohlásil Shelton. „Táta předělal garáž na dílnu. Rozebírá počítače, takže tam má pinzety, rukavice a takové věci. A navíc naši šli do města na La Boheme. Vrátí se až za několik hodin.“

Ben se podíval na mé špinavé ruce. „A máte tam umývadlo? Hadici?“

Ha ha.

„Bezva,“ řekla jsem. „Veď nás.“

„Ani náhodou,“ řekl Shelton.

„Umyj se,“ ozval se Hi.

„Hned teď,“ dodal Ben. „My počkáme.“

Vyplázla jsem na ně jazyk a rozeběhla se domů, abych se vydrbala.

Všechny domky na Morrisu mají garáž pro jedno auto. Nikdo z Deversových tam jakživ neparkoval. Stěny garáže jsou obestavěné kovovými policemi. Na nich jsou vyrovnané pečlivě označené plastové krabičky s širokým sortimentem šroubů, drátů, zásuvek, kabelů, adaptérů a deskových obvodů. Nelsonova dílna vypadá jako RadioShack nacpané do telefonní budky.

Za deset minut jsem už byla vysprchovaná a převlečená. Doběhla jsem kluky. Stáli u rýsovacího stolu. Dodrželi slib, batoh na něm byl nedotčený.

Mé čisté oblečení si vysloužilo potlesk. Ben zahvízdal.

„Mnohem lepší,“ prohlásil Shelton.

„No já nevím,“ ucedil Hi a našpulil rty. „Ptačí trus tomu dodával jisté… je ne sais quoi.“

„Velmi vtipné,“ bránila jsem se.

„Pane.“ Shelton ustoupil a uklonil se. „Podřizuji se vašim obdivuhodným znalostem vědeckého protokolu.“

„Děkuji,“ opáčil Hi. „Nyní prosím otevřete tu věc.“

Hi nad batoh umístil zvětšovací lampu. Desku stolu zalilo fluorescenční světlo.

„Ty jsi to fakt vyčuchala?“ Shelton tomu pořád nemohl uvěřit. „Pod roštem v podlaze? Přes patnáct čísel ptačích hoven?“

„Co ti na to mám říct?“ pokrčila jsem rameny. „U Sylvie jsem si přičichla ke Katherinině svetru a stejný pach jsem ucítila ve věži. V obou případech jsem měla záblesk.“

„Úžasné,“ řekl Shelton. „Chtěl bych si to zkusit. Zní to fakt parádně.“

„Věř mi, že to moc parádně nevonělo. Ten ptačí smrad mě skoro zabil.“ Ale musela jsem připustit, že jsem ze svého bloodhoundího kousku měla radost. Záblesky budou nakonec i užitečné. Velmi užitečné.

„Připraveni?“ zeptala jsem se.

„Připraveni.“ Hi si natáhl latexové rukavice a sáhl do špinavého batohu. Po tváři se mu rozlil úsměv. Opatrně vyndal rozpadající se zápisník.

Srdce mi poskočilo. Úspěch! Bylo to neuvěřitelné, ale opravdu jsme našli stopu, která policii unikla.

Já ji našla! Ano, prosím, není zač.

Desky deníku byly popraskané, stránky vytrhané a nabobtnalé. Když Hi nadzvedl roh, z hřbetu se vysypala hlína.

„Opatrně,“ okřikla jsem ho. „Papír se rozpadá.“

„Myslíš, že to nevím?“ Hi odložil zápisník, opatrně zvedl batoh a vyklepal ho. Vypadla tužka a baret. Nic jiného.

„Přečteš to?“ Posunula jsem se blíž, protože jsem se nemohla dočkat, až zjistíme stav jednotlivých stránek.

„Odpal!“ Hi mě odháněl rukou v rukavici. „Takhle nemůžu pracovat.“

Neochotně jsem o krok ustoupila. A pak se nenápadně posunula o pár centimetrů zpět.

Hi uchopil pinzetu a otevřel první stránku.

Příroda si vyžádala ničivou daň. Déšť. Slaná voda. Ptačí výkaly. Zápisky nešly rozluštit.

Hi opatrně listoval, stránku po stránce. Nic se nedalo přečíst.

V místnosti začal houstnout vzduch. Připadalo mi to nesmírně kruté; po čtyřiceti letech se nám podařilo najít zápisník Katherine Heatonové, a přitom nedokážeme přečíst jediné slovo, které napsala.

„Tady něco je!“ zvolal Hi vzrušeně. „Podívejte!“

Dostal se až na konec deníku. Poslední dvě stránky se dochovaly v lepším stavu než ostatní.

Hi ukazoval na obrázek ptáka. Popisky dole byly rozmazané a prakticky nečitelné.

„Co to je?“ Shelton otáčel hlavou ze strany na stranu. „Drozd? Datel?“

„Orel,“ prohlásil přesvědčivě Ben.

„Jak to víš?“ Z boku jsem si prohlížela vybledlou kresbu na flekatém papíře. Podle mě to mohl být kterýkoli jiný pták.

„Tělo má všude stejnou barvu, ale hlava a ocas jsou bílé,“ vysvětloval Ben. „A prohlédni si zobák. Drápy. Je to orel bělohlavý.“

„Proč si Heatonová kreslila orly?“ nechápal Shelton.

„Kdo ví?“ řekl Ben. „Možná byla vlastenecky založená.“

„Na zadní stránce je něco napsané.“ Hi přimhouřil oči. „Myslím, že to půjde rozluštit.“

Dal si lupu před oči a začal nahlas číst:

Našla jsem je! Kolonii orlů bělohavých. Tři velká hnízda nahoře u cesty na bahenních borovicích, kousíček, od řeky Stono. Kdo by to byl řekl, že orlové bělohlaví žijí na ostrově Cole? Ohrožený druh a přímo u nosu. Dokonalý námět pro náš vědecký projekt. Abby bude bez sebe. Univerzita sem určitě někoho pošle a začnou je studovat…

Zbytek zápisu smyla voda.

„Orli bělohlaví.“ Ben zapumpoval pěstí. „Já vám to říkal.“

„Ostrov Cole?“ Shelton se zamyslel. „Na Cole žádní bělohlaví orli nežijí. Sakra, vždyť tam nejsou ani stromy, natož orli. Stojí tam akorát továrna.“

„Tohle napsala v roce 1969,“ připomenul mu Hi. „Od té doby se věci změnily. Nějakej pitomec asi stromy vykácel.“

Přenos dat do mého mozku byl dokončen.

„Proboha.“ Ruce mi vyletěly k ústům. „Sakra!“

„Co se děje?“ zeptal se Hi.

Ben a Shelton se na mě jen dívali.

„Cožpak to nechápete?“ Všechno mi dávalo smysl. Krutý, tragický smysl.

„A co jako?“ ozval se Ben.

„Já vím, proč zabili Katherine Heatonovou.“

V té chvíli by bylo slyšet upadnout onen příslovečný špendlík.

Na několik okamžiků mě převálcovala děsivá pravda, kterou jsem odhalila. Nebyla jsem schopná slova.

„No tak.“ Hi si založil ruce. „Pouč nás, agentko Scullyová.“

„Katherine objevila na ostrově Cole ohrožený druh,“ začala jsem. „A ne ledajaký. Našla orly bělohlavé! Symbol Ameriky.“

„No a?“ Všichni tři najednou.

„Její objev by určitě vyvolal senzaci,“ pokračovala jsem. „Psala se šedesátá léta. Hippies. Všichni chtěli zachraňovat Zemi. Ochrana divoce žijících zvířat začínala být populární.“

„Ale to je přece v pořádku, ne?“ Shelton byl očividně zmatený. „Já tomu nerozumím.“

Začala jsem chodit sem a tam. „Někoho možná nepotěšilo, když se dozvěděl, že na ostrově Cole žije ohrožený druh,“ uvažovala jsem nahlas.

„Orlí kolonie by byla problém, kdyby chtěl majitel na ostrově stavět,“ poznamenal Ben. „Musel by ptáky přemístit nebo zabít, a to by vyvolalo hodně negativní reakci.“

„Anebo tam ty ptáky chovali nelegálně,“ navrhoval Shelton. „Vlastnit a prodávat orly bělohlavé je protizákonné.“

„A zabít orla je trestný čin,“ řekla jsem. „I jejich hnízda jsou zákonem chráněná.“

„Lidi,“ přerušil nás Hi. „Našel jsem další zápis. Na poslední straně. Nahoře je text a dole jen muří nohy.“

Poklepala jsem Hiovi na rameno. Ušklíbl se, ale ustoupil. Přesunula jsem se ke stolu a četla nahlas pro ostatní.

Ještě mi zbývá prozkoumat dvě místa. Co když najdu další orly? To by bylo báječné. Ale pak konec. Všude, kam jdu, se objevuje jeden chlapík. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Naskakuje mi z něj husí kůže. Možná jsem trávila příliš mnoho času na odlehlých plážích. Takže už jen ostrov Kiawah a maják na Morrisu. A pak sayonara.

„Proboha.“ Hi vypadal, že se mu dělá zle. „Proboha, to je příšerný.“

„Sledovali ji,“ zašeptala jsem přemožená smutkem. „Proč nešla rovnou domů?“

„Co ty poslední řádky?“ zeptal se Ben. „Úplně dole.“

„Hůř se to čte.“ Přemístila jsem lampu. „Je to psané stejnou rukou, ale písmo je roztřesenější.“

Přečetla jsem si krátký zápis potichu. Ještě jednou.

Tentokrát jsem je nezadržela. Slzy se mi vyvalily z očí a stékaly mi po tvářích.

„Tak co?“ zeptal se Hi.

Neodpovídala jsem.

„Tory?“ Shelton mi stiskl rukou rameno. „Co se tam píše?“

Ustoupila jsem. Kluci mě překvapeně pozorovali. Pak Shelton přistoupil ke stolu a nahlas četl:

Myslím, že dole někdo je. Nevím kdo, ale mám strach. Tady by přece neměl být nikdo kromě mě. Deník pro jistotu schovám. Snad se mi podaří najít nějakou skrýš.

V hlavě jsem měla vymeteno. Cítila jsem jenom smutek. Zavřela jsem oči. Nepomohlo to. Pořád jsem viděla její poslední slova psaná rozklepanou rukou.

Slyšela jsem, jak Ben praštil do zdi. Hi zašoupal nohama. Shelton si sáhl na ucho. Všechno jsem si to uvědomovala, ale duchem jsem byla jinde. Mimo.

Představovala jsem si Katherininy poslední chvíle, když vyděšeně psala tyhle věty. Viděla jsem ji, jak rychle schovává deník a pak se obrací tváří v tvář svému pronásledovateli. Cítila jsem její zoufalství, když si uvědomila, že vysoko v opuštěném majáku je jako v pasti. Sama. A nemá kudy utéct.

Katherine Heatonovou zabili na nejopuštěnějším místě světa.

Dlaní jsem si setřela slzy z obličeje. Byla jsem zničená a zhnusená. Scéna v mé hlavě byla tak skutečná, až jsem měla pocit, že jsem tam tenkrát byla s ní.

Nechtěla jsem plakat. A zároveň jsem si chtěla vyplakat oči.

A pak jsem dostala vztek. Zběsilý vztek.

Dobře. Nebraň se mu. Zlost bude fungovat líp než žal.

Obnovila jsem svou přísahu Katherine. Sobě samé. Chytím vraha. Odhalím ho. Zjednám spravedlnost.

Za všechno zaplatí.

ŠEDESÁTÁ KAPITOLA

Druhý den ráno jsem se probudila brzy, hlavu plnou nápadů.

Tak pěkně popořadě.

Cooper.

Po deseti minutách stoupání jsem došla na západní pobřeží Morrisu. Zkontrolovala jsem, jestli jsem na správném místě, našla žebříkový bunkr a vlezla dovnitř.

Coop vyštěkl, když mě spatřil, a divoce vrtěl ohonem. Postavil se na zadní a pokusil se mi olíznout obličej.

Přitulila jsem se k jeho hlavě a vdechovala štěněčí vůni. Pak jsem popadla kus provazu a začala se s ním přetahovat. Výzvu radostně přijal.

Problémy ustoupily aspoň na pár minut do pozadí. Coop vyrostl a nabral sílu, takže už mohl běhat po okolí. Naštěstí se omezoval jen na neobydlenou západní stranu ostrova. Zatím nikdo neoznámil, že spatřil zatoulaného vlčáka. Ale i tak potřebuje domov. A hodně rychle.

„Brzy,“ slibovala jsem mu. „Tady nezůstaneš trčet navěky.“

Ráda bych se u něj zdržela déle, ale nebyl čas. Vyklouzla jsem ven, zatímco štěně hltalo snídani.

Začínal další horký den. Cestou k našemu komplexu jsem se potila jako blázen.

Prozvonila jsem ostatní viráty, jakmile jsem na mobilu zachytila signál. Sešli jsme se na předním trávníku.

„Čí rodiče nejsou doma?“ zeptala jsem se.

Hi zvedl ruku. „Naši šli do chrámu. Vrátí se až v poledne.“

„Tak použijeme váš počítač.“

„A co budeme hledat?“ zeptal se Shelton.

„Komu v roce 1969 patřil ostrov Cole. Možná že majitel o orlech věděl anebo nám aspoň bude moci říct, kdo měl na ostrov přístup. Pro začátek.“

„Dobrý nápad,“ opáčil Shelton. „Můžeme to zkusit v PIS.“

„PIS?“ zopakoval Hi. „Co to je? Internetová seznamka pro úchyly?“

„Moc vtipné. Já mluvím o pozemkovém informačním systému. Dá se tam najít evidence pozemků. Získáš tam informace o smlouvách, parcelách a tak. Mělo by tam být i jméno majitele ostrova Cole.“

„V tom případě je to na tobě,“ řekla jsem.

Všichni jsme se nacpali do Hiova pokoje.

„Vteřinku.“ Hi odstrčil knihy, talíře a hromady špinavého prádla, abychom se tam všichni vešli. „Jako doma.“

„Jsi pěkný prase.“ Ben zvedl mastný talíř. „Tahle pizza je nejmíň devět neděl stará.“

„A já se na ni tak těšil.“ Hi zahodil porci pizzy do koše. „Možná je ještě dobrá, ale radši nebudu riskovat.“

„Skvělý.“ Ben se odsunul na druhou stranu místnosti.

„Omlouvám se, pane. Dnes ráno jsem společnost nečekal. Pokud se vám to nelíbí, najděte si jiné přístřeší.“

„Nech toho,“ řekla jsem. „Nemáme na to celý den.“

„Jistě, madam.“ Hi zasalutoval. „Hned to bude, madam.“

Hi zapnul počítač a ustoupil.

Shelton načetl domovskou stránku charlestonského okresního úřadu a vybral „prohlížet parcely“. Na obrazovce se objevila černobílá mapa.

„Tohle je plán charlestonské oblasti,“ vysvětloval Shelton. „Jsou na něm všechny pozemky a jejich hranice.“

„Ostrov Cole je jihozápadně od Folly,“ řekla jsem. „Při ústí řeky Stono.“

„Přiblížím to.“ Shelton zvětšoval tak dlouho, dokud se neobjevily jednotlivé parcely. Cole zůstával jedním nerozděleným celkem.

„Celý ostrov je jedna nemovitost,“ řekl Shelton. „Podívám se na údaje o majiteli.“

Kliknul myší a na pravé polovině obrazovky se objevily informace. „A je to.“ Shelton zahvízdal. „Tohle se ti asi nebude líbit, Tory.“

„Co se mi nebude líbit?“

„Ostrov Cole momentálně patří firmě Candela Pharmaceuticals Inc.“ Naše pohledy se střetly. „Říká ti to něco?“

„To je organizace, co financovala Karstenův výzkum,“ řekla jsem. „Šeky mu vypisoval někdo z téhle firmy.“

„Co by mohl mít Karstenův tajný výzkum parvovirózy společnýho s orli bělohlavými?“ zeptal se Hi.

„Anebo Katherine Heatonovou?“ dodal Ben.

„Candele určitě patří i továrna na ostrově,“ řekl Shelton.

„A proč by se mi to nemělo líbit?“

„Ještě jsem neskončil,“ navázal Shelton. „To byla jen odmlka pro dramatický efekt.“

„Ven s tím,“ vyzval ho Ben.

„Hádej, kdo firmě Candela ostrov prodal?“

„Kdo?“ zeptala jsem se.

„Hollis Claybourne.“ Shelton klepl na obrazovku. „A jak se zdá, vydělal na tom balík.“

„Claybourne?“ Ben se zamračil. „Mluvíš o Chanceově otci?“

„Přesně tak,“ přisvědčil Shelton. „Senátor H. P. Claybourne, otec zlatého chlapce z Boltonovy přípravky. A je to ještě horší. Hádej, kdy Hollis prodej uskutečnil?“

„Kdy?“ Začala jsem mít neblahé tušení.

„Čtvrtého ledna 1970. Pár měsíců po zmizení Katherine Heatonové.“

„To smrdí,“ prohlásil Hi. „Heatonová se ztratí a Hollis prodá ostrov.“

„Nic to nedokazuje,“ oponovala jsem. „Třeba je to jen shoda náhod.“ Sakra. Zase to slovo.

„Je to podezřelé,“ pokračoval Shelton. „Včera večer jsem hledal na netu a nenašel jedinou zmínku, že by na ostrově Cole někdy žili orli bělohlaví. Jejich výskyt nikdo nenahlásil.“

Snažila jsem se v tom najít nějaký smysl.

Otec Chance Claybournea Hollis vlastnil ostrov Cole v době, kdy se Katherine Heatonová chystala na svůj školní projekt. Katherine našla na ostrově Cole orlí hnízda. Zanedlouho zmizela. Po několika měsících Hollis Claybourne prodal ostrov firmě Candela Pharmaceuticals. Za spoustu peněz.

Co to všechno znamená?

„Dá se o té firmě zjistit víc?“ zeptala jsem se.

„Podívám se do databáze obchodního rejstříku.“ Sheltonovy prsty létaly po klávesnici. „Paráda! Candela je zapsaná v Jižní Karolíně. Můžu stáhnout registrační dokumenty.“

„Tohle.“ Ukázala jsem na soubor PDF. „Doplněk stanov z 5. ledna 1970. Den předtím Candela koupila ostrov Cole.“

Hi kliknul myší a otevřel dokument. „Páni. Hollis Claybourne se stal členem představenstva. Udělali ho viceprezidentem.“

„Takže Hollis prodal Cole firmě Candela a den nato mu přiklepli řídící funkci,“ shrnul Hi. „Dobrej kšeft.“

„A o orlech se nikdo ani slůvkem nezmínil,“ řekl Ben.

„O orlech, kteří tam už dávno nejsou,“ řekla jsem.

„Které vyhnala pitomá fabrika.“ Shelton znechuceně ohrnul ret. „Banda hajzlů je to.“

Ben založil ruce. „Claybourneovi mají prsty ve vraždě Katherine Heatonové.“

„Chance tehdy ještě ani nebyl na světě.“ Z nějakého důvodu jsem cítila povinnost ho hájit. „A nemůžeme dokázat, že prodej pozemku souvisí s Katherininou vraždou.“

„Jenom doufám, že Chance nic neví,“ podotkl Hi. „Protože dal k analýze náš otisk. Klidně na nás mohl narafičit boudu.“

Sakra. Dobrá připomínka.

Přitiskla jsem si ruce na spánky. „Nechte mě chvíli přemýšlet.“

Kluci obrátili oči v sloup, ale zmlkli. Můj trik se soustředěním už párkrát viděli. Zavřu oči a odříznu se od světa. Zaměřím se na proměnné. Analyzuju data.

Mozek mi pomalu předkládal závěry.

Nelíbily se mi, ale jejich logika byla nepřehlédnutelná.

„Ben má asi pravdu.“

Ben zavýskl. Nevěnovala jsem mu pozornost.

„Takže… Hollis zabije Katherine, aby jí zabránil nahlásit přítomnost orlů,“ přemítala jsem nahlas. „Pak prodá Cole firmě Candela za tunu prachů a pohodlné místečko. Heatonovou pohřbí na místě, kde ji nikdy nikdo nenajde. A o ptácích se jakživ nikdo nedozví.“

Zkoumala jsem svou teorii. Obracela ji v hlavě sem a tam.

Pak jsem přikývla. „Zní to logicky. Ale stalo se to strašně dávno. Chance určitě nic neví.“

„Nezapomínej na šeky pro Karstena,“ připomněl Hi. „Hollis je ve firmě velké zvíře. Třeba o tajných experimentech s parvovirózou věděl.“

„Takže vy si myslíte, že Hollis Claybourne se nás pokouší zabít?“ zeptal se Shelton. „Že za námi do bunkru poslal ty chlapy?“

„Všechno do sebe zapadá,“ řekla jsem. „Všechno ukazuje na něj.“

„Ale je to milionář. Senátor.“ Shelton si sundal brýle a otřel je o košili. „Proč by zrovna on musel někoho zabíjet? Tenkrát? Dneska?“

„Netuším,“ řekla jsem. „Ale všechno to začalo, když jsme našli Katherininu kostru. Jedině její vrah po nás mohl jít. A Hollis má spoustu peněz, takže si může najmout zabijáky na špinavou práci.“

Nechtělo se mi tomu věřit. Chanceův otec jako hlavní podezřelý? Šílené. Jenomže fakta hovořila jasně.

„Proč by ale nechával zabíjet doktora K.?“ zeptal se Shelton. „Jestli financoval pokusy s parvovirem, tak by ho spíš potřeboval živého, ne?“

„Aby zahladil stopy?“ navrhoval Ben. „Karstenovy pokusy byly ilegální. Možná mu Karsten vyhrožoval, že všechno prozradí.“

„Anebo se prostě ocitl ve špatnou dobu na špatným místě,“ podotkl Hi. „Vedlejší bojový ztráty.“

„To stačí.“ Už mě unavovalo nechat se vodit za nos. „Konečně máme podezřelého. Teď potřebujeme důkaz, ne spekulace.“

„Pochybuju, že se nám Hollis přizná,“ řekl Ben. „Spravedlnosti uniká už čtyřicet let.“

„Tak si důkazy najdeme sami,“ prohlásila jsem. „Ještě dnes.“

ŠEDESÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

Kluci souhlasili, že počkají v charlestonském přístavišti. Nelíbilo se jim to, ale jinak to nešlo. Můj plán mohl fungovat jen tehdy, když půjdu sama.

„Je to moc riskantní,“ namítal Shelton. „Co když narazíš na Chance? Nebo ještě hůř, na Hollise?“

„Řeknu, že jsem zaskočila na kus řeči. Chance si myslí, že se mi líbí, nebude mu to podezřelé.“

Hi se zašklebil od ucha k uchu, ale byl zticha.

„Stejně,“ pokračovala jsem rychle. „Chance odjel na celý víkend do Greenville, hraje se tam lakrosové finále. A senát zasedá, takže Hollis by měl být v Kolumbii. Dnes máme nejlepší šanci.“

„Ani nevíme, jestli Bolton včera vyhrál,“ prohlásil Hi. „Jestli prohráli, Chance se mohl klidně vrátit domů.“

„Pořád tam jsou.“ Načetla jsem si na mobil iFollow. „GPS ukazuje Jasonovu lakrosovou skupinu v Greenville. Všechny. Takže tým ještě z turnaje nevypadl.“

„Gryfonové, do toho!“ zavtipkoval Hi.

„Chance ale ve skupině na iFollow nemáš,“ namítl Ben. „Nevíme, kde je, a nemůžeme ho vystopovat.“

To byla pravda. Chance se svým telefonem z doby kamenné nemůže aplikaci používat, ani kdyby chtěl. A já si byla jistá, že nechce.

„Ale Hannah v Greenville pořád je.“ Klepla jsem na displej. „Co by tam dělala bez Chance?“

Ben se zamračil, ale přikývl.

„V domě určitě někdo bude,“ poznamenal Hi. „Sídlo Claybourneových má čtyřicet pokojů, sakra. Určitě je tam plno po zuby ozbrojenech majordomů.“

I na to jsem myslela. „O Hollisovi se povídá, že je lakomec. Jason jednou vykládal, že o víkendech tam zůstává minimum personálu. Dům by měl být skoro prázdný.“

„Skoro neznamená úplně,“ podotkl Ben.

„Já vím, ale musíme to risknout. Jinou možnost nemáme.“

Přehodila jsem si batoh přes rameno. Uvnitř byl Katherinin zápisník a Karstenovy stvrzenky. Jestli mě zatknou, chci mít důkazy u sebe. Nedělala jsem si iluze, že bych mohla s Hollisem Claybournem vyhrát bitvu důvěryhodnosti. Budu potřebovat všechny důkazy, které mám.

„Dávej pozor,“ varoval mě Shelton. „Když tě někdo zastaví, tak předstírej, že sis myslela, že jsi v muzeu.“

„A když tě načapá Chance, tak se chovej zamilovaně.“ Hi na mě zamrkal. „To bude fungovat.“

„Zamilovaně?“ Ben se zamračil ještě víc. „O čem to mluvíš?“

„Ale nic. Popřejte mi hodně štěstí.“ Pitomec Hi.

Vydala jsem se po Broad Street a zatočila doprava na Meeting Street k Battery. Jižně od Broad. Obě strany ulice lemovala obrovská sídla. Vzduch voněl po dávných vzpomínkách a modré krvi. Privilegovaní. Připadala jsem si tu jako vetřelec.

Cestou jsem si v duchu znovu probírala svůj plán. Vklouznout dovnitř, porozhlédnout se po domě, vypadnout. Jednoduché, že? A pokud tentokrát najdu inkriminující důkazy, půjdu rovnou na policii. Už žádné hry. Teď jde opravdu o hodně.

Nedokázala jsem přestat myslet na zápisy v Katherinině deníku. No jen si to představte, orli bělohlaví přímo tady na jihokarolínském pobřeží. Úžasné.

Jenomže Katherine nedostala příležitost se o svůj objev podělit. Někdo ji umlčel. Navěky. Zanedlouho ostrov Cole prodali a stromy vykáceli. Sbohem, orlové.

Někdo musel o ptácích vědět. Nikde se však neobjevily žádné zprávy. Žádné články. Žádné fotky. Katherinin deník byl jediným důkazem jejich existence.

Pokud Hollis Claybourne věděl o orlech před tím, než ostrov prodal, je hlavním podezřelým z Katherininy smrti. A já potřebuju důkaz, že to věděl.

Z pomyšlení na to, nač se chystám, mě zamrazilo. Ať už Heatonovou zabil kdokoli, je patrně i vrahem Karstena a pokoušel se o život připravit taky mě. Může to být Hollis.

A já se chystám vloupat do jeho domu.

Starost mi dělalo ještě něco dalšího. Otázka za milion dolarů. Ví o tom Chance?

Došla jsem k domu Claybourneových.

Show může začít.

Sídlo Claybourneových je zapsanou historickou památkou, má dokonce vlastní webovky. Než jsem vyrazila z Morrisu, zkoukla jsem na netu prezentaci fotek a pokusila se zapamatovat si půdorys domu.

Dům postavili krátce po občanské válce jako repliku italského sídla z devatenáctého století. Každý centimetr je vyrobený ručně. Křišťálové lustry. Vyřezávané dřevěné obklady. Zdobené lišty. Dům hodný králů. A Claybourneovi na tomto trůně sedí od nepaměti.

Zopakovala jsem si údaje, které jsem našla na netu. Dvoupatrový dům se čtyřiceti místnostmi, dvěma tucty krbů, šedesáti koupelnami a sedmnáct metrů dlouhou vstupní halou.

A já mám v úmyslu ho prohledat sama. Brnkačka.

Dvouakrový pozemek obklopuje třímetrová zeď. Nahoře jsou ostré špičky a na příjezdové cestě stojí zdobená železná brána.

Když jsem ji míjela, pořádně jsem si ji prohlédla. Jako zvědavá turistka.

Uprostřed tepaného železa se skvěl rodinný erb Claybourneů, šedý štít se třemi černými liškami ovinutými černou a červenou vinnou révou. Nad ním stálo rodinné heslo: Virtus vincit invidiam. Ctnost přemáhá závist.

Ano, prosím…

Nakoukla jsem mezi tyčemi.

V budce vedle příjezdové silnice se krčil strážný, pozornost upřenou na malou černobílou televizní obrazovku. Aniž bych zvolnila krok, pokračovala jsem podél bloku.

Dvacet metrů za branou se stěna stáčela za roh a vedla přes celou délku pozemku. Sousedé si tady vysadili škumpu, aby zaclonili výhled na cihlovou zeď. Mezi pozemkem Claybourneových a křovím se táhla uzounká pěšinka.

Zhluboka jsem se nadechla, rozhlédla jsem se na obě strany a rychle do ní skočila. Po patnácti metrech jsem došla k malému služebnímu vchodu.

Byl přesně tam, kde měl být.

Klekla jsem si a zakývala cihlami pod brankou. Jedna povolila. Stačilo trhnout a uvolnila se. V hlíně ležel klíč.

Usmála jsem se od ucha k uchu. Kočka Šklíba.

Co se člověk ve třídě nedozví, když dává pozor. Díky, Jasone.

Co možná nejtišeji jsem otevřela branku. Přede mnou se rozprostírala zahrada panství. Vrátila jsem klíč na místo a prošla dovnitř.

Teď už nebylo cesty zpět. Vstoupila jsem na cizí soukromý pozemek. Zase.

Podél chodníčku z dlažebních kostek přede mnou rostly dříny. Za nimi se po obou stranách táhl udržovaný trávník. Na trávě byly rozestavěné sochy, vážní pamětníci generací claybourneovských pikniků, zahradních slavností a kroketových partií.

Jelikož mě nic lepšího nenapadlo, kráčela jsem po cestě až k nahému amorkovi na vrcholu obrovské kamenné kašny. Z velkého rohu tryskala voda. Genitálie mu zakrýval list. Klasika.

Fontána se tyčila uprostřed malého nádvoří, z něhož vedly cesty do čtyř světových stran. Přišla jsem z východu. Cesta nalevo ode mě vedla na jih, zpátky k hlavním dveřím. Já se vydala na sever, k zadní části domu.

Zatím žádný alarm. Ještě pořád mě radary nezachytily.

Cesta se stáčela hlouběji do zahrady. Téměř dvoumetrový živý plot tu vytvořil úzkou pěšinku, s níž se křížily menší cestičky, takže to tu připomínalo bludiště. Brzy jsem ztratila orientaci.

Srdce mi poskočilo. Ano, jsem schovaná, ale nic nevidím. Kdekoli tu na mě může někdo vybafnout.

Došla jsem k další fontáně. Voda tryskala z tlam tří delfínů a v nádrži plavali kapři koi. Fontánu obklopovaly ze tří stran lavičky. Okolo rostl živý plot.

Kudy dál?

Zatočila jsem doleva v naději, že se stále přibližuji zadní straně sídla. Cesta se rozšiřovala a pak skončila u malého trávníku před zadní stěnou.

Sláva. Dveře. Přímo přede mnou.

Zastavila jsem se a rozhlédla. Vzduch byl čistý.

Rozběhla jsem se a zády se přitiskla k vyhřáté cihlové stěně domu. Rychle jsem vzala za kliku. Povolila.

Hluboký nádech.

Vklouzla jsem do sídla rodiny Claybourneových.

ŠEDESÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

Chvíli jsem počkala, než se rozkoukám.

Stála jsem na konci úzké služební chodby. Po obou stranách se táhly police a úložné skříně.

Pospíchala jsem vpřed, uši našpicované. Touhle chodbou Claybourneovi určitě nechodí, ale služebnictvo ano. Vysvětlovat důvod mé přítomnosti by bylo poněkud ošemetné. Mírné řečeno.

Chodba se po deseti metrech stočila doprava a skončila u dveří, které neměřily víc než sto dvacet centimetrů.

Připadala jsem si jako Alenka. Pootevřela jsem dvířka a nakoukla dovnitř. Přede mnou se rozprostírala slavná vstupní hala.

Slunce zářilo na bílé mramorové podlaze a odráželo se od křišťálových lustrů visících šest metrů nade mnou. U stěn stály pozlacené stolky se soškami, vázami a plastikami. Cena jedné z nich nejspíš dalece převyšovala hodnotu veškerého Kitova majetku. Bylo tu tolik místa, že by se sem v pohodě vešla celá wookieovská rodinka.

Vlevo jsem zahlédla hlavní vchod, obrovské dubové dveře, které by přežily i raketový útok. Napravo začínala bílá mramorová chodba široká jako čtyřproudová dálnice.

Zavřela jsem dvířka. Tiše to klaplo a jejich obrys splynul se stěnou. Neměla jsem tušení, jak se z téhle strany otvírají.

Podle informací z webových stránek se mělo hlavní schodiště nacházet v zadní části vstupní haly. Abych se dostala do prvního poschodí, musela jsem se nejdřív zorientovat na mramorové mezistátní silnici.

Tudy cesta nevede.

Proplížila jsem se jídelnou, obývacím pokojem a prosklenou vyhlídkou s velkým klavírem Steinway. Na stěnách visely portréty mrtvých Claybourneů; jeden zarputilejší než druhý.

Srdce mi tlouklo a očima jsem neustále těkala kolem sebe. Tohle byla nebezpečná zóna.

Hala končila kruhovým salonkem s úchvatnou prosklenou střechou klenoucí se do výše dvaceti metrů. Po mramoru tančily barvy duhy. Stěny zdobily nástěnné malby ohraničené freskami a ozdobnými lištami. Vypadalo to tu jako ve Vatikánu. Na okamžik jsem úžasem otevřela ústa jako ohromená turistka.

Uprostřed dómu stála dva a půl metru vysoká socha. Milton Claybourne, architekt sídla. Milton se mračil, tvář měl ovázanou a v ruce svíral mušketu.

„Ty jsi ale legrační,“ zašeptala jsem. „A skromný, že?“

Z opačného konce stoupalo versailleské schodiště sevřené naleštěným dřevěným zábradlím. Rychle jsem k němu zamířila.

Chodba v prvním patře vedla stejným směrem jako ta v přízemí. Po obou stranách byla spousta dveří.

Zatímco dole vládlo jasné denní slunce, tady panovala hluboká noc. Mahagonem obložené stěny. Žádná okna. Tlumená světla hodně daleko od sebe. Stíny se vloudily do všech rohů a rozprostřely se po tmavě červeném koberci.

Měla jsem jeden konkrétní cíl. Soukromou pracovnu Hollise Claybournea. Intuice mi napovídala, že bude tady nahoře.

Dole v hale se otevřely dveře.

S rozbušeným srdcem jsem se rozeběhla a zoufale hledala úkryt.

Jako první jsem narazila na komoru s prádlem. Uvnitř nebylo místo.

V přízemí cvakly panty.

Zkusila jsem druhou kliku.

Skřip.

V hrobovém tichu to zaznělo jako výkřik.

Skočila jsem dovnitř a zavřela dveře. Ztuhla jsem. Roztřesenýma rukama jsem si zakryla ústa.

V hale jsem slyšela pohyb. Cinkání porcelánu. A potom se někde v dálce otevřely a zavřely další dveře.

Vydechla jsem. Tak tohle bylo o vlásek.

Otočila jsem se, abych si prohlédla své útočiště. Úleva se změnila v děs. A pak ve vzrušení.

Stála jsem na prahu Chanceova pokoje.

Nebylo o tom nejmenších pochyb. Stěny byly plné fotek. Chance v Londýně, Paříži, Benátkách. Chance v baseballovém dresu, v golfovém a tenisovém úboru. Hannah a Chance na dece na pláži.

Na masivní polici stály poháry a trofeje. Na čestném místě uprostřed trůnila zarámovaná fotografie. Hannah v bílých šatech a s růží v ruce. Asi to byl dárek. Vypadala nádherně.

Bléé.

Nakoukla jsem do skříně. Na ramínkách visely uniformy Boltonovy přípravky. Na zemi se válela hromada bot z italské kůže. Na polici byly naházené zmuchlané drahé hedvábné kravaty.

„Teda, Chanci,“ zašeptala jsem. „Takovej binec. To je mi ale překvápko.“

Pak jsem se zkoukla knihovnu. Minimum románů.

Od prádelníku jsem se držela dál. I já mám své hranice. A kdyby se otevřely dveře, za žádnou cenu jsem nechtěla, aby mě přistihli s Chanceovými spodkami v ruce.

Nakonec jsem se dostala k psacímu stolu. Odpojené kabely čekaly na návrat laptopu. Nahoře byly poházené papíry a knihy. Vedle skeneru stála tiskárna. Ani jeden přístroj nebyl zapojený v zásuvce. V hrnku s obrázkem vojenské školy Citadel byla pera a zvýrazňovače.

Všimla jsem si papírových desek. Původně je někdo přelepil červenou páskou, teď byly otevřené. Logo a zkratka ÚVJK.

Ústav vyšetřování Jižní Karolíny.

Hlášení o našem otisku.

Z desek jsem vytáhla jediný list papíru. Svorkou k němu byla připevněná rukou psaná poznámka. Stálo tam: „Posílám informace. Mám to u tebe! Uvidíme se na golfu, Chip.“

Zamračila jsem se. Proč mi Chance zprávu nepředal? Tají mi něco?

Klídek. Třeba slíbil, že ji nedá z ruky. A taky nechtěl, abych se pustila do pátrání po nebezpečném zločinci, jako je Newman. Žádný div, že mi originál nepřinesl.

Zvědavě jsem začala číst. Prohlédla jsem si fotokopii otisku, který jsem sejmula z čtečky mikrofilmů. Vedle byla fotografie.

Překvapením jsem papír skoro upustila.

Ta tvář! Já ji znám. Nakrátko ostříhané vlasy. Jizva na čelisti.

Pro jistotu jsem si to přečetla ještě jednou.

Jamese Newmana nikdo neidentifikoval. V dokumentu o něm nebyla jediná zmínka. Otisk patřil někomu jinému.

Někomu, s kým jsem se už potkala.

Tony Baravetto. Osobní řidič Chance Claybournea. Muž, který mě vezl domů po katastrofě v tanečních.

Mozek mi běžel na plné obrátky. Co to znamená?

Jenomže já to věděla. Až moc dobře.

Chance mi lhal.

A kousky skládačky do sebe začaly zapadat. Jedna po druhé. Baravetto nás sledoval do knihovny.

Baravetto si zjistil, co víme o Katherine Heatonové.

Baravetto pracuje pro Chance Claybournea, syna Hollise Claybournea, hlavního podezřelého z vraždy Katherine Heatonové.

Plynul z toho jen jediný děsivý, nevyhnutelný závěr.

Chance Claybourne se mě možná pokouší zabít.

ŠEDESÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

Chance si se mnou dělal, co chtěl.

A já mu naletěla. Háček, návnada a pak pod hladinu.

Jako zamilovaná husa.

Chance zajímalo pouze to, jak ochránit tajemství svého otce. Pohrával si se mnou, překroutil pravdu. A já si to nechala líbit.

Tvář mi hořela studem. Jak jsem mohla být tak pitomá? Chance si nejspíš myslí, že si mě omotal kolem prstu.

Tak to se ještě uvidí. Začal sis s nesprávnou holkou, Claybourne.

Věděla jsem, co musím udělat. Najít důkaz. A oba Claybourneovy srazit na kolena.

Zastrčila jsem si hlášení do batohu.

Byla jsem bez sebe vzteky. Na Chance. Na sebe.

Nechala jsem zlost, ať se hromadí. Násobí. Znovu a znovu jsem si připomínala, jak jsem byla blbá. Nechala se oblafnout. Jako malá holka. Vztek vykvetl v jediné vteřině.

V mozku se mi zablesklo.

Rty se mi stáhly.

Z hrdla se mi vydralo hluboké zavrčení.

KLAP.

Záblesk se mi rozlil do žil. Dodal mi energii. Naplnil mě jediným úmyslem. Smysly se zostřily. A vybudily.

Z očí mi zářilo zlaté světlo.

Otevřela jsem dveře a nasála vzduch v chodbě. Mezi ostatními pachy jsem rozpoznala tabák. Soustředila jsem se na něj a sledovala jeho stopu ke schodišti.

Hollis Claybourne kouří doutníky, jejich vůně mě dovede k němu do pracovny. Plížila jsem se chodbou, oči upřené do šera.

Něco zašustilo.

Ztuhla jsem. Cukla hlavou. Byl to slabý zvuk, ale nabíral na síle a přicházel zprava.

Nalevo stála vysoká kredenc. Schovala jsem se do jejího stínu a přitiskla se ke stěně. Čekala jsem.

Za pár vteřin kolem mě prošla služebná; sukni rozvlněnou v rytmu chůze.

Srdce se mi vrátilo do hrudníku.

Uf. Bez záblesku bych ji určitě včas nezaregistrovala.

Pokračovala jsem ke schodům a pořád čichala. Pachová stopa vedla do druhého poschodí. Následovala jsem ji.

Jakmile jsem zdolala poslední schod, vstoupila jsem do dlouhé chodby s pravidelně rozmístěnými mosaznými svícny. Stěny pokrývaly tmavé nástěnné malby – muži na lovu, muži ve válce, muži v parukách s psacím brkem, jak podepisují dokumenty.

Pach kouře vycházel z druhých dveří napravo. Vklouzla jsem dovnitř.

Opačnému konci obrovské místnosti vévodilo široké okno od země až ke stropu, lemované červenými sametovými závěsy se zlatými šňůrami. Všechny ostatní stěny pokrývaly do výše šesti metrů police s knihami. Asi tři metry nad podlahou se po celém obvodu pokoje táhl železný můstek, na nějž se vstupovalo po schůdcích schovaných v levém zadním rohu.

Uprostřed stála čtyři kožená křesla rozestavěná do půlkruhu kolem nízkého konferenčního stolku. Naproti byl velký kamenný krb. Za křesly jsem spatřila psací stůl velikosti Kansasu. Na něm fotografie Hollise, jak se usmívá nebo si třese pravicí se slavnými osobnostmi. Suvenýry ze života horních deseti tisíc.

Co teď?

V porovnání s pracovnou Hollise Claybournea by si i Koloseum připadalo malé.

Prohledala jsem desku stolu, ale nenašla nic podezřelého.

Zkusila jsem dřevěnou skříňku pod tapiserií znázorňující generála Custera u Little Big Homu. V zásuvkách bylo oblečení z dob občanské války. Historické kostýmy.

Obešla jsem místnost a plně využívala své laserové vidění. Za jiných okolností bych se možná dobře bavila.

Hollis Claybourne byl sběratel. Kromě knih a fotografií sebe samého měl na policích spoustu afrických kmenových masek, inuitských řezeb, indonéských panenek a sošek ze všech koutů světa. Byla to vytříbená sbírka a svědčila o dobrém vkusu svého majitele.

Ale nebylo tam nic, co by se mi hodilo.

Zoufale jsem sevřela ruce v pěst.

A cos čekala? Obálku nadepsanou Inkriminující důkazy?

Zavřela jsem oči a zběsile se pokoušela něco vymyslet. Jsem sama v Hollisově pracovně. Tahle šance se už nikdy nebude opakovat.

Vtom mi přes nos přeletěla vůně jílu; zemský pach, který se do nablýskané pracovny nehodil. A ještě něco dalšího. Neorganického. Chemického.

Otevřela jsem oči. Ten pach znám. Špína. Kov. Ostrý zápach čisticího roztoku. Jako okena.

Identifikační známky! Jsou někde v místnosti.

Nehýbala jsem se. Čichala jsem.

Nahoře.

Rozběhla jsem se ke spirálovitému schodišti a vylezla na úzký můstek. Kráčela jsem podél vnitřní stěny a zběžně prohlížela police. Pak jsem zatočila doleva k oknu. Můstek končil v rohu přímo naproti vchodu.

Úplně vzadu byla dřevěná skříňka zabudovaná do stěny. Pach vycházel z ní.

Vzala jsem za stříbrné ucho.

Byla zamčená.

Fajn. Slušnosti už bylo dost.

Zvedla jsem paži a udeřila vnitřní stranou zápěstí. Dvířka křupla, ale nepovolila. Nevnímala jsem bolest a praštila znovu. Dveře se roztříštily. Kousky dřeva dopadly na zem.

Podívala jsem se na výsledek své práce. Dřevo bylo minimálně dva a půl centimetru tlusté. Mike Tyson by ho nerozbil. A já to dokázala na dvě rány.

KLOP.

Přepadla mě závrať. Klesla jsem na kolena.

Smysly se otupily a vrátily k normálu.

„Sakra!“

Vstala jsem a prohledala vnitřek skříňky. Byly tam jen tři věci.

Černobílá fotografie Hollise Claybournea. Mladý Hollis stál u borovic a ukazoval na páreček orlů vznášejících se na obloze.

Ostrov Cole! Ten hajzl o orlech věděl.

Pod fotkou ležely papírové desky. Uvnitř byly úřední listiny. Prolistovala jsem je. Dokumentace o prodeji ostrova Cole firmě Candela. Pracovní smlouva. Důkaz to byl, ale ne pistole s kouřící hlavní.

Ve spodní přihrádce ležela sametová krabička. Otevřela jsem ji.

Uvnitř jsem spatřila dvě omlácené identifikační známky; jednu špinavou, druhou, která se leskla jako nová.

Francis P. Heaton. Katolík. 0 poz.

„Ty zmetku!“ zašeptala jsem.

Každý rozumně uvažující člověk by známky zničil. Ne Hollis Claybourne. Ta egoistická svině si je schovala jako další suvenýr do krabičky s trofejemi.

Znovu mnou zalomcoval vztek. Známky ukazovaly na Katherininu vraždu. Hollis si je uložil do krabičky, aby se jimi ve volných chvílích kochal.

Zrůda.

Zaskřípaly dveře.

Na koberci pode mnou zašustily kroky.

„Co tam ksakru děláte?“

ŠEDESÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

„Tory?“ Chance měl na sobě pořád ještě lakrosový dres. „Jsi to ty?“ A jsem v háji.

V hlavě se mi zatmělo.

„Co tady děláš?“ vykoktala jsem.

„Co tady dělám? Já tady bydlím.“

Chance vstoupil dovnitř. Pokusila jsem se tělem zakrýt skříňku, ale třísky dřeva se válely po ochozu i po koberci. Nemohl si jich nevšimnout. „Jestli se ptáš, proč jsem se vrátil domů dřív, tak je to proto, že jsme dneska dopoledne prohráli.“ Překvapení nahradil zamračený výraz. „Ať se na finále koukají beze mě. Já nemám zájem.“

„Tos tam nechal Hannah?“ Pořád ještě mě ovládala panika. Jak to mám sehrát?

Co možná nejledabyleji jsem se vracela po můstku, zatočila za roh a sunula se ke schodům.

„Před deseti minutami jsem Hannah vysadil u nich doma.“ Chance mě sledoval očima. „Zkoušela jsi jí volat? Zapomněla si telefon u Jasona v autě.“

Ach jo. Tak tohle mě nenapadlo.

Chance došel k otcově stolu a opřel se o něj. Založil si paže. Odsud se ke schodům dostane dřív, než já sestoupím na podlahu.

Zastavila jsem se uprostřed můstku, přímo nad krbem.

„Co tam nahoře děláš?“ Chance zalétl pohledem ke skříňce. „Proč jsi roztřískala skříňku mýho táty?“

Měla jsem si vymyslet výmluvu. Lhát. Hrát blbou. Rozbrečet se.

Ale můj vztek byl ještě příliš čerstvý. Hollis Claybourne je zrůda a jeho syn si se mnou pohrával.

„Přestaň, Chanci.“ Rukama jsem sevřela zábradlí. „Už dávno vím, že jsi kýbl sraček, a teď mám i důkaz.“

„Co to má znamenat?“ Tvář obrácená ke mně potemněla. „Já se ti snažil pomoct, holčičko.“

„Pomoct?“ vyštěkla jsem. „Tím, žes mi lhal? Žes se mnou jednal jako s pitomcem?“

„Řekl jsem ti všechno, co jsem věděl.“ Výraz jeho tmavých očí však tvrdil pravý opak.

„Jimmy Newman?“ odfrkla jsem si. „Kecy. Kdepak máš svého nájemného vraha? Baravetta? Veze snad někoho domů?“

Chance beze slova udělal několik kroků zpátky, zavřel dveře a otočil zámkem.

Byla jsem v pasti.

Došel ke křeslu, posadil se a přehodil si nohu přes nohu. Oči opět zvedl k mému bidýlku.

„Co myslíš, že jsi našla?“ Sametový tón nyní vystřídala chladná ocel.

„Vím, že tvůj otec je vrah.“

„Co si to dovoluješ?“ Chance se prudce naklonil dopředu, ale rychle se ovládl. „Máš štěstí, že otec je v Kolumbii. Bůh ti pomáhej, kdyby tě tu našel.“

„A co? Taky by mě zabil?“

Chance mlčel, ale horní noha mu kmitala, až tkaničky na tenisce tancovaly.

„Vím o ostrově Cole,“ řekla jsem. „O obchodu s Candela Pharmaceuticals. Tvůj otec zabil dívku jménem Katherine Heatonová, aby ochránil prodej svého drahocenného majetku.“

„Nemůžeš to dokázat. Je to holý nesmysl.“ Chance ukázal na rozbitou skříňku. „A dopustila ses loupeže. Víc než jednou.“

„Nesmysl? Vážně?“ Zvedla jsem ruku s identifikačními známkami. Noha se rozkmitala dvakrát tak rychle.

„A to není všechno.“ Byla jsem pěkně rozjetá. „Našla jsem deník Katherine Heatonové. Vím, že objevila na ostrově Cole orly. Proto ji tvůj otec zabil.“

Chance stiskl rty do tenké, tvrdé linky. Chvíli byl zticha. Pak řekl: „Máš pravdu. Gratuluju.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Chance přiznal, že jeho otec je vinen vraždou. A připustil, že o zločinu sám věděl.

„Stejně už to víš,“ pokračoval. „A jsi moc chytrá na to, aby ses dala znovu oblafnout. Takže proč se namáhat? Přiznávám. Ten starej hajzl zabil Heatonovic holku.“

„Tys to věděl?“

„Před čtrnácti dny si mě zavolal.“ Chance pohlédl na stůl, jako kdyby si za ním představoval otce. „Všechno mi řekl. O orlech. O prodeji. O všetečný holce, kterou bylo potřeba odstranit.“ Chance zavrtěl hlavou. „Mluvil tak nenuceně. Věcně. Smrt Heatonové pro něj vůbec nic neznamenala. Bylo to neuvěřitelné.“

„Ale proč ji musel zabíjet?“ Hlas se mi zlomil. „Bylo jí teprve šestnáct.“

„Ostrov Cole byl to jediné, co otci zbylo.“ Nevesele se zasmál. „Je děsný investor. V roce 1969 šlo celé rodinné jmění do háje a on se topil po uši v dluzích. Věřitele drželo na uzdě už jenom jméno Claybourne.“

„To neospravedlňuje vraždu.“

„Můj otec tvrdí, že to byla nehoda.“ Chance se na mě záměrně nepodíval. „Že ji nechtěl zabít.“

„A ty mu věříš?“

„Ani na vteřinu.“

„Tak proč ho kryješ?“

„Heatonová tam neměla co dělat!“ Chance udeřil pěstí do opěradla. „Ostrov Cole byl soukromý majetek. Náš majetek. Kdyby oznámila výskyt orlů, prodej by se zhroutil. To si otec nemohl dovolit. V sázce bylo příliš mnoho.“

„Mohl zkusit něco jiného,“ řekla jsem. „Možná by se ptáci dali přemístit jinam.“

Chance zavrtěl hlavou. „Candela by kvůli publicitě vycouvala. Otec by neměl hotovost a žádnou pozici. Na prodeji ostrova závisela celá naše budoucnost.“

Zhnuseně jsem se podívala dolů. „Takže šlo jenom o peníze?“

„Otec by musel prodat tohle sídlo!“

„No a?“

„No a?“ Chance zvedl zděšené oči. „Tenhle dům patří Claybourneům od občanské války. Je náš, nikoho jiného. Nikdy ho nemůžeme prodat! To by byla obrovská hanba.“

Poprvé jsem spatřila skutečného Chance. Dělalo se mi z něj zle. „Peníze nejsou všechno,“ řekla jsem.

Chance se hořce zasmál. „Ty neznáš mého otce. Nepřežil by, kdyby měl na společenském žebříčku klesnout. Radši by umřel, než aby žil jako střední třída.“

„Jsi odporný!“ Nevěřila jsem vlastním uším. „Ty schvaluješ, co udělal.“

„Pozor na pusu.“ Chance na mě namířil prst. „Já nejsem můj otec. Nejsem jako on.“

„Blbost. Pomáháš mu vyvléct se z vraždy.“

Chance přikývl. „Tenkrát mu bylo čtyřiadvacet. Jednou se bude ze svých skutků zodpovídat. Ale co se stalo, stalo se. Já nemám v úmyslu přijít o dědictví kvůli záležitosti, která se přihodila, ještě než jsem se narodil.“

„Takže jsi jako on,“ řekla jsem.

„Od tebe to bolí.“

„Jdi do hajzlu!“ Krev se ve mně vařila. „Celou dobu sis se mnou jenom hrál. Předstíral jsi, že máš o mě starost. Tvrdil jsi, že jsem nejhezčí holka v sále. Do háje. Nikdy ti na mně nezáleželo. Zmanipuloval jsi moje city, abys chránil sám sebe.“

Chance pokrčil rameny. „A fungovalo to.“

„Lhal jsi mi.“

„No tak jo, vymyslel jsem si jedno jméno,“ ucedil povzneseně. „Měla jsi otisk mého řidiče. Co jsem měl asi dělat?“

„Ale proč nás vůbec sledoval?“

„V knihovně máme svého člověka. Dal otci tip, že jste se ptali na Heatonovou. Hollis poslal Baravetta, aby zjistil, co jste vyčmuchali.“

Jejich člověk v knihovně? Ten had Limestone!

„O tom se ovšem Hollis svému synkovi nezmínil.“ Chanceovi se napjaly svaly na čelisti. „Bůh chraň, aby se mi svěřil dřív, než dá úkol mému řidiči.“

„Ale nakonec ti to řekl,“ podotkla jsem. „Takže máš stejný díl viny jako on.“

„Neměl na vybranou. Jakmile se Baravetto vrátil, otec ztratil nervy. Asi došel k závěru, že jsem už dost velký, abych vykopal kostru. Ostatní přede mnou zamlčoval.“

„Chudinko,“ utahovala jsem si z něj. „Máš to s ním fakt těžký.“ Chance se na mě podíval. A pak se ušklíbl. „Ta tvoje povídačka s ukradeným laptopem mě dostala. Netušil jsem, co máš za lubem, dokud jsem si nepřečetl hlášení.“ Zakýval prstem. „Moc chytré.“

„Tohle není legrace!“ zařvala jsem. „Tenkrát v noci na Loggerheadu ses mě pokusil zabít.“

„Zabít? Tebe? To sotva. Střílel jsem hodně vysoko nad hlavy.“

„Jo. Jasně.“

„Je to pravda. Otec mi nařídil, abych vykopal kostru. Nic víc. Náhodou jste se tam přichomýtli, tak jsme vás museli nějak vystrašit a zahnat.“ Nervózní noha už zase pumpovala. „Nemohl jsem uvěřit, že jste ty kosti našli. Ještě že jsme nečekali na příští noc. Mimochodem, díky.“ Slavné Chanceovo zamrkání. „Ušetřila jsi nám hodiny kopání.“

„Jdi do prdele,“ řekla jsem. „Dneska tady stojím jenom proto, že jsi mizerný střelec.“

„Nehraj mi tu divadlo.“ Usmál se. „Líbily se ti opičí kosti? To byl můj nápad. Hollis mi řekl, kde je najdu. V LIRI zná spoustu lidí.“

Špehové na Loggerheadu?

„Koho?“

Chance mou otázku ignoroval. „Kosti byly zabalené v krabici v přístavišti.“ Zasmál se. „Kéž bych tam byl, když jsi je ukazovala policii.“

„Tobě to připadá legrační? Chladnokrevně jsi zavraždil doktora Karstena.“

Posměšný úšklebek zmizel. „Cože?“

„Už dost, Chanci. Vím, že jsi vrah. Byla jsem tam.“

„Já nikoho nezavraždil. Povídám ti, střílel jsem nad hlavy. A měli jste štěstí, že jsem tam byl já. Táta byl bez sebe, když zjistil, že jste utekli.“

„Ne na Loggerheadu. Já mluvím o tom, jak jsi na nás zaútočil v bunkru.“

„V jakém bunkru?“ Chance se zamračil. „Počkej. Ty tvrdíš, že někoho zabili?“

Teď jsem byla zmatená já.

„Ve čtvrtek večer. Na Morrisu jste zastřelili Karstena.“

„Na Morris jsem jakživ nevkročil.“

Tohle nedávalo smysl.

„Pronásledoval jsi Hie a Sheltona ten večer u tržnice?“

„U tržnice?“ Chance vstal a došel k patě schodiště. „To je vtip? O čem to mluvíš?“

Tón hlasu? Výraz tváře? Věřila jsem mu, že o Karstenově smrti nemá ani tušení.

Nevím proč, ale věřila.

„Ve čtvrtek večer jsme se na Morrisu sešli s… s přítelem. Dospělým přítelem.“ Bedlivě jsem Chance pozorovala. „Přišli muži. Byli ozbrojení a oblečení úplně stejně jako ty tehdy na Loggerheadu.“

„Já tam nebyl. Přísahám.“ Chance vypadal šokovaně. „Co se stalo?“

„Utekli jsme. Náš přítel zůstal pozadu.“ Prsty jsem sevřela zábradlí. „Ty svině ho zastřelily.“

Chance dlouho zíral před sebe. Levá ruka se mu třásla.

„O tom nic nevím,“ řekl neslyšně. „Nic.“

Pak zvedl oči naplněné odhodláním.

„Dej mi batoh,“ nařídil.

„Cože?“

„Tvůj batoh.“ Ustoupil, aby na mě lépe viděl. „Našla jsi zápisník Heatonové. Vsadím se, že ho máš u sebe. Chci ho. A zprávu o otisku. A všechno, cos ukradla z tátovy skříňky. Hra skončila.“

Huso pitomá! Blbá! Proč jsi s sebou brala ten deník?

„Hollis zabil Katherine,“ řekla jsem. „A patrně nařídil i vraždu Karstena. Lidi si všimnou, že se ztratil. Policie zahájí vyšetřování. Nakonec tělo najdou. Pravda vyjde najevo, ať uděláš cokoli.“

Chance zavrtěl hlavou. „Ne. Jakmile zničím důkazy včetně kostry, minulost zůstane pohřbená. Ty to prostě musíš nechat být.“

„Tvůj otec se snaží zabít mě i mé přátele!“

„To zarazím.“ Chanceův hlas vyjadřoval sebedůvěru, kterou výraz jeho tváře postrádal. „Ale neobětuju dobré jméno naší rodiny kvůli čtyřicet let staré vraždě. A nepošlu otce do vězení.“

Bylo to marné. Chance mi nikdy nepomůže.

Očima jsem hledala únikovou cestu. Žádnou jsem nenašla. Schody vedly jenom dolů.

Bojuj.

Zavřela jsem oči. Vší silou jsem se soustředila, abych přivolala své schopnosti.

Nepodařilo se to. Nedokázala jsem spustit další záblesk.

„Tory.“

Otevřela jsem oči. Chance mě pozoroval.

„Batoh. Hned!“ Temně se usmál. „Nebudeme si to znepříjemňovat, že ne?“

Přežij. Znovu seskup vojsko.

Vydala jsem se dolů po schodech. Chance nastavil ruku. Podala jsem mu batoh a identifikační známky. Co jiného jsem mohla dělat?

„Hodná.“ Chance pokýval hlavou. „A teď vypadni z mého domu a drž jazyk za zuby. Tohle bude naše malé tajemství.“

Byla jsem propuštěna. Chance se ani neobtěžoval mě ze svého pozemku vyvést. Věděl, že vyhrál.

Došla jsem ke dveřím.

Ohlédla se.

Chance se ušklíbl a zamával mi.

Rozběhla jsem se a utíkala tak rychle, jak jsem dokázala.

ŠEDESÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

Brennanovic holka prošla přímo kolem bentleye.

Hollis Claybourne skoro spolkl doutník. Prokřupal si prsty. Na obrovském nose mu pulzovala žíla.

Ta malá mrcha byla v domě!

Rychle uvažoval. Mám jít po ní? Je sotva půl bloku odsud. Klidně to můžu celé skoncovat sám.

Ne. Příliš nebezpečné. Nemohl riskovat a unést ji za denního světla.

O to se budou muset postarat mladší.

A já tu nesmím být, pomyslel si Hollis. Potřebuju alibi.

Zabušil pěstí do skla, které ho oddělovalo od řidiče.

„Změna plánu,“ řekl. „Zpátky do úřadu.“

„Vy chcete zpátky, pane?“ zeptal se řidič. „Sotva jsme přijeli.“

„Hned, ty idiote.“

Hollis hořce zalitoval, že si najal Baravettova připitomělého synovce, jenomže potřeboval lidi, kterým může věřit. Celá jeho kariéra je v ohrožení.

Bentley couval příjezdovou cestu. Hollis vytáhl z kapsy saka mobilní telefon a stiskl tlačítko rychlého vytáčení.

Dvě zazvonění a pak: „Ano?“

„Brennanovic holka,“ vyštěkl Hollis. „S ní i s jejími kamarády se to musí okamžitě skoncovat. Já budu v Kolumbii.“

Ve sluchátku slyšel nádech. Ale odpověď ho nezajímala.

„A už žádné přehmaty.“

ŠEDESÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

„Lže,“ prohlásil Shelton. „Určitě lže.“

Ben souhlasně přikývl.

Hi si nervózně poposedl.

Všichni čtyři jsme seděli na palubě Sewee v přístavišti na Morrisu. Ani jeden z nás neměl ponětí, co si počneme dál.

Před hodinou jsem se ponížená vyplížila ze sídla Claybourneových.

Cesta městem mi připadala nekonečná.

Ostatním virátům se očividně ulevilo, když jsem se objevila v přístavu. Ale pak jsem jim pověděla o krachu svého podniku. Cestou k lodi nikdo nepromluvil.

„Myslím, že Chance mluvil pravdu,“ podotkla jsem tiše. „Já mu věřím.“

„Ale přiznal, že jeho otec zabil Heatonovou,“ řekl Shelton. „A taky přiznal, že sebral její kostru. Dokonce se přiznal, že na nás střílel!“ Prudce zvedl ruce. „Kdo jiný by zabil doktora K.?“

„Chance na vraždu nemá,“ řek! Ben. „Takovej frajer není.“

„Ale proč nechal Tor jen tak jít?“ zeptal se Hi. „Jestli nás chtěl všechny v bunkru zabít, proč to neskoncoval s Tory, když ji měl v pasti?“

„Bál se, že ho chytí,“ odpověděl Shelton. „Určitě mu bylo jasné, že nám Tory řekla, kam jde. A stejně má ted všechny důkazy u sebe. Tak proč by ji nepustil?“

„A co jsem měla asi dělat? Nakopat ho do zadku?“ bránila jsem se. „Je dvakrát větší než já.“

Ale cítila jsem se trapně. Zápisník Heatonové jsem mu odevzdala bez nejmenšího odporu.

„Zkoušela jsi záblesk?“ zeptal se mě Hi. „V tanečních jsi srazila Jasona. Chance není o moc větší.“

„Zkoušela, ale nefungovalo to.“ Zoufale jsem zavrtěla hlavou. „Měla jsem záblesk těsně před tím, než se objevil. Díky tomu jsem našla Hollisovu pracovnu a známky. Jenomže pak zmizel a já ho nedokázala přivolat zpátky.“

„Udělala jsi dobře,“ ozval se Ben. „Neměla jsi na vybranou.“

„A co ted?“ zeptal se Hi. „Chance po nás může kdykoli vystartovat.“

„Já si vážně myslím, že mluvil pravdu,“ řekla jsem. „Podle mě se nás nepokouší zabít.“

„Tory,“ začal Hi. „Já vím, že ten kluk…“

„Poslouchejte!“ Poposedla jsem si dopředu. „Chance přiznal, že vyměnil kosti. Jeho otec mu popsal umístění hrobu. Ale jak by našel náš bunkr?“

„Sledoval nás,“ navrhoval Shelton. „Jako Karsten.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Bena a mě tehdy v noci z Loggerheadu nikdo nesledoval. A Karsten říkal, že vás sledoval z přístaviště. Přísahal, že nikoho jiného neviděl. Nedává to smysl.“

Hi se podrbal na bradě. „Takže vrazi našli náš bunkr nějak jinak.“

„Jenomže jak?“ nedala jsem se. „Ten přece neobjevíš, když jdeš jen tak kolem.“

„Tak s pravdou ven.“ Ben se podíval na každého z nás. „Vyslepičil někdy někdo z vás, že tam máme bunkr?“

„Ne.“

„Jasně že ne.“

„Nikomu.“

„Já taky ne,“ řekl Ben. „Nechápu to.“

„Musíme vypátrat, kdo se dozvěděl o našem bunkru,“ řekla jsem. „A jak. Dokud to nebudeme vědět, nebudeme v bezpečí.“

„Jenomže jsme přišli o všechny důkazy. A kostru Heatonové,“ řekl Shelton. „Jsme v háji.“

„Nesmíme dovolit, aby Claybourneovi vyhráli,“ opáčila jsem.

„Ne,“ souhlasil Ben, „to nesmíme.“

„Fajn, Tory. Ty jsi velitelka.“ Hi zasalutoval. „Co teď?“

„Chance mi řekl, že všechno zničí. Zápisník, známky, ostatky Heatonové.“

„Takže kostru pořád má,“ vyvozoval Hi.

„Přesně tak.“

„Já vím, kam tohle spěje,“ zamudroval Shelton.

„Musíme získat všechno zpátky,“ řekla jsem. „Najít Katherininy kosti. Vyhrát.“

„Ale kam je mohl schovat?“ chtěl vědět Ben.

„V domě. Kde jinde?“

„A teď řekne ,dnes večer’, že jo?“ Sheltonovi poklesla brada až k hrudníku. „Pokaždé když si myslím, že mám pro dnešek všechno za sebou, Tory prohlásí, že je čas dobýt nějakou pevnost.“

„Hlavu vzhůru.“ Silou vůle jsem vykouzlila na tváři úsměv. „Tentokrát to uděláme po svém. Jde se na věc.“

„Ukážeme Claybourneům, co se stane, když si něco začnou s viráty.“

ŠEDESÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

„Sakra!“

Vrátila jsem cihlu na místo a o krok couvla od branky.

„Klíč je pryč.“

Byly dvě hodiny ráno. Krčili jsme se u cihlového plotu sídla Claybourneových, všichni v černém jako lupiči. Cestu osvětloval úplněk. Doufali jsme, že nás škumpy skryjí před zvědavými pohledy opozdilců na ulici.

„Chance není blbej,“ zašeptal Hi. „Domyslel si, jak ses dostala dovnitř.“

Jasně. Musíme najít jinou cestu.

„Přelezeme plot,“ řekla jsem. „Jinou možnost nemáme.“

Shelton se podíval na kovové hroty na třímetrové stěně. „Jsi cvok.“

„Lano.“ Natáhla jsem ruku.

Ben vytáhl z batohu smotaný nylonový provaz. Míval na něm na Sewee uvázanou záložní kotvu. Uvázala jsem uzly a vytvořila půlmetrovou smyčku.

„Já to udělám.“ Ben nadhodil laso na hrot přímo nad námi. Minul. Dva další pokusy. Nezdar.

„Můžu?“

Ben mi podal lano.

Roztočila jsem ho nad hlavou, pak natáhla ruku a uvolnila. Smyčka proletěla vzduchem a zachytila se o hrot. Pohybem dolů jsem ji utáhla.

„Byla jsem na jezdeckém táboře,“ zašeptala jsem. „Dostala jsem stříbrnou medaili za hod lasem na cíl.“

„Lidi, když se budu snažit vylízt na zeď, probudím celý svět,“ řekl Hi. „Myslím, že to nezvládnu.“

„Ty ne,“ uklidnila jsem ho. „Poleze Ben.“

Ben nedočkavě popadl lano do obou rukou.

„Počkej!“ Otočila jsem se k ostatním. „Bez našich schopností tohle nezvládneme. Musíme přivolat záblesk.“

„Jak?“ zašeptal Shelton. „Neumím tomu poroučet. Přijde to, jenom když se hrozně bojím.“

„Policie!“ Hi dopadl na zem.

Všichni jsme se přikrčili.

„Do háje!“ zaskuhral Shelton. A oči mu zlatě zaplály.

Hi se postavil a oprášil si hlínu z břicha. „Děkovat mi můžeš později.“ Pak zavřel oči. Když se otevřely, do tmy zasvítil další pár zlatých duhovek.

„Krucinál!“ Shelton do něho strčil. „Jak to, že ti to jde tak snadno?“

„Stačí si pomyslet, jak je to celé šílené. A je to. Hodina vlků.“ Hi pokrčil rameny. „Ale nefunguje to vždycky.“

Byla řada na mně.

Zavřela jsem oči a začala přivolávat svůj vztek. Myslela jsem na Katherininu vraždu. Na útok v bunkru. Na pokusy s Coopem.“

Nic. Žádný záblesk.

A tak jsem myslela na Chance. Jak na mě mrkal. Jak se usmíval. Jak mě při tanci pevně svíral, držel mě za ruku a políbil na tvář.

Dělal si ze mě blázny.

Zuřivost se mi rozproudila celým tělem jako divoký oheň.

V mozku mi vybuchly jiskry.

Vidění se zostřilo. Slyšela jsem slimáky, jak se plazí zahradou, vlny narážející do protizáplavové stěny několik bloků od nás. Můj nos četl okolní vzduch jako mapu.

Cítila jsem, že mi z očí plane jantar.

„Nedokážu to.“ Ben sevřel pěsti. „Nejde to.“

„Bene?“

Když se otočil, vrazila jsem mu facku.

Popadl mě oběma rukama, zaťal mi prsty do paží a oči mu zaplály žlutým ohněm.

Zadržela jsem dech.

„Díky,“ procedil Ben skrz zaťaté zuby. „Dobrá práce.“

„Není zač. Už mě můžeš pustit.“

Pustil.

Sevřel v rukou lano a pomalu začal šplhat po stěně. Nahoře se chytil oběma rukama železných bodců, skrčil kolena a odrazil se. Nohy mu vyletěly nad hlavu. Vytočil zápěstí, na okamžik balancoval ve stojce, bicepsy napjaté pod váhou celého těla. Potom povolil, odstrčil se rukama, dokončil salto vzad a zmizel nám z dohledu.

Slyšeli jsme, jak jeho tenisky za stěnou dopadly na zem.

„Panejo!“ vydechl Shelton.

Musela jsem souhlasit. Tohle by nezvládl ani leckterý olympionik.

Zacinkal kov a pak se branka otevřela. Beze slova jsem jí prošla, za mnou Hi i Shelton.

Zaposlouchala jsem se. Nic, jen šustění stromů a bzučení hmyzu.

Rychlým krokem jsem vedla viráty zahradami. Díky měsíčnímu svitu a dokonalému zraku jsem si tu připadala jako v pravé poledne.

Překvapení. Zadní dveře byly odemčené. Takže zase tak opatrný Chance nebyl.

Rozevřela se před námi temná a prázdná služební chodba. U Alenčiných dvířek jsem se zastavila a strčila do nich hlavu. Ve velké hale bylo ticho jako v hrobě.

„Teda,“ zašeptal Hi. „Pěknej bejvák.“

Shelton těkal očima z místa na místo.

Ben zůstával v klidu, ve střehu.

Vykročila jsem první. Proplížili jsme se halou, vystoupali do schodů a zapadli do pracovny Hollise Claybournea.

Začala jsem místnost očichávat, ale Hi už byl přede mnou.

„Támhle.“ Ukázal na Hollisův psací stůl.

Neuvěřitelné.

Bylo tam všechno. Zpráva o otisku. Zápisník Heatonové. Identifikační známky. Karstenova stvrzenka. Důkazy ležely na stole jako odpadky, co čekají, až je někdo smete do koše.

Chance je lenoch. A podcenil mě. Hodně. Teď za svou důvěřivost zaplatí.

Nacpala jsem dokumenty do batohu a známky strčila do kapsy.

„A padáme,“ sykl Shelton.

„Tohle nestačí,“ řekla jsem. „Musíme najít kosti Heatonové, než je Chance zničí.“

„Kde?“ zašeptal Hi. „Je to tady velké jak letiště.“

„Kdybys bydlel ve starodávném sídle, kam bys schoval kostru?“ zeptala jsem se.

„Do sklepa?“ hádal Hi.

„Přesně! Tenhle dům postavili dávno před tím, než byla elektřina a lednice. Určitě má pod zemí spoustu úložných prostor.“

Přehodila jsem si batoh přes rameno. „Musíme najít kuchyni. Odtamtud se bude vcházet do sklepa.“

Ben zkontroloval chodbu. „Čistý vzduch.“

Sestupovala jsem ze schodů a očima zkoumala stíny. Mé uši registrovaly tucty tikajících hodin. Nos cítil směsici podivných pachů. Ale nic z toho mi nepomohlo.

Dům vypadal prázdný a na nikoho jsme nenarazili. Modlila jsem se, aby nám to vydrželo.

V přízemí jsem ucítila vůni jídla.

„Támhle.“ Vklouzli jsme do jídelny a pak došli krátkou chodbičkou k bílým vysokým dveřím. Jimi jsme vstoupili do obrovité kuchyně.

Od šedé podlahy a dlaždic na stěně se odráželo měsíční světlo, které sem dopadalo dvěma arkýřovými okny. Moderní nerezové spotřebiče obklopovaly řeznický vál, který byl dost velký na to, aby se na něm dal naporcovat los.

„Sss!“ Shelton ukázal ke dveřím v rohu, které skoro nebylo vidět.

Vzala jsem za kliku.

Povolila.

ŠEDESÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

Pospíchali jsme úzkým průchodem k železným vrátkům. Skrz tyče bylo vidět staré kamenné schodiště mizící ve tmě. Zespoda byl cítit zatuchlý, vlhký vzduch.

„Tam dole je určitě sklep,“ řekla jsem.

Dvířka při otevírání vrzala a rachtala. Protáhli jsme se dovnitř a nechali je otevřená v obavě, že by další zvuky mohly spustit poplach.

Opatrně jsme našlapovali a pomalu scházeli ze schodů. Poslepu.

I když jsem měla záblesk, k vidění mi scházelo pár světelných pixelů.

Schody mi připadaly nekonečně dlouhé. Než jsme se dostali dolů, ruce jsem měla ze šmátrání po zdi jako led. A třásla jsem se zimou.

V naprosté černotě jsem se soustředila na pach vlhkého kamene, starého prachu a zrezivělého železa. Zhluboka jsem se nadechla a pátrala po odlišném pachu, pachu smrti. Nic jsem necítila.

Ben mi podal baterku a já ji palcem rozsvítila. Ostatní učinili totéž.

Tmou začaly poletovat čtyři bledé paprsky.

Stáli jsme na kraji obrovské kamenné jeskyně podepřené betonovými pilíři. Přímo uprostřed byl kulatý dubový stůl a půl tuctu židlí s vysokými opěradly, které někdo zašoupl pod jeho desku. Za stolem ležely velké dřevěné sudy vyskládané ve dvou řadách.

Pomalu jsem pohybovala baterkou.

Vlevo i vpravo byly stojany na víno a mezi nimi úzké uličky jako v knihovně. Police plné tisíců zaprášených lahví.

Posvítila jsem do uličky. Paprsek se zastavil u stěny. Prozkoumala jsem další. Totéž.

„Tady by se namazala celá planeta,“ prohlásil Hi. „Odhaduju to minimálně na deset tisíc flašek.“

„Soustřeď se,“ napomenul ho Ben. „Musíme najít ostatky Heatonové a rychle vypadnout.“

„Rozdělíme se,“ rozhodla jsem. „Kosti tady určitě někde jsou. Bene, ty a Hi prohledejte uličky vpravo. Já a Shelton se podíváme doleva.“

„Zhasla mi baterka,“ ozval se vyděšeně Shelton.

„Použij mobil,“ poradila jsem mu. „Když máš záblesk, bude ti světlo z něj stačit.“

Vykročila jsem vlevo a zkoumala vzduch jako honicí pes, rozhodnutá objevit pach kostí.

„Tohle je šílené.“ Shelton byl pár centimetrů za mnou. „Ve vinném sklepě Hollise Claybournea se snažím vyčmuchat kostru. A to mi před čtrnácti dny dělala největší starost sbírka kartiček baseballových hráčů.“

Shelton měl pravdu. Bylo to šílené. Na okamžik jsem se zamyslela, jestli se zase všechno vrátí do normálních kolejí.

Ne. Změnili jsme se na té nejhlubší úrovni. Není cesty zpět.

„Dávej pozor,“ řekla jsem. „Rozdělíme si uličky. Ty prohlédni tuhle, já se podívám vedle. Projdeme je všechny až dozadu.

„Dobře,“ přisvědčil Shelton. „Ale až se vrátíme, podám oficiální stížnost na způsob přidělování baterek.“

Jedna řada za druhou, a stále jsem nic nenacházela.

Spletla jsem se?

Ne. A ze sídla Claybourneových neodejdu bez kostí Katherine Heatonové.

„Lidi! Tady!“

Rychle jsem se vydala za zvukem Hiova hlasu.

Stál u stolu, baterku namířenou na osamělý sud vedle sebe. „Dvakrát jsem prošel okolo, než jsem ucítil ten pach.“

Světlo z mé svítilny odhalilo sochor opřený o pilíř. Ben ho popadl a vypáčil víko sudu.

Z náhlého závanu smrti jsem se skoro pozvracela.

Uvnitř sudu ležely lidské kosti. Uprostřed hnízdila lebka s malou dírkou v čele.

„Katherinina kostra!“

Byla jsem bez sebe. Hollis Claybourne to má spočtené.

Skříp.

Chloupky vzadu na krku a na pažích se mi zježily.

Hlavu jsem otočila ke schodišti. Všechny žárovky ve sklepě se rozsvítily.

Zamrkala jsem, ale náhlý výbuch světla mě donutil zavřít oči.

Záblesk odezněl.

Když jsem oči otevřela, spatřila jsem nahoře na schodech Chance. Měl na sobě sportovní trenýrky a bílé tričko a vlasy rozcuchané spánkem. Nebylo pochyb, že se právě probral.

A ozbrojil.

„Parchanti!“ Ruka s pistolí se mu třásla. Sig Sauer 9 milimetrů. Elegantní. Smrtící. „Vy se na to prostě nemůžete vykašlat.“

Srdce se mi zastavilo. Chance měl v očích divoký výraz.

„Všichni sem.“ Mávl pistolí ke stolu. „Hned.“

Zvedli jsme ruce a opatrně udělali, co nám nařídil.

„Telefony. Na zem.“

Znovu jsme poslechli. Chance odkopl všechny aparáty ke stěně.

Pokradmu jsem se podívala na kluky. Zlato z očí bylo pryč. Stáli jsme tu jak ovce na porážce.

„Klidně bych vás mohl všechny odprásknout. Nikdo neví, že jste tady. Vaše těla by se nikdy nenašla.“

Chance namířil pistoli na mě.

„Neměla ses vracet, Tory. Myslel jsem, že jsi dost chytrá, abys poznala, kdy jsi prohrála. Spletl jsem se.“

„Chanci…“

„Drž hubu! Drž už hubu!“ Zorničky mu těkaly jako feťákovi na pervitinu. Obličej se mu leskl potem. „Stejnou chybu už neudělám. Nedopustím, aby měl otec pravdu.“

Přistoupil ke mně a rukojeť pistole svíral tak silně, až mu na prstech zbělely klouby. I přesto se hlaveň chvěla.

Srdce mi zběsile bušilo.

Co mám dělat? Dát se na útěk? Zkusit na něj mluvit? Pokusit se ho zneškodnit?

Chance se nadechl. Sbíral všechnu sílu, aby dokázal zabít člověka.

Ano. Je konec.

K mému údivu ale zbraň náhle klesla.

„Na co si to hraju?“ zašeptal. „Nedokážu popravit čtyři lidi. Ne. Nejsem jako otec.“

Nikdo se ani nepohnul.

Už jsem chtěla promluvit, když vrátka zavrzala znovu.

„Chanci?“ zavolala seshora Hannah. „Ty jsi ve sklepě?“

Chance zvedl třesoucí se ruku. „Ne! Nevolej…“

„Hannah. prosím! Pomoz nám.“

Ozvaly se spěšné lehké kroky.

Chance ustupoval, zbraň schovanou za zády.

„Co se to tu děje?“ Hannah měla na nohou chlupaté medvědí bačkory a hedvábnou noční košilku. I přes nebezpečí, jež nám hrozilo, mě napadlo, kde si asi její rodiče myslí, že tráví noc.

„Děcka z ostrova se vloupala do baráku.“ Chance se potil jako zvíře. „Asi nějaký vtip.“

„Neposlouchej ho!“ ječela jsem. „Jeho otec je vrah! Máme důkazy a Chance se je pokouší zničit.“

„Podívej!“ Hi vytáhl ze sudu Katherininu lebku.

„Má pistoli,“ vřeštěl Shelton.

„Pistoli?“ Hannah pohlédla na Chance? „Co to má znamenat? Co schováváš za zády?“

Chance se nenávistně podíval na Sheltona, ale ruku s pistolí spustil podél těla.

„Proboha!“ Hannah vytřeštila vyděšeně oči. „Chanci, drahoušku, co tě to napadlo? Dej mi tu příšernou věc. Hned teď.“

„Ale…“

„Hned!“

Hannah natáhla dokonale pěstěnou ruku. Chvíli se zdálo, že jí Chance bude vzdorovat. Pak si ale povzdechl a podal jí zbraň.

Poprvé po dlouhé době jsem se nadechla. A je po všem. Jsme v bezpečí.

Hannah potěžkala pistoli. Výraz její tváře se nedal dešifrovat. Potom natáhla kohoutek a zamířila přímo na mou hlavu.

„Ty jsi vážně blbá nána, Tory.“

Z jejího dokonalého úsměvu čišelo to nejhorší zlo.

„Sežeň dvě lopaty, zlato. Budeme muset pohřbít těla.“

ŠEDESÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

Vykulila jsem oči. Ostatní viráti ztuhli a nevěřícně zírali.

Sig v jejích rukou stále mířil na mě. Dívala jsem se do hlavně a představovala si, jaké to asi je, když vám tělem proletí kulka. „Hannah?“ Chance byl očividně zmatený. „Co to děláš? Odlož tu zbraň.“

„Ne, myslím, že ji neodložím.“ Medový hlas byl nyní jako kalená ocel. „Vědí toho příliš mnoho. Skoncujeme to.“

Chance beze slova otevřel ústa.

„Zavři pusu, Chanci, vypadáš jako leklá ryba.“ Výraz v jejích očích byl neoblomný. „Vážně sis myslel, že ti dovolím, abys to celé podělal?“

„O čem to mluvíš?“ ozval se Chance. „Dávej pozor! Nevíš, jak se zachází s pistolí.“

„Vím víc, než si myslíš. Mnohem víc.“

„Tos byla ty,“ vydechla jsem. Dílky skládačky zapadly na místo. „Tys přivedla ty zabijáky k našemu bunkru. Tys zastřelila Karstena.“

„Nebuď směšná!“ Hannah se zahihňala. „Já nikoho nezastřelila. Toho připitomělého vědátora odprásk Baravetto. Já se jen dívala.“

„Baravetto někoho zastřelil?“ Chance se tvářil, jako by dostal pěstí. „Cos tam dělala s mým řidičem?“

„Chanci, Chanci.“ Hannah zavrtěla hlavou. „Občas jsi jak malé dítě. Někdo musel uklidit svinčík po tvém otci. A víš, zlato, ty na tyhle věci prostě nemáš žaludek.“

„Jak jsi nás našla?“ Ben jen stěží ovládal svůj vztek. „Jak jsi vyslídila náš bunkr?“

Hannah se na mě podívala. Významně.

„iFollow,“ hádala jsem. „S Hannah jsme v Jasonově skupině. Přihlásily jsme se tam, abychom si mohly posílat informace na referát z biologie. Já telefon nevypínala, takže gépéeska mě sledovala všude, kde jsem ho měla s sebou. I v bunkru.“

„Chytrá hlavička. Ale už je pozdě.“ Hannah mávla pistolí. „Polož batoh na stůl. Rychle.“

Sejmula jsem ho z ramene a odložila.

„Ustupte,“ nařídila. „Všichni.“

Udělali jsme několik kroků vzad. Hannah vykročila, popadla batoh a vrátila se ke schodům.

„Víš, vysledovat tě nebylo nic lehkého,“ spustila. „Na Morrisu je mizerný signál, takže ses mi pořád ztrácela. Ale zvládli jsme to.“ Další úsměv. „iFollow mi taky prozradilo, že dneska večer jsi tady.“

Chance popošel k Hannah. Rychle k němu natočila pistoli, takže se ohromeně zastavil na místě.

„Já to nechápu.“ Oči měl upřené na hlaveň. „Jak jsi věděla o záležitostech mého otce?“

„Slyšela jsem Hollise, jak ti vykládá o ostrově Cole a Katherine Heatonové.“ Hannah se zamračila. „A taky jsem slyšela, co ti řekl, že máš udělat. Jenomže tys ho neposlechl.“ Hannah zahrozila prstem. „Někdo se musel postarat, abys nezničil naši budoucnost.“

„Já to měl pod kontrolou!“ vybuchl Chance.

Hannah se podívala na mě. „Ale jdi, Chanci. Tím, žes flirtoval s touhle chudinkou? Vážně sis myslel, že se z těch sraček vyhrabeš díky svému šarmu?“

„Neměla ses do toho plést. Tohle je záležitost Claybourneů.“ Na čele mu tepala žíla.

„Cože? Nechat to na tobě? Nemáš dost kuráže, abys udělal, co je třeba. Aby ses zachoval jako kdysi tvůj otec.“ Hannah mu vrazila hlaveň pistole do obličeje. „Jsi slaboch. Ale já ne.“

„Takhle se mnou nebudeš mluvit!“ Žíla už hrozila, že praskne. „Na tohle jsi krátká.“

„Hlupáčku. Jsem mnohem schopnější než ty. Zeptej se tatínka.“ Chance jako by zkameněl. „Co tím myslíš?“

Dívali se jeden druhému do očí a nás si přestali všímat. Nepozorovaně jsem se rozhlédla po sklepě, zda nenajdu něco užitečného. Vedle sudu s kostmi jsem uviděla sochor.

Velmi opatrně jsem se k němu začala sunout.

„Ty si myslíš, že bych mohla něco nařizovat zaměstnancům tvého otce bez jeho svolení?“ Z hlasu jí čišelo pohrdání. „Bože, jak můžeš být takový idiot?“

Hannah si založila ruce. „Šla jsem za Hollisem, zlato, víš? Řekla jsem mu, že ty tuhle… situaci nezvládneš. Souhlasil se mnou.“

„Jak ses opovážila?“ vybuchl Chance. „Na to jsi neměla právo.“

„Nemohli jsme přece dovolit, aby slabost tvého charakteru ohrozila majetek Claybourneů. Anebo moje místo v rodině.“

Hannah sjela očima k nám.

„Tihle pitomečkové viděli a slyšeli věci, které neměli.“ Pokradmu se usmála. „Ale neboj, Chanci. Já se o tu nepříjemnou věc postarám.“

Mozek mi pracoval na plné obrátky.

Zdržuj!

„Baravetto zabil doktora Karstena,“ řekla jsem. „Proč? Mohli jste ho nechat jít.“

Hannah pokrčila rameny. Proč by mi neodpověděla. Stejně budeme za chvíli mrtví.

„Nemohli jsme dopustit, aby šel na policii někdo dospělý. Tomu už by věřili. A Karsten věděl i o jiných věcech. Měli jsme štěstí, že jsme ho ve skrýši zastihli s vámi.“

Jiné věci?

„Pokusy s parvovirem,“ hádala jsem.

Hannah vykulila oči. „Kdo ti o tom řekl? Ani Chance to neví.“

„Podívej se mi do batohu,“ vyzvala jsem ji. „Našla jsem stvrzenky. Candela Pharmaceuticals Karstenovi platila, aby mohl provádět nezákonný výzkum. Víme o tom všechno.“

Hannah znovu pokrčila rameny. „Máš pravdu. Hollis platil Karstenovi, aby našel lék na psí parvovirózu. Candela by na tom vydělala jmění.“ Otočila se k Chanceovi. „Tvůj otec je vážně bezcitný parchant. Kdyby se Karstenovi nepovedlo vymyslet lék, Hollis od něj chtěl, aby vypěstoval speciální virus. No není to elegantní řešení? Značkový virus.“

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se.

„Hollis by měl novou nemoc, kterou by dokázala vyléčit jenom Candela. Chtěl virus, který by infikoval psy, takže by mohl nový lék prodávat jejich majitelům. Ten chlap je prostě obchodní génius.“

„To je ohavné. Karsten by s něčím takovým nikdy nesouhlasil.“

„Kdo ví?“ Hannah mávla rukou, jako by chtěla odehnat otravnou mouchu. „Karsten selhal a zaplatil za to. Stejně jako zaplatíte vy.“ Otočila jsem se na Chance. „Nedovol jí to.“

„Ten ti nepomůže.“ Hannah přivřela oči. „A drž se zpátky, Tory. Viděla jsem tě, jak jsi tenkrát v tanečních odpálila Jasona. Svalil se jak zralá hruška.“

„Hannah, dej mi tu pistoli,“ promluvil Chance pevným hlasem. „Nevím, jak ti můj otec vymyl mozek, ale za tohle zaplatí. Jdu na policii.“

„Vymyl mozek?“ vyjekla Hannah. „To mě máš za takovýho blbce? Myslíš, že chudinka hezoučká Hannah nikdy nic nesvede sama od sebe?“ Znovu namířila pistoli Chanceovi na obličej. „Já nejsem blbá, Chanci. Mě nikdo k ničemu přemlouvat nemusel. Jen si beru, co mi patří.“

„A to je co?“ zeptal se Chance ledově. „Je po všem. Mezi námi je konec. Do tohohle domu už nikdy nevkročíš.“

Hannah se rozesmála. „Jsi legrační. Opravdu si myslíš, že o tom rozhoduješ ty?“

Chance to vyvedlo z míry, takže jen zíral.

Posunula jsem se o další centimetr k sochoru.

„Já si s tvým otcem rozumím, miláčku. Mně důvěřuje, že se postarám o jeho záležitosti, ne tobě. Dokonce si myslí, že jsem víc Claybourneová než ty.“

„Tys přišla o rozum,“ řekl Chance. „Ty nejsi Claybourneová.“

„Ale budu,“ odpověděla mu Hannah. „Tvůj otec mi slíbil, že se do téhle rodiny přivdám. Stanu se tvou ženou. Přesně o tom jsem vždycky snila.“

Tvář jí ztuhla.

„O tom ty už nerozhoduješ.“

SEDMDESÁTÁ KAPITOLA

„Ty jsi šílená.“ Chanceův hlas se třásl vzteky. „Já se s tebou nikdy neožením. Po tomhle tedy ne. A je mi jedno, co říkal můj otec.“

„Uděláš přesně to, co se ti řekne!“

Chance před jejím zaječením ucukl.

Hannah se přestávala ovládat. Může kdykoli vystřelit.

Už jsem byla u sudu. Prsty jsem přejela po sochoru.

„Neboj se, miláčku.“ Tvář jí zjihla. „Zvládneme to. Slibuju. A jakmile zmizí tihle všeteční slídilové, na všechno zapomeneme.“ Hannah vykouzlila okouzlující úsměv. „Budu dokonalá manželka. Uvidíš.“ Hannah upírala oči na Chance. V tuhle chvíli jsme pro ni neexistovali. Čas jednat.

Najdi sílu.

Zavřela jsem oči a představila si samu sebe.

Tory Brennanová, čtrnáct let. Vysoká. Hubená. Pihovatá. Zrzavá. Smaragdové oči.

Zabralo to.

Přidala jsem osobní vlastnosti. Paličatá. Inteligentní. Lehkomyslná. Loajální.

Mysl se mi ponořila do vzpomínek. Kino a popcorn s maminkou. První trapné setkání s Kitem. Knížka tety Tempe, kterou jsem si četla na pláži. Snová Tory se mi vynořila před očima. Poznala jsem ji. Ano, znám ji.

Odsunula jsem tenhle obrázek stranou a prohledávala další části své psýché. Mé prapůvodní já řízené pravěkými instinkty, které mají zdroj v genech.

Hledala jsem v sobě vlčici.

Hlava se mi zatočila.

Tunel mě zval.

U jeho ústí na mě někdo čekal. Coop. Vzrušeně skákal a ve vzduchu se otáčel.

Soustředila jsem svou mysl na vlčáka.

Coop jednou štěkl, pak se otočil a utíkal. Následovala jsem ho, hluboko do hlubin své mysli.

Čas a prostor zmizely. Z šedých mozkových buněk se vynořil podivný pocit. Můj jazyk jako by chlemtal z potoka v lese studenou vodu. Zuby jako by rvaly maso z ještě teplé mrtvoly. Z mého hrdla jako by vycházelo vytí k obloze ozářené měsícem.

KLAP.

Tělem mi projel elektrický výboj. Svět se opět objevil. Z očí mi planul zlatý oheň.

Dokázala jsem to. Záblesk.

V duchu jsem zakřičela.

Viráti! Záblesk! Teď!

Kluci se pod intenzitou mého vzkazu zachvěli. Četla jsem jim myšlenky, slyšela je jako slabé hlasy přicházející z druhé strany jezera.

Znovu jsem vyslala zprávu, vší silou své vůle.

ZÁBLESK. TEĎ!

Ben se chytil za hlavu. Shelton klesl na jedno koleno. Hi zalapal po dechu.

Všichni tři se dívali na mě.

Oči jim planuly.

Neptejte se mě, jak jsem to udělala, ale opravdu jsem jim přivolala záblesk.

Teď jsme silní. Můžeme se bránit.

Hannah se otočila tváří k nám. Pistole spolu s ní.

Zadržela dech.

„Co to máte s očima?“ Těkala pohledem z jednoho na druhého. „Všichni. Co to děláte?“

Odlákej ji!

Hi vyrazil do nejbližší uličky mezi policemi s vínem. Zmizel.

„Stůj!“

Hannah se vrhla za ním a začala střílet do uličky.

Bum! Bum! Bum!

Všude kolem Hie vybuchovaly láhve. Vzduch naplnil pach střelného prachu.

Hi padl k zemi a nehýbal se. Zpod břicha se mu rozlévala červená skvrna.

Chance ochromeně stál.

„Hii!“ zvolal Shelton.

Popadla jsem sochor. Byl lehký jako peříčko. Stejně jako předtím laso jsem ho roztočila v obou rukou a vyhodila na Hannah.

Hannah zaječela a uskočila stranou. Tyč narazila do stojanu za ní. Láhve řinčely. K pachu síry a kouře se přidala vůně vína.

Ben vyrazil dopředu a ramenem srazil Chance k zemi. Doběhl ke schodům a pěstí praštil do vypínačů. Sklep se ponořil do tmy.

Hannah se zvedla na jedno koleno a vypálila po Benovi dvě rány.

Bum! Bum!

Kulky se odrazily od kamene, až jiskry lítaly.

Rozdělte se!

Běžela jsem do levé zadní části sklepa.

Bum! Bum!

Hannah slepě střílela na má záda a kulky mi svištěly kolem uší.

Zatočila jsem do uličky. A pak šlápla na brzdu.

Mysli! Tady to přece končí.

Najednou jsem uslyšela, jak sebou někdo hází a sténá. Shelton? Ben? Změnila jsem směr, odhodlaná pomoci každému, kdo se ocitl v nesnázích.

Šerem se nesly přiškrcené hlasy.

„Dej mi tu pistoli,“ lapal po dechu Chance. „Nedovolím ti spáchat vraždu.“

„Ne!“ sípala Hannah. „Pusť mě!“

Cosi tvrdě udeřilo o stěnu. Vyrazila jsem, dokonalé smysly v pohotovosti.

Bum!

Hannah vykřikla.

Viráti, zpátky ke stolu! Chance potřebuje pomoct.

Dolezla jsem k dvojité řadě sudů. Světla se probrala k životu. Ztuhla jsem, připravená skočit do úkrytu. Ale svítily jen žárovky nad stolem. Zbytek sklepa se dál topil ve tmě.

Slyšela jsem vzlyky.

Vykoukla jsem nad sud. Mezi stolem a mnou stál příborník. Asi šest metrů za ním se matně rýsovalo schodiště.

Chance ležel roztažený přes první schod a na tričku se mu zvětšovala tmavá skvrna. Hannah se krčila nad ním a hystericky plakala.

V ruce stále držela Sig Sauer.

Chance si sáhl na bok a pak nevěřícně zíral na zkrvavené prsty.

V očích se mu objevilo bělmo, ruka mu klesla a zůstal nehnutě ležet.

„Ne!“ kvílela Hannah.

Zůstala jsem jako opařená. Chance to dostal. Možná je mrtvý. A Hannah má pořád pistoli.

Viráti! Musíte odvést její pozornost!

Uběhla vteřina. Pak se z uličky po mé pravici vyřítil Ben a hnal se otevřeným prostorem.

Hannah zvedla hlavu. Tvář měla bledou, vlasy rozcuchané.

„Tys to udělal!“ ječela a mířila pistolí, kterou svírala v obou rukou.

Bum! Bum! Bum!

Ben skočil mezi stojany. Hannah za ním.

Když probíhala kolem uličky, těsně za ní se vynořil Shelton.

„Tady, ty mrcho!“ zařval a hodil jí láhev na hlavu.

Hannah se přikrčila a raketa jí proletěla nad hlavou. Sheltona to vyděsilo, a tak s kvílením vyrazil na opačnou stranu a zmizel mezi stojany.

Hannah se znovu postavila a dvakrát vystřelila.

Bum! Bum!

Dvakrát minula. Po kamenné podlaze teklo víno proudem.

„Svině mizerný!“ ječela Hannah zoufale. „Všechny vás zabiju.“ Udělala dva kroky za Sheltonem.

Přes obličej jí přeletěl stín. Velký.

Rychle zvedla oči.

Pozdě.

Seshora z vedlejšího stojanu vyskočil Hi. Připomínal mi vypasenou vzducholoď.

Hannah s vykulenýma očima klopýtala zpět.

Hi o ni zavadil ramenem, ale setrvačností narazil do stěny.

Pistole se mihla po podlaze.

Hi zaklepal omráčeně hlavou.

Hannah se vzpamatovala první. Popadla zbraň, postavila se čelem k Hiovi, zády ke stolu. A ke mně.

Hi neměl kam utéct.

Hannah zvedla zbraň.

Přeskočila jsem sud, odrazila se od skříňky a dopadla na stůl. Skrčila jsem se a sáhla do odkrytého sudu. Uchopila jsem dlouhou kost Katherine Heatonové.

Hannah se prudce otočila. Stála sotva tři metry ode mě.

Čas přestal existovat.

Dva kroky. Vylétla jsem ze stolu.

Hannah dvakrát vystřelila.

Bum! Bum!

Ve vzduchu jsem se otočila.

Kulky mi Prosvištěly pár centimetrů od hlavy.

Dopadla jsem na podlahu, překulila se a znovu vyskočila na nohy těsně před Hannah.

Udiveně zvedla pistoli k mojí tváři.

Cvak.

„Prázdná.“

Prudce jsem se narovnala. Jednou rukou jsem jí vyrazila pistoli a druhou máchla Katherininou stehenní kostí. Její hlavice udeřila Hannah přímo do spánku.

Pohled se jí rozostřil.

Popadla jsem kost jako baseballovou pálku a rozmáchla se znovu. Ošklivě to zadunělo. Hannah zavrávorala a ztratila vědomí.

Upustila jsem svou morbidní zbraň a klesla na kolena. Hruď se mi prudce zvedala a po tvářích mi stékaly slzy. Nemohla jsem uvěřit, co jsem právě udělala.

KLOP.

Záblesk zeslábl a zmizel. Byla jsem příliš vyčerpaná, abych se o to starala.

„To nebylo špatné, Tor.“ Hi se opíral o zeď a i jemu zmizely plameny z očí. „Mrskala jsi sebou jako v Matrixu. Ale opravdová hrdinka by uskočila třem kulkám.“

Shelton a Ben se vynořili zpoza stojanů. I jejich oči už byly normální.

„Dobrá práce.“ Ben zvedl stehenní kost. „Poetická spravedlnost, řekl bych.“

„Hirame!“ Shelton se rozběhl k Hiovi. „Krvácíš? Já myslel, že tě zastřelila.“

„Červený víno. Když jsem viděl, jak všude teče, předstíral jsem, že jsem mrtvý.“ Hi zamrkal a Shelton zkoumal jeho břicho. „Ale z polic už skákat nebudu. To byla pěkná pitomost.“

„Ale houby, Supermane.“ Shelton plácl Hie do ramene. „Stálo to za to.“

Hi se zasmál. „Na letící kouli nikdo nemá.“

Ohlédla jsem se na Chance. Ano, šel po nás, ale nakonec se nás pokusil zachránit. Jako Karsten.

Ben mu položil dva prsty na krk. „Cítím pulz.“

„Zavolám doktora.“ Rozběhla jsem se k hromádce mobilních telefonů a sebrala ten svůj.

„Není tu signál.“ Vyrazila jsem po schodech nahoru. „Sheltone, pomozte s Hiem Chanceovi. Bene, svaž Hannah a zajisti důkazy. Já zavolám sanitku.“

„A policii,“ dodal Shelton.

„A policii,“ souhlasila jsem.

Vyběhla jsem po schodech a pokračovala služební chodbou.

Když jsem vstoupila do kuchyně, kolem krku se mi omotala čísi paže a druhá ruka mi zaklonila hlavu tak prudce, až jsem se zakuckala. Na hrdle jsem ucítila hlaveň pistole, která mi tlačila bradu nahoru.

„Kampak?“ zašeptal mi do ucha chraplavý hlas. „Jak se zdá, budu to tady muset vyčistit sám.“

Baravetto mě táhl do rohu, kam nebylo z okna vidět.

„Děti by neměly dělat práci dospělýho chlapa.“

Pistole se přesunula k mému spánku.

KLAP.

Vrazila jsem mu loket mezi žebra.

Baravetto vyjekl. Sevření o vlásek povolilo.

Skrčila jsem nohu, kopla dozadu a zasáhla ho do rozkroku.

Baravetto vykřikl a sesul se na kolena.

Ze stěny vedle sebe jsem servala váleček.

A udeřila.

Baravetto šel k zemi. Pro jistotu jsem ho majzla ještě jednou.

KLOP.

Zatočila se mi hlava. Před očima se mi roztančily hvězdičky. Klopýtala jsem ven a hledala signál.

Píp.

Vytočila jsem 911. Spojovatelka se mě zeptala, zda je to naléhavé. „Sanitku,“ dostala jsem ze sebe. „Na sídlo Claybourneových zaútočili teroristé.“

A pak jsem se skácela v mdlobách.

SEDMDESÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

„Tory!“ Hi mi třásl ramenem. „Je ti něco?“

Zamrkala jsem. Znovu a ještě jednou.

„Co?“ Na víc jsem se nezmohla.

Ležela jsem pod obří magnolií, asi deset metrů od kuchyňských dveří. Všechna okna v domě planula. Za cihlovým plotem blikala červená a modrá světla.

„Hledali jsme tě.“ Hi byl bílý jako stěna. „Vydrž, jenom ostatním řeknu, že jsi v pořádku. Přivedu doktora.“

„Počkej.“ Posadila jsem se a pokusila se urovnat myšlenky. „Nejdřív mi řekni, co se stalo.“

„Policajti jsou tady.“ Hi mi pomohl na nohy. „Našli jsme v kuchyni Baravetta a dostali pořádnej strach. Nikdo nevěděl, kde jsi.“

„Omdlela jsem.“ Všechno se mi v jediném okamžiku vrátilo. „Chance! Co je s ním?“

„Je… no, je to dobrý.“ Hi se zamračil. „Tedy pokud se ptáš, jestli zůstal naživu.“

„Ale?“

„Kulka ho jenom škrábla. Měl by být v pohodě.“

Hi se odmlčel.

„Ale?“ zopakovala jsem.

„Ale vůbec nereaguje. Jenom zírá do prázdna. Myslím, že ho to pořádně sebralo.“

Nemluvě už o tom, co mu řekla Hannah, pomyslela jsem si. A co jsem já udělala.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Tak půl hodiny,“ odpověděl Hi. „Policajti sem vrazili chvíli potom, co jsi vyšla nahoru. Mysleli si, že na dům někdo útočí nebo co. Dali nám želízka a sundali je teprve před pár minutama.“

„Zatkli Hannah? Baravetta?“

Hi přikývl. „Když ji doktor od záchranky probral, úplně jí hráblo. Začala všechny proklínat.“ Hi se usmál. „Hlavně tebe.“

To mě nepřekvapovalo.

„Absolutně se neovládala,“ pokračoval Hi. „V podstatě se ke všemu přiznala. Proto nás pustili.“

Prima. Ať si Hannah prokecá cestu do vězení. S tím nemám problém. „Baravetto byl v bezvědomí, když ho našli,“ řekl Hi. „Cos mu udělala?“

„Kopla jsem ho do koulí a praštila válečkem na těsto. Dvakrát.“

„Dobře mu tak. Zasloužil si to. A představ si, Hannah tvrdí, že Baravetto zabil Karstena. Dokonce poldům řekla, kde najdou tělo.“

„Proboha, co si myslí?“

„Věř mi, ta nemyslí vůbec. Je hysterická. Ječí, brečí a udělala by cokoli, aby si zachránila vlastní zadek.“ Hi zahvízdal. „Myslím, že po zbytek života bude litovat, že si teď nedávala pozor na jazyk.“

„Jestli policie najde Karstenovo tělo, odsoudí ji i její komplice.“

„Zabavili Baravettovi pistoli. Moc bych za to nedal, že to bude vražedná zbraň.“

„Bezva. Oběma jim přeju pěknou, útulnou celu.“

„Hollisovi se nejspíš taky poštěstí,“ pokračoval Hi. „Až se Hannah uklidní, její obhájce určitě nebude zahálet. Dohodne se s poldama. Ještě mu poděkujou za velkou rybu.“

„Předal jsi jim důkazy?“

„Všechno. Fotky orlů, dokumenty o prodeji ostrova, kostru Heatonové, zprávu o otisku, Katherinin zápisník. Ale identifikační známky jsme nenašli.“

Ukázala jsem na kapsu. „Mám je tady.“

„Detektivu Borkenovi jsme všechno řekli.“

„Cože?“ vyskočila jsem.

„Neboj,“ uklidňoval mě Hi. „O Karstenových pokusech ani o tom, co se nám stalo, jsme se nezmínili.“

Přepadla mě panika.

„A dali jste jim ty stvrzenky?“

„Ne, ne. Nechtěli jsme, aby se někdo začal šťourat v Karstenově tajném výzkumu parvovirózy.“

Ulevilo se mi. „Ještě že vás to napadlo.“

Pomyslela jsem na to, co tvrdila Hannah. Hollis si najal Karstena, aby mu vytvořil nový psí virus. Nechtělo se mi tomu věřit.

Hi mi četl myšlenky. „Karsten za Hollisovy peníze hledal lék na psí parvovirózu. Nový virus by nevyvinul. Jsem si tím jistej.“

Přisvědčila jsem. Doufala jsem, že má Hi pravdu.

„Takže všechno o našich schopnostech, o vloupání do laborky, o Coopově viru, o nemoci, o záblescích – všechno je pořád tajemství?“ Hi se usmál. „Jasně že jo. O virátech nikdo neví. Nemají ani ponětí, co dokážeme.“

„Musí to tak zůstat.“

„A co Chance a Hannah?“

„Myslím, že jim to nedojde,“ odpověděla jsem. „Ve sklepě se všechno seběhlo hrozně rychle. A kdyby nás náhodou obvinili, že máme nadpřirozené schopnosti, všichni je budou pokládat za blázny.“

„To doufám,“ podotkl Hi. „Nelíbilo by se mi, kdyby mě pitvali jako laboratorní krysu. Kdyby se lidi dozvěděli, co dovedeme…“

„Nikomu nic neřekneme,“ přerušila jsem ho. „Nikdy. Ani rodičům ne.“

„Souhlas.“ Hi se ohlédl zpátky k domu. „Tak co, připravená? Můžeme na kobereček?“

„Jaký kobereček?“

Hi si odfrkl. „Zapomněl jsem, že ses válela tady venku. Přijeli rodiče. Jsou u hlavní brány.“

Zasténala jsem. To mluvilo za vše.

„Tory!“ Kit se rozběhl po příjezdové cestě. „Jsi v pořádku?“ Sevřel mě do neočekávaně silného objetí.

„Jo, jsem,“ odpověděla jsem. „Ale budu ti muset spoustu věcí vysvětlit.“ Shelton a Ben stáli opodál a mluvili se svými rodiči. Ben na mě jukl přes otcovo rameno a obrátil oči v sloup. Shelton mi zamával, úsměv od ucha k uchu. Všichni živí a zdraví.

„Proč jste se vloupali ke Claybourneovým?“ zeptal se mě Kit. „Koho to odvádějí v poutech? Co se tady sakra děje?“

„Všechno ti povím, Kite, slibuju.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Ale nejdřív musíš vědět, že zavraždili doktora Karstena.“

„Doktora Marcuse Karstena? Zavraždili?“ Kit byl v šoku. „Počkej, jak to víš?“

„Mluvili jsme pravdu. Našli jsme kosti Katherine Heatonové. Ten muž,“ ukázala jsem na Baravetta, který už seděl zamčený v policejním voze, „a Chance Claybourne ukradli kostru z Loggerheadu, kde jsme ji vykopali.“

„Proč?“

„Protože v roce 1969 ji Hollis Claybourne zabil.“

Kit se nezmohl na jediné slovo.

A tak jsem pokračovala.

„Před několika dny nás Karsten sledoval na Morris, protože nás chtěl znovu vyzpovídat kvůli vloupání do laborky. Pořád si myslel, že jsme to udělali my.“

Kit se zamračil.

„Ale zachránil nás,“ dodala jsem rychle. „Ten muž v policejním voze se nás pokusil zabít, aby navždy utajil pravdu o Katherine. Karsten zemřel, abychom my mohli uniknout.“

„Kdo je ta dívka, co ji zatkli?“ zeptal se Kit.

„Chanceova přítelkyně Hannah Wytheová,“ řekla jsem. „To ona zorganizovala útok, při kterém zabili Karstena. Dnes večer se nás pokusila zastřelit, ale nešťastnou náhodou trefila Chance. Prý mu nic není.“

Kit ještě chvíli mlčel. A pak vydechl: „Vůbec ničemu nerozumím.“

Zaúpěla jsem. „Všechno ti povím, slibuju, ale ne teď. Honili mě, stříleli na mě a musela jsem dva lidi praštit, až ztratili vědomí. Jsem úplně hotová.“

„Dobře.“ V očích mu běhaly stovky otázek, ale držel se zpátky. „Detektiv říkal, že tě můžu odvézt domů, ale zítra ráno musíš vypovídat na stanici. Způsobili jste pořádný poplach.“

Kit měl pravdu.

Na silnici parkovaly čtyři sanitky, půl tuctu policejních vozů, a dokonce hasiči. Na místo činu už dorazilo i několik zpravodajských štábů.

Claybourneovy čekal pěkný skandál.

Cestou k řece jsem si všimla povědomé postavy sedící na lehátku u sanitky. Chance. Zíral před sebe.

„Počkej vteřinku, Kite.“

Došla jsem k Chanceovi.

„Ahoj,“ řekla jsem jemně. „To jsem já, Tory.“

Chance se ani nepohnul, nezamrkal.

„Jsi fakt hajzl,“ řekla jsem. „Ale pokusil ses mi zachránit život. Za to ti děkuju.“

Chanceův výraz zůstával prázdný, tvář nehybná.

Potřásla jsem hlavou a vrátila se ke Kitovi na cestu.

Cvrčci spustili do vlahé charlestonské noci svůj nejlepší chorál. Vysoko nad námi tiše zavrkala hrdlička.

Zívla jsem.

Nejvyšší čas jet domů.

EPILOG

Slunce žhnulo z nebeské klenby, když Ben zakotvil Sewee u Želví pláže. Přeskočila jsem bok lodi a nemohla se dočkat, až se smočím ve vodě.

Vlasy mi cuchal jemný vánek. Vůně písku a soli se mísila s myrtou a palmami.

Vrátili jsme se na Loggerhead.

Po dvou týdnech domácího vězení bylo báječné dostat se zase ven. Přiznala jsem se k půl tuctu vloupání, což Kitovi stačilo, aby mě strčil pod zámek. A to jsem mu ještě neprozradila všechno.

Zprávy v novinách byly fakt zábavné. Hollise Claybournea zatkli na schodech parlamentu a obvinili z vraždy Katherine Heatonové i Marcuse Karstena a z milionu dalších zločinů.

Hannah a Baravetto byli obviněni z Karstenovy vraždy a čtyřnásobného pokusu o vraždu. Baravettův synovec, další poskok Claybourneových, byl také zatčen. Povídalo se, že Hannah prý otočí a bude svědčit proti svým komplicům.

Karstenovo tělo se stále hledalo. Podle Hannah ho Hollis hodil do moře. Jeho auto našli na parkovišti u charlestonského letiště. Někdo z těch tří musel doktora z Morrisu odvézt tu noc, kdy zemřel.

Chance obvinili ze znesvěcení lidských ostatků a bránění spravedlnosti, ale nic horšího mu nepřišili.

V jeho případě bude muset mít okresní státní zástupce trpělivost. Nikdo nevěděl, kdy ho propustí z psychiatrické léčebny, kam ho odvezli.

Cákala jsem kolem sebe vodu a mířila ke břehu. Nemohla jsem se toho pohledu nabažit. Už jsem to říkala. Želví pláž je nejlepší na světě. Mezi prsty jsem prosívala písek, máchala si ruce pod hladinou. Miluju Karolínu.

Dopoledne jsme se museli zastavit ještě někde jinde. Počátkem týdne testy DNA potvrdily, že kosti opravdu patří Katherine Heatonové. Dnes ráno byly pochovány na hřbitově svatého Kříže.

Shromáždilo se tam jen pár lidí. Stařičký kněz. Detektiv Borken. Sylvia Briggermanová v doprovodu ošetřovatelky. Abby Quimbyová. Někteří z našich rodičů. A samozřejmě viráti.

Identifikační známky Francise Heatona jsem navlékla na novou stužku a položila je do rakve.

Odpočívej v pokoji, Katherine.

„Tory!“ hulákal Hi ze člunu. „Pomoz mi s tím čoklem!“

Hi se pokoušel udržet Coopa na palubě, ale bylo to nad jeho síly. Pětadvacetikilově štěně se už nemohlo dočkat, až se namočí.

Rozesmála jsem se a brodila se zpátky k Sewee. Coop zakňučel, ale dovolil mi, abych ho zvedla. Dokonce mi olízl tvář.

„Tak pojď, broučku.“

Poponesla jsem ho pár metrů a pak ho postavila do vody. Hladina mu sahala po kolena. Vyskočil, rozběhl se k pláži a zběsile se oklepal. Ze srsti mu stříkala voda. Pak zvedl čumák, stáhl uši a zmizel v křoví.

Když jsme se všichni sešli na pobřeží, porozhlédli jsme se kolem. Po vlčácích ani stopa.

„A je to.“ Shelton se tvářil zklamaně. „Ten malej nevděčník se ani neohlíd.“

Z lesa se ozvalo zběsilé štěkání. Pak se objevila čtyři zvířata, skákala a válela se jako jedna obrovská koule. Jeden vlk. Jeden německý ovčák. Dva vlčáci. Čtyři ocasy sebou mrskaly jako signální praporky.

Najednou se Šepta zarazila a podívala na nás. Naježila srst, zavrčela a postavila se před své štěně.

Ben couval do vody. „Panejo. Tohle nevypadá jako přivítání.“

„A takhle to končí.“ Hi, král dramatických scén. „Sežere nás rozlícená vlčí matka. Skvělej plán. Tory.“

Nehybně jsme stáli a Coop oždiboval mámě stehno. Šepta se na něho podívala. Coop zaštěkal, pak se protáhl kolem ní a rozběhl ke mně.

Šepta ztuhla, ale nezasáhla.

Klekla jsem si na jedno koleno. Coop mi položil tlapky na ramena a olízl mi tvář. Přitiskla jsem se obličejem k jeho chlupaté hlavě.

Šepta si sedla. Trhla hlavou. Zvedla uši.

Úlevou jsem vydechla. Coop se za svou dvounohou kamarádku zaručil. Máma se sice tvářila skepticky, ale přijala to.

Usmála jsem se. Byla jsem šťastná a zároveň smutná. „Je načase, aby ses vrátil ke své rodině, chlapče.“

Coop zaštěkal, zatančil kolečko a vyrazil zpátky ke smečce. Všichni čtyři vklouzli do lesa a zmizeli.

My jsme ještě chvíli otáleli a doufali, že se vrátí. Nestalo se. Jenže mě se odsud vůbec nechtělo.

„Tady mu bude líp,“ prohlásil Ben. „Spousta prostoru, nikdo ho nebude otravovat. Bude šťastný.“

Přikývla jsem, ale melancholii jsem tím pohybem setřást nedokázala. Coopa už v budoucnu moc často vídat nebudu. Třeba na mě zapomene.

„Jedeme?“ zeptal se Hi. „Já mám pořád ještě zaracha. Musel jsem si vyžebrat speciální výjimku, abych s váma mohl na tenhle výlet.“

„Jedeme.“ Ne, ještě ne…

Listy zašustily a pak ze křoví vyrazil Coop. Zbytek jeho rodiny mu byl v patách. Aniž by zaváhal, doběhl ke mně a sedl si mi u nohou. Zaštěkal.

„Tak jo, kamaráde.“ Podrbala jsem ho na hlavě. „Teď musíš poslouchat mámu.“ Jemně jsem ho postrčila zpátky ke smečce.

Štěně mě oběhlo a začalo se brodit k lodi. Vyrazila jsem za ním. „Coopere!“ Objala jsem ho kolem krku a ve vodě si klekla. „Co to děláš, kluku? Ty nechceš zpátky k vašim?“

Olízl mi obličej. Potom vyklouzl z mého objetí, vrhl se do vln a začal plavat ke člunu.

„Co to vyvádí?“ zeptal se Hi. „Plave do Anglie?“

Podívala jsem se na břeh.

Coopova rodina čekala u řady stromů. Dívala jsem se na ně. Šepta vstala a ostře zaštěkala.

Ohlédla jsem se přes rameno. Coop pořád plaval k Sewee.

Rozhodla jsem se. Kit se s tím prostě bude muset nějak srovnat. „Pomozte mu nahoru,“ řekla jsem. „Coop si vybral. Patří ted do naší smečky.“

Ben a Hi vytáhl promočené štěně na palubu. Otřepal se a všechny nás postříkal slanou vodou.

Vyskočila jsem nahoru a přitáhla si jeho mokré tělíčko k sobě. Šepta zmizela i s ostatními členy své rodiny v lese.

„My jsme smečka?“ usmál se Shelton.

„Jasně,“ řekl Hi. „Smečka se superschopnostma. A temným tajemstvím.“

„Tory mě může komandovat v mý vlastní hlavě,“ prohlásil Ben. „Jestli nás tohle nesbližuje, tak už nevím co.“

„My jsme smečka.“ Drbala jsem Coopa. „Spojuje nás pomotaná DNA.“

„Jsme viráti.“ Hi natáhl ruku. „Rodina.“

„Viráti.“ Shelton na ni položil dlaň.

„Viráti.“ Ben se přidal.

„Viráti.“ Moje ruka ležela úplně nahoře.

Zašklebila jsem se a pak vykřikla do větru.

„A bůh pomáhej každému, kdo si s viráty něco začne.“

Ostatní souhlasně zavyli.

Coop taky.

Advertisements